Ottův slovník naučný/Pliocén

Ottův slovník naučný
Plinth	Pliocén	Pliohippus

Údaje o textu
Titulek:	Pliocén
Autor:	Filip Počta
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 928. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pliocén

Pliocén jest nejmladší oddělení útvaru třetihorního, které následuje po miocénu. V dobách těch povstaly obsáhlé souše a zvláště střední Evropa většinou vynikala nad moře. ač toto na jihu Evropy krylo ještě Italii, Španěly, Alžírsko i Řecko. Zvířena p-u zvláště v nižších tvarech svých velmi připodobňuje se zvířeně nynější. Tak měkkýši přibližují se nynějším v Středozemském moři žijícím, chovají však mezi sebou tvary severské, které podivným způsobem sestupují až do Italie. Ze ssavců, jichž velmi četné zbytky uloženy jsou ve sladkovodních vrstvách p-u, nejčetnější jsou jeleni, antilopy a žirafy, z tlustokožců panují rodové Dinotherium a Mastodon, z nosorožců Rhinoceros a Acertherium, z lichoprstců Hippotherium a j. Ke konci stupně toho objevuje se mamut, předek našeho koně Equus Stenonis, Rhinoceros leptorhinus a obrovitá kočka vymřelá Machaerodus. Podobně i květena vykazuje velmi blízké vztahy k rostlinám nynějším; palmy, v předešlém stupni miocénovém tak hojné, však téměř vymřely. V Anglii uloženiny pliocénové nazývají se crag (v. t.). Podobné uloženiny jsou v Belgii, kde rozeznává se stupeň Anversien a Scaldisien. V planině severoitalské jíly, hlíny a písky pliocénové jsou mocně vyvinuty a rozryty hlubokými údolími. Zpodní stupeň Zancleano vroubí Iónské moře a rozprostírá se do Španěl, Oránu a na ostrov sicilský. Stupeň Piacentin a následující Arno rovněž mohutně jsou vyvinuty. Náležejí sem jíly vatikánské, písčito-jílovité uloženiny na vrchole Monte Mario u Říma a u Castell' Arquato, písky u Asti, Sieny a j. Ve vídeňské pánvi nad sarmatským stupněm miocénovým ukládají se kongeriové vrstvy s měkkýši brakickými, mezi nimiž nejčastěji se nalézá mlž Congeria. Nad těmi ukládají se uloženiny sladkovodní (levantinský stupeň), které znamenité mohutnosti dosahují v pánvi pannonské, t. j. v Chorvatsku, Slavonsku a Rumunsku. Jsou plny skořápek plžů (Vivipara, Bythinia, Melanopsis) i misek mlžův. Příbližně téhož věku jsou pozemní uloženiny v Německu, bohaté zbytky ssavců, j. u Eppelsheimu, ve Francii Mont Léberon, a světoznámé vrstvy červenavého jílu u Pikermi v Attice. Téhož věku jsou i bohaté uloženiny Sivalik na patě Himálaje, dále výplně jeskyň v Číně a Japanu. Zdá se, že i pampské vrstvy, pokrývající nesmírné rozlohy v Jižní Americe a přeplněné zbytky prapodivných ssavcův, jsou rovněž téhož věku, ač od některých kladeny bývají do diluvia. Ve vídeňské pánvi nad sladkovodními uloženinami ukládá se mohutný štěrk belvederský (thrakický stupeň) téhož původu. – Viz Kayser, Lehrbuch der Geologie (1891); Toula, Lehrbuch der Geologie (1900). Pa.