Ottův slovník naučný/Platina

Ottův slovník naučný
Platidlo	Platina	Platinotypie

Údaje o textu
Titulek:	Platina
Autor:	Bohumil Kužma
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 856–857. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Platina

Platina, značka Pt, atom. hmota = 194,8. Vyskytování se zrn a kusů p-ny v zlatonosném písku některých řek jihoamerických bylo již dříve známo. Prvou zprávu o tomto kovu, jenž pro barvu stříbru podobnou nazýván byl Platina del Pinto (Platina = diminutivum španělského plata [stříbro], Pinto = řeka v Brazilii), přinesl do Evropy španělský mathematik Antonio de Ulloa r. 1736.

P. v přírodě nachází se vždy ryzí, avšak ne naprosto čistá, nýbrž znečištěná kovy t. zv. skupiny platinové: palladiem, rhodiem, iridiem, osmiem, rutheniem, dále železo, olovo, měď nalézají se téměř vždy jako součástky platinové rudy. Původním nalezištěm p-ny jsou ve většině případů hadce, zvláště koncentrace rudy chrómové v nich, řidčeji žíly rudní. Daleko největší množství p-ny, všecka p. do obchodu přicházející, nalézá se na místě druhotném ve štěrcích a píscích.

Dlouhou dobu byla známa pouze naleziště p-ny v zlatonosném písku v řekách amerických a teprve odkrytím platinové rudy na Uralu (Bogoslovsk, Něvjansk, Mjas, Nižnij Tagilski)), kdež nalezena byla s chrómitem též v primárních ložiskách v olivinu, p. nabyla nynější důležitosti. Jiná pozoruhodnější naleziště p-ny jsou v Mexiku, Kalifornii, v Severní Karolině, Columbii, na Haiti, Borneu a v Australii. V malých množstvích nachází se na Harci, ve Francii, Španělsku, Irsku, v Uhrách. Dle Gueymarda a Pettenkofera a j. jest p., ovšem v nepatrných stopách, vůbec daleko více rozšířena, než-li se za to má. Technickou důležitost má dosud pouze p. uralská a brazilská.

Surová p. z náplavu získává se ryžováním a další dělení platinových kovů děje se obyčejně tím, že nejprve zředěnou královskou lučavkou extrahuje se z rud zlato. Zbytek se zahřívá s koncentrovanou lučavkou (pod tlakem), čímž p., palladium, rhodium, ruthenium a čásť iridia se rozpouští. Nerozpuštěna zbývají zrnka slitiny osmia s iridiem. Z roztoku přidáním chlóridu ammonatého vylučuje se chlóroplatičitan ammonatý (NH₄)₂PtCl₆ a obdobná sůl iridia (NH₄)₂IrCl₆. Žíháním ssedliny zbývá platinová houba (obsahující iridium), které používá se přímo k hotovení různých nádob, neboť příměs iridia činí p-nu oproti různým agenciím ještě stálejší. Oddělení iridia lze provésti buď tak, že roztok v královské lučavce vaří se s louhem sodnatým anebo že odpaří se do sucha a zbytek na 125° se zahřeje. Oběma způsoby v roztoku obsažený chlórid IrCl₄ přemění se v IrCl₃, jenž pak roztokem chlóridu ammonatého již se nesráží. Dle způsobu Devilleho možno přímo získati z rudy platinové tavením ve vápenné peci plamenem kyslíko-vodíkovým p-nu, která obsahuje jen iridium a něco rhodia, poněvadž osmium a ruthenium dílem shoří a dílem s vápnem tvoří strusku.

P. jest kov bílý s nádechem šedivým, velmi kujný a tažný. Platinový drát o sobě lze vytáhnouti na tloušťku 0,021 mm, obložením stříbrem lze docíliti až 0,0009 mm průměru, pevností blíží se železu. P. krystalluje v soustavě krychlové; tvrd. 4, hust. = 21,4, v přírodě však p. obsahuje až 19% železa, a tudíž hustota klesá až na 14–19. V červeném žáru měkne a může býti kována, při bílém žáru svařuje se jako železo. Taje při 1770°. V červeném žáru p. propouští vodík, kdežto kyslík a jiné plyny zadržuje. Tavena jsouc absorbuje kyslík, který tuhnouc opět pouští (stříbro). Také za obyčejné temperatury p. kondensuje na svém povrchu kyslík, jmenovitě je-li jemně rozptýlená jako platinová houba nebo čerň platinová. Platinová houba získá se pálením chlóroplatičitanu ammonatého. Čerň platinová připravuje se redukcí roztoků platinových sloučenin vhodnými redukujícími činidly. Jemně rozptýlená p. jeví charakteristické účinky katalytické. Döbereinerovo rozžehadlo – výroba kysličníku sírového a j. V kolloidální formě lze získati p-nu elektrickým obloukem mezi elektrodami platinovými pod vodou. Ve formě této jeví rovněž význačné účinky katalytické. P. jednoduchými kyselinami se nemění, rozpouští se v královské lučavce a v tekutinách, v nichž uvolňuje se chlór. Roztopené žíraviny, kyanidy, sirníky alkalické porušují p-nu. Fosfor, arsén, četné těžké kovy slučují se v žáru s p-nou na slitiny snadno tavitelné. Uhlík v žáru tvoří s p-nou křehký karbid.

P-ny používá se nejvíce k hotovení nádob a přístrojů pro chemické a vědecké laboratoře, v industrii jmenovitě při výrobě kysel. sírové; v novější době hojně upotřebuje se v elektrochemii. V Rusku dříve (1827–45) používáno jí bylo k ražení mincí. Sloučenin p-ny upotřebuje se při malbě na porculán, sklo, dále ve fotografii atd.

Roční výroba p-ny na Uralu činí průměrem 3000 kg, v ostat. zemích úhrnem asi 1000 kg.

P. tvoří dvě řady sloučenin typu PtX₂ a PtX₄, v oněch jeví povahu více zásaditou, v těchto více kyselou. Nejznámější sloučeninou jest kyselina chlóroplatičitá H₂PtCl₆.6 H₂O, která se obdrží, odpaří-li se roztok p-ny v královské lučavce (s nadbytkem kyseliny chlórovodíkové). Červenohnědé, velmi hygroskopické krystally rozpouštějí se velmi snadno ve vodě. V roztoku nachází se anion PtCl₆'', při elekrolyse vylučuje se p. na anodě, dusičnanem stříbrnatým sráží se chlóroplatičitan stříbrnatý Ag₂PtCl₆.

Charakteristickými solemi kysel. chlóroplatičité jsou chlóroplatičitany alkalií, které na základě různé rozpustnosti slouží ke kvantitativnímu dělení sloučenin natria a kalia. K₂PtCl₆, (NH₄)₂PtCl₆ ve vodě jsou nesnadno rozpustné, v alkoholu nerozpustné. Na₂PtCl₆ ve vodě i alkoholu snadno se rozpouští. Kyselina chloroplatičitá zahřívána v proudu chlórovodíku pouští chlórovodík a zanechává chlórid platičitý PtCl₄; zahříváním na vzduchu jak kyseliny chlóroplatičité, tak chlóridu platičitého zbývá špinavě zelený dichlorid PtCl₂, jenž rozpouští se v kyselině chlórovodíkové a roztok obsahuje kyselinu chlóroplatnatou H₂PtCl₄, od níž odvozena jest řada solí typu R₂PtCl₄. Přidá-li se k roztoku kysel. chlóro-platičité hydrát sodnatý a pak kysel. octová, sráží se hydroxyd platičitý Pt(OH)₄, jenž jest povahy zásadité i kyselé. Roztoky jeho v silnějších kyselinách obsahují soli platičité [Pt(SO₄)₂], v jeho roztocích alkalických nalézají se platičitany K₄PtO₄. Poslední vznikají také tavením p-ny s kalium nebo natriumhydroxydem. Hydroxyd platičitý zahříváním ztrácí vodu a mění se v černý kysličník platičitý PtO₂. Působením louhu draselnatého v dichlórid PtCl₂ vzniká hnědý hydroxyd platnatý Pt(OH)₂, jenž rozpustěn v kyselinách tvoří soli platnaté, zahříváním poskytuje kysličník PtO. Zaváděním sírovodíku do roztoku solí platičitých sráží se sirník platičitý PtS₂, jenž rozpouští se v roztocích sirníků alkalických jako síroplatičitan a okyselením znovu se z nich v původní formě vylučuje. Tavením chlóroplatičitanu se sírou vzniká sirník platnatý PtS.

Jako železo a kobalt, tvoří p. podvojné kyanidy: K₂Pt(CN)₄.4H₂O, MgPt(CN)₄.7H₂O, BaPt(CN)₄.4H₂O, které odvoditi lze od kyseliny platinokyanovodíkové H₂Pt(CN)₂. Soli tyto vyznačují se skvostnou barvou a silným dichroismem. Soli barnaté používá se k zachycení Röntgenových paprsků. Obdobně jak u kobaltu nalézáme u p-ny též řadu rozmanitých komplexních sloučenin s ammoniakem, jejichž nejdůležitější formy jsou: Platosaminy: PtR₂(NH₃), PtR₂(NH₃)₂, PtR₂(NH₃)₃, PtR₂(NH₃)₄; platiaminy: PtR₄(NH₃), PtR₄(NH₃)₂, PtR₄(NH₃)₃, PtR₄(NH₃)₄; diplatoaminy: Pt₂R₂(NH₃)₄ a j. (R=OH, Cl, Br, J, NO₃ atd.) Sloučeniny p-ny lze poznati tím, že na uhlí se sodou poskytují šedý houbovitý kov. Z roztoků jejich sírovodíkem se sráží černý sirník, jenž rozpuštěn v královské lučavce s chlóridem ammonatým neb draselnatým, poskytuje charakteristický chlóroplatičitan. B. Kužma.