Ottův slovník naučný/Plastické operace

Ottův slovník naučný
Plastické hlíny	Plastické operace	Plastický

Údaje o textu
Titulek:	Plastické operace
Autor:	Duchoslav Panýrek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 845–846. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plastická chirurgie

Plastické operace jest veliký obor chirurgie, zabývající se nahrazováním scházejících částí těla lidského (hlavně kůže a sliznice, ale také šlach, nervů, kostí atd.), buďto tkaní vzatou z téhož individua nebo z individua jiného nebo konečně ze zvířete. Nesmírná většina p-kých o-cí má za účel defekty kůže a tkaně podkožní nahraditi z defektů chorobou získaných: sluší uvésti ztráty tkaně po poraněních, spáleninách, omrznutí a vředovitých pochodech (tuberkulose, syfilis), dále způsobené operací, jež odstranila zhoubný nádor. Běží-li o p. o. po pochodech vředovitých, musí tyto býti zhojeny aspoň tak, že zbývá zrnění (granulace), t. j. čistá, k hojení postupující tkaň. Také jízvy, které pohybu vadí nebo jinak zkomolují, odstraňujeme a nahrazujeme tkaní zdravou a pružnou. Veliká skupina p-kých o-cí nahrazuje konečně scházející tkaň, která se vůbec nevyvinula. Sem náležejí t. zv. rozštěpy a štěrbiny v pysku, na patru, na pyji atd. Vezme-li se tkaň, k náhradě určená, z téže osoby, zove se tato p. o. autoplastika. Pochází-li z jiného člověka, sluje heteroplastika. Dále může při p. o-ci ke krytí scházející tkaně užita býti tkaň, která zůstane v souvislosti se svým okolím, odkud je živena, nebo se oddělí úplně a přenese na jiné místo, kde se připojí. To je t. zv. transplantace (viz níže).

P. o. v užším slova smysle slují operace, kterými hradíme defekty tkaní ze sousedství nebo z jiného místa téže osoby vzatou, ale souvisící ještě s místem tím mostem tkaně (kůže, podkožního vaziva a někdy i okostice) dosti širokým, aby výživa její netrpěla. Tkaň ta se posune, otočí nebo stáhne k defektu, jehož okraje jsou čerstvě okrvaveny a zpodina v čistou ránu přeměněna, a s okraji těmito sešije.

Nejjednodušší případy p-kých o-cí jsou tyto: Defekt je tvaru kosočtverce, neveliký. Kryje se tím způsobem, že počnouce od ostrých úhlů sešijeme strany vedle sebe položené k sobě, tak že vznikne čárkovitá jízva zcela přímá. Je-li defekt tvaru trojúhelníka, sešíváme zase od úhlu vždy dvě sousedící strany k sobě i vznikne jízva podoby Y. Nepravidelné okrouhlé defekty kryjí se tím způsobem, že se obříznou na tvar čtyřúhelníka, tento čtyřúhelný defekt kryje se pak dvěma laloky dvířkovitými s pravé a s levé strany vzatými, jež od zpodiny se odpraeparují, proti sobě přitáhnou a spolu sešijí, načež ještě nahoře a dole k sousedství se přišijí.

Stává se často, že kůže takto užitá je příliš napiata a možno se obávati, že by odumřela, nemajíc dosti krve, jež napětím tkaně byla vytlačena. Tu vedou se ve vhodné vzdálenosti od onoho operačního pole dva řezy obloukovité (jako závorky) v kůži a vazivu podkožním až na blánu (fascii) kryjící svaly. Tyto rány nechají se zhojiti zrněním, tedy nešijí se, což má v zápětí, že kůže mezi těmi závorkami uzavřená a nahoře a dole s okolím souvisící přestane býti napiata a jsouc lépe živena dobře se přihojí.

Jindy zase může se státi, že lalok kůže nepřiléhá ke své zpodině, nýbrž pne se přes ni mostovitě. Taková kůže nemohla by přirůsti a přihojiti se, neboť kůže musí souviseti i se svou zpodinou. Tu lalok onen přišije se ke zpodině stehem, upomínajícím na stehy, jimiž se prošívají žíněnky.

Nutno zmíniti se několika slovy o krytí defektů tkaní z jiného místa téhož individua. Schází-li kůže na dlani, může se hraditi koží s hrudníku, se kterým pomocí obvazu dlaň zůstane spojena, pokud se lalok s prsou vzatý okrajem svým ke dlani ruky nepřihojil. Když se to po několika dnech stalo, odřízne se teprve od hrudníku lalok, který s ním dosud souvisel, a přišije se také na ostatních částech kraje k defektu v dlani. Podobným způsobem kryjí se defekty na jednom bérci koží s druhého bérce, defekty nosu koží s nadloktí (t. zv. Tagliacozziova čili italská rhinoplastika), při čemž sluší podotknouti, že třeba nenáhle úd, jenž má lalok kůže poskytnouti, navykati cvikem tomu, aby několikadenní více méně násilnou a jemu nepřirozenou polohu vydržel. Kdyby toho předchozího cviku nebylo, nevydržel by operovaný takové polohy a přetrhal by stehy, aby uvolnil úd násilně připoutaný, a tím by všecku snahu operatérovu zmařil.

Zvláštní důležitost mají (z ohledu kosmetického) p. o. v obličeji, zvláště na pyscích a nose.

Časté bývají na pyscích štěrbiny vrozené, které lid nazývá »zaječí pysk« (viz Patro 2). Vezměme nejjednodušší dva případy: 1. defekt ve rtu a 2. v pysku. 1. Rezem obloukovitým jako čepička nad defektem vedeným rovnoběžně s okrajem jeho a v jisté vzdálenosti od něho uvolníme okraj od sousedství, háčkem stáhneme jej dolů, čímž z obloukovitého řezu vznikne rána kolmá, čárkovitá, kterou sešijeme. Zbývá jakýsi přívěsek způsobený přitažením okraje dolů, který však, jakmile jízva počne se smršťovati, zatáhne se vzhůru, tak že konečně okraj pysku je pravidelný. 2. Při štěrbině pyskem jdoucí, která se netýká tedy jen rtu, možno operovati dle toho, jak vysoko štěrbina sahá. Menší defekty možno spraviti tím, že okraje štěrbiny okrvavíme a sešijeme proti sobě položené okraje, čímž nabudeme kolmé jízvy (vyobr. č. 3153. a 3154.). Složitější způsoby p. o. pysku (cheiloplastiky) jeví se na vyobrazeních č. 3155., 3156. a 3157., jakož i č. 3158.

Také p. o. na nose (rhinoplastika) náležejí k důležitějším, protože defekty nosu často se vyskytují. Kryjí se buďto dle t. zv. indické methody nebo methodou italskou dle Tagliacozziho (viz výše). Indická methoda, při které se vyřízne lalok kůže z čela (viz vyobr. č. 3159.), je velmi stará a byla prováděna už před 1000 lety v Indii; v Evropě stala se známou teprve po výpravě Angličanů proti Tippu Sahibovi. Lalok souvisí vyživujícím jej mostem s ostatní koží čelní a stočí se nad defekt nosu, k jehož okrvaveným okrajům se přišije. Italská methoda byla už v XVI. stol. tajemstvím rodiny Branca, od které Tagliacozzi jí se naučil.

Jiné druhy p. o. úst, zvláště v koutcích při ústech příliš velikých nebo malých, zovou se stomatoplastika. Tato je jednoduchá – tu ústa zvětšujíc tu zmenšujíc.

Defekty tváře hradí se meloplastikou, jejíž způsob řídí se velikostí rozsahu. Kůže béře se z krajiny spánkové nebo z krku.

I na útrobách provádějí se p. o., na př. na vrátníku žaludku (t. zv. pyloroplastika), na pochvě (t. zv. kolpoplastika) atd.

Zmínky zasluhuje ještě p-ká o., kterou vymyslil prof. Maydl a která byla obecně ve vědě přijata, ač vyžaduje veliké zručnosti. Je to všití močovodů do střeva při vrozeném rozštěpu měchýře, který se potom vyřízne a defekt kryje se koží ze sousedství. Moč pak odchází se stolicí; operovani naučí se znenáhla delší čas držeti moč, stejně jako stolici.

Ke krytí velikých ran, které nelze nahraditi laloky ze sousedství a kde neběží o ohledy kosmetické, výborně se hodí transplantace dle Reverdina. Se stehna téhož nemocného nebo s jiného nemocného, jenž současně podrobí se amputaci končetiny (třeba pro poranění), sejme se na plocho břitvou několik řízků s povrchu kůže, které se přenesou na místo kůže zbavené a před tím očištěné (roztokem kuchyňské soli, nikoliv antiseptickými roztoky, neboť srážejí bílkovinu a usmrtily by ony řízky), kdež se přihojí. Ukázalo se, že řízky takové přihojí se dobře i do čerstvé rány, když už nekrvácí (Thiersch). Proto tyto transplantace provádějí se nyní tím způsobem, že čistá zrnící rána, která je tak veliká, že nelze očekávati, že by se pokryla pokožkou, oškrabe se ostrou lžičkou, a když přestane krváceti, pokryje se řadou takových řízků, načež pokryje se mullem v roztoku soli namočeným a připevní se vatou a obinadlem. Berou se k tomu dle Thiersche proužky 2 cm široké a 10 cm dlouhé a přiloží se těsně vedle sebe, aby se okraje dotýkaly a ránu kryly. I když se jen některé přihojí, podaří se přece krýti větší čásť rány, která se pak může pokrýti pokožkou. Takto podařilo se krýti defekty kůže velmi rozsáhlé po spáleninách, skalpování, na př. u osob, jimž stroj strhl celou vlasatou čásť kůže na hlavě. Pnrk.