Ottův slovník naučný/Pinkas

Ottův slovník naučný
Pinkafeld	Pinkas	Pinkaute

Údaje o textu
Titulek:	Pinkas
Autor:	Adolf Srb, Josef Scheiner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 754–756. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Soběslav Pinkas
Heslo ve Wikipedii: Adolf Maria Pinkas
Související články ve Wikipedii: Soběslav Pinkas, Otto Pinkas, Ladislav Pinkas

Pinkas: 1) P. Adolf Maria, politik čes. (* 27. led. 1800 – † 28. září 1865). J z za dob svých studií právnických všímal si bedlivě věcí politických a pobyl delší čas v Heidelberce, kde se účastnil hnutí studentského, tehdy přísně střeženého. Vrátiv se do Prahy, byl za to potrestán několikadenním karcerem. R. 1823 dosáhl hodnosti doktora práv a r. 1832 jmenován zemským advokátem. Maje rozsáhlou praxi zejména v kruzích šlechtických, byl ve spojení s vynikajícími a vysoko postavenými osobami stavu toho, jejichž rádcem byl i ve věcech veřejných. Té doby byl pilným dopisovatelem listu »Grenzboten«, v Lipsku vycházejícího, jenž byl orgánem přátel pokroku v Rakousku, a z příčiny té u tehdejší rakouské vlády v nemilosti. Když nastaly roku 1848 březnové bouře, P. stál v prvních řadách ruchu politického. Byl členem svátováclavského výboru a členem deputace, která dne 19. břez. vyslána do Vídně, aby zde tlumočila přání českého národa, a zvolen též do Národního výboru, jehož prací horlivě se účastnil. Zvolen do říšského sněmu, stál ve Vídni i v Kroměříži věrně k pravici a vynikl jako výmluvný řečník, bystrý právník a neúnavný pracovník zejména ve výboru, jenž zvolen k vypracování nové ústavy říšské. Byl vřelým zastancem zásad demokratických a rozhodným přívržencem decentralisace, ač nesouhlasil s federalistickým programmem Palackého, vytýkaje mu, že centrální moc příliš oslabuje. Ke konci r. 1849 pomýšlelo se vydávati český denník politický v jazyku německém a vedle Palackého byl P. se svým pozdějším zetěm drem Springrem jedním ze zakladatelů jeho. Palacký navrhl název »Union« a napsal článek »Union – nicht Centralisation, noch Foederation« za tím účelem, aby federalistický programm český byl přezván unionistickým, tak aby se vyloučily různé námitky. Název listu »Union« přijat, ale článek Palackého neschvalovali P. a Springer, tak že jej Palacký vzal zpět, později přepracoval a pod názvem »O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku« v »Nár. Novinách« uveřejnil. R. 1860 P. s Palackým a jinými vynikajícími muži českými stal se zakladatelem strany pokroku, která si učinila úkolem, aby české straně dostalo se spravedlivého zastoupení v pražském obecním zastupitelstvě. Strana pokroku zvítězila skvěle, ale P. doznal zklamání. Počítal s jistotou, že bude zvolen purkmistrem, avšak touha jeho po křesle primátorském se nesplnila, neboť purkmistrem zvolen Pštros. Ctižádostivý P. velice roztrpčen zanevřel na celou stranu českou. S počátku obmezil se toliko na publicistický boj, tupil českou stranu v německých listech rakouských i zahraničných a velebil centralistickou ústavu z 26. ún. 1861. Na prvním sněmu českém postavil se otevřeně do tábora nepřátel národa českého a zvolen do zemského výboru, byl přes český původ svůj – jeho otec, rovněž advokát, pocházel ze Sadské – rozhodným a urputným protivníkem snah českých, a to netoliko politických, ale i národních. Dlouho po jeho smrti, r. 1879, syn jeho Soběslav uveřejnil v »Politik« (v měsících říj. a list.) »Paměti« jeho z r. 1848. V těchto velice zajímavých statích P. osvětluje události bouřlivé doby té. Velikou čásť viny z neúspěchů českého národa přičítá chabému počínání čes. šlechty, o němž úsudek shrnuje ve slova: »Česká šlechta, nejsouc ani českou ani německou a zapírajíc svůj národní původ, sklesla na bezmocnou kastu pro dvorní úřady, rytířského původu, ale bez politické odvahy. Mnoho zla, ano snad všecko, jež později nastalo, nalézá své vysvětlení v politické neschopnosti šlechty... Veliká většina tehdejší šlechty nestačila na nebezpečí tehdejších dnův, ona zradila českou vlasť a stěžovala si pak, že slovanská pravice v říšském sněmu se vyslovila proti šlechtě, a prohlašuje ji za republikánskou a protidynastickou. Tážeme se této šlechty, kde že tehdy dynastie, kteréž národ i v dobách největšího rozčileni a nebezpečí upřímně oddaným zůstal, by byla nalezla oporu v české šlechtě, kdyby lid v březnu a dubnu byl býval jiného názoru? Věru, lid bez předků choval se v oněch dobách mnohem šlechtičtěji, mnohem rytířštěji, než česká šlechtická kasta.« -rb.

2) P. Soběslav Hippolyt Karel Maria, syn před., malíř a publicista český (* 7. říj. 1827 v Praze – † 30. pros. 1901 t.). Po své babičce rozené Duchetové pocházel z emigrantů francouzských. P. studoval gymnasium a práva v Praze, při čemž učil se kreslení u prof. na uměl. akademii Čermáka. Ve čtvrtém roce studií právnických účastnil se velmi činně polit. ruchu r. 1848 a jakožto centurion studentské legie byl z patnácti studentů, kteří zatkli místodržitele hr. Lva Thuna. S otcem svým šel pak na sněm Kroměřížský jakožto korrespondent a kreslič Havlíčkova »Šotka«, kam kreslil několik karikatur politiků kroměřížských. Po ukončených studiích měl se věnovati advokatuře, avšak po nedlouhém váhání opustil docela karrieru právnickou a oddal se umění. Byl nějakou dobu žákem umělecké akad. v Praze, načež v l. 1850–54 žil v Mnichově, vzdělávaje se na tamní uměl. akademii, najmě u prof. Berdelliho. Odtud také osnoval plán osvoboditi Havlíčka z vězení brixenského. R. 1854 odebral se do Paříže, kde zůstal až do r. 1869. Byl pilným žákem Coutureovým a členem umělecké kolonie Marlottovy ve Fontainebleau, jíž předsedal Henri Murger. R. 1857 zasnoubil se se sl. Adriennou Denoncinovou, s níž seznámil se v Paříži, a usadil se pak ve Vaux de Cernay v údolí Chevreusy, později v Cernay-la-ville. Tam pilně maloval zvláště genry a obrazy zvířat a několikráte vystavoval v Saloně pařížském. Množství prací těchto, vynikajících bezvadnou kresbou a silným koloritem, bylo prodáno do Ameriky. P-ův obraz Stařec a smrť, nyní maj. »Uměl. Besedy«, byl Salonem odmítnut jakožto příliš realistický a byl pak vystaven v pověstném »Saloně odmítnutých«. P. zabýval se také mnoho malbou na porculáně a některé jeho majoliky byly zakoupeny pro museum v Limoges. Pro vévodu de Trévise zhotovil krásný talíř s obrazem zámku Coupevrai (akvarell dosud majetkem rodiny P-ovy), pro vládu franc. maloval Krista s evangelisty pro kostel v Auffargies. Mimo to P. illustroval Fričův časop. »Čech«, pak přispíval do starých »Květů« a »Humoristických Listův« a redigoval list »Národ sobě«, vydaný po požáru Národního divadla v Praze. Byltě r. 1869 povolán do Prahy za učitele kreslení na novou dívčí školu, kde učil plných 25 let. V té době byl předsedou výtv. odboru »Umělecké Besedy«, později předsedou »Uměl. Besedy«, a za jeho starostenství vydány reprodukce nejlepších obrazů Jar. Čermáka, jeho důvěrného přítele, jehož mnohá díla zachránil pro Čechy. Veliké zásluhy získal si o styky česko-francouzské, dílem jakožto zakladatel »Alliance française«, dílem jako korrespondent velikých listů francouzských, do nichž po 30 let psával zprávy o Čechách, zvláště do listů: »Siècle«, »République française«, »Soleil« a »Débats«. Dům jeho býval vždy otevřen návštěvníkům z Francie, tak že P. získal si příjmí franc. konsula. Od vlády franc. byl vyznamenán řádem čestné legie. Srv. Soběslav P., posmrtná vzpomínka, kterou (franc.) vydala Alliance française de Prague à la mémoire de son premier président (1902).

1) P. Ota (Otto), dram. spisov. čes. (* 2. břez. 1849 v Praze – † 2. břez. 1890 t.). Vystudovav gymnasium pokusil se na poli literárním, zejména dramatickém, a napsal několik veseloher, zejména: Změnil datum (dáváno 2. srpna 1871 poprvé v aréně na hradbách, tiskem Karlín, 1875); Telefon (t., 1878, poprvé 12. ún. 1878 v Prozatímním divadle); Sedlák milostpán, fraška ve 3 jedn. (t., 1878, dáv. poprvé v aréně na hradbách 21. srp. 1874); Fotografie, veselohra o 1 jedn. (t., 1879, dáváno poprvé 28. března v Proz. divadle); Strýčkové, fraška o 4 děj. (t., 1879, dáváno poprvé 18. srpna 1875 v aréně na hradbách). Práce tyto vyšly vesměs v»Ochotníku divadelním«. Vlastním nákladem P. vydal Nerovné manželství, drama o 5 děj. (Praha, 1882, jež dáváno poprvé v Proz. divadle 23. led. 1882), a cestopisné, krásně illustrované dílo Cesta po Španělích (t., 1880), za něž vyznamenán byl ryt. řádem Karla III. Všechny jeho veselohry, ač nestejné ceny, provozovány na rozličných jevištích, zejm. »Sedlák milostpán« stal se oblíbeným kusem našich divadel ochotnických. V literární jeho pozůstalosti nalezeno neprovozované a netištěné drama Visitka a libretto k operettě ze života lidu španělského. P. přispíval též povídkami a články humoristickými do »Světozora«, »Humoristických Listů«, »Palečka« a cestopisnými do »Politik« a »Pokroku«.

4) P. Ladislav, JUdr. (* 11. září 1863 ve Vaux de Cernay ve Francii), syn P-a 2), studoval v Praze a v Paříži na fakultě právnické a škole věd politických, jest advokátem v Praze. Jako výborný šermíř ze školy Legrasovy založil český šermířský klub v Praze, jehož byl dlouho předsedou. Pokusil se o české názvosloví šermířské překladem spisu J. Hergsella »O šermu šavlí«. Uveřejnil několik překladů novell francouzských v »Lumíru« a psal feuilletony pro »Nár. Listy«. R. 1895 zvolen jako kandidát mladočeský za poslance na sněmu zemském a za člena výkon. výboru národní strany svobodomyslné. Schnr.