Ottův slovník naučný/Peří

Ottův slovník naučný
Peri-	Peří	Periandros

Údaje o textu
Titulek:	Peří
Autor:	Bohumil Bauše, Josef Pokorný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 475–477. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Peří

Peří ptáků jest výtvor rohovitý z buněk pokožky (vyobr. č. 3081.). U všech obratlovců skládá se kůže ze dvou vrstev: svrchní pokožky a zpodní škáry. Pokožka má opět dvě vrstvy: rohovitou vnější a sliznatou vezpod. P. vzniká nejprve vvklenutím pokožky, do vypukliny vroste bradavka škáry; tato se zvětšuje v táhlý výběžek, pokrytý pokožkou. Potom teprv prohloubí se bradavka do kůže a vytvořuje váček pérový. Povlak pokožkový rozpoltí se pak na vrstvu sliznatou a rohovitou; ona jest zárodkem péra, tato pochvou, která zrohovatí a odumře; zárodek však roztřepí se ve vlákna rohovitá u kořene spojená. V tomto stadiu jsou hrbolky pérové, jimiž většina mláďat pokryta jest při vylíhnutí z vejce. Při dalším vzrůstu odpadá pochva a na kůži hnízdoušů objevuje se prachové p. embryonální. Z rohovitých vláken vyvine se jedno zvláště silně a tvoří osten, na němž ostatní tvoří prapor; na bradavce škárové vytvoří se z nově se tvořících buněk rohových, které se již nedělí ve vlákna, brk. Tak vznikne p. definitivní; bradavka škárová konečně zaschne v podobě duše. Čím větší a silnější p., tím hlubší váček, tak že na př. letky zanechávají otisky na mladých kostech ptáků.

Části p. jsou tyto: Střední stvol (scapus) vězí brkem (calamus) v kůži. Brk přechází ke špičce v osten (rhachis), od něhož vystupuji šikmo hustě vedle sebe ležící tenké větve (rami), které vysílají opět dvěma řadami uspořádané paprsky (radii), z nichž opět vznikají brvité pápěrky (cilia), které druhdy nesou malé háčky (hamuli), jež do sebe zasahujíce, dodávají celku, zvanému prapor (vexillum), značné pevnosti a pružnosti. Na koření mnohých per vyvinuje se vedlejší p. (hyporhachis). U emuů, kasuarů a vymřelé moa jest toto tak veliké jako hlavní stvol, chybí však pštrosům, holubům a sůvám.

V opeření rozeznávají se tři druhy p.: 1. Péra krycí (pennae, plumae), 2. puchová či prachová (plumulae), 3. nitkovitá (filoplumae). Péra krycí mají silný stvol a tuhý prapor, kryjí tělo a jsou nejvyvinutější jako letky a péra rýdovací. Prachová péra jsou vždy měkká a krátká; nitkovitá mají krátký brk, vlasovitě vybíhající osten a jsou rozdělena mezi krycími. Zbarvení per jest nekonečně rozmanité a pochází buď 1. od různých pigmentů (barvy chemické) aneb 2. od objektivní stavby péra, neb 3. od subjektivních barev strukturních čili kovových. Barvy chemické obsaženy jsou v roztoku neb zrníčkách v buňkách rohovitých vláken. Nesou se stejně ve světle odraženém i v průhledu. Toho druhu jsou barvy černé, červené a hnědé, většina žlutých a oranžových i zelených odstínů, nikdy však modrá. Hlavní barviva jsou: zóomelanin, černé, zóoerythrin, červené, a zóoxanthin, žluté. Objektivní barvy strukturní vznikají barvivem a zvláštní stavbou praporu; sem náležejí barvy: modrá, fialová, většina zelených a žlutých. Drží-li se p. takové proti světlu, vypadá jinak nežli ve světle odraženém. Přičina leží v jemné tkani mikroskopicky malých buněk, jejichž stěny jsou nesmírně jemně ryhovány (arara, trupial, tukan a j.). Na žlutých pérech medossavky na př. má každé pírko jen 0,007 mm v průměru, žlábek na něm jest menší 0,0007 mm a jest od nejbližšího vzdáleno 0,002 mm. Barvy subjektivní či kovové mění se dle stanoviště pozorovatelova. Celé duhové vidmo hraje na př. na p. kolibříka; jaká nádhera jeví se na hřbetním p. bažanta lesklého! Vysvětlení není ještě úplně podáno. Vlnité rýhy tvoří tu as hranolky, na nichž světlo celou stupnicí vidma se láme. Poněvadž jest několik poloh hranolků na sobě, zmizejí některé barvy interferencí, tak že někteří ptáci skvějí se jen v několika barvách, fialové a modré, modré a zelené a pod. Některé zbarvení zvrhne se více méně chorobně. Vymizí-li barvivo černé, zůstane p. bílé (albinismus), přílišným vyvinutím tohoto vzniká melanismus (hejl, skřivan, dravci, sluka). Xanthochromismus nazývá se zjev žlutých barev v zeleném a červeném p. papoušků. Umělým zničením pigmentu možno zelená a červená péra zbarviti na žluto. Indiáni jihoameričtí mají velikou zběhlost v dosažení umělých variet různých papoušků, jejíchž p. zpracují šťavou ropuchy barvířské. Erythrismus objevuje se někdy u papoušků šedých, kanáři a drůbež zbarví se rudožlutě, krmí-li se ptáci pepřem cayennským nebo paprikou. Vyvinuté péro na ptáku není výtvorem mrtvým, nýbrž souvisí stále s krevním oběhem zvířete. Škodným účinkem může pozbýti pigmentu, zvýšenou činností životní pták může nabýti, aniž pelichá, pojednou barev mnohem skvělejších, jak vidíme u ptáků včas lásky na rouchu svatebním. Bše.

P. užívá se buď do peřin nebo na ozdobu. Do peřin béře se hlavně lehké, měkké a pružné p. husí. Nejlepší je p. s husí živých, špatnější se zabitých, nejšpatnější se zdechlých. Způsob života a krmení má na jakost p. značný vliv. Husy žijící na pastviskách dávají lepší p. než husy stále zavřené. Nejlépe platí se p. zpodní, kypré a lehké, t. zv. prach. P. husí získává se obyčejně podškubáváním husí, obyčejně třikrát do roka, v květnu, červenci a září. Ročně lze obdržeti as 40 dg p. od každé husy. Zabitá husa dává 14 dg p. a 3,5 dg prachu. Do obchodu přichází husí p. z Čech, Moravy, Pomořan, Pruska a Ruska. Kromě husího brává se někdy také p. kachní, labutí neb i slepičí, tyto druhy, zejména poslední, jsou však tvrdé, těžší a méně pružné než p. husí a jsou méně důležity. Lepší i dražší než p. husí je p. kajčí. Samice kajky (Somateria mollissima, viz Kachny) vystlává své hnízdo prachem velmi jemným, jejž obyvatelé severních břehů Evropy, Asie a Ameriky, Islandu, Nové Země a Grónska vybírají z hnízd a silně spěchovaný uvádějí do obchodu přes Hamburk, Kodaň, Lubek. Nejvýše cení se p. grónské.

P. získané sbíráním neb oškubáním ptáků suší se na slunci neb ve vytopené místnosti, aby se odstranila volná vlhkost a p. nezahnívalo. Šleháním a vyséváním na řešetech p. pak se kypří a čistí. P. zahnívající, zápachu ztuchlého, máčí se 3–4 dni ve vápenné vodě, vypírá se pak vodou čistou, prostírá na síťoví a kypří po oschnutí šleháním pruty. P. prachové je těmito výkony již upraveno, p. vrchní musí se však ještě dráti, aby se odstranily oděrky, jejichž brčka způsobovala by málo pružný tlak zpětný a prorážela by cíchou. Draním získá se odpadek as 1/6 až 1/4 úhrnné váhy p. Dělnice sedéře za 10–12 hod. as 25 dg p.

p. do peřin padělává se velmi často, nejčastěji tím, že se k novému p. přiměšuje p. staré nebo jakosti horší, neb tím, že se k p. přidává písek, sádra neb jiné látky prachové, aby se nabylo větší váhy. První dva způsoby padělání poznávají se po vzhledu p., poslední způsob tím, že se p. šlehá, aby se prachové součástky vyloučily.

P. ozdobné pochází s pštrosa, páva, krocana, kohouta, tetřeva, holubů, koroptví, sokolů, volavek, rajek, kolibříkův atd. Užívá se buď jen jednotlivých per nebo celých křídel, ocasů, hlaviček neb i koží, hlavně na zdobení damských klobouků. Největší cenu má p. pštrosí (plumes d'autruche) a to především se samce. Nejlepší péra prodávají se na kusy, ostatní dle váhy. Pro p. zaveden je chov pštrosů v Kapsku, v Egyptě, Alžírsku, Již. Australii a Kalifornii. Do obchodu pštrosí p. přichází přes Marseille, Livorno a Londýn, úprava provádí se hlavně v Paříži. Z prachu pštrosího p. robí se jemné tkaniny a plstěné klobouky. P. ozdobné rozmanitě se upravuje a skoro vždy se barví. V moderních dílnách ozdobnických barví a upravuje se začasté i p. z ptáků nejobyčejnějších, tak že dostane vzhled p. ptáků cizokrajných a rozmanitostí barev vyniká nad zbarvení kvítí (p. fantastické). Při úpravě p. surového neb obyčejného odstraňují se skoro vždy nejdříve tuky, prach, přilnutá krev atd. Po vyčištění následuje bělení, barvení a formování per. Kterých z těchto výkonů pro úpravu p. je třeba, závisí na účelu a způsobu upotřebení p. Péra, která na př. barviti se mají na černo, není třeba běliti, poněvadž obyčejně umělé barvivo úplně kryje barvivo přirozené. Často také péra se třídí, jde-li na př. o to, obarviti veliké množství obyčejných per na stejnou barvu, na př. per kohoutích pro chocholy vojenské. Z per zbarvených vyberou se všechna péra bílá a jen slabě zabarvená a barví se bez předchozího bělení. Vyčištění per od prachu, tuku atd. děje se praním. Péra (na př. pštrosí) zavěsí se za brčka pomocí nití na tyčinkách položených napříč vany do vody, v níž je vždy na 10 dílů rozpuštěn 1 díl kryst. sody. Tato lázeň vyhřívá se na 80–90°C a tyčinky občas se nazvedají, aby pýří přišlo do styku s jinými vrstvami louhu. Asi za hodinu vyjímají se péra na tyčinkách z lázně, proplachují se, když louh z nich odkapal, ve studené vodě a ponechávají se až k dalším operacím ponořeny pod vodou, aby na ně nepadl prach. Kromě roztoku sodového béře se na péra silně krví znečištěná také roztok mýdlový, rozšlehaný na pěnu. Péra špatnější jakosti a péra malá perou se hromadně, nabírají se pak z lázně na síta a vypírají se po odkapání louhu zase v čisté vodě. Bílení provádí se mnohdy i při t. zv. pérech bílých, jež skoro vždy mívají nádech do žluta nebo do šeda. Jakého druhu bělidla třeba užiti, závisí na jakosti péra. Béře se k tomu kyselina sírová a to tekutá nebo plynná, anebo s chrómovými solmi. Při síření péra zavěšená v komoře na napjatých nitích vydávají se účinku dýmu ze síry. Sířená péra kladou se as na ¼ hod. do 1–2% roztoku sodového, aby kyselina siřičitá se vyloužila, a vypírají se pak v čisté vodě. Bílení chrómovými solmi je složitější a málo se ho užívá. Po vybělení mohou se péra hned barviti na žluto, červeno, modro atd. Mají-li však zůstati bílá, třeba je podrobiti ještě dalším operacím, aby nabyla barvy zářivé. Obyčejně modří se péra bílá v roztoku indychu. Pak se provádějí lázní, do níž přidáno je trochu jemného škrobu a plavené křídy, oplakují se vlažnou vodou, rozvěšují se na niti, aby uschla, a občas se oklepávají. Brčka oškrabují se skleněnou střepinou, aby se stala ohebnějšími, a pýří potírá se ostřím tupého nože, aby se nakadeřilo a dodalo se na př. péru pštrosímu známého vzhledu.

Ale v nejčastějších případech péra se barví. Barvení p. rozvinulo se hlavně vynalezením barev dehtových, kterými se nabývá až úžasných effektů barevných. Tuků zbavená a vybělená péra ponořuji se do vodních roztoků těchto barev. Různých odstínů barvy červené od nejněžnějšího růžového až do nejhlubšího purpuru dosahuje se fuchsinem, krvavě červené barvy koralinem, granátově červené buď barvivem zvaným grénat soluble nebo tím, že se nejdříve užije kyseliny pikrinové a barvy modré a pak teprve fuchsinu atd. Barvy, zejména dehtové, na pýří snadno lpějí a nabývá se jimi na témž péru dosti snadno nejrozmanitějších odstínů barevných, neb jen částečného zbarvení péra, nenáhlých přechodů z tónu do tónu atd. Péra metallisovaná neb bronzovaná jeví na povrchu kromě barvy ještě silný kovový lesk z krystalků z barviva vyloučených. Barvení per děje se pak silnými roztoky barviv v líhu, z nichž krystally na povrch se vylučují. Barvená péra suší se jako prádlo rozvěšením na šňůry, natažené v sušírně, jež musí býti úplně prosta prachu. Na konec péra se formují, totiž dressují, češou a kadeří. Dressováním upravuje se hlavně brčko, česáním a kadeřením pýří. JPok.