Ottův slovník naučný/Peutingerova dska

Ottův slovník naučný
Peutinger	Peutingerova dska	Pěvci

Údaje o textu
Titulek:	Peutingerova dska
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 655–656. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Peutingerova mapa

Peutingerova dska (tabula Peutingeriana) slove kopie jediné nás došlé mapy starověké. Nejstarším známým majetníkem jejím byl vídeňský humanista Konrad Celtis (v. t.), o němž tvrdí Beatus Rhenanus, že mapu tu shledal v jakési bibliotéce. Roku 1507 Celtis svěřil vzácnou památku augšpurskému radnímu písaři dru Konradu Peutingeru, po němž odtud slove, za příčinou uveřejnění. Peutinger nedospěl dále než k nedokonalé kopii prvého listu, ano po jeho smrti dska pokládána za ztracenu. Teprve r. 1594 objevil ji v Peutingerově pozůstalosti příbuzný jeho Marek Welser a dal ihned skrze Jana Mollera učiniti kopii, již zaslal slavnému tehdy antverpskému zeměpisci Orteliovi, ten pak r. 1598 poprvé ji tiskem vydal. Originál zůstal však opět nepovšimnut, až jej r. 1714 augšpurský radní pán Volfgang Jakub Sulzer objevil v knihovně někdy Peutingerově. Vlastník Ignát Desiderius Peutinger prodal dsku knihkupci Pavlovi Kuziovi, od jehož dědiců koupil ji kol r. 1720 za 100 dukátů princ Eugen Savojský. Po smrti princově císař Karel VI. r. 1737 koupil drahocennou knihovnu jeho a tak dostala se P. d. do vídeňské dvorní knihovny. Ježto pergamen byl již vetchý, dal r. 1741 kustos knihovny Mikuláš de Forlosia P. d. napnouti na plátno a připevniti k válci, aby bylo snadno lze jí užívati. R. 1863 byly jednotlivé listy rozděleny a vloženy do zvláštních pouzder. – P. d. skládá se z jedenácti až do r. 1863 spojených listův o délce 6,82 m a o šíři 34 m; dvanáctý list, který kdysi obsahoval záp. Mauretanii, Hispanii a Gallii Aquitánskou, jest ztracen, ale za našich dnů pokusil se jej rekonstruovati K. Miller, Mappae mundi VI., tab. 5. Exemplář nás došlý jest středověká kopie z předlohy, pošlé původem z dob nerozděleného ještě císařství Římského, pochází pak dle písma kopie tato z XII. stol. Původní zlomky Peutingerovy vydány byly Welsrem v Augšpurce r. 1591. Z četných pozdějších vyd. jmenujeme facsimile Scheybovo (Vídeň, 1753), Kusančićovo s kommentářem (Budín, 1825), Desjardinsovo (Pař., 1869–74), nejnovější pak K. Millera, Die Weltkarte des Castorius genannt die Peutingersche Tafel (Ravensburg, 1887). – Původce dsky této znám není; jméno jeho ztratilo se nepochybně s dvanáctým listem. Jisto jest, že P. d. vznikla ve druhé polovici IV. stol. po Kr., a to z příčin vojenských, neboť zaznamenány jsou v ní vojenské silnice římské a jednotlivé mansiones s udáním vzdáleností. Z měst zvláště vyznačeny jsou Řím, Cařihrad a Antiochie. Země sousední jsou v největší míře přibrány na východě, obsahujíce veškeru říši Sásánovců a východoasijské krajiny až po východní moře. K. Miller nověji snažil se dovoditi, že původcem P-ovy d-ky byl kartograf Castorius z polovice IV. stol., jejž anonymní zeměpisec ravennský jmenuje mezi svými prameny, ale výklad ten nedochází uznání. Význam P-ovy d-ky spočívá v okolnosti, že jest jedinou starověkou mapou, která nás došla. Pšk.