Ottův slovník naučný/Perugia

Ottův slovník naučný
Perucké vrstvy křídové	Perugia	Perugino

Údaje o textu
Titulek:	Perugia
Autor:	Justin Václav Prášek, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 573–574. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Perugia
Související články ve Wikipedii: Provincie Perugia

Perugia [perùdža]: 1) P. hl. město ital, provincie t. jm., v krásné poloze na vrcholku mezi pr. břehem Tiberu a jezerem Trasimenským (zv. též lago di P.), 400 m nad Tiberem, 520 n n. m, s 54.786 obyv., na dráze Terontola-Foligno. Jest sídlem prefekta, biskupa (dlouho kardinála Pecci, nyní papeže Lva XIII.), appell. dvoru, soudu první stolice, university a vojenské divise. Mimo to má lyceum, gymnasium, vyšší reálku, školu technickou, ústav učitelský a vychovatelský (Collegio della Sapienza), akademii krásného umění a veliký sirotčinec. Pro starobylý svůj vzhled, četné památnosti architektonické, vzácné obrazy, daleké a rozkošné výhledy do širého okolí P. náleží k nejzajímavějším městům střední Italie. Proto jakož i pro příznivé podnebí P. jest cílem četných turistů. Město jest obklopeno starými zdmi v délce 7600 m o desíti branách, z nichž nejzachovalejší jest Arco di Augusto částečně z dob etruských. Hlavní náměstí jsou: Piazza Grimana u téže brány, p. Danti na s. od kathedrály se sochou papeže Julia III. od Dantiho z r. 1555 a s proslulou fontánou Maggiore z r. 1277 se skulpturami od Niccola a Giov. Pisana; p. del Municipio a p. Vittorio Emanuele se sochou krále Vikt. Emanuele II. od Tadoliniho (1890) a nádherným rozhledem na celé údolí Tiberu a j. Z ulic vyniká Corso Vanucci, z kostelů zejména kathedrála San Lorenzo, nedokončená got. stavba z XV. stol. s krásnou kazatelnou a hroby papežův Innocence III., Urbana IV a Martina IV. a překrásným olt. obrazem od Luky Signorelliho; San Severo, býv. klášter kamaldulský s freskou Raffaelovou z r. 1505; San Domenico, got. stavba z r. 1304 od Giov. Pisana, přestavěná r. 1614 od Maderny, s náhrobkem pap. Benedikta XI. od Giov. Pisana a krásným malovaným oknem od Fra Bartolomea (1441); San Pietro de' Cassinensi s četnými obrazy školy umbrijské zvláště Peruginovými; Oratorio di San Bernardino, s polychromovanou façadou od Agostina d'Antonio di Duccio z XV. stol. a j. Z budov světských vyniká Municipio, radnice, ve vlašsko-got. slohu, s jejíž stavbou počato r. 1281, dok. r. 1333; obsahuje galerii s nejcennějšími malbami Pinturicchiovými a obecní knihovnu o 80.000 sv.; Collegio del Cambio, bývalý obchodní a směnečný soud z let 1452–57, s proslulými freskami od Perugina z r. 1500 a renaissančními intarsiemi na dveřích a nábytku. Universita perugijská, zal. r. 1308 od papeže Klementa V., byla ve středověku z nejznamenitějších a hned s počátku vynikla zvláště učením právnickým, působením professora Jakuba z Belvisia. Nejvíce kvetla za panství papežů, ale klesla od r. 1860, kdy prohlášena za svobodné vysoké učení. Skládá se z fakulty právnické, medicinsko-chirurgické a z kursů farmaceutského a zvěrolékařského s 32 professory. Při universitě jest knihovna o 20.000 sv., bohaté museum starožitností, botan. zahrada a meteorolog. observatoř. Divadel je v P-ii čtvero, pak jedna lidová banka, filiálka Národní banky, zastavárna, blázinec a jiné ústavy dob ročinné. Ve městě jest elektrické osvětlení, telefon a tramway, pak sirný pramen San Galgano. Z městských sadů del Frontone otvírá se skvostný výhled na údolí Foligna. Asi 5 km na vých. od P-ie byly nalezeny r. 1840 etruské hroby (Grotta dei Volumni) ze III. st. př. Kr. – P. byla založena po etrurském způsobu a přičítána byla ke dvanácteru měst etrurských. Jména nabyla, když po bitvě u Filipp L. Antonius, bratr triumvirův, s chotí tohoto Fulvií podnítil odpor lidu proti dělení půdy, nařízenému Octaviánem ku prospěchu veteránů. Válka občanská z toho vzniklá nazývá se válkou perugijskou, ježto L. Antonius v P-ii se zavřel a v ní také hladem vzdáti se donucen (r. 41 př. Kr. ). P. byla tehdy ohněm zničena. Augustus ji obnovil později a přezval Colonia Augusta Perusia. Po druhé byla P. zničena skrze ostrogotského krále Totilu (r. 539). Karel Vel. daroval ji papeži. Za úpadku papežství vykonávaly v P-ii signorii rodiny Oddi a Baglioni a teprve r. 1540 vrátila se zpět do poslušenství papežského, v němž potrvala až do r. 1860. Pšk.

2) P., provincie v král. Italském, zvaná také Umbria, již omezují na sv. provincie Pesaro, na vých. Ancona, Macerata, Ascoli a Urbino, na j. Řím, na záp. Siena a na sz. Arezzo. Měří 9632 km² a čítá 624.039 obyv. Dělí se v 6 krajů: Foligno, Orvieto, P., Rieti, Spoleto a Terni, a 31 okresů, jež mají 152 obce. Jest většinou hornatá římskými Apenninami na s. a horami Sabinskými na j., ač u Rieti a Foligno také jsou valné roviny. Hlavní řeka Tiber přijímá po l. břehu Neru s Velinem a Chiaggio, po bř. pr. Pagliu a Nestore. Z jezer největší jest Trasimenské, 17 km od města P-ie, pak u Bolseny jezero t. jm. Hlavní plodiny jsou: obili, zvl. pšenice, kukuřice, len, víno (zvl. Olivetánské), olej olivový, kaštany, ovoce a tabák. Mimo to pěstuje se tu bourec a na četných lukách a pastvinách mnoho dobytka. Z nerostů dobývají tu hnědé uhlí, mramor, vápno a kámen stavební; také několik pramenů minerálních se zde vyskytuje. Průmysl je zde velmi čilý a vynikají železárny a ocelárny v Terni a četné továrny na zboží hliněné, cementové, sklo, sirky, kaučuk, olej, cukrovary, lihovary, papírny, zejména pak tkalcovny hedvábí a j. Krajem perugijským křižují různé odbočky dráhy Jaderské.