Ottův slovník naučný/Paschal

Ottův slovník naučný
Pascha	Paschal	Paschasius

Údaje o textu
Titulek:	Paschal
Autor:	František Xaver Kryštůfek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 289–290. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Paschal (papež)

Paschal, jméno dvou papežů: 1) P. I. svatý (817–824), syn Římana Bonosa, stal se kardinálem-knězem a správcem kostela a kláštera sv. Štěpána a byl po smrti papeže Štěpána V. 25. ledna 817 zvolen za papeže a hned posvěcen. Hned po svém nastolení oznámil císaři Ludvíkovi I. slavným poselstvím svou volbu a prosil za jeho přátelství, a tento vydal r. 817 listinu, kterou potvrdil majetek Apoštolské Stolice. Theodor Studita obrátil se na P-a za pomoc proti císaři Lvu Armenskému, obrazoborci (813–820), a P. těšil pronásledované listy; tři jsou otištěny ve sbírkách koncilií. Roku 821 poslal dvoje poselství k císaři Ludvíkovi, z nichž druhé přineslo veliké dary ke sňatku Lothara, nejstaršího syna císařova. Ludvík učinil r. 817 Lothara spolucísařem a odevzdal mu r. 820 Italii do správy. P. pozval r. 823 Lothara na svátky velikonoční do Říma a korunoval jej se srozuměním císařovým o hodu Božím 5. dubna za císaře. Po odchodu Lotharově z Říma nastaly tam spory mezi stranou císařskou a papežskou, a papežští úředníci, neptajíce se papeže, odsoudili primiceria Theodora a jeho zetě Lva k smrti a dali je oslepiti a popraviti. Císař Ludvík byl uražen a poslal do Říma opata Adalunga a hraběte Humfrieda věci vyšetřit. Před jejich odchodem ještě dostavili se k císařskému dvoru papežští poslové biskup Jan ze Silvy Kandidy a arcijahen Benedikt dokázat papežovy neviny. Císařští poslové odcestovali přece do Říma, před nimiž papež v přítomnosti 34 biskupů přísahou potvrdil, že neměl účastenství ve smrti oněch mužův, ale spolu prohlásil, že svou vzpourou smrť zasluhovali. S ospravedlněním papežovým byl císař spokojen a zastavil další vyšetřování. Se svolením papežovým odebral se r. 823 remešský arcibiskup Ebo hlásat Krista Dánům. P. zemřel 10. února 824 a jeho nástupce Eugen II. dal jej pochovati v kostele sv. Praxedy, který P. ze základů nový vystavěl. Vrstevníci chválí jeho dobročinnost a zázračnou moc. Jeho památka koná se v církvi 14. května.

2) P. II. (1099–1118), dříve kardinál Rainer (* v Bledě v Toskaně), vstoupil do kláštera v Clugni, přišel ve věcech svého kláštera do Říma k papeži Řehoři VII., kterýž jej tam podržel a učinil potom opatem kláštera sv. Vavřince a kardinálem-knězem od sv. Klementa. Za papeže byl 13. srpna 1099 zvolen jakožto P. II. Byl zásad Řehořových, ale neměl jeho rozhledu a ráznosti. Za vzdoropapeže měl Klementa III., Alberta, Theodoricha a Silvestra IV. až do r. 1111. Vydal v březnu r. 1102 klatbu na Jindřicha IV. a rozhřešil jeho syna Jindřicha, kterýž od otce odpadl a zbraň proti němu obrátil, pod záminkou, že bude hájiti církve, od klatby, do níž svým obcováním s kletým otcem upadl, ale papež neměl žádného účastenství v jeho odpadu. Císař Jindřich IV. skončil tragicky r. 1106 a jeho syn a nástupce Jindřich V. odhodil hned škrabošku církevní horlivosti, následoval ve všem svého otce a investoval biskupy. P. odebrav se do Francie, zakázal investituru pod trestem klatby na synodě v Troyes r. 1107, potom navrátiv se z Francie do Italie na synodě v Beneventu r. 1108 a na synodě Lateránské r. 1110. Jindřich V. táhl s velikým vojskem r. 1110 do Říma pro císařskou korunu, a zastrašený papež učinil s ním skrze posly konkordát v Sutriu, aby se Jindřich vzdal investitury, za to papež jej korunoval za císaře, regálie (hrabství a knížetství) k císařství náležející jemu navrátil a to učiniti biskupům při korunovaci přítomným poručil. Jindřich V. připojil ke smlouvě později ještě podmínku, aby němečtí biskupové ji též sami přijali, o čemž však papež nevěděl, a tak byl oklamán. Dne 12. února 1111 mezi korunovačním obřadem papež žádal na něm, aby se investitury vzdal, Jindřich však prohlásil, že ke smlouvě sutrijské jest nutný souhlas německých biskupů, kteří však proti žádosti papežově se ohrazovali. P. nechtěl tak krále korunovati, byl s kardinály a duchovenstvem jat a do německého tábora zavlečen. Utrápený učinil s králem ještě v táboře 11. dubna 1111 novou smlouvu, aby volba biskupův a opatů děla se sice svobodně, ale vždycky s vůlí a se srozuměním krále, který takto zvolené bude před posvěcením prstenem a holí investovati, a zavázal se spolu, že pro násilí na něm spáchané ho nikdy klatbou stíhati nebude. Obdržel svobodu a korunoval Jindřicha 12. dubna za císaře. Pro tuto novou smlouvu vytrpěl papež mnoho, horlivci vinili ho z bludu t. zv. jindřichovského, jakoby moc církevní byla výronem z moci císařské, mírnější alespoň z veliké slabosti, a synoda Lateránská prohlásila v březnu 1112 onu smlouvu za neplatnou a přinutila papeže, že jaksi učinil vyznání víry. Poněvadž papež dle slibu daného na císaře klatbu dáti nechtěl, učinila to francouzská synoda 16. září 1112 ve Vienně, a papežský legát Kuno, rodem Němec, na pěti synodách. Tyto výroky potvrdila Lateránská synoda 6. břez. 1116, ale nikoli přítomný papež. Ve sporu mezi Římany a papežem o ustanovení městského prefekta císař vtrhl do Říma uklidit sporu, ale papež nevěře mu odebral se k Normanům. Po odchodu císařově z Říma papež vrátil se tam 15. ledna 1118 a zemřel již 21. t. m. Za něho a v jeho jméně vedl sv. Anselm, arcibiskup canterburyský, spor o investituru s angl. králem Jindřichem I., který byl ukončen tím, že král vzdal se investitury a dovolil kanonickou volbu biskupův a opatův, ale musili mu před posvěcením učiniti lenní přísahu, což Urban II. zakázal.

Vzdoropapežové: 3) P. (I.), arcijahen římský, r. 687 proti řádnému papeži Sergiovi; byv z čarodějství obžalován, umřel po pěti letech v žaláři.

4) P. III., dříve biskup Quido z Cremy, vzdoropapež (1164–68) proti Alexandru III.; prohlásil na žádost císaře Bedřicha Rudovousa Karla Vel. za svatého. Zemřel v Římě 30. září 1168. Dr. Kr.