Obyčejové právo (lat. jus moribus institutum, moribus et consuetudine inductum, jus consuetudinarium, jus non scriptum, něm. Gewohnheitsrecht, franc. droit coutumier, rus. обычное право, pol. prawo zwyczajowe) čili nepsané právo jest souhrn právních pravidel, kterých bez výslovného nařízení zákonodárné moci na základě obecného a souhlasného uznávání v jistém právním oboru trvale se užívá. Jak již sám název ukazuje, jest o. p. takovým právem, jež si lid »obvykl«, jehož užívati si lid navykl (se naučil). U všech národů dál se prvotný právní vývoj na základě o-ho p-va, vzniklého z národního přesvědčení. Různí lidé za stejných okolností a za stejným účelem jednají následkem podobnosti povah, potřeb a způsobu života způsobem stejným. Souhlasná jednání se hromadí. Nastává dlouhá řada shodných praecedencí, jejíhož počátku nelze vystopovati. Tak a tak jednali otcové, tak jednali dědové a pradědové, tak jednati musí i potomstvo. Z podkladu faktického (z faktické zvyklosti) vyvíjí se a roste právo (zvyklost právní, právní obyčej). Neuvažuje se již ani o tom, mohlo-li by se v konkretním připadě jednati jinak. To bylo by prohřešením proti zděděným tradicím. Nezbývá než následovati otcovských příkladů. Jen to, co velí »obyčej«, jest právem čili, jak staří Slované říkali, »pravdou« (srv. Ruská Pravda), jen na obyčeji spočívá právní pořádek (рядъ, řád), jen právní obyčej jest normou pro jednání, konání jednotlivců, pročež se z obyčeje stává zákon neb pokon (= pravidlo pro konání). Slova původně různoznačná, obyčej a zákon, mění se časem v synonyma. Čemu lid přivykl, to se stává právním pravidlem, z obyčeje se stává zákon. Slovo zákon nemá tu ještě nynějšího významu, kde výrazem tím rozumíme jen psané právo, vycházející od zákonodárné moci státní. Nynějšího významu nabyl výraz zákon teprve v dobách pozdějších, když doktrina římská, západní i východní, přinesla Slovanům nové pojmy o rozdílu mezi zákonem a o-vým p-vem. Ke vzniku právního obyčeje (nepsaného právního pravidla) vyhledává se: 1. rationabilitas, t. j. právní obyčej musí býti účelný, nesmí se příčiti veřejnému mravu a pořádku (právě tak jako zákon, právo psané), 2. opinio necessitatis, přesvědčení národa neb jistých jeho kruhů, že to které právní pravidlo musí býti zachováváno. Někdy se vyjadřuje tato náležitost slovy frequentia actuum, avšak nemyslí se tu ani tak na hromadnost stejných případů, jako spíše na souhlasné přesvědčení jednajících osob (per usum colligitur consensus populi, non actus, sed tacitus consensus populi inducit consuetudinem); 3. continuatio consuetudinis, t. j. stálé, obvyklé zachovávání právního pravidla. Dle některých práv se vyžadovalo uplynutí jisté doby, po kterou se právní pravidlo praktikovalo. Tak praví Verböczy (Trip., úvod, 10, § 5.), že consuetudo má býti praescripta, že se k ní vyžaduje tempus debitum, t j. určitá řada let v zákoně blíže naznačená. Z právní povahy právních obyčejů plyne: 1. že jich soudce musí užívati, byť se na ně strana ani neodvolávala (jura novit curia), 2. nezná-li soudce právní obyčej, na nějž se strana odvolává, musí strana existenci tohoto obyčeje dokázati, vedle čehož má i soudce z úřední povinnosti hleděti, aby si zjednal znalost onoho obyčeje jakožto pramene právního. – Právní moc mělo o. p. již u Římanů. Nejen obyčej, i sám zákon mohl býti zrušen o-vým p-vem (in desuetudinem abire). Ještě v první době republiky byly právní poměry převážně upraveny normami obyčejovými. Záhy sice sepsáno bylo o. p. římské v zákoně dvanácti desk, než ani potom nepřestalo se právo vyvíjeti ze základů obyčejových. Tak zvaná interpretatio duodecim tabularum, kterou prováděli tehdejší právoznalci, byla jen zdánlivým odvozováním právních pravidel ze slov zákona dvanácti desk; ve skutečnosti byla to nová pravidla, která teprve užíváním nabyla povahy právních norem. Právo toto, nazv. jus civile, bylo podstatnou částí soukromého práva v době republiky. Za principátu a císařství o. p. mělo jen menší význam pro právní vývoj, až císař Konstantin ustanovil, že o. p. nemá vůbec míti moc zrušiti nebo změniti zákon. – Také u národů slovanských pozorujeme, že právní vývoj vychází od o-ho p-va. Právo zákonné počíná se vyvíjeti teprve v dobách pozdějších, a i tu jeví právo slovanské dlouho ještě na sobě známky o-ho p-va, ano u některých Slovanův upraveny jsou jisté obory soukromého práva až dodnes jen normami obyčejovými. O. p. zapisováno bylo u Slovanů podobným způsobem jako u mnohých jiných národů v Evropě. Fixováno bylo v soudních nálezech. Písemného formulování bylo třeba z několika důvodů. Jednak upadalo o. p. v zapomenutí, jednak žijíc v paměti mnoha jednotlivců nebývalo zcela přesné, určité a pevné. Panovník jakožto nejvyšší soudce v zemi dával tu neurčitému a kolísavému právnímu obyčeji určitou a výraznou podobu. Jako bezprostřední soudy panovníkovy, tak formulovaly o. p. i soudy ostatní. Běželo-li v konkretním případě o místní soud s menší územní kompetencí, formulovaly se místní právní obyčeje, a běželo-li o soudy ústřední, povstávalo jednotné zemské o. p. Vznikalo tak právo soudní (trestní, občanské a soudní řízení), při němž jednotlivé soudní nálezy měly moc jen deklaratorní a zřídka kdy konstituční. Toto o. p. soudní sepisováno bylo dvojím způsobem. Buď panovník, pokud se týče, sněmy dávaly redigovati právo toto na základě soudních nálezův a výpovědí znalců, měníce a doplňujíce, co uznaly za potřebné, anebo jednotlivci sami se chápali počinu a zapisovali o. p. soudní ve zvláštní sbírky, které přes to, že pocházely od osob soukromých, nabývaly znenáhla významu poloofficiálního. Tento druhý případ, ač nebyl kodifikací, blížil se velice pojmu kodifikace. Dříve než bylo o. p. od panovníků nebo sněmů kodifikováno, povstaly dotčené soukromé kompilace. Znalost o-ho p-va soudního měli s počátku jen soudní úředníci. Poněvadž v mnohosvazkových soudních knihách a protokolech nesnadno jest po čase se vyznati, chápou se zmínění jednotlivci té záslužné práce, že sepisují zásady o-ho p-va soudně již formulovaného a připojují k nim obšírná poučení o formálnostech soudního řízení. Jen výjimkou podnikají práci tuto osoby jiné než soudní. V Čechách, kde se teprve dosti pozdě dospělo ke kodifikaci zemského o-ho p-va tak, jak bylo v užívání u zemského soudu, vzniká dříve literatura soukromých právních kompilací (Kniha starého pána z Rožmberka, Řád práva zemského, Výklad na právo zemské české Ondřeje z Dubé, dílo Viktorina Kornela ze Všehrd O právích, súdích a dskách země České knihy devatery, Kniha Tovačovská, Kniha Drnovská). Podobným způsobem kvetla poloofficiální právní literatura u Poláků (Kniha o-ho p-va ze XIII. stol., sbírka Przyłuského atd.) i na slovanském jihu (Syntagma Matěje Vlastara a Zákon císaře Justiniána). V Rusku tato právní literatura s poloofficiálním významem pěstována nebyla. V Rusku nebylo jí však také třeba, poněvadž podnikány tam byly úřední práce kodifikační (Dvinská Ustavná Gramota, Pskovská Sudná Gramota, Novgorodská Sudná Gramota). Pouze Ruská Pravda jest dle převládajícího mínění řadou právních sborníků, sestavených v XI., XII. a XIII. stol. soukromými osobami z knížecích nařízení, o-ho p-va, soudních nálezův i byzantských pramenů. Nejširší pole uchovalo si o. p. mezi slovanskými národy u Poláků. Pokud běží o právo soukromé, byly statuty Kazimírovy prvým a zároveň posledním kodifikačním dílem vydaným pro veškeré Polsko. V žádném slovanském státě poměry pro kodifikaci soukromého práva nebyly tak nepříznivé jako v Polsku. Vývoj o-ho p-va ponechán byl v Polsku jen soudní praxi. V Rusku kvetou až dodnes právní obyčeje v míře mnohem větší než v ostatních státech evropských. Již svou ohromnou velikostí přispívá Rusko k tomu, že pro tvoření se právních obyčejů jest půda neobyčejně příznivá. Pestrost poměrů zvětšuje se ještě tím, že Rusko má ohromný počet různorodých národův a plemen stojících na rozličných stupních kultury a vývoje. Poměry tyto vésti musí nutně k tomu, že stát dlouho ještě bude uznávati moc a sílu právních obyčejů. Zajímavá jest otázka, jak se zachová budoucí civilní kodex ruský, o jehož potřebě stále se mluví, k o-mu p-vu selskému. Právní obyčej panuje tu hlavně ve sféře práva rodinného a dědického. Velikou platnost má o. p. také v Bosně a Hercegovině. Tam na př. zřízení zádružné ovládáno jest veskrze normami obyčejovými, které platí mimo to do značné miry i v právu agrárním (v poměrech mezi statkáři a jejich kmety). – V některých státech právní obyčeje neuznávají se vůbec aneb aspoň v jistých oborech. Dle rak. ob. zák. obč. jest platným právem pouze to, co obsaženo jest v zákoně. Dle § 10. »ke zvyklostem hleděti se může jen tehda, když se k nim táhne zákon«. Ve skutečnosti však se zákon právního obyčeje nikde nedovolává. Naproti tomu jsou v Rakousku právní obyčeje podpůrným pramenem v právu obchodním (čl. 1. obch. zák. ze 17. pros. 1862 č. 1 ř. z. z r. 1863). Právního obyčeje smí se však užívati jen praeter legem, vedle zákona, t. j. jen tehda, když obch. zákon nemá žádného ustanovení. Neuznává se tudiž právní obyčej čelící contra legem. Od obchodnich obyčejů právních (Gewohnheitsrecht) rozeznávati jest pouhé zvyklosti (Gebräuche, Usancen), při nichž není (jako při obyčejích právních) přesvědčení o nutnosti jistého jednání. Tyto zvyklosti nejsou sice pramenem práva, avšak mohou býti důležitým zdrojem výkladu vůle jednajících stran. (Cl. 279. obch. zák.) -dlc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Právní obyčej