Ottův slovník naučný/Mysticismus

Ottův slovník naučný
Mystés	Mysticismus	Mystická poslední vůle

Údaje o textu
Titulek:	Mysticismus
Autor:	František Zákrejs, Karel Kuffner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 942. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mystika

Mysticismus (řec.) znamená takový směr myšlení, který odpoután od střízlivé chápavosti, jež pozorováním opatřuje si poznatky neb dedukcí je tvoří, jsouc k tomu vedena nutností, ležící v pojmech (jako na př. v mathematice), přesmykuje se k bezprostřednému nazírání, a to věcí ne menších, než jest sama podstata nadsmyslna. Tíhne k němu hlavně z potřeb citových a zírati se je domnívá vnitřním viděním. Že toto nazírání jest jen vnitřní a vlastně ekstasí či vytržením může býti zváno, vidno z toho, že představování takové není zdůvodněno ani realitou světa ani nezbytností pomyslův. M., ať se týká většího neb menšího okruhu představ, jest vždy tajemný, myšlénkově neurčitý, vyhledávající duchovní oblažení. M. jest metafysika, ale blouznivá, bez kritických základův, a kde methodu nahrazuje vnitřní osvícení, což, vzhledem k potřebám zpytovacím, převedeno do střízlivé řeči diskursivního, od případu k případu jdoucího poznávání, spíše tmu rozumu znamená. Fantastičnost myšlénky, že svět nadsmyslný sám bezprostředně zření lidskému se otvírá, jest na jevě. Podstata m-mu jest v tom, že mezi člověkem a nadsmyslnem není blahého doufání víry ani námahy poznání jako pojítko, nýbrž že intellekt lidský se stává bezprostředně účastným těchto nadsmyslných záhad. Pro takovýto intellektuální názor není problémů, jemu jest přána bezprostřednost poznání. Čím nevymezenější jest poměr mezi konečným a nekonečným, mezi smyslnem a nadsmyslnem, tím spíše se může m. ujímati. Odpoután od forem rozumného myšlení stává se m. svými výstředními výplody mnohdy zjevem až chorobně podrážděné fantasie, zvláště ve případech přehnaně prováděné askese, kdy jde o to, aby tělo nevadilo smělé obrazivosti ducha. Z mystického zření domněle nabyté poznatky se urovnávají a dávají tak vznik tajemným theoriím a naukám. Víra náboženská stejně jako filosofická kontemplace a s tím i souvislé myšlení přírodnické (Paracelsus) může jemu propadnouti. Z doby hellénské nejvýraznější doklad theoretisujícího m-mu jsou Novoplatonikové (v. t.). Z mystiků křesťanských, a to hned již z apoštolských dob, jest první Dionysios Areopagita (v. t.), jehož mysticko-spekulativní bádání ukazuje patrnou stopu špatně pochopeného Platóna; jest to zase jen novoplatonismus, spojený s křesťanstvím. Jemu, ač neprávem, přičítané spisy živily hojnou měrou pak středověk. Ať již větší důraz se klade na přemítání nebo cit, je vidno, že i středověký m. v posledních koncích se sbíhá s pantheismem. Zjevům nenáleží jsoucnost, cit všudypřítomnosti boží převládá. Konečně splývá v jedno s nekonečnou bytostí boží. Z doby té jsou Scotus Erigena, Bernard z Clairvaux, Albertus Magnus, Tomáš Aquinský, sv. Bonaventura, Tomáš Kempenský. Svou zvláštní skupinu tvoří mystikové XIV. stol., v čele jichž jest Meister Eckardt (v. t.), po něm jdou Joh. Tauler (1300—60), Ruysbrock († 1381) a vrstevník Lutherův Tomáš Münzer. Směr tohoto podobně jako u Novokřtěnců charakterisován jest činorodou silou, plynoucí z „vnuknutí“ a „osvícení božího“. Stoupenci překračovali meze zjevení biblí daného a usilovali o převraty státní i církevní. Revolucionářský m. českých adamitů vycházel tolikéž z přesvědčení, že naplněni jsou milostí a osvícením božím. Z pozdějších něm. mystiků jest Jakub Böhme (v. t.), jenž zase měl vliv na filosofy Baadera a Schellinga. Islámem vytvořená forma m-mu sluje súfism. — K literatuře v. Fr. Drtina, Myšlénková povaha středověku (1898); Görres, Die christliche Mystik (2. vyd. 1879, 5 sv.); Merx, Idee und Grundlinien einer allgemeinen Geschichte der Mystik (1893); Gebbar, L’Italie mystique (1893); Récéjac, Essai sur le fondement de connaissance mystique (1896). Zs.

M. (se stanoviska psychiatrického). Čím více o nějakou věc se zajímáme a čím nejasnější jest nám její pravá podstata, tím spíše jsme náchylni přeceňovati její význam a obestírati ji smyšlenými výklady. Náchylnost tato bývá u choromyslných nezřídka chorobně zvýšena. Někdy následkem odchylnosti citových směrů. Tak tomu bývá zvláště u mnohých dědičně zatížených. Od jakživa nenacházejí záliby na obyčejných poměrech života, neuspokojeni střízlivou skutečností prahnou vždy dychtivě jen po zvláštnostech, napínavých sensacích, mají potřebu mařiti čas utopiemi, kochati se v samých záhadách, tajemnostech. Od pradávných dob až do našich dnů zakuklené podskoky magů, mystérie náboženstev, kouzla čarodějů, rejdy spiritismu, nepochopené a lichovědeckým nátěrem opentlené produkce magnetiseurův a hypnotiseurů nacházely mezi nimi nejhorlivější stoupence, fanatismem zmámené. Mnozí choromyslní jsou nuceni oddávati se dobrodružným a mystickým domyslům, když se ociťují před podivnými, dosud neznámými výrobky, jež jim choroba uvádí na mysl. Na př. vidí nebývalé zjevy a obrazy, nad jichž cizotvárností ustrnou, slyší ozývati se zvuky a hlasy, vycházející z nepochopitelného zdroje. To, čeho se dovídají hallucinatorní cestou, různí se naprosto od posavadních zkušeností, ba jest jejich vychovaným a vštípeným pojmům zcela protichůdné. Není divu, že začnou věřiti v existenci tajemných, dosud neznámých sil a vlivů přírodních i nadpřirozených. Další jiná kategorie stává se obětí mysticismu následkem rozkladu schopnosti poznávací. Octnuvše se v chorobě stávají se neschopni chápati i nejjednodušší věci a děje. Nevycházejí z obdivu nade vším, načkoli patří, cokoli se jim řekne, ať cokoli se kolem nich odehrává. Nechápou, proč voda teče, proč lidé chodí, proč se oblékají, nevědí, jaký účel má lůžko, neznají významu předmětů nejvšednějších, nechápou smyslu slov mateřské řeči. Všecko jim připadá cizí, nerozluštitelné. Počínají si tak, jakoby se ocitli ve zcela novém světě, jich porozumění naprosto nepřístupném. Jsou ustrnulí, užaslí, lekají a děsí se všeho. Kfr.