Mojžíš (hebr. Mošeh), osvoboditel, vůdce a zákonodárce lidu isráélského, syn Amrama a Jochabedy, obou z pokolení Leví, nar. kolem r. 1572 před Kr. v Egyptě v době, kdy král (Ramses II., ne-li spíše otec jeho Seti I., který s ním as v l. 1584—1541 panoval společně), chtěje zabrániti rozmnožování se Isráélitů, vydal rozkaz, aby utopen byl každý chlapec isráélský hned, jak se narodí. Matka jeho, litujíc ho, skrývala jej po 3 měsíce v domě; obývajíc však nedaleko královského sídla Tanisu obávala se ukrývati jej déle, aby snad vyzvědači nevyslídili ho a i s ním neutratili také jí. Učinila tedy pokus, aby dostala jej do některé rodiny egyptské. Spletla totiž košík ze třtiny papyrové, omazala jej klím i smolou a, vloživši dítko do něho, uzavřela jej a položila do Nílu mezi rákosí tak, aby ho voda neodnesla, dceři své Marii pak přikázala, aby ukrývajíc se pozorovala, co se bude díti. Za nedlouho přišla se tam koupat dcera královská, jejíž jméno dle Jos. Flavia bylo Thermuthis, dle památek egyptských Merris, a nalezši dítko slitovala se nad ním a dala je k nabídnutí řečené Marie odchovati vlastní matce jeho, nevědouc, že by byla jeho matkou. Přijavši je pak za své a nazvavši M-em dala je vyučiti na dvoře královském ve všelikých vědách a uměních egyptských podobně, jako vzděláváni byli princové královští; zároveň měla k němu i dále přístup jeho matka, jakožto bývalá kojná jeho, a ta vzdělávala srdce jeho, učila jej o pravém Bohu a zaslíbeních messiánských, pěstujíc v něm spolu lásku k lidu isráélskému. Když bylo M-ovi 40 roků, spatřil při jedné vycházce mezi soukmenovce své, kterak egyptský dozorce bije nespravedlivě Isráélitu; i rozpálil se hněvem a zabil jej, načež utekl na půlostrov Sínajský do země Midjánské a pobyl tam 40 roků u midjánského kněze Jethra, jehož dceru Seforu vzal si za manželku a měl s ní dva syny. Pásaje tam stáda svého tchána připojil časem k ohnivé povaze své povážlivost věku a vycvičiv se v trpělivosti, pokoře i v důvěře v Boha osvojil si tak ctnosti, jichž vedle přiměřeného vzdělání bylo mu potřebí k budoucímu povolání jeho. Zatím zemřel Ramses II. a nastoupil syn jeho Menefta I., který utiskoval Isráélity neméně než jeho otec, boje se, aby se příliš nerozmnožovali a potom s nepřáteli proti němu se nespojili. I volali Isráélité k Bohu za pomoc. A tehdy okázal se Bůh M-ovi u hory Horebu pod způsobou keře hořícího a vyzval ho, aby odejda do Egypta vyvedl odtud lid isráélský. M. zdráhal se, rozličně se vymlouvaje, i tím, že má špatnou výřečnost; když však Bůh, ujistiv jej svou pomocí a dav mu moc divy činiti, slíbil mu, že pošle s ním staršího bratra jeho Aarona, kterýž by mluvil za něho, podrobil se vůli jeho. Jda pak do Egypta sešel se s Aaronem i odebral se s ním nejprve k Isráélitům, aby, přesvědče je o božském poslání svém, pohnul je k ochotě vyjíti s ním z Egypta. Dosáhnuv účelu toho předstoupil s Aaronem před krále a vyzval jej jménem Hospodinovým, aby Isráélity propustil. Král však nevyhověl mu ani tehdy, když byl M. na osvědčenou božského poslání svého proměnil hůl v hada a hada zase v hůl, spíše přitížil ještě Isráélitům. Proto ohlásil mu M. po sobě deset pohrom či ran, kterými Bůh konečně donutil jej k povolnosti. Byly to proměna vody nílské v krev, ohromné množství žab, komárů, přeobtížné mouchy, mor dobytka, bolestivé vředy, děsné krupobití, kobylky, hrozná po 3 dny trvající tma, smrť veškerého prvorozenstva egyptského. Po ráně deváté činil již M. z rozkazu Božího přípravy k odchodu z Egypta. Předem nařídil Isráélitům. aby před odchodem svým vyžádali si na Egypťanech zlatých a stříbrných nádob a oděvů, neboť bylo toho potřebí, aby měli z čeho vystavěti a ozdobiti si svatostánek. Potom zařídil po vůli Boží zvláštní slavnost (obětování a požívání beránka za zvláštních obřadů a v úplné hotovosti k odchodu), při které by slavnostní, symbolickou formou slibu dali Isráélité na jevo, že chtějí žíti odděleně od pohanů ve spojení s Bohem. Když tak bylo připraveno vše na cestu, zemřeli najednou o půlnoci mezi 14. a 15. dnem měs. nisanu, právě kdy Isráélité onu slavnost konali, všichni prvorozenci egyptští, a ranou tou byl král ohromen tak, že ihned povolal M-e a Aarona a vyzval je, by bez prodlení vyšli s lidem ze země a obětovali Hospodinu na poušti. Také Egypťané, kteří žili mezi Isráélity v Gessenu a v blízkém městě sídelním, nutili je, aby vyšli rychle, ano dali jim k žádosti jejich nádoby stříbrné i zlaté a šatů velmi mnoho. Vyšli tedy na dané znamení všickni Isráélité se všemi stády svými (as r. 1497) a brali se nejprve k Sukkothu, kde podle předchozího udání měli se sejíti. Všech bylo na dva milliony, mužů k boji schopných as 600.000. Také však připojili se k nim někteří cizinci v Egyptě bydlící, vidouce, že jest to lid od Boha chráněný. Ze Sukkothu vedl je M. do Ethamu na sv. hranici egyptské, kudy vedla hlavní silnice směrem sv. do Palestiny, odtud zahnul M. od Ethamu na jihozápad a bral se po půdě egyptské k moři Rudému; i postavil se Bůh sám v čelo za vůdce v podobě sloupu oblakového, ve dne tmavého a v noci světlého, aby se nezdráhali cestou tou jíti za M-em. Zatím zželelo se králi, že propustil tolik pracovného lidu, a to tím více, když ho došla zpráva, že odchod Isráélitů nebyl takovým, jako by chtěli pouze obětovati na poušti, nýbrž že měl ráz úplného vystěhování se ze země. Rychle proto sebral vojsko pěší i jízdné, jehož tehdy bylo dosti soustředěno v Dolním Egyptě, zvláště směrem k Arabii a k Palestině, a hnal se za nimi, aby je donutil k návratu. Dohonil je u Suezského zálivu moře Rudého, kde byli táborem mezi mořem a pohořím Attakou. Isráélité, spatřivše vojsko za sebou, ulekli se náramně, zvláště když viděli, že pro moře a horstvo nemohou utéci. Tu však postavil se oblakový sloup mezi ně a Egypťany a jsa obrácen k Isráélitům světlý, k Egypťanům pak tmavý, bránil velikou tmou, aby vojsko egyptské v nastalé noci nemohlo přiblížiti se k prchajícím. M. pak zdvihl na rozkaz Boží hůl a vztáhl ruku na moře, a hned rozdělilo se moře prudkým větrem horkým, tak že voda stála po pravé i levé straně jako zeď a v moři vysušila se cesta široká; i přecházeli tudy Isráélité nepozorovaně celou noc; teprve k ránu zpozorovali to Egypťané, když Isráélité byli již skoro všickni na druhém břehu. Hned dali se za nimi touž cestou. Sotva však dostali se do prostřed moře, vztáhl M. k rozkazu Božímu zase ruku na moře, a hned sestoupily se opět vody a potopily Egypťany. Po té vedl M. lid pouští Surskou či Suezskou, až počátkem měsíce třetího po východu z Egypta došli po několika přestávkách k hoře Sinaji. Na cestě té jevili lsráélité několikráte velikou nespokojenost, zejména na poušti Sin, kde se jim nedostávalo pokrmu, a pak u Rafidimu, kde neměli vody. Po každé však pomohl jim Bůh na prosbu M-ovu, tam křepelkami, jež u velikém množství přiletěly a letem umdleny ležení pokryly, a mannou, kterou od té doby dával jim skoro po 40 roků, dokud nevešli do země zaslíbené, tu vodou, kterou vyvedl ze skály, když byl do ní M. na rozkaz jeho udeřil holí. V Rafidimu byli Isráélité přepadeni od Amalekitův, zvítězili však nad nimi po celodenním boji, když byl za ně M. po celou dobu boje se modlil. Také přišel tam k M-ovi tchán jeho Jethro s jeho manželkou i s dvěma syny a dal radou svou podnět k tomu, že M. k ulehčení svému ustanovil ze zbožných mužů soudce tisícníky, setníky, padesátníky, desátníky, kteří by rozsuzovali ve věcech méně důležitých. U Sinaje, kde bylo dosti vody i trávy pro stáda, zůstali skoro celý rok. Tam dal Bůh prostřednictvím M-ovým zákon, zvaný po něm Mojžíšský, obsahující předpisy náboženskomravní, obřadní a občanské či soudnické, kterým zařídil mezi nimi bohovládu (theokratii), onu totiž ústavu vládní, dle níž Bůh sám zasahoval do veškerého veřejného i soukromého života Isráélitův jako zákonodárce a soudce i jako král, tak že všecky povinnosti, které ukládal, zavazovaly nejen jménem Božím, nýbrž i jménem královým, a to vše za tím účelem, aby je připravil na Vykupitele. Isráélité zavázali se sice slavnostně, že budou zachovávati zákon ten, zvláště poněvadž Bůh, učiniv s nimi skutečnou úmluvu, slíbil jim zvláštní ochranu svou, budou-li ho poslouchati; ježto však dlouhým otroctvím byli zhruběli, bylo třeba delšího času i trpělivosti a rozličných trestů, než se vžili alespoň poněkud do zákona toho. Přestoupiliť jej, sotva byl dán. Když totiž M. za krátko po dání zákona vystoupil na Sinaj, aby tam přijal nové příkazy od Hospodina, učinili si zlaté tele a klaněli se mu. Již tehdy zdržela Hospodina toliko přímluva M-ova, že jich všech nezahubil; ale i M., vida, kterak zpívají a tančí ke cti zlatého telete, rozhorlil se tak, že rozbiv desky zákona (desatera), kteréž byl obdržel od Hospodina, dal skrze Levíty, kteří účastnili se v protizákonném činu nejméně a k slovu M-ovu hned se k němu přidružili, usmrtiti na 3000, dle Vulgaty na 23.000 odpadlíků. Na opětnou prosbu M-ovu obnovil Bůh úmluvu svou s lidem, slíbiv mu zase zvláštní ochranu svou, budou-li ho poslušni. M-ovi pak velel udělati nové desky zákona a oslavil obličej jeho jakousi září, která trvala při něm i dále, aby lid, poznaje z ní, jaké milosti těší se M. u Boha, tím spíše podřídil se jeho vedení. Když pak byl zdělán i posvěcen svatostánek a zavedena v něm bohoslužba předepsaná, vedl M. po celoročním pobytu u Sínaje lid dále, až se dostali do Kadeše na jižní hranici palestinské. Také na této cestě horšili se Isráélité několikráte, stěžujíce si zejména v Tabeerá do obtíží cesty, potom na to, že nemají pokrmů masitých, ano v Haserothu povstala proti M-ovi i sestra jeho Marie, popudivši proti němu též Aarona. Ale Bůh, chtěje navésti je k šetření zákona a k uznávání ustanovené autority, potrestal je: Isráélity požárem, který ztrávil v Tabeerá čásť lezení, potom morem, který vznikl, když byli nestřídmě požívali křepelek, jež byly k nim větrem zahnány, aby měli též maso, Marii pak malomocenstvím, kterým ji stihl i přes přímluvu M-ovu. Z Kadesu, kde rozbili ležení, poslal M. 12 mužů, aby prohlédli zemi zaslíbenou, chtěje hned na to do ní lid uvésti. Ti vrátivše se velebili sice zemi pro její úrodnost, ale, vyjmouc Josua a Kaleba, tvrdili, že nebudou jí moci dobýti pro velikou sílu obyvatelstva a mohutná ohrazení jejich měst. Zprávou tou byli Isráélité rozrušeni tou měrou, že jedni přáli si umříti na poušti, druzí chtěli vrátiti se do Egypta přes všecky prosby M-ovy, ba i kamenovati chtěli Josua a Kaleba, když je konejšili poukazováním k božské pomoci. Opět jen přímluva M-ova zadržela Hospodina, že hned nezahubil všech; nicméně trestu neušli; prohlásilť Bůh, že vyjmouc Josua a Kaleba nikdo nevejde do země zaslíbené z těch, jimž jest přes 20 rokův, a proto že musí zůstati lid na poušti celkem 40 (ještě 38) roků, dokud by dospělí nezemřeli a nevyrostli ti, jimž dosud bylo méně než 20 roků (v. Isráélité, 818). Potom, upadše v krajnost druhou, chtěli hned vejíti do Palestiny přes varování M-ovo, ale byli od palestinských národů zahnáni. Zůstali tedy nějaký čas v Kadesu, a tu za nedlouho povstala nová vzpoura proti M-ovi a Aaronovi, a to působením Levity Korea, který žárlil hlavně nad kněžskou mocí Aaronovou, a Rubenovcův Datana a Abirona, kteří žárlili nad vůdcovskou mocí M-ovou. I tato vzpoura byla přísně potrestána. Aaronova důstojnost pak potvrzena tím, že vypučel, rozkvetl a ovoce přinesl suchý prut Aaronův, kterýž byl M. na rozkaz Boží dal i s pruty knížat ostatních pokolení přes noc do velesvatyně. Odtáhnuvše pak od Kadesu zdržovali se Isráélité v jednotlivých odděleních po různých oasách, jež byly mezi Kadesem a Eciongeberem (u zálivu Akabského), hlavně v údolí Arabá, kde měli dosti pastvin i vody. Někteří snad rozešli se i do jiných krajin poloostrova, aneb zůstali nedaleko Kadesu, kterýž M. nepochybně ustanovil jako místo, ve kterém by se po uplynuti doby zkušebné opět sešli. Aby pak neporušila se jednota národa a spojení s Bohem, navštěvovali je M. a Aaron nejspíše i s archou a přenosným svatostánkem. Nevypravuje však M. ve svých knihách o této době ničeho, zajisté proto, poněvadž nestalo se v ní nic zvláštního, leč že snad tu a tam byla znesvěcena sobota, aneb propukla menší nespokojenost, která však brzy byla potlačena tím spíše, poněvadž znenáhla vymírali ti, kteří se byli účastnili vzpour předešlých, a dorůstal i zmáhal se proud těch, kteří se drželi zákona Božího. Takto připraveni shromáždili se po 38 rocích od vzpoury kadeské zase v Kadesu, kde brzy pak zemřela Marie, sestra M-ova. Nevedl však M. lidu do Palestiny odtud přímo od strany jižní, nýbrž poslal žádat krále edomského za dovolení volného přechodu jeho zemí, by mohl od východu vejíti do země zaslíbené. Zatím vypukla nespokojenost mezi lidem pro nedostatek vody, přestala však, jak Hospodin opět vydal vodu ze skály, když byl do ní M. udeřil. Poněvadž však M. i Aaron při tom na chvilku pochybovali, že snad Bůh přes slib svůj nevydá vody, jsa opětně od lidu urážen, oznámil Bůh oběma, že za trest nevejdou do země zaslíbené. Když pak poslové vrátivše se zvěstovali, že král edomský odepřel volný přechod, obešel M. s lidem zemi Edomskou, na kteréž cestě zemřel Aaron na hoře Hor a potrestána sesláním jedovatých hadů nová nespokojenost, která vypukla dílem pro obtíže cesty, dílem pro nastalou nechuť k manně. Dostav se k Arnonu, na jehož pravém břehu rozkládala se říše Amoritská, poslal M. k jejímu králi Sehonovi posly s prosbou, by směl s lidem svým projíti zemí jeho k Jordánu. Král nedovolil, ano vytáhl s vojskem proti Isráélitům, byl však poražen a území jeho zabráno. Podobně stalo se basanskému králi Ogovi, když byl také vytáhl proti Isráélitům. Pak rozbili stany nedaleko ústí Jordánu do Mrtvého moře na poli či údolí Moabském, tak zvaném, poněvadž ještě nedávno předtím patřilo Moabitům. Tam svedli je Madianité spojení s Moabity na radu věštce Balaama k modlářství, k tomu, že páchali s ženami madianskými smilství k poctě bůžka Peora. Pro hřích ten stihl Bůh sice Isráélity velikým morem, ale byv pak usmířen potrestal i Madianské úplnou porážkou, kterou kázal M-ovi nad nimi vykonati. Rozděliv pak vybojované území zajordanské mezi pokolení Rubenovo, Gadovo a polovici pokolení Manassesova a udav způsob, kterým má býti rozděleno Předjordánsko mezi pokolení ostatní, ustanovil z rozkazu Božího Josua svým nástupcem ve vůdcovství a vystoupil na horu Nebo v blízkém pohoří Pisga či Abarim. Tam ukázal mu Hospodin zemi zaslíbenou, načež M. zemřel ve věku 120 roků. M. byl z nejdůležitějších osobností starozákonních, ano někteří rabbíni stavěli jej i nad Adama a Noema a Abráháma. Byv ustanoven od Hospodina, aby byl vysvoboditelem, vůdcem i zákonodárcem potomkův Abráhámových, projevil v řešení této úlohy tak ušlechtilou povahu, že jméno jeho bude vždy vyslovováno s úctou. Ukázal se hrdinou živé víry, nezlomné důvěry a vroucí lásky k Bohu a z ní plynoucí čisté lásky ku svému národu, z lásky té pak byl hotov přinésti oběti i největší, tak že všeho se odvažoval, vše podnikal, vše snášel a i vlastního prospěchu se zříkal, jen aby byl i zákon Boží vykonán i národ jeho zachován a lid podle vůle Boží vychován. M. jest též spisovatelem prvních pěti knih starozákonních, zvaných Pentateuch (pětisvazek). Někteří upírají mu sice toto autorství, ale neprávem; svědčíť o něm nejen důvody vnitřní, zejména jednotný plán, dle něhož jsou všecky zdělány, dokonalá známost místopisných poměrův egypt. i poloostrova Sinajského a výslovné svědectví autorovo, nýbrž i důvody vnější, zejména veškerá tradice židovská, samaritánská i křesťanská, svědectví ostatních knih starozákonních, ba i samého Krista, který nejen nevyvracel židovské tradice o mojžíšském původě Pentateuchu, nýbrž i souhlasil s ní. To pak, co se od rationalistův proti pravosti knih M-ových uvádí, spočívá dílem na nepravém výkladě, dílem na nesprávném pochopení povahy M.-ovy, neb i na libovůli. Sa.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mojžíš