Ottův slovník naučný/Milíč

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Ottův slovník naučný
Milič	Milíč	Miličavský

Údaje o textu
Titulek:	Milíč
Autor:	Ladislav Klicman
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 337. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Milíč z Kroměříže

Milíč, Jan narodil se v Kroměříži na Moravě z rodičů stavu prostého, neznámo, kterého roku. Věnoval se stavu kněžskému a vstoupil do služeb kanceláře královské za Karla IV., kde v l. 1358-60 byl registrátorem, r. 1360 korrektorem a v l. 1360-62 notářem, při čemž Karla IV. provázel několikráte do Němec. Na prosbu Jana, biskupa litomyšlského, kancléře Karlova, obdržel od papeže Innocence VI. 21. led. 1361 provisi na beneficium se správou duchovní nebo bez ni, až by se nějaké na patronátě arci-biskupa pražského třeba i při kathedrálním kostele uprázdnilo. Tenkráte byl ještě pou-hým klerikem a neměl žádných beneficií. Snad na základě této nebo nějaké jiné po-zdější provise stal se kanovníkem a sakri-stou kostela pražského po Ctiborovi (jenž se připomíná naposledy 13. list. 1362). Byl-li také arcijáhnem pražským, nelze určitě tvr-diti ; možná, že byl v tom úřadě jenom zá-stupcem (vikářem) některého z cizích hod-nostářů, kteří se v oné době u dvora pa-pežského velice ucházeli o toto důstojenství; jisto je pouze, že funkci arcijáhenskou sku-tečně vykonával. Stav se praelátem byl M. nucen přijmouti kněžské svěcení a vystoupiv z kanceláře královské (poslední známá stopa je ze 7. říj. 1362) věnoval se s velikou hor-livostí povinnostem nového úřadu. Za je-diný rok stala se tu s ním veliká změna. Počal se oddávati askesi, až konečné, jak se zdá, po vystoupení Waldhauserově, jež způsobilo v Praze na podzim r. 1363 neoby-čejný rozruch, uzrál v něm úmysl, odříci se všeho a v chudobě a kajicnosti horlivým kázáním pracovati o polepsení lidu. Nedbaje domluv arcibiskupa Arnošta a jiných prae-látů vzdal se před 23. pros. 1363 všech svých důstojenství a odebral se do Horšova Týna, aby se tam vycvičil v praktické správě du-chovní. Někdy v létě r. 1364 vrátil se do Prahy a začal kázati v jazyku českém nej-prve u sv. Mikuláše v Menším městě a potom u sv. Jiljí na Starém městě. Zkusil na počátku dosti posměchu, snad že se ně-kterým nelíbilo, že nekázal raději latinsky, snad že nemohl dosti odvyknouti rodnému nářečí hanáckému. Sami přátelé jeho mu ra-dili, aby toho nechal, ukazujíce na chatrné úspěchy jiných kazatelů. Ale M. nepovolil a počal ještě více horliti proti pýše, smil-stvu a lakomství, v nichž tak jako Wald-hauser viděl kořen všeho zla v tehdejší spo-lečnosti pražské, a účinky začaly se brzo jeviti obrácenim a pokáním mnohých hříš-níků. Jako Waldhauser obracel se také M. proti řádům žebravým vytýkaje jim svato-. kupectví, neoprávněné držení majetku a za-sahování do výkonů správy duchovní, zvláště neoprávněným zpovídáním. Ale nad Wald-hausera vysoko vynikl svým životem v pravdě svatým.

M. vzdav se všelikého majetku zachová-val chudobu nejpřísnější. Svou přímo vášnivou láskou k chudobě rovnal se sv. Františku z Assissi. Bydlel, kde mu přístřeší dáno, jedl, co mu zbožné ženy přinesly, měl jediný oblek a ten dal ihned chudým, jakmile mu byl darován jiný. O vše, co dostal, i o léky, dělil se s chudými, ba nechtěl ani žádného daru přijmouti, byl-li dáván s podmínkou, aby jej pro sebe po-držel. Postil se velmi přísně, ano od návratu z Říma r. 1367 zdržoval se vůbec masa, ryb i vína a požíval pouze luštěnin. Spal málo, a to na holých prknech. Pod šatem nosil ustavičně žiněnou košili. Ke středověkému pojmu askese náležel také odpor proti Či-stotě těla i šatstva: proto M. lázni ze zásady neužíval, a měl-li šat jeho býti vyčištěn, musil mu býti pokaždé teprve lstí nebo ná-silím odňat. Ve stycích s druhým pohlavím byl velmi zdrželivý. Pokora a trpělivost jeho byla hluboká a nevyčerpatelná. Největší útěchu nacházel v častém sloužení mše a v dlouhé, vroucí modlitbě, k níž vstával i v noci; vLchen ostatní čas věnoval péči o chudé, o studenty a mladé kněze, jakož i o své četné kajicníky. Nejmilejším zaměst-náním bylo mu kázání a zpovídání. Kázal z pravidla každodenně, od smrti Waldhause-rovy dvakrát, ale často též třikrát a čtyři-krát, jednou docela i pětkrát za den, česky, německy i latinsky. S přípravou na kázání byl hotov nejčastěji za hodinu, zřídka po-třeboval dvě až tři hodiny na kázání velké; kázání pak samo trvalo málokdy hodinu, pravidelně však dvě, někdy i tři, ano na Velký pátek kázával téměř celý den. Po kázání zpovídával, zvláště v Týně po smrti Waldhauserově a od r. 1372 také v Jerusa-lemě zpovídal denně. Horlivost o polepšení mravů zavedla jej mnohdy až ke skutkům, které se nám zdají podivnými, ale v očích současníků byly čímsi heroickým. Neš.-třil žádného, laika ani kněží, praelátů ani bi-skupů, ba ani císaře. Vzdělání jeho nebylo zajisté nepatrné. Již rychlý postup a vysoké postavení, kterého se domohl v kanceláří Karlově, ač byl z rodu nízkého, ukazuje, že měl asi značné které potom, když se věnoval kazatelství, pilným studiem Písma a Otců církevních ještČ rozmnožil. Písmo sv. znal tak, že dovedl celé stránky přeřikati z paměti. Rychlost a obratnost, s jakou spi-soval svá kázání, získaly mu obdiv i auto-rity v Čechách tak uznané, jako byl mistr Vojtěch Rankův. Také okolnost, že arci-biskup, jakým byl Arnošt z Pardubic, snažil se zachovati jej pro správu diécése, a že kázáním svým vzbudil pozornost i při dvoře papeiském, kde právě tenkráte kultura re-naissanční zapouštěla hluboké kořeny, do-svědčuje, že vzděláním vynikal značné nad průměrnou míru tehdejšího duchovenstvo. Výmluvnost jeho byla úchvatná. Tomáš ze štítn•ho nazývá řeč jeho »slova ohňová«. Ze spisku o Antikristovi a z listu k Urbanu V. vane přímo duch prorocký. Zdá se, že jeho osoba vůbec zvláštním kouzlem působila na všechny, kdo se s nim stýkali. S nejdojem-néjši láskou a úctou píši o něm lidé, kteří ho znali. »Bohu i lidem milým« nazývá jej nejmenovaný životopisec. (Snad odtud lze vyložiti jeho jméno »Milíč«. Či snad že měl křestní jméno Jana Evangelisty, •miláčka Páně«?) Císař Karel IV., arcibiskupové Arnošt a Jan Očko, páni z Rožmberka a za-jisté i jiní mocní páni byli jeho příznivci, Tomáš ze Štítného, mistr Vojtěch Rankův a Konrad Waldhauser jeho přáteli. Z přátel a příznivcův jeho byl také bratr papeže Urbana V., Anglicus Grimaud, kardinál albánský, který ho opět a opět vysvobodil ze situací nejobtížnějších.

O prvních letech M-ovy kazatelské činno-sti nemáme určitějších udajd; víme toliko, že nekázal jenom v Praze, nýbrž i v jiných městech, zvláště také na Moravě. Při tom , vedl ustavičně život přísný a piný odříkání, ano asketická cvičeni svá ještě zostřoval, až se u něho konečně objevily ekstase. Ve vytrženích těchto mluvil k němu Duch, aby křižoval tělo své, zapřel sebe sama a vstou-pil do řádu, aby o sobě ničeho nemyslil a kázání nechal, poněvadž k tomu není způ-sobilým. Od vstoupení do řádu odvrátili jej sice velikými domluvami přátelé, ale aspoň kázání zdržel se M. přece delší čas úpině. V tomto rozOoložení duševním utkvěla mu ✓ mysli slova Písma o příští Antikristově. Čím více se M. té myšlénce vzpíral, poklá-daje ji za pokušení zlého ducha, tím častěp se vracela. Konečně se svolením zpovědni-kovým začal zkoumati o té věci bibli a jiné knihy a radil se s křesťany i se Židy, zpy-tuje t. zv. »léta Danielova« (Daniel 12, 11-12). Dle výpočtů jeho padalo příští Antikristovo na léta 1365 a 1367. Hádaje, kdo by ze sou-časníků mohl tím Antikristem býti, připadl na císaře Karla IV. a horlivostí dal se uné-sti tak, že kdysi k němu přistoupiv a uká-zav naň prstem veřejně jej nazval »velikým Antikristem«, začež byl od arcibiskupa Jana Očka potrestán delším vězením (1366). Byv na svobodu propuštěn rozhodl se jíti do Říma, aby si vyžádal poučení od samého papeže Urbana V., u něhož se k nejvyššímu důstojenství církevnímu pojila pověst muže učeného, života svatého. Do Říma, kam se právě Urban V. z Avignonu měl přesídliti, přišel M. asi v dub. 1367. Celý měsíc ztrávil tam modlitbou a kajícími skutky, a když pa-pež přece nepřicházel, rozhodl se v den Na- nebevstoupení Páně (27. kv.) jíti mu vstříc až do Avignonu. Než v tom promluvil k němu zase Duch, aby oznámil vyhláškou na dve-řích chrámu sv. Petra, že hodlá kázati o příští Antikristově, a M. vnuknutí uposlechl. Do-věděv se o tom inquisitor z řádu domini-kánského dal jej ve chrámu sv. Petra za-tknouti a vsaditi do vězení na Kapitolu, ✓ klášteře Menších bratři, řečeném Ara Coeli. M. i tam pokračoval v modlitbách a trýznění svého těla, jemuž nedopřával téměř ani po-krmu, až se klášterníci sami začali obávati o jeho život. Dostavila se znova vytržení, také o jakémsi zjevení anděla vypravuje ne-jmenovaný životopisec. Vyšetřování šlo mezi tím pravidelnou cestou dále. M. v poutech musil sepsati, o čem chtěl kázati u sv. Petra, a přednésti to před praeláty chrámu sv.-pe-trského i jinými učenými muži, které prý velikým obdivem napinil (je to snad dosud zachovaný Sermo de die novissimo?). Vězení mu potom polehčeno. Ale poněvadž v tom kázání neřekl vše, co o příští Antikristově myslil, chtěje tajnější myšlénky sděliti pouze samému papeži, donutil jej inquisitor, vyhrožuje mu klatbou a mučírnou, aby všechno ještě jednou vypsal. To také učinil, složiv —pořád ještě v okovech a v žaláři na Ara Coeli t. zv. Libellus de Antiehristo. Vylíčil tu vývoj své myšlénky o Antikristovi, o době příchodu a podstatě jeho, jak o tom ve vy-tržení s Duchem rozmlouval, a na konec vy-zývá papeže, aby svolal všeobecný sněm cir-kevní do Říma za účelem nápravy církve, která by se nejlépe provedla rozesláním čet-ných kazatelů řeholních i světských do celého světa. Ze všeho viděti, že mu šlo pouze o mravní očistu církve, a že byl dalek všeho novotářství ve věcech víry. Dne 16. říj. 1367 vrátil se konečně Urban V. do Říma a tím nastal v záležitosti M-ově úpiný obrat. Kar-dinál albánský, kterému patrně záležitost jeho byla odevzdána k vyřízení, vysvobodil jej z vězení a poskytl mu slušného opatření ve svém domě, protivníky pak jeho potrestal ztrátou heneficií, tak že musili k M•ovi při-jíti a prositi za odpuštěni, vyznávajíce svou vinu. Tento kardinál byl Anglicus Grimaud, bratr papeže Urbana V., původně převor ře-holních kanovníků sv. Augustina u sv. Petra v Die (Dauphiné). Zdá se, že byl informován od Konrada Waldhausera, jenž byl z téhož řádu a k M-ovi lnul vřelým přátelstvím. Snad ještě před odjezdem z Říma poslal M. papeži Urba-novi obšírný list, kterým spinil to, co mu Duch (dle vypravování v L. de A.) byl uložil. Pád-nými výrazy líčí v něm neplechy a nepravo-sti biskupŮ, kněží světských a kanovníků, mnicha žebravých i jeptišek, farářův i bekyň a beghardů. Nadšenými slovy vyzývá papeže, aby tornu učinil přítrž vysláním kazatelů do celého světa a svoláním všeobecného sněmu církevního, neboť náprava — volá ke konci hlasem prorockým — není jinak moina, leč sněmem všeobecným!

Do Prahy vrátil se M. úpiné očištěn k ve-likému potěšení věřícího lidu, ale k velikému zklamání mnichů žebravých, kteří již o něm s netajenou škodolibostí na kázáních byli rozhlašovali, že bude upálen. (Příčinou tak veliké zášti mnichů proti M ovi bylo asi mimo jiné také to, že M. jim upíral právo zpoví-dati cizí osadníky. V tom směru bylo proti M-ovi zavedeno vyšetřování, ale zpráva o něm zachovaná je tak zlomkovitá, že nelze blíže určiti, kdy se to stalo.' Jistě bylo to před 10. březnem r. 1373, a snad teprve až po r. 1370). S novou horlivostí začal nyní M. ká-zati u sv. Jiljí česky, u sv. Mikuláše na Sta-rém Městě latinsky pro učeně a studenty. Kromě toho učil se od jednoho ze svých žáků němčině a jal se za nedlouho kázati také po německu v Týně, s počátku asi jenom na zkou-šku a nepravidelně. Na zimu r. 1369 odebral se znovu do Říma, neznámo proč, a nežli se vrátil, zemřel přítel jeho, farář týnský, slavný kazatel Konrád Waldhauser (8. pros. 1369). Stáda osiřelého ujal se po něm M. a počínaje adventem r. 1370 kázal v Týně po německu denně až do konce života.. Tato kázání opako-val po česky, rovněž denně, nejprve u sv. Jiljí přes dvě léta, potom od r. 1372 v Jerusalemě.

M. založil — a v tom je druhý, veliký roz-díl mezi ním a Waldhauserk m i Matějem z Janova — v pravém slova smysle školu kazatelskou. Záhy počali se kolem něho shro-mažďovati studenti a mladší kněží, které vá-bily výmluvnost a svatý život jeho. M. je podporoval hmotně i mravně, nabádal ke studiu, půjčoval knihy nebo peníze na ně, dával jim návod k umění kazatelskému, ká-zání jejich opravoval, ano i celá pro ně sklá-dal, modlil se za ně v soukromí i veřejně, doporučoval je, kde mohl, a vychvaloval lidu, aby jim tak získal posluchače. Založe-ním Jerusalema dal pak škole té i pevné středisko a jakousi zevnější organisaci. Roku 1372 dočkal se M. neočekávaného a vzácného úspěchu svého kázání: mnohé veřejné ne-věstky, slovy jeho pohnuty, daly se na po-kání, a M. převzal sám starost o jich opa-tření. S počátku bydlily s jakousi pannou Kateřinou z Moravyv domě »Pochově« za kostelem sv. ní iljí (nejspíše č. p. 448-I.), kde se jim denně mše sloužila a kázalo německy a česky. Počet jich kolísal mezi 20-80, po-něvadž mnohé paní pražské je braly odtud do služby, některé se provdaly a jiné se vracely k rodičům. Aby více místa pro ně opatřil, vyprosil si M. od císaře místo, kde stál kdysi hampejs řečený »Benátky« (Č. p. 293--I. v Konviktské ulici), k tornu dilem při-koupil, dílem odkazem obdržel několik sta-venišť a na prostoře tak získané založil dne 19. září 1372 kapli k poctě sv. Maří Magda-leny, sv. Afry a sv. Marie Egyptské. Po obou stranách vystavěl pak domy: jeden pro ženy obrácené, druhý pro sebe a pro kněze, kteří s ním ,byli a ve správě duchovní mu pomá-hali. Ustavu takto zřízenému dal jméno Je-rusalem. Dílem koupí, dílem dary získal po-tom ještě další domky v sousedství, které částečně zbořil a místa užil pro rozšíření Je-rusalema, částečně aspoň osadil spolehlivěj-Mm obyvatelstvem. Život, který se v Jerusa-lemě vedl, měl na sobě přirozeně cosi klá-šternického, tak že odpůrci M-ovi počali na to ukazovati, že prý proti všemu řádu cír-kevnímu zakládá novou kongregaci žen a jinou kongregaci kněží se zvláštnim oblekem a novou »řeholi života apoštolského«. Ve skutečnosti však M. žádné psané řehole ani zvláštního obleku jim nedal. Jenom společný styk, společné obydlí a kouzlo osobnosti M-ovy assimilovaly na vzájcm všechny oby-vatele Jerusalema a způsobily život v pravdě klášterní bez forem klášterních. Zvláštním dohodnutím, které M. uzavřel s faráři sv. Ště-pána ve zdi a sv. Filipa a Jakuba na Starém Městě v čnu 1373, byly domky výše řečené z dotyčných farnosti vyloučeny a správou duch6vni, zejména i s právem pohřbu, při-děleny ke kapli Jerusalemské. Jak se zdá, chtěl si M. takto utvořiti jakousi vzornou tarnost. To ovšem nebylo milé ostatním fa-rářům pražským, i obžalovali jej u konsi-stoře z mnohých vymyšlených věcí a navedli faráře u sv. Štěpána vc zdi, aby přese všechny smlouvy s M-cm reklamoval pro sebe práva nad Jerusalemem. M-ovi nezbylo, než složiti právo patronátní do rukou generálního vi-káře Boršc dne 2. srp. 1373. Pře táhla se delší dobu. Mocných spojenců nabyli fará-řově v některých praelátech, kteří byli zle pohoršeni na M•e, poněvadž jim veřejně vy-týkal nezřízený život. Ale arcibiskup Jan Očko držel nad M-em svou ruku. Vidouce tedy fa-rářově a praeláti, že mu v Praze mnoho ne-ublíží, sepsali proti němu 12 článkův a po-slali je do Avignona k jakémusi mistru sv. Písma, Janu Klonkothovi (snad totožný s mistrem theologie Janem Klenkochem ze řádu poustevniků sv. Augustina; srv. Tadra, Kulturní styky, str. 231), aby je podal pa-peži. Obviňovali M-e, že hlásal příští Anti-kristovo, že vystupoval a lidi popuzoval proti majetku a stavu kněžskému, proti ob-chodníkům i studentům a proti počestnému obleku ženskému, že proti církevním záko-nům založil v Jerusalemě nové kongregace, mužskou a ženskou, jakož i že ukládá všem lidem za povinnost, denně neb aspoň dva-kráte týdně přijímati Tělo Páně. Na takovou žalobu musila kurie papežská zakročiti. Dne 13. led. 1374 vydal papež listy k arcibisku-pům pražskému a hnězdenskému, jakož i k bi-skupům olomouckému, litomyšlskému, kra-kovskému a vratislavskému, aby vyšt třili, co je pravdy na těchto 12 artikulech, jež jim zá-roveň byly zaslány, a aby po případě se všim důrazem zakročili proti takovým blu-dům. Dne 13. lín. (není-li u Ravnalda omyl místo .13. ledna«) t. r. dopsáno také císaři Karlovi IV., aby byl při tom biskupům ná-pomocen. Nyni ujal se vyšetřování proti M-ovi v Praze inquisitor, ale M. byv od něho obeslán odvolal se veřejně na kázá-ních u. sv: Havla a u sv. Jiljí k papeži a ně-kdy počátkem března r. 1374 odebral se do Avignona. Tam se obrátilo zase vše v jeho prospěch. Spravedlnost věci a osobní vy-stoupení jeho zvítězily nade vším podezří-váním. Kardinál albánský, Anglicus Grimaud, jemuž opět svěřeno bylo vyšetřování, obeslal před sebe mistra Klonkotha, ale ten prohlá-sil, že sám na M-ovi ničeho zlého neshledává a že ony artikule jen proto podal, poněvadž od jakéhosi faráře pražského o to písemně byl požádán. Faráři sami důkazů žádných nepo-dali, a ještě dnes lze snadno ukázati, že arti-kule jejich dílem překrucovaly skutečné udá-losti, dílem docela byly smyšleny. Rehabilitace M-ova byla úpiná, a zevnějším znamením toho bylo, že směl kázati před kardinály a účastniti se na čestném místě hostiny, kterou pořádal kardinál albánský dne 21. kv. 1374. Mezi tím zemřel hlavní odpůrce jeho při kurii, mistr Jan Klonkoth, o jehož smrti na-psal M. arcibiskupovi a císaři obšírné listy. Za nedlouho však ulehl M. sám, aby již ne-povstal, neustávaje ani na smrtelném Loži od své obvyklé, téměř zimničné činnosti. Dopisy loučil se s přáteli a příznivci: tak psal na př. pánům z Rožmberka a kardinálu albánskťmu, kterýžto poslední obdricv list se slzami prý jej četli jiným ukazoval, řka, ačkoli bratr jeho papež Urban zázraky se stkví, že tento M. ještě před ním by měl za sva-tého býti prohlášen. M. zemřel bud' 29. čna nebo 1. srp. 1374 v Avignoně a pochován vzhledem k úctě, kterou mu prokazoval mocný protektor jeho — nejspíše v některém kostele avignonském.

Otok farářů pražských na M-e vzbudil za-tím nejen v Praze, nýbrž i dále po Čechách ohlas původcům jeho velmi nepříjemný. V Praze konšelé zakázali měšťanům ✓ té věci před inquisitorcm. Mnozí kazatelé a žáci M-ovi veřejně osvědčovali své sym-pathie k M-ovi, a konsistoř měla co dělati s jich vyšetřováním a trestáním. Přes to od-vážili se protivníci M-ovi s pomocí konsi-stoře ještě dále a vymohli u generálních vi-kářd arcibiskupových rozkaz ze dne 19. čce 1374, aby onv artikule farářů pražských byly ohlášeny s kazatelen ode všeho duchoven-stva spolu s napomenutím k lidu, aby jim nevěřil, poněvadž prý papež nařídil, aby proti M-ovi a jeho následovníkům, jestliže by tak kázali (ale to právě v bulle papež-ské nestojí!), přísně bylo zakročeno. Tímto zfalšováním smyslu bully papežské mělo býti u lidu vzbuzeno domnění, jakoby M. tornu, co v artikulech obsaženo, skutečně byl učil, a jakoby papež ty artikule již skutečně byl zatratil. Snad se tím způsobem měl paraly-sovati účinek zpráv, které došly do Prahy o příznivém pro M-e průběhu processu a o fiasku farářův a praelátti. Toto jednání vzbudilo u kněží M-ovi oddaných velikou nevoli, tak že konsistoř znova musila proti nim zakročovati. Teprve zpráva o smrti M-ově způsobila jakousi přestávku. Odpůrcům jeho se ulehčilo. Docílili, že Jerusalem byl zavřen. Místnosti jeho darovány od císaře Karla 1V. listem ze dne 17. pros. 1374 řádu cisterciá-ckému, aby podjménem kolleje sv. Bernarda sloužily studentům toho řádu při universitě pražské. Ale přes to sirně M-em zaseté klí-čilo dále a vydalo ovoce mnohé. Matěj z Ja-nova a Tomáš ze Štítného byli jeho žáky a celá řada mladšich duchovních slovem i skut-kem vstoupila v jeho šlepěje.

M. tvoří spolu s Konradem z Waldhausen a Matějem z Janova trojici nejvýznačnčjších předchůdcův Husových. Byl jeho předchůd-cem v horlení o nápravu církve a o nápravu mravní všeho lidu, ale ve věcech víry zů-stal naprosto pravověrným. Od Wald-hauscra přijal poslední podnět k svému vy-stoupení, jehož příčinou byl však process du-ševní, který se v něm odehrál zcela samostatně a dříve, nežli Waldhauser mohl naň působiti. Na druhé straně M. to byl, který Matěje z Ja-nova získal pro mravní reformu církve. Wald-hauser byl horlitel, povaha ryzí, ale rvavá, která nepohrdala pohodlím a beneficiemi to-hoto světa. Matěj z Janova byl učenec, kte-rého husité povznesli k hodnosti téměř učitele církevního. M. byl světec. Ze všech před-chůdcův Husových stojí mravně nejvýše. Byltě — dle slov Matěje z Janova -- »syn a takřka obraz Pána našeho Ježíše Krista a zrovna vtělené a zjevné podobenství jeho apoštolův«.

Spisy M-ovy. M. psal latinsky, německy a česky. Latin sky napsal: dvé postihy pod názvy Gratiae Dei a Abortivus, obě v četných rukopisech zachovány; Ser synodales, dvě kázání, tvořící část Abortivu, ale při-cházejí též o sobě; Sermo ad clerum de de-dicatione ecclesiae; Quadragesimale (autorství M-ovo musí teprve býti objasněno); Prothe-mata de beata Virgine (dle Balbína a Voigta, z vlastního názoru však jich neznám); Libel-lus de Antichristo, vydal Menčík : M. a dva jeho spisy z r. 1367 (»Věstník« Učené spo-lečnosti r. 1890, str. 328-336); Sermo de die novissimo, sbírka citátů z Písma o pdsledních dnech světa; Epistolář (Rafael Ungar v dodat-cích k Balbínově Bohemia docta II, 183 uvádí dopisy M-ovy k Řehoří XI., Karlu IV., kardi-nálu albánskému, arcibiskupům Arnoštu klanu Očkovi, k Oldřichu a Janovi z Rožmberka, ale dopisů těch nikdo jiný neviděl. Toliko část dopisu k císaři Karlovi a k arcibiskupu Janu Očkovi zachoval neznámý životopisec, a list k papeži Urbanu V. vydán od Menčíka). — Něm ecky napsal káTaní, která se nezacho-vala. Německé modlitby po kekání kolovaly ve XIV. věku mezi kazateli a bývaly od nich po kázání předčítány, ale dnes není žádný rukopis jejich znám. — Česky napsal pouze Modlitby po káOnf, které rovněž tak jako německé ve XIV. stol. bývaly při dčítány, ale dnes jsou neznámy. Všechny ostatní če-ské spisy byly M-ovi neprávem přičítány. Tak 'Knížky o zarmouceních velikých církve sv. i každé duše věrné« byly složeny od mi-stra Jana z Příbrami teprve v 1. 1427-29; »Postilla česká, kterou Jos. Jireček nalezl v rukopise olomůcké studijní knihovny D. 7, neni nic jiného nežli zlomek překladu z la-tinské »Studentské postilly« Konrada Wald-hausera ; »Kázání Dzikowská«, o nichž se Jos. Jireček domníval, že pochodí z diktát M-ových, jsou beze vší pochyby složena od ne-známého autora teprve v 1. 1390 nebo 1401.

Prameny k životopisu M-ovu: Vita ve-nerabilis presbyteri Milicii, praelati ecclesiae-Pragensis (od neznámého žáka M.ova, který jej provázel na poslední cestě do Avignona), z rukopisu nyní neznámého vydal Balbín, Miscellanea, lib. IV., pars II., pag. 44-64, a odtud Emler ve »Fontes rer. Bohem.', I., str. 401-430; Matěje z Janova, Zpráva o M-ovi z Kroměříže (výňatek ze spisu Regulae ve-tcris et novi testamcnti), vydal Emler ve »Fontes rer. Bohem.«, I., pag. 431-436; Li-bcllus de Antichristo, sepsán od M-e v žaláři na Ara Coeli v Římě r. 1367, použito ho od an-onymního spisovatele 'Vita Milicii«, úryvky vytištěny v »Historia et monumenta mag. Jo-hannis Hus et Hieronymi Pragensisi (No-rimb., 1715, str. 626), celý vydán — bohužel špatně — od Menčíka: M. a dva jeho spisy z r. 1367 (»Věstník« Učené společnosti, 1890, str. 325-336); List M-$v k pap. Urbanovi V. vydal Menčík (t., str. 318-325); Zlomek o vý-slechu »M-ově« ksprávněji: o výslechu svědků proti M-ovi) vydal Menčík (t., str. 317-318); List papeže Řehoře XI. k arcibiskupům praž-skému a hnězdenskému a jiným biskupům ze dne 13. led. 1374 vydal Raynaldi v »An-nales ecclesiastici«, Tom. XVI., k r. 1374, č. 10, a Palacký ve Formelbiicher «, II., str. 182, č. 225 a; List téhož k cís. Karlovi IV. ze dne 13. ún. (?) 1374 vydal Raynaldi tamtéž; Articuli contra Milicium vydal Palacký ve »Formelbilcher«, II., str. 183 —186, č. 225 b a ve »Vorffider d. Hussitenthums« (Praha, 1869, str. 43-46). Poslední dvě léta života M-ova a osudy kaple Jerusalemské jakož i žáků jeho objasňují Acta consistorii Pragensis, Tom. L (1373-79), vydal F•rd. Tadra r. 1893 v 'Historickém archivu« České akademie, čís. 1. — Literatura nejhlavnější: Poměrně nejlepší poučení poskytují Tomek, Dějepis Prahy (1112, str. 178-179 a 295-316) a Pa-lacký, Die Vorl.ufer des Hussitenthums in BČ■hmen (Praha, 1869, str. 18-46). — O lite-rární činnosti M-ově jednají: Jos. Jireček, Drobnosti k historii literatury české: 1. Nej-starší sbírka českých kázání (»ČČM.«, 1861, str. 270-272); týž, M-ova postilla (Časopis katol. duchovenstva«, 1864, str. 318-320); týž, Rukovět literatury české (I., str. 179 a II., str. 30-33, Appendix, str. 382); Ladislav Klicman, Studie o M-ovi z Kroměříže (I.: Kdo je spisovatelem Knížek o zarmouceních, v »Li-stech filolog.«, XVII., 1890, str. 29 a násl.); týž, Zpráva o cestě po knihovnách v Rakou-sku a v Německu r. 1892 (»Věstník« České akademie, 1893, str. 68-71). Kcmn.