Marco Polo [marko-], nejslav. středověký cestovatel a objevce Východní Asie (* 1254 v Benátkách ze vzácného rodu nobilského, původně v Šibeníku osedlého — † nejspíše koncem r. 1324). Děd jeho Andrea Polo di San Felice měl syny Marka, Nicola a Maffea, kteří se oddali obchodu, a sice Marco v Cařihradě a v Soldaii na Krymě, odkudž kupčil s kraji jihoruskými a předoasijskými. Za ním šli druzí bratří a pronikli kupecky do říše Kipčaku, odkudž pro běhy válečné uchýlili se do Bocháry. Naučivše se mongolsky dali se na cestu s jistým poslem mongolským ke dvoru velkochána Kublaje (r. 1265), kdež vlídně byvše přijati obdrželi listy k papeži a křesťanským králům západoevropským, r. 1266 podjali se cesty zpáteční a v dub. r. 1269 dostihli Akkona. Papežský legát Theobald uložil jim, aby vyčkali volby nového papeže, načež Polové přes Negroponte vrátili se do vlasti, kdež Nicolò zvěděl, že mezi tím zemřela choť jeho, zůstavivši syna Marka, narozeného po odchodě otcově. Poněvadž papežská volba se dlouho nekonala, vrátili se Nicolò a Maffeo do Akkona, Marka s sebou majíce, a když legát Theobald zvolen za papeže se jménem Řehoře X., s jeho listy velkochánovi a s olejem z lampy nad božím hrobem jerusalemským nastoupili r. 1271 cestu do Mongolska z Ghiazzy kilické. Cesta vedla je velikým obloukem skrze Armenii a Kurdistán do Bagdádu a po Tigridu do Kiše při Perském zálivu. Pobyvše ve slavném Ormuzu, změnili z příčin neznámých směr cesty a dali se pustinami íránskými skrze Kerman a Balch, přešli za hrozných útrap planinu Pamirskou. Chtějíce Pamir obejíti brali se s počátku podle levého břehu řeky Amu, údolím řeky Kokče a jisté bystřiny s leva do ní se vlévající, ale z Kašmíru vrátili se do Badachšánu, podél řeky Pendže vystoupili na Pamir a sešli podle Járkandčaje do Kašgara a dále do Járkanda, odkudž podél Kynlyna skrze země Chotan a Čerčen, dále skrze město Lop v poušti a po 30denním pochodu skrze poušť dostihli Gobi a skrze oásy Sačeu, Kamul a Sučeu přišli k vrchovisku řeky Hoangho. Z oásy Jetsiny bylo se jim bráti opět pouští, až ke konci jara r. 1275 stihli konečně Kublajova sídla Kaipingfu ve vých. Mongolsku. Velkochán radostně je uvítal a se zalíbením pohlížel na mladého Marka, jenž záhy naučil se dokonale čtyřem předním jazykům říše a s otcem i strýcem vstoupil do služeb Kublajových. Zkušeností jejich užíváno bylo jak ve správě vnitřní a v důležitých poselstvích, tak u věcech válečných, zejména při obléhání pevností nepřátelských. Záhy získali si Polové plné důvěry Kublajovy, zejména M. osvojiv si zplna obyčeje a mravy mongolské z úředních svých cest velkochánovi podával znamenité zprávy. Po sedmnácte let meškali Polové ve službách Kublajových a v době té vykonal M. jednak rozsáhlé cesty po všech končinách Mongolské říše, jednak sbíral spolehlivé zprávy o krajích, jichž osobně seznati nemohl. Pokud jest lze ze spisu jeho usuzovati, vykonal M. ve službách velkochánových tyto veliké cesty: a) do Zadní a Přední Indie brzo po r. 1280, jež celkem trvala 6 měsíců. Na té cestě, po souši konané, přišel M. do země Miena, nynější Barmy, a do sousedních krajin obou polouostrovů. Cílem cesty té byl nepochybně Annam. b) Po sev. a střed. Číně s východištěm Pekingem. c) Cesta tangutská, na níž přišel až na horní tok Jang-tse-kianga. d) Cesta mongolská do Karakorum a k pohoří Altaji. Již po dvou letech po příchodu svém jmenován byl M. kommissařem tajné rady velkochánovy, později byl správcem krajiny Manzi ve střední Číně se sídlem v městě Kingcí. Na všech cestách bedlivě M. pozoroval vše, co bylo lze kolem spatřiti, ano jsou určité zprávy, že si činil i poznámky; také doptával se po krajích vzdálenějších, jako po ostrovské říši Cipangu, nynějším Japanu, i po Sibiři, o níž měl zprávy jdoucí až téměř po břehy moře ledového. Konečně však zachtělo se Markovi a jeho příbuzným návratu do vlasti. Kublaj s počátku zdráhal se dáti svolení, až se naskytla r. 1291 příležitost, když mongolský vládce v Persii Argon žádal o ruku některé dcery velkochánovy. Když byla jemu za choť ustanovena kněžna Kogatin, žádali perští poslové, aby příčinou daleké cesty mořské kolem vší jižní Asie bylo uloženo Polům říditi výpravu. Kublaj svolil a svěřil k tomu úkolu 14 lodí, načež při posledním slavném slyšení dal Markovi a jeho soudruhům průvodní list na dvou dskách zlatých, pak listy papeži a králi francouzskému. Ke konci r. 1291 anebo na počátku r. 1292 opustili M. a soudruzi Peking a ubírali se skrze Čínu do přístavu Ciuančeu, kdež vstoupili na lodi. Po plavbě 1500 mil dlouhé dostihli Kočinčiny, odkud pak plavili se k Malace. Na Sumatře vyčkávali příhodného monsúnu od jara až asi do říj. r. 1292, při čemž M. ostrov zevrubně ohledal. Odtud podél Nikobar a Andaman plavili se k Ceylonu, kdež nabyl M. hojných zpráv o Koromandelu, načež Malabarem a Gudžarátem dostali se ku břehům íránským. V Malabaru snad obdržel M. vzácné zprávy o jižní Arabii, Sokotoře, Habeši a východní Africe až po Madagaskar a Zanzibar. M. plavil se potom se svými soudruhy do Ormuza, v Kiši pak vystoupili na břeh a odebrali se ke dvoru chána perského, kamž dostihli z jara r. 1294. Ježto mezitím Kublaj zemřel, rozhodli se M. a jeho přátelé k návratu do vlasti přes Trapezunt a Cařihrad, načež r. 1295 konečně stihli do Benátek. Návrat jejich způsobil vel. vzrušení, zvl. poklady, jež s sebou přinesli, odkudž dostalo se Markovi příjmení Millione. M. byl záhy zvolen do veliké rady a účastnil se války s Janovany, byl ale ve srážce u ostr. Kurčoly 8. list. r. 1298 raněn, zajat a odvlečen do Janova. V zajetí spřátelil se s Pisanem Rusticianem, jemuž vypravoval o svých zkušenostech cestovních, později pak diktoval slavný svůj spis, Milion nazvaný, za kterouž příčinou dal si z Benátek poslati zápisky. R. 1299 propuštěn byl ze zajetí, načež oženil se se šlechtičnou benátskou Donatou, s níž zplodil tři dcery. R. 1316 zemřel otec jeho Nicolò, M. pak hleděl si velkoobchodu až do své smrti. Závět jeho dán 9. led. r. 1324. Původní text Markova spisu psán byl jazykem francouzským a vydán byl tiskem r. 1824 francouzskou Société de géographie. R. 1307 Thiébaut de Cépoy upravil nové vydání starofrancouzské, jež učinil základem svých studií o Markovi Pauthier, Le livre de Marc-Pol (Pař., 1865). Asi r. 1315 způsobil mnich dominikánský Pipin z Bologně překlad latinský, jenž vydán kol r. 1490 v Antverpách a jest z největších vzácností bibliografických. Odtud častěji spis Markův překládán do latiny, italštiny, němčiny, portugalštiny i češtiny. Český překlad vzdělán v době husitských válek kdesi na Moravě dle latinského textu Pipinova a zachoval se v přepise, dle písma z doby krále Jiřího z Poděbrad, na Letovicích pořízeném. Jediný tento rukopis z pozůstalosti Hankovy uchovává mus. knihovna. Novější dobou četní učenci obírají se textem i udaji Markova »Milionu«, jako Angličan Marsden, Ital Baldelli Boni, Francouz Pauthier. Srv. Yule, The book of Ser Marco Polo (Lond., 1876); Schaller (»Programm« burghausenský, 1889); Prášek (»ČČM.«, 1897); Kahlík (»Progr. gymn. zábřežského«, 1897—1898). Pšk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Marco Polo