Ottův slovník naučný/Locke

Ottův slovník naučný
Lock	Locke	Lockerbie

Údaje o textu
Titulek:	Locke
Autor:	František Čáda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 235–238. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: John Locke

Locke [lok] John, slavný filosof anglický (* 29. srp. 1632 ve Wringtoně u Bristolu – † 28. října 1704 v Oatesu). Po studiích ve Westminsteru oddal se v Oxfordě studiím filosofickým a lékařským; lékařskému povolání však pro slabé zdraví nemohl se věnovati, a tak oddal se plně filosofii. Scholastika ho neupokojila, více nadchly jej spisy Baconovy a zvláště spisy Descartesovy, zajisté především proto, že stavěly na základech tehdejší výše věd přírodních. R. 1665 provázel L. vyslance sira Waltera Vanea na braniborský dvůr, r. 1668 hrab. z Northumberlandu na cestách po Italii a Francii. Po tom řídil po několik let vychování syna hraběte Ashleye ze Shaftesbury, s nímž se velmi důvěrně spřátelil a s nímž buď v důstojnostech postupoval anebo nemilosti královy zakoušel. V l. 1675–1679 L. vážně churavěl i odebral se do Francie (do Montpellieru a do Paříže) a pěstoval tu styky s Herbertem (pozdějším) hrab. z Pembrokea. Potom navrátil se do Londýna, ale když r. 1683 Shaftesbury upadl v nemilost, odešel s ním do Hollandska. Po pádu Jakuba II. vrátil se r. 1688 jako přívrženec Viléma Oranienského i dosáhl dosti vysokých úřadův. Avšak vzduch londýnský nesvědčil L-ovi, a tak odebral se brzy na venek, do Oatesu nedaleko Londýna (v hrabství Essexu), kdež žil až do smrti v domě sira Františka Mashama. – Filosofie L-ova jeví zřejmě především dva vlivy, jednak vliv empiristického úsilí Baconova, jednak rationalismu Descartesova a jeho školy. Proti kartesianismu staví se sice (právě jako proti scholastice), přece však vlivu jeho se neubránil a jen na první pohled zdá se filosofie L-ova empirismem.

Psychologie a noétika L-ova. Hlavní spis theoretické filosofie a filosofie L-ovy vůbec jest An essay concerning human understanding, »Pojednání o lidském rozumu«, jejž načrtl již r. 1670, dokončil však teprve za pobytu pařížského a vydal v Londýně r. 1690, věnovav jej lordu Pembrokeovi. Předmětem tohoto díla a stežejnou otázkou duševědy i poznatkosloví L-ova jest otázka v novodobé filosofii vyvolaná kartesianismem, jsou-li vrozené představy (ideae innatae) čili nic. V první ze 4 knih uvedeného spisu odpovídá k otázce negativně, že není takových vrozených ideí; v dalších knihách positivně ukazuje, odkud tedy idee naše jsou. Aby se dokázala vrozenost ideí a zásad jistých, jak theoretických, tak praktických (mravních), dovolávali se toho, že jsou obecně (ode všech lidi) uznávány. Ale L. odpovídá, že předně obecně uznávány nejsou (nejlépe to viděti na mravních zásadách a ideách) a, i kdyby byl tu souhlas obecný mezi lidmi o nich, bylo by možno jej vyložiti jinak. Kdyby byly zásady anebo idee ty vrozeny, musily by býti od počátku života člověku známy. Namítá-li se, že sice od počátku v duši jsou, ale nejsou uvědoměny, L. ptá se, jaké jsou to idee, o nichž duše neví! Ale není pravda ani, že by s vyspíváním rozumu se dostavovaly; dítě dávno dovede veliké množství věci rozeznávati (sladké od hořkého, teplé od studeného atd.), aniž mu známa jest obecná zásada kontradikce. Rovněž tak nejsou vrozeny mravní zásady anebo idee, čehož nejlepší důkaz jest ten, že se ode všech moralistů dokazují. Vrozena jest každému člověku jen touha po blaženosti a odpor proti strasti, avšak praktické zásady jak jednotlivců, tak celých národů, kmenů atd., nejsou vrozeny, což dokazuje již jejich rozdílnost, ba často protivnost; pokud pak jest mezi nimi shoda, vysvětluje se jednak zkušeností nabytou, že plnění jistých zásad vede k blahu společnosti, jednak způsobena jest tato shoda vychováním, stykem, návykem. Odkud tedy jsou naše idee a veškeré naše poznání a vědění? Dle L-a duše lidská původně jest jako bílý, nepopsaný papír a všech ideí nabývá z dvojího pramene, dvojí zkušeností, ze vnějšku vnímáním (sensation), z vnitra svého vniterním postřehnutím, reflexí (reflection). Smysly přivádějí duši sensací idee o předmětech vnějších, a když duše o těchto ideích reflektuje, dostává jinou řadu ideí, které nemohou pocházeti ze věcí vnějších. Dle těchto pramenů dvou dělí se tudíž veškeré naše idee původní či prvotní (a zároveň jednoduché) na idee získané: 1. sensací jediného smyslu (barva, zvuk, teplo, chuť, neprostupnost); 2. sensací několika smyslů (a to zraku a hmatu: idee rozsáhlosti, tvaru, pohybu a klidu, čísla); 3. idee získané pouhou reflexí (pojímání [perception] a chtění či žádání); 4) idee získané reflexí a sensací (idee libosti a nelibosti, jsoucnosti, jednoty, posloupnosti). Některé z těchto ideí zobrazují věci, jak jsou vskutku; tak všecky idee plynoucí z reflexe a pak i idee t. řeč. primárních vlastností těles (velikost, tvar, počet, poloha, pohyb či klid); jiné idee mají původ v tom, že tělesa těmito primárními kvalitami na nás působí a vyvolávají tak idee tak řečených sekundárních vlastností či kvalit (teplota, barva, zvuk, chuť atd.); konečně tělesa primárními kvalitami mohou působiti na tělesa jiná tak, že tato tělesa na nás jinak účinkují a zavdávají tak podnět ke vzniku ideí rozličných »sil«. Z ideí jednoduchých (a prvotních) vznikají rozmanitou kombinací jich idee složené; kdežto při oněch chová se rozum passivně, při složených ideách rozum jest aktivní, ačkoli nikoli tvůrčí, neboť nad poskytnuté prvky ideové postoupiti nemůže a omezen jest na jich skládání a kombinování. Složené skupiny dělí se ve 3 skupiny: a) mody (stavy, vlastnosti), totiž skupiny představ, které mají jedině tím platnost, že se vyskytují na nějakém předmětě (idea kopy, tuctu; idea bojování, běžení atd.); b) substance (podstaty), t. j. onen přimýšlený podklad či substrát, který podkládáme skupinám jistých kvalit, které pokaždé pospolu zastihujeme; tak rozum ze skupin jistých počitkových ideí dochází k idei substance tělesa, ze skupin ideí reflekčních k idei substance ducha; c) relace (idea většího, idea otce, idea příčiny atd.); tyto idee nejsou kopie věcí, nýbrž jsou volné výtvory rozumu, při nich netážeme se, shodují-li se s věcmi, nýbrž shodují-li se a pokud věci s nimi.

Noétickou hodnotou dělí se idee dle L-a na věcné, které odpovídají svému vzoru (ať vnějšímu předmětu, ať vniternímu stavu duševnímu), a nevěcné, které neodpovídají, které jsou »vymyšlené«. Odpovídati zase mohou buď úplně, a pak zove je adaequátní, anebo neúplně, neadaequátní idee. Pravdivost i omyl, nepravdivost, spočívá pokaždé v kladu nebo popření, tedy v soudu. Předmětem vědění nejsou ani jednotlivé idee, ani poměr ideí k věcem, nýbrž vzájemný poměr mezi ideami. Poznatek jest právě proto postřehnuti souhlasu neb odporu mezi dvěma (nebo více) ideami a pravda spočívá ve správném spojování neb odlučování symbolů ideí (slov). Poznání má stupně: 1. Nejvyšší bezprostřední či intuitivní poznání; poznání to je samo sebou zřejmé, evidentní (na př. poznání, že existuji). 2. Poznání důkazové či demonstrativní, když duše postřehuje shodu mezi ideami pomocí jiných ideí; takové poznání podávají na př. mathematika a mravouka. 3. Poznání vjemové či sensitivní, t. j. poznávání věcí mimo nás vnímáním. Rozsah vědění lidského jest velmi omezený a daleko menší rozsahu nevědění. Rozšiřujeme své vědění omezené jednak postupem zkušenosti, jednak ujasňováním a ozřejmováním ideí, kterých jsme již nabyli, jednak objevováním a methodickým spořádáním ideí zprostředkovacích. Avšak význam syllogismu při této práci jest pramalý, význam vět analytických a školských, tak řeč. »principů«, žádný. Kde zkušenost a důkazy scházejí, tam nastupuje místo vědění mínění. Životní potřeby nedopouštějí často, abychom čekali, až dojdeme plné jistoty, i jsme nuceni spokojiti se (podle svědectví jiných, spolehlivých osob anebo po případě dle analogií a pod.) pravděpodobností. Mezi věděním a míněním uprostřed nalézá se víra, jakožto kladení něčeho za jisté, co opírá se o svědectví. Jak patrno, v theoretické filosofii L. postupuje od empiristického základu k rationalistickému vrcholu. V celé soustavě jeho zříme jak vliv (a to positivně i negativně) dualismu Descartesova, tak i snahu udržeti stanovisko empirismu, čímž L. stává se předchůdcem Humeovým. Ale oba tyto vlivy přirozeně nevyrovnávají se pokaždé s náležitou důsledností a odtud vyplývá, proč není možno L-a prohlásiti za obhájce empirismu. Nad empirismus nejednou povznášejí se jeho vývody jak v jednotlivostech, tak v oceňování celých nauk, na př. mathematiky a mravouky.

L-ovy názory o éthice a náboženství roztroušeny jsou v rozličných spisech, tak zvl. v jeho Essay, II. kn. (pojednává tu o svobodě vůle), a v monografiích: The reasonableness of christianity as delivered in the scriptures (1695) a Letters concerning toleration (1685 a 1689). Věty éthiky jsou právě tak jisty, exaktní a na vnější přírodě nezávisly, jako věty mathematiky; kdo je náležitě promyslí a pochopi, nemůže jich neuznati. Jedině větší složitost a spletitost pojmů éthických jest příčinou, že tu snáze může se vyskytnouti nedorozumění. Dobro ve smyslu fysickém jest všecko, co v nás budí anebo zvyšuje slasť, resp. co potlačuje anebo zmírňuje strasť, aneb (nepřímo) to, co přispívá, abychom dosáhli jiného dobra, resp. předešli jinému zlu. Mravně dobré jsou však jen skutky a jednání, které souhlasí s pravidly či zákony, dle kterých se posuzují. Bytosti svobodné totiž charakterisuje, že si kladou na zachovávání jistých »zákonů« odměny, na přestupování jich tresty. Takovéto zákony, s nimiž musí se skutek shodovati, má-li býti »dobrý«, jsou trojí; 1. zákony Boží; skutky dle nich: »ctnostné« resp. hříšné, a odplata: na onom světě; 2. zákony občanské; skutky dle nich buď »nezávadné« anebo »přečiny« (zločiny); odplata: právní tresty; 3. zákony veřejného míněni; skutky dle nich: slušné (čestné) a ohavné (nečestné); odplata: chvála (česť) a nechválení (zlá pověst) u bližních. Z lidí sotva jeden z deseti řídí se především zřetelem k prvním dvěma druhům zákonů, pro množství jest rozhodným ohled na mínění bližních. Aby byl možný mravní soud a aby skutky bylo možno přičítati člověku, nutno jest uznati svobodu vůle. Správněji arci než o svobodě vůle bylo by mluviti o svobodě člověka. Akt volní má 4 stadia: 1. žádost (t. j. jistou nespokojenost s přítomným stavem); 2. úvahu, v niž kombinují se idee; 3. rozumový soud; 4. předsevzetí. Svoboda člověka jeví se ve stadii druhém; neboť na něm záleží, dopustí-li vůbec, aby došlo ke konečnému soudu o tom, co činiti. Rozum dovede se povznésti nad pouhé libosti anebo vášně. – Ani idea Boha není vrozená, nýbrž i v ní rozliční kmenové a i jednotlivci téhož národa, ba téhož vyznáni znamenitě se liší. Avšak k nějaké idei o Bohu dochází každý člověk, poněvadž stopy moudrosti a moci Boží v přírodě a v tvorstvu jsou tak jasny, že nemohou býti nezpozorovány od bytosti rozumné; jakmile pak jedenkráte člověk dospěl k idei Boha, nemůže tato idea zmizeti, majíc původ v sloučení ideí jsoucnosti, síly, moci, vědění, blaženosti s představou neskončenosti. Věty víry jsou právě tak jisty, jako věty vědění (ač opírají se jen o svědectví), protože svědectví jich pochází od Boha, který nemůže klamati ani býti oklamán. Rozum může rozhodovati o tom jedině, zdali to, co se nám podává jako zjevení Boží, také jím jest čili nic. Křesťanství má těžiště v učeni o vykoupení a prokazuje člověku trojí službu neocenitelnou: 1. dává mu poučeni o povinnostech (k čemuž by sice rozum sám o sobě také dospěl, ale ani ne tak rychle, ani tak jistě); 2. dodává dobru naprosté závaznosti, hlásajíc je jako příkaz Boží; 3. rozmnožuje pohnutky, vedoucí k mravnosti, učíc nesmrtelnosti duše a odplatě na věčnosti. Jednotlivá vyznání náboženská mají míti ve státě rovnost, volnost úplnou, navzájem k sobě snášelivost, a církev má býti od státu odloučena. Z tolerance mají býti vyloučena však taková vyznání, která sama nejsou tolerantní, a atheisté, poněvadž nemohou skládati přísahy. – Éthické a náboženské názory L-ovy projevily nesmírný vliv na celou filosofii franc. XVIII. stol., zejména na encyklopaedisty.

Sociologická učení L-ova staví se v příkrou protivu jednak k Hobbesovi, jednak k Filmerovi, proti němuž psány byly: Two treatises of government (1690) i Essays on the civil government. Jako Hobbes vychází i L. od »přirozeného či přírodního stavu« společnosti lidské, ale jinak vymezuje, jinak odpovídá k otázce, kdy byl a kdy přestal. Lidé žijí v přírodním stavu dle L-a, dokud neutvoří společnosti politické. Proto na př. panovnici různých státův a rozličné státy na sobě nezávislé jsou navzájem k sobě v přírodním stavu; nemajíť k upravení poměrů mezi sebou leč přirozený zákon síly. Přírodní stav jest tedy poměr, který jest mezi lidmi jakožto lidmi, pokud totiž jsou bez jistých vztahů společenských k sobě. Přírodní stav proto nikdy nepřestává, i není stav ten snad nějaký divošský stav, naopak není bez zákonů, nýbrž přírodní zákon předchází veškeré zákony společenské. Přírodní stav není stav válečný, nějaké »bellum omnium contra omnes«, jak učil Hobbes, nýbrž přírodní a válečný stav jsou pojmy disparátní: v přirodním stavu žijí lidé, když žijí podle rozumu a nemají nikoho nad sebou, jenž by rozhodoval jejich spory, kdežto válečný stav jest následek násilí, ať proti životu, majetku anebo svobodě, i může nastati válečný stav právě tak ve stavu přírodním jako ve společenském stavu lidstva. Každý má povinnost sebe zachovávati a tím také má pokaždé právo obrany proti jakémukoli útoku a právo trestati násilníka. – K otázce po vzniku a oprávněnosti majetku, resp. vlastnictví, odpovídá L, že není třeba k tomu nijaké smlouvy mezi lidmi, není k tomu potřebí autority anebo nějakého zákona, nýbrž práce člověka dává mu právo zváti něco svým. Všecko, čeho si člověk zjednal svou námahou a dovedností, náleží jemu samotnému, poněvadž příroda, ukládajíc člověku povinnost pracovati, tím eo ipso mu dovoluje, aby za své pokládal, co prací svou vyrobil, zlepšil, zužitkoval. V práci nalézá L., jako i mnohem později po něm Ad. Smith, princip hodnoty. Avšak právo osvojovati si věci za vlastní není neomezené. Stávám se vlastníkem věcí, jichž jsem nabyl svou přičinlivostí, zůstává-li druhým lidem dosti podobných a stejně tak dobrých věcí. Právo vlastnictví nějakého předmětu tedy vyžaduje, aby se nenechávaly věci, jež někdo má, zbytečně nezužitkovány kaziti a aby nechávalo se podobných věcí dosti i druhým lidem k ukojení jejich potřeb. – Není třeba připomínati, že dodatky tyto omezující prozrazují Achillovu patu theorie L-ovy. – Dokud lidé žijí v přírodním stavu, mají k sobě tytéž povinnosti a práva. Společnost politická či občanská vzniká tenkráte, když jednotlivci sami zbavili se práva, aby sami mstili utrpěné křivdy, a přenesli toto právo na společnost. Jakmile občanská společnost se ustaví, má tři podstatné a od sebe rozdílné moci: 1. moc zákonodárnou, t. j. moc uvažovati křivdy, náhradu a tresty; 2. moc výkonnou, t. j. moc, která provádí zákony a činí opatření k ochraně zájmů soukromých i veřejných; 3. moc federativní, t. j. moc vyhlašovati válku nebo uzavírati mír. Ale moci ty nejsou ani neomezené, ani nesmí jich libovolně býti užíváno. Svrchovaná z nich jest moc zákonodárná, avšak ani ta, ani jiná nesmí se vymykati kontrole a posouzení. A poněvadž lid dobrovolným dohodnutím čásť své moci přenáší na zákonodárnou anebo výkonnou moc společnosti, na př. na vladaře, avšak patrně veškerá moc z lidu pochází, má lid právo kontrolovati a posuzovati, neužívá-li se zle v jeho neprospěch propůjčené moci. A dopustí-li se tedy vládce přehmatů proti blahu společnosti, lid má dle L-a právo i – na revoluci. L. – a patrný v tom vliv doby i jeho vlastních životních zkušeností – hájí revoluci proti nespravedlivému vládci; odbojníkem není lid, nýbrž ten, kdo proti lidu chce moci svěřené využiti, revoluce však jest jen sebeobrana, k niž arci utíká se každá společnost jen nerada a v krajní tísni. L-ovy politické názory, jak patrno, v podstatě liberalistické, přejal Montesquieu a rozšířil je nejen ve své vlasti, nýbrž po celé Evropě.

Paedagogické názory a rady L. uložil hl. v Thoughts of education (1693) a vedle toho v On the conduct of the understanding (1700) a v některých dopisech k přátelům. Vychování nesmí »vkládati« něco do chovance, nýbrž přirozené vlohy jeho vyvinovati. L. proto málo cení vědění reproduktivní (zkouškové); dokud chovanec, pokud možná, z vlastního názoru a z vlastní zkušenosti věci nezná, nemá pravého vědění. V dětství však nejsou rozum a schopnosti tak pokročilé a silné, aby se mohly domoci pravého vědění, proto v tomto věku jde jen o vytvoření náležitých zvykův a disposicí. Při každé činnosti dítěte hlavní věcí jest, jaký vliv bude míti tato činnost na ducha dítěte, jaký zvyk v něm navodí a snad i ustálí, i kam je dovede, bude-li zvyk ten podněcován, až dítě dospěje. Starati jest se paedagogovi o to, co z dítěte bude a co bude konati, až bude vychováno, nikoli o to, co bude uměti. Poněvadž vychování má učiniti z dítěte člověka společnosti lidské užitečného, nesmí se zanedbávati vychování tělesné. L. s důrazem vytýká opět a opět důležitost výchovy tělesné, zakusiv sám na sobě, jaký drahocenný statek jest zdraví. Společné vlastnosti lidské přirozenosti L. málo respektuje a mnohem více klade důraz na rozdíly individuality chovanců; ani dvé dětí prý nelze vychovávati náležitě touž methodou paedagogickou. – Moderním jazykům vyučovati radí co možná přímo, konversací a bez grammatického návodu abstraktního; proto také L. vydal Aesopovy bajky s meziřádkovým překladem latinským pro ty, kdož by chtěli učiti se jazykům těm bez učitele.

Sebrané spisy L-ovy vyšly po prvé r. 1714; pak častěji vydány, na př. r. 1853 v 9 dílech. Filosofické spisy vydal St. John ve 2 svazcích v »John's Standard Library« (1867 a násled.). Franc. překlad jich od Thurota v 6 svazcích (1820). – O životě L-ově psali: lord King (1829); Fox Bourne (1876); Ed. Fechtner (Štutg. 1897). Ostatní literaturu a vylíčení viz u Überwega-Heinzeho, Grundriss d. Gesch. d. Philos. (III., t., 1896, str. 133–146); Falckenberg, Dějiny novověké filosofie (Procházkova překl. 196–230); Karel Steinhauser, O kontroversi mezi L-em a Leibnizem (Progr. gymn. čáslav., 1885); P. Janet, Dějiny vědy politické (česk. překladu Foustkova II., str. 54–75); R. Quick, Vychov. reformátoři (čes. překlad str. 165–184). Ča.