Ottův slovník naučný/Linné

Ottův slovník naučný
Linnaea	Linné	Linnéova soustava rostlin

Údaje o textu
Titulek:	Linné
Autor:	Ladislav Josef Čelakovský, Antonín Štolc, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 52–54. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Carl Linné

Linné (Linnaeus): 1) L. Karel, přírodovědec švédský (* 1707 v Råshultu — † 1778 v Upsale), z rodu původně selského, otec jeho byl duchovním. Určen byl pro stav kněžský, učil se na obec. škole a na střední ve Wexiö, však s nevalným úspěchem, i hrozilo mu, že dán bude na řemeslo. Jan Rothmann, lékař ve Wexió, ujal se mladíka jevícího po otci zálibu v rostlinstvě a vymohl, že poslán byl na studium lékařství. L. jal se studovati na universitě v Lundu, kdež tamní prof. botaniky, Kilián Stobaeus, učinil mu přístupnu bohatou knihovnu svou i jinak jej podporoval v náklonnosti věnovati se studiu rostlin, k němuž L. zvláště ještě upoután byl spisem Vaillantovým o stavbě květů. Z Lundu odebral se L., prostředky hmotnými nuzně opatřen, do Upsaly, aby ve studiu pokračoval. Zde u prof. Olafa Rudbecka mohl studovati literaturu zoologickou i sbírky jeho (švédského ptactva). Též se ho ujal theolog Olaf Celsius, jenž hmotně ho podporoval a jemuž L. pomáhal při práci jeho o rostlinách biblických. Tu spojil ho svazek trvalého přátelství s mladým přírodovědcem Petrem Artedim, s nímž pojal obsáhlý plán soustavného zpracování říše přírodní. V čase tom stal se dohlížitelem bot. zahrady a demonstrátorem Rudbecka, jehož též směl v přednáškách zastupovati. Koku 1732 podnětem a nákladem upsalské společnosti věd vypraven byl na výzkumnou cestu do Laponska, již, nade vše svízelnou, však provázenou bohatým výsledkem, vykonal téhož roku. Po návratu vlivem žárlivého adjunkta Rosena pozbyl dovolení přednášeti, však obdržel malé stipendium, i podnikl cestu do Fahlunu za účelem studia mineralogického, procestoval s posluchači upsalskýnii přírodně zajímavou Dalekarlii a též ve Fahlunu konal přednášky mineralogické. Tam seznámil se s dcerou tamního zámožného lékaře Jana Moraeusa, zasnoubil se s ní i nabyl tak prostředků, jimiž mohl krýti výlohy promoce své na doktora lékařství, kterouž hodnost nutno bylo dle tehdejšího zvyku získati v cizině. Za tím účelem odebral se L. r. 1735 do Harderwijku v Hollandsku i povýšen tu byl téhož roku na doktora lékařství. Zůstal dále v Hollandsku věnuje se tu cele svému studiu. Seznámil se s přírodopisci Gronovem, Boerhavem a Burmannem, pak s bohatým purkmistrem amsterdamským Cliffordem (původně anglickým vyslancem v Hollandsku), jenž hmotně jej podporoval a učinil jej správcem skvostné a bohaté své zahrady botanické v Hartecampu. Též podnětem jeho podnikl r. 1736 cestu do Anglie i seznámil se s předními tamními přírodopisci. V této době uveřejnil L. první své spisy, jež hned upoutaly na sebe pozornost vědeckého světa. Též vydal spis o rybách předčasně zemřelého přítele svého Artediho. R. 1738 odebral se do Paříže, kdež hlavně oba Jussieuové, proslulí botanikové, s ním se stýkali; taktéž tu byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd. Téhož roku vrátil se L. Německem do vlasti, tu však na počátku netěšil se valné pozornosti a, aby hmotně se zajistil, stal se lodním lékařem v Štokholmě. Konečně ujali se ho vlivuplní přátelé jeho zjednavše mu přistup ku dvoru i přízeň jeho. Následujícího roku (1739) oženil se L. Téhož roku zvolen byl prvním praesidentem nové založené akademie švédské. R. 1741 stal se prof. lékařství v Upsale a koncem téhož roku prof. botaniky a přírodopisu, vyměniv si stolici svou se stolicí prof. Rosena. Byv takto konečně hmotně zajištěn i ocitnuv se na místě důstojném vědecké snahy své, rozvinul velikou činnost. Přetvořil dle svých plánů botanickou zahradu, zařídil přírodopisné museum, konal výzkumné cesty po Švédsku, jež popsal (než jmenován byl professorem, procestoval ostrovy Öland a Gotland), vydal nové spisy, mezi nimi »Květenu« a »Zvířenu švédskou«, a opětovně vydal přepracovaná vydání předních svých spisů. Byl též vynikajícím učitelem, vychoval řadu žáků, o čemž svědčí veliká řada dissertací (Amoenitates academicae, Štokh. a Lip., 1749 až 1779, 7 sv.; 3. vyd. od Schrebera, Erlanky, 1787—90, 10 sv.) vypracovaných dle jeho pokynů. Některé žáky své posílal na výzkumné cesty do krajin dálných a vydal zprávy těch, již na cestách předčasně zahynuli. R. 1747 stal se tělesným lékařem královým, r. 1762 povýšen do stavu šlechtického i zaměnil dosavadní jméno své Linnaeus zájmeno Karel z L. Téhož roku zvolila jej Akademie franc. za zahraničného člena svého. R. 1764 předal stolici svou synovi svému a žil dále na statku svém v Hammarby. Zdraví jeho bylo později otřeseno nemocemi, dostavily se opětovné návaly mrtvice, jimž konečně podlehl. Bohaté jeho sbírky přešly koupí po smrti jeho v majetek přírodopisné společnosti anglické nesoucí jméno jeho (Linnean Society). Památníky byly mu postaveny v botan. zahradě v Upsale (od Bystroema) a v Štokholmě (1885, od Kjellberga).

L-ovi náleží v dějinách přírodopisu ústrojenců (v mineralogii nebylo třídění jeho šťastným) místo mezi nejpřednějšími. Jest reformátorem soustavného přírodopisu, jenž před ním byl spíše snůškou materiálu hrubě a ne jednotně roztříděného. Stanovil přesně pojem druhu (druh jest dle něho stálým: jest tolik druhů, kolik jich původně stvořeno bylo), označil ústrojence dvojitým (binomickým) pojmenováním, rodovým a druhovým, učinil druh východištěm svého třídění, utvořil názvosloví znaků vyznačujících vnější i vnitřní tvar ústrojence, roztřídil ústrojence podle užších a širších okruhů znakových, vyjadřujících užší a širší příbuznost, v druhy, rody, řády a třídy, i sestavil konečně podle methody přesně sledované tyto oddíly soustavné vzestupně v učleněný, soustavný celek.

Veliký význam L-ův v botanice jest ten, že jest zakladatelem nynější systematické botaniky. Trvalý základ k celé systematice položil hlavně dvěma spisy: Genera a Species plantarum, v nichž, pojav nejprve správně a přesně ponětí rodu (genus) a druhu (species), vystavil a určitě omezil přes 1100 rodů a více než 7000 druhů, jimž ponejprve dal důsledně jednoduché specifické pojmenování. Veliký pokrok, jejž touto reformou učinila botanika systematická (a veškerý přírodopis), oceníme nejlépe, uvážíce stav její před L-em. V stanovení rodů měl sice L. za předchůdce Tourneforta, jehož velezáslužné dílo »Institutiones rei herbariae« L. sám vysoce cenil a z něhož, co bylo správného a životného, také přijal, ale z přirovnání obou seznáváme, jak velice charakteristika rodů přesností a určitosti vytčených znakův u L-a předčí Tournefortovu. ještě hůře bylo před L-em s druhy rostlinnými, ježto ponětí toho, co jest druh, bylo namnoze nejasné, rozeznávání druhů pevných a stálých od pouhých odrůd, jako podnes často v zahradnictví, nebylo pochopováno. Každý botanický spisovatel rozeznával druhy po své libosti a označoval je svými dosti nedokonalými popisnými frasemi tak, že týž druh označován býval u jednoho tak, u jiného jinak. Tak na př. Isnardia palustris L. (t. j. L.) měla u rozličných předlinnéovských botaniků tato rozličná pojmenování, spíše jen diagnose (Dantia palustris Petit; Dantia foliis subovatis pediculatis, floribus in foliorum alis sessilibus Guettard; Ocymophyllum Buxb.; Oldenlandia aquatica foliis obovatis oppositis floribus singuiaribus ad alas…; Glaux major palustris floře herbaceo Morison; Alsine palustris rotundifolia repens foliis portulacae pinguibus Lind.). Zmatkům, které nutně povstávaly z takového názvosloví, učinil L. pojednou konec zavedením binomického pojmenování, jakého před tím jen pořídku bylo užíváno (jako svrchu Dantia palustris Petit). L. teprve rozlišil geniálním bystrovtipem druhy od pouhých odrůd a dal jim krátké sice, ale přesné a v skutku poznatelné diagnosy, čímž posavadní směsice teprve uvedena do pořádku. Bylo k tomu třeba velikolepého rozhledu a obsáhlé znalosti veškeré botanické literatury potud nesrovnalé, jakož i veškerého do té doby známého a přístupného rostlinstva, kterýchž nabyl L. vlastními cestami a cestami svých žáků i studováním čelnějších botanických zahrad a tehdejších sbírek. Soustava, do níž zařadil L. své rody a druhy, byla ovšcm jen umělá, jako soustavy dřívější, ale těchto mnohem dokonalejší, ježto on první poznal závažnost rozplozovacích pohlavních ústrojů ve květech a jejich morfologických poměrů pro soustavu rostlin. Některé třídy jeho systému obsahovaly tudíž převážně přirozené familie, jako trávy, šáchorovité, lilijovité, křížaté, pyskaté, luštinaté, vstavačovité a j. Jeho rozvržení rostlinstva v tajnosnubné a jevnosnubné rostliny, jimž on dal tato jména, jakožto přirozené podrží navždy svou platnost. L. sám jasně nahlížel, že jeho systém sexuální jest pouze dočasným a že konečným cílem botaniky systematické jest toliko soustava přirozená, sám také posléze slušnou řadu přirozených řádů neb familií vytkl, které později Jussieuem toliko byly rozmnoženy a z nich vyšší kategorie abstrahovány. Převrat provedený L-em v botanice působil ohromně na vrstevníky a nejbližší následovníky, o čemž svědčí vzniklé tehdy pořekadlo, že bůh (rostliny a živočichy) stvořil, ale L. uspořádal (Deus creavit, Linnaeus disposuit). K dokonalejšímu rozeznávání rodův a druhův a jich popisování valně přispěly též správnější morfologické názory a propracovanější terminologie údů rostlinných, uložené v L-ově díle Philosophia botanica, kterouž Rousseau nazval nejfilosofičtější knihou, kterou kdy viděl. Nebyla to ovšem ještě morfologie v moderním smysle, ale znamenala v botanice ohromný pokrok. Ve spise tom také po prvé naznačena důležitá nauka o metamorfose (přeměně) rostlin, jejíž idea geniálním nazíráním vznikla v duchu L-ově a kterouž on také jakožto pravdivou dokázal nejlepší methodou, totiž sledováním skutečných přeměn a přechodů ve vytváření se listů. Jestliže se později učení to neprávem přisuzovalo buď Goethovi nebo fysiologu Kasp. Wolffovi, stalo se to tím, že L. s pravou svou naukou metamorfosní pohříchu spojil chybnou a oné vlastně odporující pseudometamorfosu Caesalpinovu a že příčinu přeměny rostlin hledal v t. zv. prolepsi, čímž se stalo, že pozdější kritikové zdravé jádro L-ova učení nedovedli z přediva omylného vyloupnouti a pouze v tomto vedlejším příměsku viděli podstatu jeho nauky metamorfosní. (Viz Čelakovský, Metamorfosa rostlin a její dějiny, »Osvěta«, 1884.) Ano, Jul. Sachs se nerozpakoval vyčítati L-ovi scholastický způsob myšlení a dokonce i prohlásiti, že prý L. nebyl ani přírodozpytcem. Tvrdil-li týž proslulý fysiolog o L-ovi, že k nauce o pohlavnosti rostlin ani jedním pokusem nepřispěl, pohlavnost pouze scholasticko-filosoficky ze samé bytosti rostlinné prý odvozoval, pročež o nauku tu žádných zásluh nemá: neznal prostě L-ova spisu korunovaného petrohradskou akademií, ve kterémž týž četnými a správnými pokusy na důkaz pohlavnosti rostlin provedenými osvědčil se též jako důmyslný experimentátor. (Viz Čelakovský. L-ova zásluha o nauku pohlavnosti rostlin, »Osvěta«, 1883.) Ovšem L. neužíval ani mikroskopu, ani se nezabýval anatomií, ani fysiologií (kromě řečených experimentů), ale těchto nauk tehdy vůbec nebylo. L. měl bližší, naléhavější a celého tvůrčího ducha a všechen téměř čas jeho zaujímající úkoly před sebou, jejichž skvělé provedení za obtížných okolností přece jenom vážnému přírodozpytci bylo možným. Avšak L. neobmezoval se proto přece pouze na systematiku rostlin, jak patrno z jeho snahy, dokazovati experimentálně pohlavnost rostlin, z jeho koncepce nauky metamorfosní, z jeho pozorování, jak květy se otvírají a zavírají, na čemž založil i jakési »calendarium florum« atd. Mnohostrannost L-ova vysvítá ostatně netoliko z děl jeho vlastních, nýbrž i z dissertací žáků, jednajících o nejrozmanitějších otázkách morfologických, biologických, rostlinné geografie a medicíny, ku kterým on jako promotor po tehdejším zvyku dával netoliko podnět a látku« ale přichystal žákům v podstatě již i celé vypracování, a které tedy považovati sluší za indirektní práce jeho vlastní, za prameny k poznání jeho vlastních názorů a vědomostí. Ovšem přední a nesmrtelná zásluha L-ova jest v úplné reformaci a v položení pravých, pro všecku budoucnost platných základu botaniky systematické, která jest stejně závažnou, rovnocennou částí vědy botanické jako anatomie a fysiologie rostlin.

Zásluhy L-ovy v zoologii nevystupují z rámce soustavné zoologie. Soustava jeho nevyniká značně pokrokem v třídění dle skutečné příbuznosti živočichů, nýbrž hlavní síla její spočívá v methodě. Dle této přesně užil stanovených znaků k vymezení druhův a vyšších oddělení soustavných, jež seskupil v soustavu, v níž druh bylo možno dobře poznati a od jiných odlišiti. Ač dílo L-ovo neoplývá novými poznatky, jest přece stěžejným v soustavné periodě dějin zoologie, vynikajíc sestavením daných poznatků v jednotnou soustavu dle pravidel užitých a přesně stanovených. L. rozděluje živocišstvo, bera za znaky třídicí (v pozdějších vydáních své »Soustavy«) hlavně povahu srdce a krve, na následující třídy: 1. ssavců, 2. ptáků, 3. obojživelníků, 4. ryb, 5. hmyzů, 6. červů. Rozdělení toto odpovídajíc tehdejším známostem jeví se nestejnoměrným. Užší příbuznost prvních čtyř tříd L-ovi unikla. Do první třídy klade, rozdílně od svých předchůdců, člověka. Sem též klade později velryby, jež ještě současník jeho Artedi řadí mezi ryby. Mezi obojživelníky řadí plazy a vlastní obojživelníky, však též některé typické ryby. Třída hmyzů jest u něho nejjednotnější, i řadí do ní vlastní hmyzy, většinu korýšů, pavoukovité a stonožky. Poslední třída jest nejméně jednotnou, stojí tu třídění L-ovo za Aristotelovým. Klade sem všechny ostatní živočichy: červovité, měkkýše, některé korýše, pláštěnce, mechovky, ostnokožce, láčkovce a prvoky.

Nejdůležitější spisy L-ovy, při čemž vzat též ohled na různá nová vydání, jsou tyto: Systema naturae, sive regna tria naturae systematice proposita (1. vyd. Lejda, 1735; 12. vyd. Štokh., 1766—68, 3 sv.; 13. vyd. od Gmelina, Lipsko, 1788—93, 3 sv.; něm. od Müllera, Norimberk, 1773—1800, 11 sv.; otisk 1. sv. 10. vyd. z r. 1758 Lip., 1894); Fundamenta botanica (Amsterd., 1736; 3. vyd. t., 1741); Bibliotheca botanica recensens libros plus mille de plantis hucusque editos (t, 1736; 2. vyd. t., 1751); Hortus Cliffortianus (t., 1737); Flora lapponica (t., 1737; 2. vyd. t., 1792); Genera plantarum (Lejda, 1737; 7. vyd. od Richarda, Frankf., 1778; 8. vyd. od Schrebera, t., 1789 až 1791, 9. vyd. od Sprengela, Got., 1830—31; něm. od Planera, Gotha, 1775, dodatek 1785); Critica botanica (Lejda, 1737); Classes plantarum seu systemata plantarum omnium (t., 1738; Halle, 1747), Öländska och Gothländska resa (1745); Flora suecica (Štokh., 1745; 2. vyd. t., 1755); Fauna suecica (t., 1746; 2. vyd. t., 1800); Flora zeylanica (t., 1747); Vestgötha resa (1747); Hortus upsaliensis (t., 1748); Materia medica e regno vegetabili (t., 1749; 5. vyd. Lipsko a Erlanky, 1787); Materia medica e regno animali (Štokh., 1750); Skånska resa (1751); Materia medica e regno lapideo (t., 1752), Philosophia botanica (t., 1751; 4. vyd. od Sprengela, Halle, 1809); Species plantarum (Štokh., 1753, 3 sv.; 4. vyd. od Wildenowa, Berlín, 1797—1830, 6 sv.; 6. vyd, od Dietricha t., 1831—38, 2sv.); Mantissa plantarum (Štokh., 1767 a 1771); Systema vegetabilium (13. vyd. od Murraye, Got., 1774; 16. vyd. od Sprengela, t., 1825—28, 4 sv.); Systema plantarum (vydání od Reicharda, Frankfurt, 1779—80, 4 sv.; něm. Norimb., 1777—88, 14 dílů); Systema, genera, species plantarum. Editio cratica, adstricta, conferta (vyd. Richter, Lip., 1835, index t, 1840). Práce L-ovy z první doby jeho tvoření vydala švédská akademie věd (uspořádal Aehrling, Štokh., 1889, 3 d.). Životopis L-ův dle vlastních jeho záznamů vydal Afzelius (Berlín, 1826). Dále vydali: Stöver, Leben des Ritters K. v. L. (Hamb., 1792, 2 sv.); Gistel, Carolus Linnaeus (Frankf., 1872); Malmsten, K, v. L. (Berl., 1879); Čelakovský L., K. z L. (»Živa«, IV., 1850). LČ. Šc.

2) L. Karel ml., filius, přírodovědec švéd. (* 1741 ve Fahlunu — † 1783 v Upsale), syn před., vystudoval vedením otce svého, byl demonstrátorem bot. zahrady v Upsale, později po otci professorem na universitě upsalské. Pro stálou churavost mohl rozvinouti jen krátkou činnost vědeckou na poli soustavné botaniky. Vydal: Decas I. et II. plantarum rariorum horti Upsaliensis (Štokholm, 1762—63, s 20 tab.); Nova graminum genera (Upsala, 1779); Supplementum plantarum systema tis vegetabilium ed. XIII., generum plantarum ed VI. et specierum plantarum ed. II. (Brunšv., 1781); Methodus muscorum illustrata (Ups., 1784).