Ottův slovník naučný/Lindner

Ottův slovník naučný
Lindley	Lindner	Lindos

Údaje o textu
Titulek:	Lindner
Autor:	Gustav Zába, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 43–45. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Gustav Adolf Lindner
Heslo ve Wikipedii: Gustav Adolf Lindner

Lindner: 1) L. Gustav Adolf, filosofický a paedagogický spisovatel český (* 1828 v Rožďalovicích – † 1887 na Král. Vinohradech), studoval gymnasium v Ml. Boleslavi a v Praze, pobyv na to dvě léta v semináři litoměřickém nastoupil r. 1848 dráhu studií světských a studoval v Praze práva a filosofii, a rozhodnuv se pro působení učitelské, přišel r. 1850, odbyv předepsané zkoušky, na gymnasium v Rychnově n. Kn., potom r. 1851 do Jičína, odkudž r. 1854 přesazen na gymnasium v Celji ve Štýrsku; tamtéž jmenován r. 1869 pro okres cejlský školním dozorcem. R. 1871 stal se ředitelem německého reálného gymnasia v Prachaticích, rok na to ředitelem mužského paedagogia v Kutné Hoře; v r. 1873 až 1875 zastával úřad škol. dozorce okresu kutnohorského. Za nemalou zásluhu paedagogickou dlužno mu přičísti jeho spolupůsobení jakožto člena enkety pro organisační statut ústavů učitelských svolané r. 1872 do ministeria vyučování. R. 1871 poctěny spisy L-ovy diplomem výstavy londýnské a za své paedagogické zásluhy jmenován L. r. 1879 školním radou. R. 1882 povolán za professora filosofie a paedagogiky na čes. universitu v Praze. L. usiluje o sloučení substantiálního pluralismu s naukou vývojeslovnou. Za východisko svého badání měl spekulaci Herbartovu, jejíž hlavní myšlénky – jmenovitě jest to pojem představ jako latentních sil, jehož L. z Herbarta užil – hledí využitkovati ve prospěch darwinismu a rozšířiti je i přiměřeným způsobem na sociologii. Osobitá platnost člověka a pak význam jeho jako člena pospolité spojeniny lidské společnosti byly mu vůdčí záhadou psychologicko-sociologickou, ale též předmětem úvah vychovatelských. Kde jest mnohost bytostí, tam jde o harmonisaci částí. V přírodě přirozeným výběrem a bojem o život koná se vyrovnání mezi silami a totéž koná se ve společnosti lidské vespolným nárazem individuálního působení mnohých jedinců; ze střetnutí a pronikání se individuálních sil podávají se plné obdoby Herbartovských zákonův o zabavení i podílech zabavení (Über latente Vorstellungen v »Abhandlungen d. königl. böhm. Gesellschaft d. Wissenschaften« 1874). Duševědu individuální chce doplniti L. psychologii sociální a o utvoření její pokusil se ve spise Ideen zur Psychologie d. Gesellschaft als Grundlage der Socialwissenschaft (Vídeň, 1871). Důležitost její jakož i národního hospodářství celí L. stejně vysoko, kteréž obě nauky se mají docelovati na spolkovědu (Socialwissenschaft). Společnost státní budiž pojímána jako osobnost jednotná, a tato vyšší jednotka opět podrobena psychologickému rozboru. Z fysiologických podmínek jednotlivců vyvíjí se společnost v oduševnělý organismus, který dovede i mravnostní ideály uskutečňovati. Ušlechtilou tendencí mravnostní a vychovatelskou ve vyšším slohu je proniknut jeho populárně psaný spis Das Problem d. Glückseligkeit. Psychologische Untersuchung über die menschliche Glückseligkeit (Víd., 1868). L. zde pojímá štěstí jako zjev psychologický a stanoví proto jeho podmínky jako čistě vnitrné; nesmí totiž štěstí býti promítáno v zevnější hodnoty, nýbrž každý je musí sám v sobě vytvořiti; jest potřebí jíti do sebe a sebe prohloubiti. Mravnostní badání L-ovo vyznívá tu eudaimonisticky. Mezi blažeností a ctností vidí reální souvislost. Kdo plní příkazy kategorického imperativu, činí sebe blaženým, a obráceně, kdo blaženosti dospěti chce, tomu jest ctnostně žíti, a potom i svět mravní jeví se organismem jako svět fysický, v němž každá čásť jest i prostředkem i účelem. – Oproti paedagogice Herbartově, k níž L. tolikéž se přiklání a stejně s ní účel výchovy stanoví, zjednati totiž vývoji charakteru chovancova co možno nejvýhodnější podmínky, možno zváti jeho stanovisko evolučně sociálním, poněvadž jako vědy pomocné přibírá sociologii a nauku o evoluční theorii. Mimo uvedené spisy citujeme z bohaté literární činnosti L-ovy, jež téměř výhradně náleží oblasti jazyka německého: Eine Encyklika an denkende Christen (1864, polemicky zde vystupuje proti encyklice Pia IX.); Einleitung in das Studium der Philosophie (1866); Anschauungslehre als Vorschule des Zeichnens und der geom. Formenlehre (1871); Uebungsschule des Elementarzeichnens nach der InterlinearMethode (1872); Lehrbuch der emp. Psychologie (1858 a odtud v dalších 10 vydáních a rozličných překladech); Lehrbuch der formalen Logik (1860 a opětovaně a tolikéž v rozličných překladech); Die paedagogische Hochschule (1874); Eine Cardinalfrage der Schulpaedagogik (1875); Allgemeine Erziehungslehre, Allgem. Unterrichtslehre (1877; též česky: Všeobecné vychovatelství a Všeobecné vyučovatelství, 1878); Encyklopaedisches Handbuch der Erziehungskunde, mit besonderer Berücksichtigung des Volkschulwesens (1882). L. redigoval »Paedagogische Klassiker«, kamž přeložil Komenského Didaktiku Velkou, Helvetiův spis O člověku a j., založil měsíčník »Paedagogium« (1879–81), přispíval do Bonitzova »Zeitschrift für österr. Gymnasien«, do »Osvěty«, »Ženských Listů« a jinam. Z jeho universitní činnosti v paedagogickém semináři pochází Sborník paedagogického semináře při české universitě (1886), kterýž obsahuje ukázky prací z prvého tříletí jeho trvání. Z pozůstalosti literární vydány péčí J. Kliky tyto spisy: Paedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním (1888; též v něm. překladě K. Domína, 1890); Prof. Dr. G. A. L-a přednášky na filosof. fakultě české university v Praze (Záhady psychologické; Z methodologické encyktopaedie paedagogiky; O vývoji mluvy [1890|) a v »Paedagogických Rozhledech«: Čtení paedagogická a didaktická (1891); Čtení methodická (1892); Vybrané části z paedagogické psychologie (1893); Filosofie učitelkou učitelů (1894), a péčí F. Bayera vydány v Bayerově »Bibliotéce paedagogických klassiků« L-ovy drobné články pedagogické a psychologické (1885). Zb.

2) L. Albert, něm. dram. spisov. (* 1831 v Sulze v Sasko-Výmarsku – † 1888 v Berlíně). Studoval v Jeně a v Berlíně filosofii, byl professorem stř. škol ve Spremberku a Rudolstadtě, načež se přestěhoval do Berlína jako soukr. učitel, pak v r. 1872–1875 jako bibliotékář něm. říšského sněmu. R. 1876 založil časopis »Montagspost« a byl předčítatelem císařovým. R. 1885 stal se choromyslným a zemřel pak v ústavu léčebném Dalldorfě u Berlína. Debutoval dramaty: Dante Alighieri (Jena, 1855) a William Shakespeare (Rudolst., 1864), ale v obecnou známost vešel truchlohrou Brutus und Collatinus (Berl., 1867, 2. vyd., Lipsko, 1872), za kterou dostalo se mu ceny Schillerovy. Jiná dramata L-ova jsou: Stauf und Welf (Jena, 1867); Katharina II. (Berj., 1868); Díe Bluthochzeit oder die Barthotomaeusnacht (Lip., 1871; 3 vyd. 1890), jež zvláště setkalo se s živým úspěchem; Marino Falieri (t., 1875), Don Juan d'Austria (Berl., 1875) a Der Reformator (Lip., 1883). L. náleží k nejschopnějším moderním dramatikům německým, vynikaje zvláště dovednou charakteristikou svých osob. Jeho dramata historická jsou vždy široce založena. Mimo dramata psal také. Geschichten und Gestalten (Lip., 1877); Das Ewig-Weibliche. Beobachtungen über die Frauen (t., 1873; 3. vyd. Berlín, 1888); Der Schwan vom Avon, Kulturbilder aus Altengland (Berl., 1882); pak novelly: Völkerfrühling (2. vyd. t, 1881) a Das Räthset der Frauenseele (t., 1882). Srv. von Haustein, Albert L. Leben und Werke (Berl., 1889).

3) L. Theodor, něm. dějepisec (* 1843 ve Vratislavi), studoval na universitě vratislavské a berlínské, r. 1868 habilitoval se na universitě vratislavské, odkudž povolán nejprve (1876) do Münsteru, r. 1888 do Halle za řádného professora dějepisu. Z děl jeho důležitější jsou práce z oboru dějin středověkých. Napsal: Geschichte der Deutschen vom Ende des XIV. Jahrhunderts bis zur Reformation (Brunšvik, 1875-80); Das Urkundenwesen Karls IV. und seiner Nachfolger (Štutg., 1882); Deutsche Geschichte unter den Habsburgern und Luxemburgern (t., 1889–93, 2 sv.); Geschichte des deutschen Volkes (t., 1894, 2 sv.) a j. L. též vydává sbírku příspěvků k dějinám m. Halle a Prus. Saska vůbec »Hallische Beiträge zur Geschichtsforschung«.