Ottův slovník naučný/Kralodvorský rukopis

Ottův slovník naučný
Kralodvorské břidlice	Kralodvorský rukopis	Kralomoc

Údaje o textu
Titulek:	Kralodvorský rukopis
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 44–56. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Rukopis královédvorský

Kralodvorský rukopis, skratkou RK označovaný, jest sbírka básní staročeských, o nichž první zprávu podal V. Hanka dne 17. září 1817 Dobrovskému, že je nalezl dne 16. září t. r. v kostelní věži ve Dvoře Králové. Rukopis tento, jenž se chová v Museu král. Českého, skládá se ze 12 listů a dvou úzkých proužků pergamenových; pergamen je špinavě bílý, co do úhlednosti a dobroty prostřední, má na sobě mnohé skvrny a na některých je znáti, že byly odstraňovány škrábáním nebo citronovou šťavou. Písmo je drobné a těsné, více lomené a hranaté než zakulacené; úhlednost jeho svědčí o šetrnosti a bedlivosti písaře a o ruce, jak se říká, vypsané, ačkoliv přece nezdá se ukazovati k výhradně řemeslnému přepisovači, nýbrž více k velmi zběhlému ochotníku. Tlouštka tahů a velikost liter jsou nestejné, což, jak se zdá, od péra brzo hrubšího brzo drobnějšího pochází. Místy vadila písaři vláknitost pergamenu; někde inkoust vlhkostí a pro místa neuhlazená v pergameně se více rozežral. Působením vzduchu a, jak se zdá, i vlhkostí ztratila se původní barva písma i jest nyní rezavě přižloutlá. Na několika místech vymizelo písmo a některé takto vybledlé litery opravil Hanka černým inkoustem. Mimo to vyskytují se četné rasury. Nadpisy kapitol a jednotlivých básní jsou červeně psány, začáteční písmena básní červeně, zeleně a modře. Nacházejí se vesměs v zlatých políčkách čtverhranných, z nichž révové ozdůbky, barvy stejné s písmeny, vzhůru a dolů vybíhají. Mimo to je ještě 45 větších červených písmen na začátku hlavních odstavců básní a na začátku menších básní lyrických. Někde jest na zlacení políčka a na barvách pozorovati pozdější obnovování, na př. karmínu rumělkou, podobně i předělání barvy modré na zelenou (Nebeský). RK obsahuje básně epické, lyrickoepické a lyrické. Básní epických jest šest: 1. první básně zachován pouze zlomek (Oldřich, o vyhnání Poláků z Prahy za Boleslava Chrabrého); 2. O pobití Sasíkóv líčí v 19 slokách čtyřřádkových porážku Sasíků, kterou jim způsobil Beneš Heřmanóv u Hrubé Skály; 3. O velikých bojech křesťan s Tatary, nejkrásnější ze všech, opěvá ve 289 verších desítislabičných slavné vítězství Čechů a Moravanů nad Tatary u Olomúce r. 1241, kde zvláště se proslavil Jaroslav (pročež báseň zvána též Jaroslav); 4. O vícestvie nad Vlaslavem (též Čestmír zv.) líčí šťastný boj knížete Pražského Neklana s Vlastislavem Luckým; 5. O slavném sědání (též Ludišě) popisuje ve 136 verších osmislabičných rytířské klání staročeské; 6. O velikém pobití (též Záboj) popisuje vítězství Záboje a Slavoje nad Luděkem, vůdcem vojsk cizího krále, který podmaniv vlasť zaváděl zde nové řády. Lyrickoepické básně jsou v RK dvě: Zbyhoň a Jelen; v oné líčí se, kterak jinoch milenku svou, od Zbyhoně na hrad unesenou, vysvobodil a únosce jejího zabil; tato jest žalozpěv nad jinochem padlým rukou vrahovou. Básně lyrické mají nápisy: Kytice, Jahody, Róže, Zezhulice, Opuščená a Skřivánek.

První veřejné ohlášeni o RK učinil Hanka v předmluvě druhého dílu svých »Starobylých skládání« (dat. 1. ún. 1818), přidav na ukázku kousek básně o Oldřichovi a Boleslavovi. Dobrovský pak ve zvláštním dodatku ke své »Geschichte der böhm. Spr.« (1818) pronesl se o RK, že vyniká nadevše, co se posud ze starých básní našlo, a stanovil jeho stáří mezi r. 1290—1310. V ohledu básnickém chválil jich něžnost a líbeznost, lehkost slohu, čistotu a přesnost jazyka, jadrnost a spanilost.

R. 1819 vydal RK Hanka poprvé tiskem jako zvláštní díl »Starobylých Skládání«, předeslav Připomenuti a připojiv vysvětlení zastaralých a zatmělých slov. Jakožto základ všech potomních vydání Hankových stal se otisk tento východištěm všeho dalšího badání a vykládání. Není nezajímavo, že vedle chvály Dambekovy (»Hesperus« 1818) nejranější tu jest pěkná rozprava J. J. Meinerta (v Hormayrově »Archivu« 1819), kteráž přes některé omyly dlouho byla pokládána za nejlepší aesthetické oceněni RK a přímo i nepřímo působila na úsudky pozdější. Na české straně největší účasti dostalo se RK od Jos. Jungmanna, jenž od r. 1822 začal mladším svým přátelům při soukromých výkladech o slovanských jazycích a literaturách rozbírati také RK a t. r. věnoval mu zvláštní rozpravu v Zieglerově » Dobroslavu «. RK nazývá tu pokladem v pravdě národním, zůstatkem a bezpečným svědkem šedé starožitnosti a vzdělanosti české. Obdivuje se řeči starožitné a přece po malém domyslu srozumitelné a zároveň tak důstojné a básnické, že proti ní mnohé našeho zlatého i pozdějšího věku verše jsou pouhá prosa. Významným pro dějiny RK byl rok 1829. Za příčinou nového vydání RK praci Hankovou a Svobodovou napsal tehdy Fr. Palacký do »Wiener Jahrbücher der Literatur« první opravdu vědeckou úvahu o publikaci i jejím obsahu. Zabývá se v ní hlavně historickým rozborem a aesthetickým oceněním RK, jejž dle písma klade do let 1280 až 1290. Dle obsahu i formy pokládá za nejstarší básně RK Záboje a Čestmíra. Souhlase celkem s Pelclem stran vročení poslední události do r. 830, odporuje Palacký tím více názorům Meinertovým (kladl příběh Záboje do r. 849) a Svobodovým o Záboji (jenž tu myslil na Sama) a ukazuje, že základem jest pouze temná pověst o někdejších bojích pohanství s křesťanstvím, nikoli však určitý historický příběh. Klade tudíž původ básně o Zábojovi do XII. až XIII. stol., a protože Čestmír celkovým rázem i formou veršovou nápadně souhlasí se Zábojem (na rozdíl od ostatních básní RK), soudí z toho Palacký na jediného a téhož původce obou a ovšem také stejný věk. V Beneši Heřmanovu spatřuje podklad historický ze samého počátku XIII. stol. a dokládá z listin hrdinu dle rozpravy své v »ČČM.« (1829, 43). Oldřich, Ludiše a Jaroslav pocházejí opět od jiného básníka z 2. pol. XIII. stol., snad od Záviše z Rosenberka, kteroužto domněnku (Hankovu) Palacký obšírně odůvodňuje, a posléze písně lyrické převzaty z úst lidu. Kromě toho vyslovil tu Palacký několik poznámek vysoce významných pro kritický důmysl jeho, na př. o dobývání hradu Kruvojova, o aesthetických nedostatcích některých atd. Tytéž názory opakoval Palacký v »Almanach de Carlsbad« 1834, ale pozměnil je již v »Geschichte von Böhmen«, ve spise »Die ältesten Denkmäler« (str. 180) a v poznámkách k Thunovu vydání, připouštěje, že některé básně sáhají původem do doby pohanské, Oldřich do XI. stol. Když pak Kopitar ve spise »Hesychii glossographi discipulus« vyslovil podezření též o RK, spatřuje v něm napodobení srbských zpěvů Vukem r. 1815 vydaných, vydal Palacký společně se Šafaříkem r. 1840 v Praze veliké dílo: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, v němž se obhajují nejen RK, ale i RZ. Dojem mocných důvodů Šafaříkových i Palackého byl velmi patrný zejména v cizině, zračil se i v hojné účasti, jaké se nyní dostávalo RK, o níž výmluvně svědčí nová vydání a četné překlady. Nejvýznamnější bylo vydání RK i RZ ve Výboru r. 1845, dále rozprava básníka Jar. Kaliny v čas. »Ost und West« 1844, kdež posouzeny vřele a nadšeně básně RK po stránce básnické a podány stručné rozbory básní s metrickým překladem ukázek, s poznámkami mythologickými a archaeologickými, a Gedichte aus Böhmens Vorzeit verdeutscht von Josef Mathias Grafen von Thun (1845) s důležitým úvodem Šafaříkovým a poznámkami Palackého. Šafařík ve stanovení stáří shoduje se s Dobrovským a Palackým, s nímž souhlasí také stran zvláštní národní písařské školy, charakterisuje jednotlivé básně a podává několik poznámek o rhythmu a verši, o rozdílu mezi epickou poesií a historií, o vlivu RK na obrozené básnictví české atd. Své přesvědčení o pravosti projevil slovy, že RK ráz svého původu pro každého soudného a nezaujatého znalce má na čele. Z věcného rozboru nejdůležitější jest stanovení rázu básní RK: všecky básně epické i lyrické svým původem i duchem patří k národnímu básnictví a ne ke školskému neb umělému. Svědčí o tom jednak úplná srovnalost RK v celém líčení i provedení, v obrazích i formách, ve výrazích i slovích, v rhythmu i rozměru s nár. zpěvy Srbů, Bulharů a Malorusů (starými i novými), jednak různost jejich od básní nejstarších, školsky vycvičených a učených básníků, z nichž některé současné s nejmladšími v RK (na př. Alexandreis) přece jako den a noc, jako nebe a země od RK se liší. V souhlase s touto povahou nemohou dle Šafaříka básně RK býti mladší než události, jež opěvují. Jako celá rozprava, tak jmenovitě posléze uvedené názory působily mocně na další badání o RK. Znamenitý příspěvek k rozboru RK podal V. Vl. Tomek článkem Příběh o dobytí Prahy od knížete Oldřicha na Boleslavovi Chrabrém r. 1004 — vyložen dle místopisných poměrů staré Prahy (»ČČM.«1849, 21). Tomek stanoví poměr básně k vypravování kronikářů (Kosmy, Dalemila, Dietmara) a shledává v ní záhady: město Praha opevněno, brána přes Vltavu. To je do XIII. stol. neslýcháno ve starých pramenech. Básník Oldřicha měl tudíž na mysli Staré město v XIII. stol., a tedy sepsání básně v té podobě, jak se nám dochovala, musí pocházeti ne z XI., nýbrž ze XIII. stol., jak prvotně soudil Palacký. Důkladnou, kritickou revisi všeho, co o RK u nás i v cizině do r. 1852 psáno, jakož i důležité příspěvky k rozboru a ocenění RK v celku i v jednotlivostech podal Václ. Nebeský článkem Králodv. Rukopis (»ČČM.« 1852 a 1853; také ve zvláštním otisku). Nebeský mnoho se obíral studiem RK a jeho historie a již od r. 1845 často se při různých příležitostech zmiňoval o ceně jeho literární, historické, kulturní atd. Při příležitosti Hankova vydání polyglotty RK (1852) vydal zmíněný článek, jenž měl ukázati, co se probadalo v tomto oboru, ale také, kde jsou mezery, a takto položiti základ a dáti zároveň podnět k hlubšímu a všestrannému badání novému. V úvodě mluví o rozšíření RK četnými překlady, zvláště mezi Slovany, o proměně, jakou způsobil v názoru o staročeské literatuře, o vlivu jeho na probouzející se národní život český a na literaturu, o jeho povaze a ceně básnické i připomíná potřebu kritického vydání s celým vědeckým průpravným apparátem a konstatuje, jak poměrně málo kořisti s výjimkou prací Dobrovského, Palackého a Šafaříka skýtá posavadní badání. V rozboru věcném zasluhuje zmínky důvodný odpor proti Palackému o autorství Závišově, mínění, že RK vzal původ v okolí Králové Dvora a obsahoval hlavně zpěvy a písně v tom okolí mezi lidem obíhající atd. Druhá hlavní čásť rozpravy věnována zevnější historii RK, t. j. revisi všech různých vydání a překladů, zpráv literárních, úsudků i kritik o RK. Probíraje zvláště první vydání Hankovo a úvod k němu, kritisuje Nebeský Hankovo přirovnání RK k Homérovi, Aischylovi a Orteovi. Dle něho nedají se epické básně RK se žádným jiným úkazem literárním lépe porovnati než s hrdinskými čili mužskými zpěvy srbskými. Z podobnosti této – známé již Palackému, Grimmovi, Kopitarovi a Šafaříkovi – odvozuje Nebeský své názory o původu RK, blízké celkem Dobrovskému a Šafaříkovi: epické básně RK musily vzniknouti brzy po událostech, a živé podání jich v národě vysvětluje prý hojné a nápadné jejich obdoby. Potvrzení názoru tohoto vidí Nebeský také v úplném nedostatku nějakého odvolávání se ke starému podání a pověstem a v nedostatku všelikých báječných příměsků, jaké má ještě Kosmas. Při tom uznává ovšem, že zpěvy ty asi mnoho proměn utrpěly a místy porouchány jsou (v rozměru, formách jazykových, v jistém neladu, kvapu, jež místy ruší volný tok epický, v interpolacích, jako biblická »tvrdost nebes«, »obět«, na niž upozornil již r. 1839 Maciejowski atd.). Významně kommentuje tu Nebeský také pojednání Meinertovo (z r. 1819), jmenovitě jeho domnění, že Kosmas čerpal ze zpěvů národních, opakované potom také Svobodou (1829), ba i Šafaříkem a Palackým (1840), avšak zamítané již německým vydavatelem Kosmovým, R. Köpkem (1853). Dle Nebeského čerpal Kosmas pouze z pověstí, jak patrně ukazuje obsah i forma jeho kroniky. Pověsti ty měly ovšem kdysi snad jistou formu básnickou, ale záhy se proměnily ve prosaické podání, zvláště v těch kruzích, z kterých vyšel a jež znal Kosmas. Básní chovaných v lidu neznal, ba ani užiti jich nemohl. S touže rozhodností odporuje Nebeský také mínění Köpkovu, že by skladatelé RK čerpali z Kosmy. Lyrických písní RK dotkl se Nebeský obšírněji při zmínce o názorech W. A. Maciejowského na RK. Nesouhlasí se Svobodou a Palackým, kteří myslili při Zbyhoni na značné stáří, a činí této básni zároveň vážné výtky aesthetické. Původ čistě lyrických písní podle vyskytání se »hradu« klade asi do dob, kdy se u nás začaly vzmáhati feudální řády, a za původce má lid, připomínaje ovšem, že tato otázka je při lyr. písních ještě záhadnější než při hrdinských. V oceňování básnické hodnoty písní souhlasí Nebeský s Palackým bráně jich zároveň proti nevážnosti Mickiewiczově, jako jinde proti výtkám pí. Talvj, jež vytýkala nedostatek plastiky a objektivnosti epické, nadbytek lyrismu a subjektivnosti, staví autoritu Čelakovského. Probrav pak četné překlady a práce o RK v cizině sleduje Nebeský jeho osudy u nás. Vysvětluje prvotně skrovnou účast poměry tehdejšího života literárního a národního, nastiňuje potomní mocný vliv jeho (dle Šafaříka) a oceňuje práce o RK, vytýkaje jako nejdůležitější rozbor Palackého (z r. 1829) a Šafaříkův (z r. 1845). Posléze podán rozbor jednotlivých básní RK, zvláště jak zakládají se na dějinách a zkazkách národních. Při Oldřichovi uvádí názory Palackého i Tomkovy, charakterisuje poměr vypravování RK ke Kosmovi, Dalimilovi a Hájkovi (shodu s tímto vysvětluje z podobnosti pramenů), při čemž v RK zdá se mu býti nejvíce historické pravdy, báseň složena tudíž hned po události. Vážné nesrovnalosti, vytčené Tomkem, možno prý vyložiti pozdější interpolací a básnickou svobodou. Palackého názory přejímá Nebeský také při Beneši, při Jaroslavu (proti Bočkovi), jejž také jako Palacký klade do konce XIII. stol. (podle jména Kublaj), vytýkaje v něm zároveň stopy středověkého romantismu (cesta Kublajevny, kultus P. Marie, duch křesťanskonábožný). Čestmíra klade do dob pohanských, maje proti Palackému za holou nemožnost, že by někdo za dob křesťanských byl skládal básně pohanské, a vytýká porušený v něm rozměr. V obsahu Ludiše, již klade do dob Václava I., vidí popis cizího turnaje. Při Záboji, v němž vidí nejdůležitější báseň RK jednak pro stáří jeho, jednak pro velkou básnickou cenu, zamlouvá se mu domnění Tomkovo, kladoucí událost asi do let 725—745; básni vytýká porušený rozměr. Do stejné doby klade Jelena. Písně lyrické srovnává se ženskými písněmi srbskými a oceňuje je slovy Meinertovými. Obsažná práce Nebeského dala asi prvý podnět k článku J. E. Vocela, Aesthetický význam básní RK: Záboj a Jaroslav (»ČCM.«, 1854, 440). Jako Nebeskému, tak i Vocelovi jsou básně o Zábojovi, Čestmírovi, Beneši Heřmanovu, Zbyhoňovi a Oldřichovi plody prostonárodního epického básnictví a cenu jejich, jmenovitě Záboje, stanoví srovnáváním s Tristramem, Nibelungy aj. básněmi německými. Jiného rázu ve formě i v obsahu je Jaroslav, epos národní, vynikající v ohledu aesthetickém i nad Parcivala a Wilhelma Wolframova. Skladatel jeho byl již dotčen cizím živlem romantickým, ač vyšel z domácí, z prostonárodního ducha vzniklé školy básnické, a báseň svou (z konce XIII. stol.) přiozdobil dle nových oblíbených vzorů ideou náboženskou. Zároveň připomíná také Vocel některé parallely s Iliadou, Aeneidou, Osvobozeným Jerusalemem.

Zatím, co takto vynášeny a osvětlovány nové a nové okolnosti při RK a RZ, rodily se na jiných stranách pochybnosti. Dr. Legis-Glückselig psal již 1852 a 1853 o obou rukopisech s jakousi ironií (v životopise Hankově v alman. Libussa a v Gesch. Böhmens), a brzy potom pronikla do veřejnosti i nedůvěra Jul. Fejfalika, datující se aspoň od r. 1856 (»ČČM.« 1887, 309). Stalo se to v jeho studii o Závišovi z Rosenberka (»Notizenblatt der hist. Section des mähr.-schles. Vereins für Landeskunde« 1857) a v rozpravě Ueber König Wenzel (1857), kde označuje básně RK jako »fremdartig« (str. 9) a žádá již rozhodně důkladnou zkoušku jeho (str. 35. pozn.). Obšírněji dotkl se Feifalik téže věci v »Zeitschr. für öster. Gymnasien« 1858 při posudku malé rozpravy Václ. Royta, Die Königinhofer Handschrift und ihre Würdigung in anderen Literaturen (»Programm gymn. ve Znojmě« 1857), kdež si přeje, aby se konečně přestalo s pouhým chvalořečením a aby raději péče se věnovala důkladnému a podrobnému kritickému probadání RK, jeho vztahů k české starobylosti, k tomu, co z jiných pramenů známe o staročeských mravech, životě, mythologii. Sám Fejfalik učinil v tom počátek v článku Bilbis und Běs (v témže časopise), v němž označuje známé místo v Záboji jako nápadné, ježto v básni pohanského prý původu naskytá se tu představa, založená na křesťansko-židovské víře v posedlé. Současně ozvaly se pochybnosti také z jiných stran: »Neue Preussische Zeitung« (1858) přinesla v lednu dopis z Prahy, prohlašující nepochybnou prý podvrženost RK, a v pražském listě »Tagesbote aus Böhmen« (1858 č. 276 a sll.) objevil se anonymní feuilleton Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten, jímž zamítány Pís. Václ., Pís. Vyš., Libušin soud a Libušino proroctví jako bezpečné padělky a v pochybnosti vzat i RK. Článek v »Tahesbote« vzbudil hluboký dojem v české veřejnosti a zvláště v kruzích Museu i RK blízkých. Nejdříve ozval se proti němu Palacký článkem Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten (»Bohemia« 1858 č. 288 sll.). »Tagesbote« přinesl již v č. 310 a 312 t. r. odpověď opět anonymní: Herr Palacký und der kategorische Imperativ seiner palaeographischen Moral, v níž proti němu postavena autorita Wattenbachova (o RK), Pertzova (o RZ) a Miklosičova, a objasněno zároveň naprosto zamítavé stanovisko jen vůči Pís. Vyš. a Václ., RZ a Libušinu proroctví, kdežto prý o RK vysloveny pouze pochybnosti. Také z jiných stran dostalo se anonymovi z »Tagesbote« věcných odpovědí. Herm. Jireček hájil RZ a RK ve »Světozoru Slovenských novin« (1858 v č. 23 sl.) se stanoviska právních dějin a zároveň proti podezření Fejfalikovu, Mart. Hattala uveřejnil v »ČČM.« 1860 rozpravu O enklitickém ž a ť co důkaze přesnosti RZ a RK a ve »Zprávách Král. č. spol. nauk« (SB. 1860 I. 14.) pojednalo poměru RK k prostonárodní poesii vůbec a srbské zvláště, klada jen čistě lyrické básně RK do oboru prostonárodního básnictví, ostatní pak přičítaje jednotlivcům, věštbám vítězovým čili básnictví hrdinskému zvláště vyučeným. S novými důvody vystoupil proti RK a RZ historik Max Büdinger v článku Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern (v Sybelově »Histor. Zeitschr.« 1859 I. 127—152. K tomu doplňky a opravy str. 575 sl.). Námitky své čerpal z osobnosti nálezcovy, ze způsobu nalezení, z podobnosti epick. básní RK s hrdinskými písněmi srbskými, z anthologického rázu sbírky a z historického rozboru Beneše Heřmanova, Jaroslava a zvláště Oldřicha. Büdingrovi odpověděl t. r. anonymus (Jos. Alex. svob. p. Helfert) brošurkou Max Büdinger und die Königinhofer Geschwister (Praha, 1859). Vytýkal Büdingrovi nekompetenci, ježto neznal české řeči a literatury, rozbíral a potíral jeho důvody obratnou satirickou dialektikou; historickým rozborům jeho dával celkem za pravdu, zamítaje pouze výtku s bubny, a stavěl proti ním přednosti filologické kol. r. 1817 neznámé. V polemice proti Helfertovi Büdinger setrval na správnosti svých důvodů (Die Königinhofer Handschrift und ihr neuester Vertheidiger, Wien, 1859, 25) a podobně učinil i po odborném článku Frant. Palackého Die altböhmischen Handschriften und ihre Kritik (Sybels »Histor. Zeitschr.« 1859, II., 87—111) svým Entgegnung auf den Aufsatz des Herrn Fr. Palacký (tamže 112—117). Posléze polemisovali s Büdingrem stručně Josef a Hermenegild Jirečkové v článku Büdinger a památky naší starověké poesie (»Světozor« 1859, 237—239) a S. Kapper v předmluvě spisu Die Handschriften von Grünberg und Königinhof (Praha, 1859), dále časopis »Jasoň« 1859 č. 3., obšírně pak V. Nebeský rozpravou Rukopis Kralodvorský a p. Büdinger (»ČČM.« 1859, 198-235). Nebeský dotýká se tu patrné tendenčnosti Büdingrovy (o ní zmínil se také Palacký v »Gedenkblätter« str. 114 a J. Jireček v »Rukověti« 407), která vtiskuje námitkám znak vědecké nepatrnosti, načež obrací se předem k hlavnímu důvodu jeho, založenému na historickém rozboru básně o Oldřichovi, ukazuje dále na palaeografickou nezávadnost RK, dosvědčenou Pertzem, na filologickou správnost, o níž nové a nové objevy svědčí (Erbenovo »šípáše«, Koubkovo »rozkosem«), popírá padělatelskou dovednost Hankovu, vyvrací Büdingrovo mínění o německém prvotním složení RK (Svobodou), rozbírá domnělý anachronismus s bubny, ukazuje na nově poznané metrické zvláštnosti RK (stráž (ě), sedm, krví jednoslabičně užívány), odmítá námitky čerpané z nálezu hlavně výroky svědků (Frant. Trnky a Jana Šafra), vysvětluje podobu Výhoně-Duba s Berkovcem atd. Od téhož spisovatele přinesl »ČČM.« (1859, 397) článek Nová akta ve při o RK. dokazující (proti Büdingrovi), že Svoboda RK skutečně přeložil a ne původně německy složil, a to na základě jeho korrespondence z doby té, chované v Museu. Zároveň jest tu také svědectví Frant. Šťovíčka z r. 1859, že již r. 1803 a 1804 RK vídával (jako 14letý chlapec) a poznal český jeho obsah a rovněž při svém pobytu v Praze v září 1859 poznal v RK v Museu týž rukopis, který v mládí vídával. Nebeský mínil, že novými doklady o nalezení RK bude pravost jeho nade vši pochybnost postavena a pře skončena. Ale nebyla, ba naopak téže doby podniknut na RK-útok z posavadních nejprudší a nejnebezpečnější a to spisem J. Feifalika Ueber die Königinhofer Handschrift (Vídeň, 1860). Feifalik rozbírá nejprve otázku lidovosti básní RK zastávanou Dobrovským, Šafaříkem, Nebeským. Všeobecně připouští, že v době, do níž RK se klade, Čechové měli písně národní a snad i historické, a uvádí doklady z Vincentia, Petra Žitavského, Šafaříkových Starožitností. Písně takové, zvláště tak obšírné jako v RK, mohly však jen bezprostředně po událostech povstati a musily opět s událostmi propadati v zapomenutí, nebyly-li v čas zapsány; na jejich místo pak nastoupila pověst (Kosmova »senum fabulosa narratio«). Podobně byly by musily i historické písně RK nejen složeny, nýbrž i zapsány býti brzo po událostech, zvláště Záboj a Beneš Heřm., o nichž nevědí již ani kronikáři. Protože pak události básní RK padají do různých dob, musily by býti také ve velmi různých dobách zapsány a teprve v XIII. stol byl by musil nějaký milovník z různých starých rukopisů je pracně shledati. Ale to zdá se Feifalikovi pravdě nepodobným. Dále básně ty nemohly býti ani současně s příběhy složeny a napsány, neshodujíce se s hist. pravdou (Oldřich, Jaroslav); povstaly tudíž teprve později podle kronikářských zpráv. O témž nelidovém původu svědčí také pohanství některých básní, jež v té formě jako v Záboji zdá se Feifalikovi pro XIII. stol. nemožností. Ludiši a Jaroslava pak sotva lze míti za lidové písně, ježto při Jaroslavu jeví se znalost staroklassických vzorů a bible. Jinde opět výraz nesouhlasí prý s národními zpěvy jiných slovanských národů, a také duch jejich a pronikavá nenávist k Němcům nejsou lidové. Ovšem jinak jest tomu při lyrických písních, ježto tu vzor novočeské lidové písně byl na snadě, ač i tu shledává Feifalik některé chyby, hledanou sentimentálnost atd. Vše to svědčí Feifalikovi, že básně RK nejsou lidové, nýbrž naopak, že v ustálených frasích, myšlénkách, obrazích projevují určitou individualitu, jediného básníka (Záboj i Jaroslav) napodobícího Homéra a srbské zpěvy, a dále že nemohly básně ty povstati dříve než na konci XIII. stol. Avšak ani do XIII. stol. nelze prý básní těch dobře zařaditi: pohanství Záboje proti Jaroslavovi, obsah i forma Ludiše jsou nemožny u básníka XIII. stol., ale ovšem pochopitelny u novověkého padělatele, jemuž po ruce byly vzory Štilfrida a Alexandreidy a na něhož sluší se také dobře anthologická forma, naznačující zároveň velikou ztrátu. Posléze ani obsahem ani formou nehodí prý se RK do vývoje staročeské literatury. Feifalik nepochybuje, že Čechové v nejstarších, předkřesťanských dobách měli své náboženské a mythické zpěvy o bozích a národních hrdinách (jako byli Čech, Krok, Libuše atd.), ale zpěvy ty asi záhy zanikly, ježto v pozdějším básnictví není po nich ani stopy; ba naopak úplné přilnutí k literárním směrům všeevropské literatury zračí se tu všude zřetelně: po stránce formové rým, krátké epické párové verše o 4 dvizích (ovšem staré dědictví, ale uměleji vypravené), trojdílná lyrická strofa; po stránce obsahové cizí pověsti a látky evropské poesie duchovní i světské. Kdyby se bývaly až do té doby v lidu zachovaly staré hrdinské zpěvy, byly by se přimkly k nové této formě veršové a rýmované, ježto stará nerýmovaná musila tehdejšímu vkusu zdáti se barbarskou a pouhé počítání slabik patří až pozdnímu úpadku básnické formy. S tímto rozvojem poměrů literárních básně RK ani obsahem ani formou prý nesouhlasí: nemají ani alliterace ani rýmu, ani rhythmu žádaného tou dobou (vládne prý v tomto ohledu zmatek a někdy nepravidelnost až prosaická), jindy počítány pouze slabiky. Se stránky historické podává Feifalik několik poznámek k Beneši Heřmanovu (proti Palackému), k Jaroslavu, v němž vidí obraz pozdních pověstí místních, neznalost krajiny, nesprávné jméno Hostajnov, nápadné jméno hrdiny z rodu Šternberkův (jako u Hájka, z něhož skladatel vůbec hojně prý čerpal), podivné modlitby zpívané místo obvyklé písně Hospodine pomiluj ny. Proti Palackému konstatuje známost pověsti o tatarské kněžně německou písní vyšlou r. 1808 a pověstí z r. 1781, jež obě básník dobře znal. Při Oldřichu má za hlavní pramen Hájka, při Čestmíru Kosmu. Také aesthetická cena RK jest mu dosti problematická. Posléze rozbírá Feifalik vnějšek RK, jeho nalezení a osudy. Soudí přes některé výtky, že palaeografický velmi obratně jest proveden. Zvláště podezřelé jest mu Hankovo občerstvování písma, neshody ve svědectvích o nalezení RK atd. Výsledek pak všeho shrnuje ve slova, že RK jest »eine gröbliche Fälschung, ein Fabrikat aus dem Anfange unseres Jahrhunderts«. Kniha Feifalikova vzbudila nejen různé satirické odpovědi, ale i rozsáhlý, všestranný spis obranný, Die Echtheit der Königinhofer Handschrift kritisch nachgewiesen von Jos. und Herm. Jireček (1862). Bratří Jirečkové před tím již po delší dobu uveřejňovali své studie o RK i RZ ve »Světozoru Slovenských Novin«; r. 1858 vyložen jimi význam Král. Dvora jako naleziště RK (č. 6), rozebrány historické písně a národní pěvci u Čechů (č. 7), příbuznost RK s Alexandreidou (č. 8), příbuznost RK s jinoslovanskými zpěvy a rozdíl mezi nimi (č. 9), pohanství starých Čechů (č. 10), báseň o Čestmírovi (č. 12), Jaromír a Oldřich (č. 14), Beneš Heřmanóv (č. 15), Záboj (č. 16), Jaroslav (č. 17 a 18), Ludiše a Lubor (č. 19), souboj mezi vojevůdci jako histor. moment (č. 20), vlastní jména v RK, počátky rýmu v písních, a přidány textové opravy k Záboji a Zbyhoni (č. 21—22). R. 1859 přirovnán RK k písním maloruským a srbským a probrány starodávné mravy a obyčeje s ohledem na RK (č. 8), podány historické výklady jeho a vyloženo jméno Král v Záboji (č. 9). R. 1860 vyložena pověst o dceři chanově, jednáno o praporech a bubnech a rozebrána Kytice (č. 7), vylíčen Vojtěch Nejedlý jako skladatel hrdinských básní (č. 8), zmíněno ruských kronik a jmen Kijev a Novýhrad (č. 9), probrána otázka Jaroslava ze Šternberka (č. 18), vyložen zpěv s průvodem a bez průvodu nástrojů hudebních (č. 19) a podány zprávy o turnajích a podobných hrách v Čechách (č. 20). Spis Jirečkův obsahuje 10 částí. V prvé vyvracovány jazykové námitky hlavně Feifalikovy (lev, král = Karl, sipáše, helm, Jaroš = Jaroslav, Vneslav, Hostajnov a j.), v druhé námitky mythologické, v třetí jednáno o poměru RK k národní poesii slovanské, v níž vůbec jen lyrické písně jsou prý čistě lidové, kdežto epické prozrazují stopy jisté umělecké národní školy. Podobně předpokládá se to u Čechů; epické zpěvy RK jsou výtvorem této školy, odkudž také nápadné shody mezi básněmi jinak tolik si vzdálenými: Jaroslavem, Čestmírem, Zábojem a RZ. Dále charakterisován poměr RK k ostatní slovanské poesii národní (také k české), vysvětlena nechuť lidu českého proti Němcům, ukázáno na četné parallely lyrických písní RK s jinoslovanskými a promluveno o sentimentálnosti a anachronismu, vytýkaných Feifalikem. V části čtvrté rozebírá se stavba veršová a ukazuje se k rozdílu mezi pěním (recitare) a zpíváním (cantare). Ke zpěvným písním počítá se vedle lyrických písní také Beneš a Zbyhoň, odkudž jejich strofy. O druhých se míní, že byly pouze recitovány s průvodem hudebního nástroje (varyto, gusle). Posléze dotčeno také srovnalosti RK s národními zpěvy slovanskými a alliterace i assonance v RK a RZ. V páté části probrána stránka literárně historická. Ukazuje se, co značí staročeský pěvec, joculator, a soudí se, že historické zpěvy, pochodící ze starší doby, byly dochovány od pěvců. Takové zpěvy asi znal a jich užil i Kosmas, jehož »senum fabulosa narratio« znamená vše, co nenašel zapsáno. Od pěvců zapsán v X. až XI. stol. RZ, v XIII. stol. RK. Na této národní poesii založena i česká poesie umělá, na př. Alexandreis, jejíž výbornost předpokládá nutně delší starý cvik — poesii národní. V oddílu šestém jednajícím o Ludiši a Luboru popírá Jireček, že čerpáno ze Štilfrida, a vykládá některé jazykové a věcné zvláštnosti této básně (»sědánie« proti »klánie«). V sedmé části odbyty bubny Büdingrovy a vyvracovány výtky činěné Büdingrem, Schwammelem a Feifalikem básním o Oldřichovi, Beneši Heřmanovu, Jaroslavovi a Záboji. V části osmé dokazována nemožnost falsifikace kolem r. 1817, zmíněno vlivu RK a poměru jeho k Hankovi a Svobodovi atd., v části deváté polemisováno proti palaeografickým námitkám Feifalikovým a posléze rozebrány výtky činěné RZ. Obranou bratří Jirečkův a smrtí Feifalikovou spor o RK na čas utuchnul, avšak v dalším badání se pokračovalo, zejména pořízeno Fotografické vydání RK s důležitými poznámkami zvláště palaeografickými od A. J. Vrťátka.

Předvěstí nových sporů, které v r. 1879 a 1880 vypukly, byla studie V. Jagiće, Gradja za historiju slovinske narodne poezije, obsahující Historijska svjedočanstva o pjevanju i pjesničtvu slovinskih naroda (»Rad Jihosl. Akademie« sv. 37., 1876). Jagić opírá se tu totiž obvyklému názoru, že by národní epika, jakou vidíme u Rusů a Srbů, byla původu praslovanského a tudíž že by Čechové jako Slované západní vůbec teprve časem ji ztratili. Dle jeho soudu v národním básnictví českém epiky vyvinuté a dospělé na ten stupeň, na kterém ji spatřujeme u Rusů a Srbů, vůbec nebylo, nýbrž jen epické písně jednotlivé, jakési prvopočátky epiky pozdější. Na jinou okolnost, totiž na shodu RK s českým překladem Millionu, upozornil J. E. Vocel v »Pravěku země české« (1868, 449) a vysvětloval věc tím, že Million musejní (z konce XIV. stol.) jest opisem z předlohy starší, již kladl před r. 1320, kdy podle jeho soudu vznikl Jaroslav. Podrobně celou záhadu řešil prof. Gebauer v Příspěvcích k výkladu RK (LF. 1875, 101 a zvláště v »Archivu« Jagićově II., 148) a dospěl výsledku: 1. že místo v Jaroslavu přejato z českého Millionu, 2. že skladatel Jaroslava a překladatel Millionu není jedna a táž osoba a 3. že Jaroslav musil býti později složen — po případě napsán — než dílo Marco-Polovo přeloženo do češtiny, tedy ne dříve než v l. 1320—50. Ještě jednou vrátil se k věci J. Jireček článkem Báseň o pobití Tatarův a Million Marka Pavlova (»ČČM.« 1877, 103 s.). Jediný Musejní rukopis čes. Millionu psán dle něho až asi v pol. XV. st. na Letovicích na Moravě, kam také četnými moravismy hlásí se předloha jeho, ne prý starší než asi z doby kol r. 1400. Avšak do tak pozdní doby Jaroslava klásti nelze; proto Jireček obrací poměr Millionu k Jaroslavu a překážky stavící se tu v cestu snaži se odstraniti jiným výkladem. Ale brzo potom vystoupil prof. Ant. Vašek s obsáhlým rozborem, jejž nazval Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, téź zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla V. Hanky (1879) a v němž dokazuje, že básně RK jsou dílem jediného básníka, a to ze stejného ducha básní, z podobného rozměru, společných slov odjinud neznámých, stejných figur a frasí i mluvnických tvarů, jinde se nezjevujících. Dále probírají se zprávy o nalezení obou Rukopisů, pověsti o proužcích na šípech, Hankovy ozdoby a opravy v RK, zvláště archaisující, ukázáno na palaeografické pochybnosti Wattenbachovy, dotčeno omylů piseckých atd. Spis Vaškův oceňuje Jagić (»Archiv für slav. Philologie« IV, str. 538 sl.) pochvalně, avšak vytýká, že gram. rozbor měl býti psán s větším klidem, obšírností a přesnějším rozlišováním skutečně hrubých chyb od tvarů ne nemožných, ale pouze pravdě nepodobných. Také nesouhlasí s důkazem o Hankovi jako padělateli. Za to přisvědčuje, že jest tu činiti všude s jedním básnícím individuem, a upozorňuje na další známky srbského nár. básnictví a moderního romantismu. Proti Vaškovi ujali se Rukopisů V. Brandl Úvahou o spisu jeho (»ČČM.« 1879) a Bartoš v »Brněnském Obzoru« 1879 satirou: Filologický důkaz, že Moravské národní písně jsou podvrženým dílem Frant. Sušila. Ohlasem výtek Vaškových vznikl spisek Al. V. Šembery Kdo sepsal RK roku 1817 (1880). V úvodě Šembera vykládá, jakým způsobem se dála změna v jeho smýšlení stran RK, a potom dovozuje novověký původ RK. Za důkazy má: 1. list Hankův ze 17. září 1817, jenž tu kriticky kommentován; 2. písmo, rasury a opravy v RK dle fotografického vydání Vrťátkova, poznámek Nebeského v Slovníku naučném a studie Maškovy z r. 1876; 3. rozhodné chyby v jazyku; slova pro RK zvláště utvořená nebo z jiných slovanských jazyků přejatá, z nichž některá mají koincidence v M. Verborum. V dalším oddíle uvádí příčiny, pro které soudí, že skladatelem epických básní RK jest A. V. Svoboda. Za skladatele písní RK pokládá Hanku. Některé doplňky k své knížce podal Šembera ještě v »Třetím dodavku« k Dějinám (1881) rozborem básně Jelen, Ludiše a Lubor a v posledním, posmrtném spise Die Königinhofer Handschrift als eine Fälschung nachgewiesen (1882), kdež Hanku pokládá za padělatele celku. Pochybnosti Šemberovy a zvláště Vaškovy byly příčinou, že výbor Společnosti Musea král. Českého přivolil r. 1880 k lučebnímu prozkoumání rasur RK. Dle zprávy kommisse, v níž zasedali Hattala, Vrťátko, Gebauer, Emler a V. Šafařík, zjištěny na RK stopy změn provedených rukou novější. Ač kromě toho nic podezřelejšího nenalezeno, ustanoveno přece, aby se nová kommisse zvolila z chemiků české, německé a ještě jedné národnosti, jež by lučebně prozkoumala i celá slova a ozdoby RK (»ČČM.« 1881, 137). Z prací exegetických a zároveň obranných nejvýznamnější jsou této doby příspěvky Gebauerovy, Maškovy, Hattalovy a mimo ně obšírný článek Jos. Alex. svob. p. Helferta Die ältesten Denkmale böhmischen Schriftthums u. der Streit über deren Ächtheit (ve spise Die Cecho-Slaven 1883, str. 359—450), podávající podrobnou historii a bibliografii badání o Písni Vyš., Písni Václ., Glossách M. Verb. a zvláště o RK a RZ s rozborem nejen sporných spisů, nýbrž také zmíněných památek. V cele prací Gebauerových stojí Slovo o rasurách v RKém (»Sborník vědecký hist.-fil.« č. II., str. 113—128), pak pojednání O metaforických obrazech básnictví národního, zvláště slovanského (LF., I, 97) a posléze Příspěvky k výkladu RKého (počínaje ročníkem II.), jichž se účastnili také I. B. Mašek, Vinc. Brandl a K. Jireček. Mašek mimo účasť právě vzpomenutou samostatně otiskl Popis korrektur a rasur v RKém (LF. III., 176 až 201) a Ukázka textu, grammatiky a glossaria RKého (»Progr. gymn. v Jindřichově Hradci« 1881). Jiné příspěvky podali: V. Hrnčíř, jenž rozbíral poměr RK k Alexandreidě (»Progr. gymn. v Budějovicích« 1881) a Jos. Ošťádal, jenž psal O národní epice přirozené, zvlášťě o hrdinských zpěvích RK a RZ proti zpěvům Homerovým z jedné a proti Aeneidě ze strany druhé (»Progr. gymn. v Klatovech«, 1884). Posléze prof. M. Hattala v úvaze O národním smýšlení Královédvorských epiků (»Osvěta« 1885, 1013) důrazně zastává mínění, že epické básně RK jsou »ein Mittelding zwischen der Volks-und Kunstpoesie« asi jako Mažuranićova Smrt Smail-agy Čengiće (srv. Beiträge zur Kritik der Königinhofer u. Grünberger Handschrift SB. 1871 II.) a to pro vzdělanost v nich se zračící i pro způsob, jak vyslovují nepřízeň k Němcům. Tato poslední stránka podrobně rozebrána s tím výsledkem, že »epické písně RK svědčí o nenávisti skladatelů svých k Němcům tím prudčí, čím je který z nich bližší věkem katastrofě husitské a naopak, čímž opravdu pragmaticky jsou přiměřeny známé podstatě dějin českých a národnímu smýšlení rýmařů staročeských, jak by toho ani všickni buditelé nynějšího povědomí národního u nás spolu jistě nebyli před r. 1817 dovedli.«

R. 1886 nastala nová doba ve sporu o přes nost RK. Označena jest jménem prof. J. Gebauera a T. G. Masaryka, kteří dali prvý podnět k nové dlouhé diskussi a přejali také náčelnictví v celém boji. Jistou skepsi proti RK projevil Gebauer již r. 1881 souhlase se Šemberou aspoň v tom, aby staročeské památky, které se dostaly na světlo Hankou, zkoušeny byly přísně a všestranně, a ještě rozhodněji asi r. 1884, kdy na žádost prof. A. Leskiena podal článek o RK do Ersch Gruberovy Encyklopaedie. V článku tom ukazuje, že jazyk RK silně se liší od normální staročeštiny a jeví stopy moravského dialektu, připomíná důležitost shod RK ve tvarech, obratech, myšlénkách atd. s jinými texty (slovan. písněmi národními, starorus. kronikou Ipatievskou, staročes. Alexandreidou, Hradeckým rukopisem, Štilfridem, Millionem, Trojánskou kronikou, RZ, někte rými spisy Hankovými a s padělky jemu připisovanými) a znova podotýká, jak žádoucí jest zkouška palaeognostická a chemická. Dovede-li tato zkouška podati bezpečný resultát a prokáže-li rukopis bezpečně jako starý, vysvětlí prý se jazykové odchylky jednak jako dialektické zvláštnosti a jednak zůstanou problemy a chybami. Pakli vypadne zkouška nepříznivě, musí se vyložiti složení RK, jeho parallely a řada jednotlivostí, jež s počátku byly nesrozumitelny nebo považovány za pochybné a chybné, avšak pozdějším badáním ukázaly se správnými nebo vysvětlitelnými. Uveřejnění článku v Ersch-Gruberově Encyklopaedii a ukázky Obrany Hattalovy v »Nár. Listech« r. 1886 (16. ledna), dotýkající se zmíněného článku, učinily však počátkem r. 1886 neočekávaný převrat.

V »Athenaeu« uveřejnil Gebauer článek Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (»Ath.«,III.,152). Potřeba tato jest dovozována jednak z toho, že RK objeven Hankou, o němž se všeobecně věří, že byl účasten nějak padělání buď všech, anebo aspoň některých padělků objevených a prokázaných od r. 1818, a jednak z toho, že v RK i RZ jazyk odchyluje se ve mnohých věcech od staré češtiny dotud známé. Se stránky filologické nelze prý tudíž brániti úplné pravosti a přesnosti řečených rukopisů, i jest nevyhnutelně potřebí, aby k nové zkoušce jazykové přidružila se také nová zkouška palaeografická a chemická. Následuje obšírný rozbor filologický RK, v němž shrnuty a zdůvodněny námitky starší, zvláště Vaškovy, i nové vlastní. Gebauer nalézá odchylek velmi mnoho od staré češtiny z druhé třetiny XIV. st. (kam RK se hlásí) a většinu předvádí, děle je v několik tříd.

Současně s Gebauerem vystoupil proti RKZ také T. G. Masaryk. Začal Všeobecnými pravidly, dle nichž veřejná kritika literární má posuzovati zkoumání RK i RZ (»Athen.« III. 188), k nimž podal i konkretní příklad, Některé pochybnosti palaeografické a podobné (»Athen.« III. 200), čerpané z množství rasur, psaní rr (jako v Ruk. Hrad. známém Hankovi), z nepříhodné abecedy, tenkého pergamenu, nestejného, nepevného písma a z množství chyb domněle písařských. V témže čísle »Athenaea« obrácen také již zřetel k obsahové stránce obou rukopisů a sice článkem Parallelná místa k básním RKZ (III. 201.), jež měla ukázati, že slovesný a umělecký obsah Rukopisů nevymyká se době, v níž objeveny. I zde vůdčí slovo vedl Masaryk. Srovnání epických básní RK a RZ s novějšími díly literárními provedli J. Truhlář, J. Vančura, Jar. Vlček, K. Černý, majíce na zřeteli hlavně Jungmannův překlad »Ztraceného ráje«. Nové Materiály k vědeckému posouzení RK a RZ přineslo »Athenaeum« III. 243. Obsahují především nové pochybnosti palaeografické, sdělené redakci od nejmenovaných znalců a známé již starším odpůrcům. Doplňkem k tomu jest článeček Jos. Truhláře Ještě jedno slovo o korrekturách RK (t. III. 249). Opíraje se o známou rozpravu Gebauerovu o rasurách v RK, kde poukázáno již k tomu, že velký počet korrektur směřuje k tomu, aby mladší formy jazykové byly přeměněny na starší, upozorňuje Truhlář na nález Maškův (LF. 1879), že některé korrektury takové pocházejí od původního písaře RK, a vidí v tom patrné stopy padělku. Menšího významu jsou Gebauerovy Poznámky k diskussi o RK a RZ (t. III. 252), článek M. Opatrného Co hajitelé RK a RZ dále odpovídají na výtky grammatické (t. III. 258), ježto nepodávajíce nových důvodů vyvracejí pouze filologické námitky, přednesené v »Komenském« (1886 str. 249), dále Kalouskovy (v »Osvětě«), Prusíkovy (v »Nár. Listech« 1886 č. 86.), Oštádalovy (v »Klatovských listech« 1886 27. bř.) a Králův příspěvek (Několik slov o kritické methodě filologické, »Athen.« III. 263 a 395). Nový materiál k rozboru obsahu obou rukopisu snesli J. Vančura, Jar. Vlček a T. Masaryk ve výsledcích srovnání básní RK a RZ s novějšími i staršími díly literárními (»Athen.« III. 265), jmenovitě se Slovem o pluku Igorově, Tassovým Osvobozeným Jerusalemem, s Tatarenfürstin, čes. Millionem, Herderovou Fürstentafel, Jungmannovým Atalou, posléze s Iliadou, Štilfridem, kronikou Trojánskou, Žalmy, básněmi Ant. Marka a j. Tamže vedle článku A. Seydlerova, Počet pravděpodobnosti v přítomném sporu (str. 299 sl.), podal Masaryk také Příspěvky k aesthetickému rozboru RK a RZ (»Athen.« III. 275). Po všeobecných poznámkách o prostonárodní poesii a poměru jejím k umělé rozbírá tu Masaryk lyrické písně RK. Výsledek shrnuje se ve slovech, že lyrické písně RK jsou pouze ohlasy lidových písní, složené básníkem, jenž neznal dosti prostoty a přesnosti mluvy lidové. Podobně rozbírány epické básně RK, zvláště Jaroslav (»epický feuilleton«), Záboj, Beneš Heřmanov. Nevynikají prý ani velikostí komposice celkové ani básnickou dovedností v jednotlivostech. Nikde prý není v nich poetické jasnosti a určitosti, konkretnosti a pravdy, přirovnání jsou pochybena, popisy bojů neurčité, topografie temná, komposice není skvělá, invence bývá až chudobná. K složení jich nebylo prý potřebí velikého básníka. Aesthetický rozbor svědčí však zároveň o falsifikaci: básně RK nejsou prostonárodní, nýbrž umělý výtvor jistého básnického kruhu, a jsou nové, jak svědčí neznalost poměrů starých (anonymita bohů, míst, reků, nejasné popisy kulturních momentů), neznalost bojů a válečných výprav, moderní romantismus a sentimentalismus. Nové námitky přineslo »Athenaeum« (III. 333—365): palaeografické, jazykové (od Gebauera a M. Opatrného) a hlavně literárně historické. Vančura Jind. v článku Jak soudí literární historie o původu epic. písní RK a RZ (»Athen.« III. 346—349) uváděje názor Hattalův, že epické písně RKZ nejsou prostonárodní, dokazuje, že koncem XIII. a poč. XIV. stol. nemohl u nás vyspěti básník obdobný Ivanu Mažuranićovi a Petru II. Petrovići Něgušovi. Tito předpokládají rozvoj domácí epiky prostonárodní, u Jihoslovanů od XIV. stol. dosvědčené. Takové však v Čechách (a Polsku) nebylo. Zbyla jen lyrika a písně obřadné, kdežto z poesie epické jen báje, pohádky, pověsti, z nichž hojně čerpal ještě Dalimil (z národních, rodových, místních). Stejně nemožným vidí se Vančurovi pohanství RK na poč. XIV. stol. a domnělé studium prostonárodní poesie, jež RK předpokládá. K témuž výsledku dospěl také Jar. Vlček v článku RK a RZ se stanoviska literně historického (»Athen.« III. 349—355). V jiném směru sesiloval podezření a možnost falsifikace Josef Truhlář svým Desaterem falsifikátů musejních (»Athen.« III. 355) a Arn. Kraus vylíčením obdobného sporu o staro. německou ukolébavku (t. 357). Současně objevil se také mimo »Athenaeum« Historický rozbor básní RK: Oldřicha, Beneše Hermanova a Jaroslava (1886), jejž podnikl Jar. Goll za tím účelem, aby se dopátral doby, kdy vznikly uvedené básně. Při Oldřichu srovnávání pramenů největší shodu ukazuje s Hájkem. Ježto není pravděpodobno, že by Hájek byl čerpal z básně podobné RK, lze tuto shodu vyložiti, že RK čerpal z Hájka, a kde od něho se liší, z Dubravia a Dobnera, i prozrazuje tudíž původ nový. Při Beneši vyvráceno mínění, že kol. r. 1817 nikdo nevěděl o Beneši Heřmanovu, poukázáním na Paprockého, Pubičku a Dobnera, kteří hrdinu znali. Posléze v Jaroslavu srovnáním se staršími i pozdějšími zprávami konstatováno, že jeho děj shoduje se plněji teprv s novějšími prameny, Hájkem, Długošem, Dubraviem, Crugerem, Pubičkou, což opět vyložiti lze pravděpodobně jen z nového původu. Pokračování ve výtkách přineslo opět »Athenaeum« III. 379—455. Gebauer v Poznámkách k diskussi o RK a RZ (str. 379) uvedl nové námitky jazykové. Masaryk dle plánu napřed naznačeného podal Náčrt sociologického rozboru RZ a RK (str. 406), J. Polívka pojednal O osobních jmenech v RK a RZ (str. 426), Hostinský v Glossach ke sporu o Rukopisy (str. 429) promluvil o průkaznosti aesthetické kritiky v tomto sporu, o vlivu domnělé antiquity na aesthetické oceňování, o významu filologie a palaeografie v dějinách umění, o důkazu per auctoritatem, o původě své vlastní nedůvěry k RKZ atd. Jos. Truhlář probral Svědectví o objevení RK a RZ (str. 442) a sice o RK Hankovo, Pflegrovo, Vaňurovo a Štovíčkovo, i ukázal na značné nesrovnalosti v nich. Později v »Athenaeu« IV. 74 doplnil tento článek rozborem originálů svědectví z pře Kuhovy. V novém roč. z příspěvků věcných důležitější jsou články Gebauerovy, Truhlářovy, Gollovy, Polívkovy a Masarykovy. Látka dřívější jimi se z části doplňuje. z části odůvodňuje a obhajuje. S nemenší horlivostí vstupovali do boje obhájci RK a RZ. Vynikali množstvím nad odpůrce, měli oporu v celé skoro veřejnosti české i ve valné většině časopisů. ale neměli pohotově ani zásoby příprav, ani pevného, všestranně promyšleného plánu. První odpor proti Gebauerovi zdvižen prof. Jos. Kalouskem v »Osvětě« (1886, 286), kde námitky filologické nepokládají se za rozhodující ve sporu a hlavní důraz klade se na palaeografii. Zároveň vyvrací se několika poznámkami síla koincidencí Gebauerových opakem, to jest zvláštnostmi, jež má RKZ proti Hankovi. Obšírněji ozval se Kalousek řadou článků Ve sporu o rukopisy (»Osvěta«, 1886, 376, 721, 1090); i v těch klade rozhodnou váhu na palaeografickou stránku rukopisů a podává nové doklady neshod mezi Rukopisy a Hankou. Jinak věnovány články Kalouskovy polemice proti Masarykovi, Královi, Seydlerovi, Gollovi. S positivními příspěvky k obraně RKZ přihlásil se také starý obhájce pravosti obou rukopisů a jeden z nejdůkladnějších znatelů starší literatury české, Jos. Jireček. Vzpominkami Jak P. J. Šafařík za posledních svých let smýšlet o RK a RZ (»Osvěta«, 1886, 356) ukázal, že Šafařík vždy věřil v RKZ a podezřelými památkami ve známém listě Pogodinovi že mínil hlavně glossy Mater Verborum. Touže positivností vyznačuje se také Jirečkovo pojednání Bulharské národní a naše staročeské zpěvy (»Osv.«, 1886, 596), ukazující na četné shody a parallely mezi obojími v rozměru i jednotlivostech, a posléze článek Ke sporu o rukopisy (»Osv.«, 1886, 911 a 1887, 36), kde vážně a důkladně polemisuje proti Polívkovým vývodům stran tvoření osobních jmen v RKZ a ukazuje též na filologický a básnický talent Hankův jako důvod proti domnělému jeho autorství básní RKZ. Mezi obhájci důrazně stanul prof. M. Hattala a to slovem i písmem, jednak jako filologický rádce při obranách dra Jul. Grégra v »Národ. Listech«, hlavně pak články v »Pokroku« r. 1886 č. 52, 54, 55 a v »Politik« r. 1886 č. 211, 214, 218, 222, 225, 232, 237, 239, 249, 253 a 256, kde polemisoval proti Jagićovi a jeho nejnovějšímu útoku na RK. Nejobšírněji však rozepsal se ve »Světozoru« r. 1887 č. 43—51, podav tu Příspěvek k obraně RK hlavně z methodického stanoviska, v němž ukazuje k rozdílu mezi prosaickou a poetickou řečí, probírá přehlásku u : i, Gebauerovo pravidlo o jotaci, sklonění adjektiv a zejména hájí princip, že jen odpůrcové RK mají vésti positivné čili přímé důkazy domnělé podvrženosti jeho, obráncové pak mohou bezpečně přestati na vyvracování důvodů jejich. RK klade do l. 1325—50 a, jak se zdá, připouští jeho známost před nalezením. Velmi záhy ozval se ve sporech rukopisných Fr. Zákrejs článkem O nynější výpravě proti rukopisům (»Osvěta«, 1886, 333), v němž podáva stručný přehled posavadních bojů a proti odpůrcům rukopisů staví autority dosavadních obránců a starší svědectví Šťovíčkovo a Šafrovo i nové svědectví Ant. Pflegra (z r. 1886) o nalezení a dřívějších osudech RK. Ostatek věnován prudké polemice s Masarykem a Gebauerem, jehož výtky hledí vyvraceti, užívaje při tom ostré dialektiky. Za prvým článkem následoval obšírný druhý: O nynějším výzbroji proti našim rukopisům (»Osvěta«, 1886, 454), jenž v celku jest odpovědí k březnovému sešitu »Athenaea«, a po něm další dodatečné: Výlet na Zelenou Horu (t., 1886, 951) a O nynějších potržkách rukopisných (t., 1020), rázu polemického. Stanovisko filologické zaujal Fr. Prusík nejprve v »Nár. Listech« (1886 č. 86) a pak v obšírných článcích proti Gebauerovi: K obraně RK a RZ (»Světozor«, 1886, 259) a O filologický h námitkách proti RK a RZ (»Osv.«, 1886), kde jazykové odchylky Rukopisů vykládá hlavně z básnické a prostonárodní povahy jejich. Pozoruhodna byla brošurka Jana M. Černého, Legenda o sv. Kateřině a rukopisové Kralodvorský i Zelenohorský (1886, viz také »Nár. Listy« 1882, 22. a 23. dub.), jež snažila se vyložiti vznik sbírky RK i RZ a hájila přesnosti jejich obdobnými chybami písařskými i jazykovými v leg. Kat. Jiné odborné příspěvky jsou od Jar. Čelakovského (»Nár. Listy«, 1886, 5. bř. se stanoviska právnického), Ant. Truhláře (t., 14. čce, se stanoviska historického proti Gollovi), J. L. Píče (t., 1886, 3.—9. čce, 30. až 31. pros.: 1887, 4.—6.; a v »Pam. archaeol.« 1893, 302), F. J. Zoubka Aforismy o RK (»Nár Listy«, 1888, 22. bř.) a zvláště článek V. V. Tomka K objasnění básně o Oldřichovi v rukopise Kralodvorském (»ČČM«., 1886, 357), v němž novými důvody hájen starší náhled, že Hájek čerpal z RK, odkudž vysvětlí se nápadná shoda jejich. Odpověd Gollovu ke článku tomu přinesl »ČČM.« (1886, 603). Posléze patří sem mnohé polemické články dra Jul. Grégra, uveřejňované v »Nár. Listech« r. 1886 a sebrané ve zvláštní spisek Na obranu RK a RZ (1886, str. 52, 2. rozmnožené vyd. 1886, str. 144), a téhož způsobu obšírná obrana Ad Rukopis Kralodvorský, sepsaná Oldř. V. Seykorou (1886). Nového vzpružení dostalo se rukopisným bojům na poč. r. 1887 zprávami o skončení a výsledcích chemických a mikroskopických zkoušek, konaných V. Šafaříkem a A. Bělohoubkem. Jakmile prvá úřední zvěst o nich objevila se v jednatelské zprávě musejní 16. led. 1887, ihned Gebauer uživ poučení odborníků podrobil věc kritice v »Athenaeum« IV., 157 (O chemické a mikroskopické zkoušce RK) a prohlásil: 1. Nynější zkouška chemická a mikroskopická nenalezla nijakého svědectví a nijakého důkazu, že by RK byl bezpečně starý. 2. Nepodobá se, že by chemie a mikroskopie vůbec byly s to, dokázati pravost a stáří nějakého rukopisu podezřelého. 3. Nynější zkouška chemická rozmnožila svědectví proti pravosti RK, objevivši berlínskou modř v písmeně N (nalezenou teprv 1704). Výsledky tyto, valně se lišící od názorů samých zkoušejících znalců, vzbudily přirozeně polemiku, zvláště mezi Bělohoubkem a Gebauerem (»Osvěta«, 1887; »Athenaeum« IV.). Zatím vyšla tiskem Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních (»ČČM.«, 1887), obsahující kromě úvodů a protokolů o 8 schůzích kommisse jmenovitě stručnou zprávu V. Šafaříkovu a obšírnou Bělohoubkovu. Odpověď na ni podal Gebauer v novém článku (»Athen.« IV., 291), jímž kritisuje důkazy Šafaříkovy pro pravost RK jako nepřesné a z jednoho nálezu (pozlátko okolo N) ve spojení s berlínskou modří Bělohoubkovou čerpá naopak svědectví nepříznivé. Rozborům Gebauerovým dostalo se z ciziny souhlasu od lipského chemika J. Wislicena (listy jeho v »Athenaeu« V., 72). Zároveň Jul. Stoklasa posuzoval Zprávu Bělohoubkovu i Šafaříkovu v »Nár. Listech« 25. pros. 1887 a 22. led. 1888. Na oba odmítavé posudky odpověděl Bělohoubek (»Osv.«, 1888, 466) vytýkaje Wislicenovi, že neviděl RK, nezná sporu ve všech jeho fasích a neměl authentické zprávy jeho. Z neznalosti té vyplynuly prý pak i některé věcné omyly Wislicenovy: Činil své pokusy jinak než Bělohoubek, odkudž různé výsledky, provedl zkoušky v počtu nepatrném, s materiálem nedostatečným atd., jest tudíž nekompetentní ve sporu tomto a odsouzení jeho jest příkré, nespravedlivé a nesprávné. Avšak v jedné věci shodli se posléze oba badatelé, Gebauer a Bělohoubek: že z pokusů Bělohoubkových nelze přímo vyvozovati pravosti RK bez souhlasu filologie, historie, palaeografie atd. (viz odpověd Gebauerovu v »Athen.« V., 233 sl.). Hlučné boje o RKZ budily hned od počátku pozornost i v kruzích vzdálených, jmenovitě v zemích slovanských. Nejvíce však povědomost o nich rozšířilo převedení diskusse o RKZ do Jagićova »Archivu«, jehož zakladatel a redaktor od počátku s živou účastí a souhlasem provázel odpůrce. Počátek učinil Masaryk přepracovaným a rozšířeným překladem svého sociologického rozboru: Skizze einer sociologischen Analyse der sogenannten Grünberger und Königinhofer Handschrift (»Archiv f. sl. Phil.« X., 54), v němž vytýká hlavně nedostatek mythickosti, neznalost bohů a pohanského názoru světového vůbec, domnělý boj pohanství a křesťanství v Záboji, neznalost starého bojovného života atd. Odpovědi dostalo se na tento článek od J. L. Píče v »Památkách archaeol.« XV., 108 sl. Brzo po článku Masarykově přinesl »Archiv« také překlad Gebauerova rozboru chemické zkoušky, Chemische und mikroskopische Prüfung der Königinhofer Handschrift (X., str. 152 sll.), shodný v podstatě i vývodech s jeho českým článkem v »Athenaeu«, a později obšírnou rozpravu Unechtheit der Königinhofer u. Grüneberger Handschrift (t. X., 496—569 a XI., 1 až 39 a 161-188), obsahující systematický úhrn všech námitek proti pravosti obou Rukopisů a spolu generální revisi sporů skoro dvouletých. Promluviv v úvodě o provenienci obou rukopisů i o způsobu zkoumáni pravosti rukopisů vůbec, začíná Gebauer vlastní rozbor analysí grammatické stránky RKZ. Výtky své shrnuje ve 100 kategorií, obsahujících přes tisíc odchylek, z nichž mnohé zvláště ze skladby a semasiologie objevují se tu poprvé. Druhá čásť rozboru věnována parallelám, napodobením, reminiscencím atd. ze starších i novějších literárních děl a jejich významu ve sporu.

V části třetí reprodukován rozbor historický dle článků J. Vančury a Jar. Vlčka po stránce literárně historické, dle Palackého (posudek o obléhání hradu Kruvojova), Feifalika, Knieschka a Masaryka po stránce kulturně historické a dle Golla po stránce historické. — Čásť čtvrtá opakuje palaeografická svědectví Dobrovského, Palackého (starší), Pertzovo, Sicklovo, Wattenbachovo i nové námitky J. Truhlářovy. Část pátá reprodukuje známé námitky technologické, založené zvláště na rozboru zkoušek Šafaříkových a Bělohoubkových. V části šesté se rozbírají a vyvracejí svědectví uváděná na prospěch RK a RZ i ukazuje se, že Hanka docela stačil na složení lyrických písní RK dle vzoru ruských, srbských a novočeských písní. Obsah RZ a epické zpěvy RK nechce ani Gebauer přičítati Hankovi, přenechávaje rozřešení záhady té pozdějšímu badání jiných. Také pro širší kruhy spracoval Gebauer výsledky sporu ve spise Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888). Důvody jsou celkem tytéž jako v »Archivu«, ale systém jest nový, forma populárnější. Nový jest tu tak zvaný důkaz proužkový. Ze skrovného počtu proříznutých liter, z mezer před řezem a za řezem, pak ze slova »liuhem«, jehož v češtině není, soudí Gebauer, že písař RK psal na proužcích již oříznutých řádky kusé s tím úmyslem, aby se ve čtenáři budilo domnění, že listy byly popsány původně (před oříznutím) celé a že to, co řádkům nyní kusým a nesouvislým schází, nalézalo se na částech odříznutých; písař prý byl tedy padělatel; a poněvadž od téhož písaře psán celý RK, jest všecek RK padělek. Pátý ročník »Athenaea« přinesl jako dozvuky námitky Jos. Truhláře proti některým poznámkám A. Patery, proneseným v různých publikacích staročeských textů na obranu RK (V., 250); Masaryk uveřejnil Nový důkaz proužkový, uváděje, že linkováno bylo teprv na proužcích, a J. Peisker přispěvek Libušin Súd a zádruha prachenská (»Athen.« V., 293). Mnohem významnější jest článek Gebauerův, Moravismy RK prý důkazem jeho pravosti (»Ath.« VI., 10), a to motivem i obsahem. Motivem byl totiž spis J. Jirečka, od samého počátku boje připravovaný, jenž vyšel na rozhraní r. 1887 až 1888 v Rozpravách Král. čes. společnosti nauk pod titulem O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských. Jireček rozebral tu známé památky dialektické (legendu o sv. Kateřině, evangeliář Vídeňský, Bohemarius a Dialogy, Sequentionarius, Knihy půhonné, Million, evangeliář Olomúcký a j.), i takové, kteréž nesou pouze stopy písařů na zvláštnosti moravštiny navyklých (Alexandreis Jindř.-Hradecká, Budějovická a Budějovickomusejní, Hugo O připravení srdce, Mandevill, Klement. Gesta Romanorum a j.) s tím výsledkem, že čeština na Moravě vyvíjela se dvojím směrem, českým (spisovným) a nářečním. Jazyk RK na rozdíl od RZ, kterýž jazykem jest památka česká, pronáší ráz moravský směru nářečniho; zvláštnosti jeho tudíž dotvrzují starobylost památky této. Gebauer souhlasí, že moravismy v RK jsou, ale moravismy by byly svědectvím pravosti RK. 1. kdyby byl Jireček jazykové námitky, proti RK přednesené, vyvrátil vesměs nebo aspoň hlavní a rozhodné z nich a 2. kdyby bylo dokázáno, že moravismy v RK nemohou pocházeti od padělatele novočeského. To se však dle Gebauera nestalo: Jireček prý nevyvrátil z jazykových námitek nic a moravismy uváděné mohou pocházeti od Hanky r. 1817. Zároveň polemisuje Gebauer proti Jirečkovi, že by RZ byl co do mluvy památka česká, ježto má mnoho chyb, zvláštností a odchylek společných s RK. K obšírnějším spisům obranným této doby náleží Frt. Bačkovského RK a RZ ve světle pravděpodobném (1888), O. V. Seykory Na obranu RK (1893). Mnohem vážnější byly obranné příspěvky Ign. B. Maška počínající článkem O čem svědčí proužky RK? (»ČČM.« 1889, 182). V celku dovozuje Mašek, že základy a přípravy důkazu Gebauerova a Masarykova nebyly dostatečné a zcela objektivní; v jednotlivostech pak, zacházeje až do nejmenších podrobností, vytýká nepodstatnost námitky o přílišných mezerách prázdných mezi střihem a necelým slovem, chybné počítání liter kusých a neurčitost důkazu Masarykova (o souběžném linkování); zároveň seslabuje výtky založené na »líuhem« v češtině prý nebývalém a nemožném, na nesouvislosti obsahu a podává proti tomu svědectví positivní. Gebauer odpověděl na kritiku Maškovu v »Athenaeu« (VII, 33 a 95), obhajuje svých vývodů i jejich základů, načež uveřejnil Mašek Příspěvky k obraně RK (»ČČM.« 1893, 225), v nichž trvá na výsledcích prvé své kritiky a přidává zároveň výklad koincidence v slově »zaměšiti sě«. Proti oběma příspěvkům Maškovým čelí odmítavý článek Gebauerův Dva důvody pro odsouzení RK (»ČČM.« 1893, 407). Jiný příspěvek Maškův jest Pamět Přibyslavská XV. věku a RK (»Osvěta« 1890, 250 a »ČČM.« 1893 428), jímž mezi jiným doložil formu, Čestmír' a adverb. silno, dále tvary vojvoda, vojvoditi a zprávu o zahnáni Tatarů u Olomúce od Čechů. Podobný příspěvek podal také V. Piskáček, Listina kláštera Zbraslavského z r. 1418 (v Programmu gymn. roudnického r. 1893). V. Hauer jednal v »Kroku« IV. 403 o slovese usvědnúti, dokazuje správnost výkladu Prusíkova v »Osvětě« 1886 str. 605. Z druhé strany proti RK přibyl důvod v Havlíkově pravidle o jerovém e a příspěvkem Pekařovým (»Athenaeum« VIII. 126 a v LF. XXIII. 259), ze »Hrubá« nebo »Velká« Skála do války třicetileté se nevyskytá, nýbrž jen Skála, Skály, Skála Smiřická.

Veliké překvapení ve sporech rukopisných nastalo poč. r. 1896, kdy na obranu jejich vystoupil posavadní odpůrce dr. V. Flajšhans obšírným článkem Boj o Rukopisy (»ČČM.« 1896, 195—282). Flajšhans postavil se opět na stanovisko Dobrovského. Methodicky založen jest Flajšhansův článek na Gebauerových posicích. Z různých method, jichž Gebauer užil při rozboru legendy o sv. Kateřině, při obraně Mastičkáře a Evangelia sv. Jana i při diskussi o RKZ, abstrahuje si právo důkazu z možnosti, jejž odůvodňuje jmenovitě také tím, že dialektický RK jest ve XIV. stol. osamocen a není tudíž možno odchylky jeho dokládati z rukopisů stejné kvality, dále že jest aspoň z části památkou národní poesie a památkou původní na rozdíl od druhých umělých a přeložených. Z téže příčiny Flajšhans ospravedlňuje také jiný způsob důkazu, z náhody. Jádro rozpravy Flajšhansovy čelí proti filologickým námitkám Gebauerovým a jeho předchůdců, ježto pokládány bývají za nojrozhodnější; o námitkách ostatních zmiňuje se mimochodem. Úkol pak svůj vidí v tom, aby ukázal, že četné námitky Gebauerovy dají se také jinak vyložiti a to bez ujmy pravosti RK. Gebauer v rozpravě své v »Archivu« rozdělil námitky své ve 100 kategorií. Flajšhans drží se rozdělení toho a ke každé kategorii přidává své poznámky. Pokládaje RK za dialektický (východně), utíká se přirozeně nejčastěji k výkladům z dialektu, k moravismům. Nejvážnější námitky vysvětlují se a dokládají z dialektických zvláštností nejen starších, ale i nejnovějších. Jiné námitky seslabovány dovozováním možnosti (archaismy, analogií, kleslostí formální, novotvary, z povahy RK jako památky původní, národní, jazykově více pokročilé), jiné předpokládanými chybami piseckými, jiné důvody cizími (Seykorův výklad k zaměšiti sě, hnáti koho posobě), navrhovaným novým čtením, jinde doklady z památek přesných nejen stol XIV., ale také a častěji z věků pozdějších. Posléze mnohé námitky Gebauerovy zůstavují se prozatím vůbec bez výkladu, ač uznávány Flajšhansem samým často za velice závažné. Positivní svědectví vidí Flajšhans v některých nápadných shodách RK s jerovým pravidlem Havlíkovým (jednoslab. žizň, krvi, sedm; s skály, s snahú, s starostami, k koněm). Rozhodnou váhu koincidencí RK s Hankou vysvětluje anebo aspoň seslabuje odkazováním k Dobrovskému, jenž byl zdrojem Hankových vědomostí, a právě tak seslabuje váhu parallel jiných (se staročeskými skladbami) tím, že neobsahují nic neobvyklého. Parallely s novočes. básněmi vykládá stejnou situací. Kytice nepovstala napodobením básně Hankovy »Na sebe«, ježto tato pravděpodobně jest mladší (z r. 1819). Posléze snaží se vyložiti i známé (od dob Nebeského) a podezřelé opravy Hankovy v RK, ukazuje k tomu, že Hanka RK pokládal za svůj majetek a podobně činil i v památkách přesných. Celkovou bilanci svých důvodů Flajšhans pronáší na konci a sice: 1. že úplně vyvrátil tři nejhlavnější výtky Gebauerovy, o autorství Hankově svědčící; 2. z ostatních 15 koincidencí že vyvrátil větší čásť úplně, v menšině pak ze shodu s Hankou a možnost v době tehdejší vysvětlil; 3. ze zbývajících jazykových námitek jistě největší čásť vyvrátil, ostatek seslabil a 4. všecko své vyvozování založil na principu jediném a v sobě shodném: na uznávání východního původu RK a na uznáváni novotvarů v něm. Přiznává však také, že i po jeho výkladě zůstanou v RK zvláštnosti a odchylky, jež však dle jeho mínění nemusí svědčiti o nepravosti, jako naopak jeho doklady nemusí prý svědčiti o pravosti RK. Odpovědi dostalo se obšírnému článku Flajšhansovu neméně obšírnou úvahou J. Gebauera O nové obraně padělaného rukopisu Kralovédvorského (LF, 1896, též o sobě). Gebauer probírá Flajšhansův důvod za důvodem, kritisuje všecky poznámky, výklady a doklady od čísla 1—100 a oceňuje posléze také methodický postup Jmenovitě v této části prosvítá zřetelně veliký rozdíl zásadní a tudíž i rozdíl v oceňováni jazykových zvláštností RK. Velkou váhu koincidencí snažil se Flajšhans oslabiti odkazováním k Dobrovskému. Gebauer naproti tomu neshledává v tom zvrácení, ba ani otřesení svého názoru o RK, zvláště když některé koincidence hlásí se pouze k Hankovi. Podobné zásadné rozdíly jsou i jinde: Gebauer, abstrahuje od koincidencí, uznává jen takovou obranu za vědecky správnou a možnou, jež by úhrnem o všech všudy odchylkách a zvláštnostech RK vytýkaných dokázala, že to nejsou odchylky a zvláštnosti, nýbrž věci, které ve XIV. stol. vůbec nebo v některém nářečí skutečně byly. Z úvodu obrany Flajšhansovy již bylo zřejmo, že nebude ani nechce býti obranou toho druhu, dovolávajíc se také důkazu z možnosti a z náhody. Odtud také plyne, že Gebauer zamítá skoro vesměs výklady a doklady na osvětlení a zdůvodnění novot a novotvarů v RK buď jako pozdní neb nezaručené neb nijaké, jinde jako subjektivní zdání pouhé možnosti atd. A nejinak dívá se na výklady z náhody i na uváděné moravismy. Nový článek Flajšhansův (»ČČM.« 1896, 349), Boj o Rukopisy, jest spolu s článkem v »Osvětě« (1896, 717) odpovědí na rozbor Gebauerův, dotýkaje se zvláště koincidencí s Hankou - Dobrovským, novotvarů, moravismů atd. Mnoho látky ke sporu hledíci obsahuje též Flajšhansův spis Podrobný seznam slov RK se zvláštním zřetelem ke kritice čtení a výkladu (1897). Poslední stadium sporu o RK, jakož i názory většiny obránců RK po posledních bojích více než desetiletých zračí se ve Flajšhansově Písemnictví českém (1897—98, str. 37—45). Klada RK do r. 1320 až 1340, soudí spisovatel, že básně hrdinské jsou výtvory umělého, vysoce vzdělaného básníka, písně lyrické pak skladby lidové a sice ze severovýchodních Čech. V rukopise spatřuje opis valně porušený; zamítá starší názory o původu jednotlivých básní a pomýšlí na stejnou školu, ne-li na stejného původce. Za nejkrásnější báseň pokládá Jaroslava, v Čestmíru shledává splynulinu dvou hrdinských básní, Ludiši vytýká jednotvárné vypravování o klání, v Záboji upozorňuje na mnohé záhady v obsahu i formě. Hlavní příčinu nedůvěry v RK spatřuje v tom, že básně tyto nejen citem pro přírodu, smyslem pro souměrnou úpravnost, stručným a plným výrazem myšlének, zjemnělým citem vlasteneckým, ale celou básnickou úpravou, řečí, slohem i pravopisem velice se liší od všech ostatních básní soudobých. Zmíniv se pak stručně o průběhu sporů o RK, charakterisuje poslední diskussi vedenou Gebauerem a Masarykem: se stanoviska chemického a palaeografického neuznává závažných námitek; se stanoviska dějepisného připouští, že RK představuje nejmladší podobu dějů popisovaných a rovněž připouští kulturně historické odpory proti jiným pramenům; se stanoviska jazykového nepopírá, že RK jest naprosto odchylný od známého dosud jazyka staročeského, že má hojně novotvarů a některé stopy nářečí moravských; v celku má za ne těžší námitky jazykové a literární, které ukazují zvláštní shodu s památkami novými, před r. 1817 vydanými, ač tu vidí možný výklad, že RK znám byl již před nalezením r. 1817. O výsledcích sporů soudí, že mnoho námitek již vyvráceno, ale že zbývá stále mnoho nevyvrácených; jest tudíž RK památkou spornou, tím spíše, že vysoká cena básnická mluví v jeho prospěch a posud neukázáno, kdo jej padělal a jak byl padělek možný. Mysliti tu na Hanku, jak plyne prý z vývodů Gebauerových, zdá se Flajšhansovi větší nehorázností, než klásti RK do století XIV. Z cizích hlasů poslední doby ozvaly se dva zvláště vážné: Jul. Lipperta (Socialgeschichte Böhmens I, 1896), vůbec nepříznivý, a dra M. Murka (Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhm. Romantik, 1897), jenž sice také zní odmítavě, avšak neupírá Rukopisům ceny básnické a literárně historické (srv. Jagić, Archiv VI, 308). Sluší dodati, že nejnověji uveřejnil J. Máchal v »Listech filolog.« (1899 str. 30 sl.) článek Hankovy ohlasy písní ruských, v němž dovozuje, že Hanka v l. 1816—18 zabýval se rus. písněmi ve sbírce Čulkova a podle nich že skládal svoje písně lyrické, dále pak ukazuje k tomu, že lyrické písně RK jeví parallely s písněmi ve sbírce Čulkova a Mosk. Pěsenniku více méně zřetelné, místy až doslovné.

Vydání. První vydání RK pořídil Hanka otisknuv text staročeský diplomaticky věrně a přidav k němu svůj překlad novočeský a V. A. Svobodův německý (v Praze, 1819); při druhém vydání (t., 1829) s úvodem a vysvětlivkami Svobodovými byl text staročeský libovolně pozměněn a k němu, jakož i ke všem pozdějším vydáním přidal Hanka mimo RZ též Píseň pod Vyšehradem a Píseň krále Václava, které později byly poznány jako padělky. Původní text pravopisem přiměřenějším připojen byl k něm. překladu hr. J. M. Thuna s úvodem Šafaříkovým a poznámkami Fr. Palackého (t., 1845); týž text byl pojat i do Výboru z literatury české (1845, str. 11 až 58). Z ostatních vydání zasluhují zmínky Hankova Polyglotta Kr. Rpsu (1852), fotografické vydání Vrťátkovo (1862), vydání Wiesnerovo s illustracemi Alešovými (1886—1888) a konečně vydání s illustracemi Manesovými (čásť u Bellmanna, potom s textem upraveným od Fr. Prusíka a výkladem od R. Tyršové u bratří Šimáčků v Praze 1887).

Překlady. RK byl přeložen téměř do všech jazyků evropských: do něm. přeložili jej V. A. Svoboda, hr. J. M. Thun a S. Kapper, do angl: J. Bowring a A. H. Wratislaw, do franc. L. Leger, do ital Fel. Francesconi, do rus. Šiškov, A. Sokolov, N. Berg a Iv. Někrasov, do pol. L. Siemieński, K. Brodzinski a j., do slovin. Fr. Levstik, do luž.-srb. J. E. Smoleř, P. Jordan, do jihosl. Slavko Zlatojević, Ignác Berlić, do bulh. R. Žinžifov, do maď M. Riedl a mn. j. Jednotlivé básně přeloženy do jaz. malorus., dánského, švéd., novořec., čudského a j.

(K článku tomuto užito rozpravy V. Nebeského v Riegrově Slov. nauč. a pojednání dra Jos. Hanuše v Památníku na oslavu padesátiletého panov. jubilea císaře Františka Josefa I.)