Ottův slovník naučný/Konsul

Ottův slovník naučný
Konstruovati	Konsul	Konsul (Štěpán)

Údaje o textu
Titulek:	Konsul
Autor:	Josef Miroslav Pražák, Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 745–748. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Konzul (rozcestník)

Konsul (lat. consul, skráceně COS., řecky ὁ ὕπατος), nejvyšší úředník v Římě. Po zrušení vlády královské r. 510 př. Kr. postaveni byli v čelo státu Římského dva úředníci, kteří dle svého úkolu vojevůdcovského sluli praetores (vůdcové), dle své činnosti soudcovské iudices (soudcové). Obě tato pojmenování ustoupila však záhy jménu consules (kteréž značilo původně asi kollegové), jímž potom výhradné tito úředníci byli označováni. Volitelni byli s počátku pouze patriciové, od r. 367 př. Kr. (leges Liciniae Sextiae) také plebejové na jedno místo, avšak teprve po 25 letech (r. 342) zvolen byl první plebej. K-ové voleni byli v komitiích centuriatních za předsednictví k-a, diktátora neb interrega. Zemřel-li jeden z k-ů v roce úředním anebo poděkoval-li se z úřadu, byla vykonána volba náhradní. K. takto zvolený úřadoval pouze po zbývající čásť roku a nazýval se consul suffectus. Volby konány z pravidla již v polovici roku předcházejícího, a k-ové při nich zvolení nazývají se až do doby nastoupení na úřad consules designati (t. j. pro příští rok zvolení). Určitý nějaký věk nebyl s počátku podmínkou, aby někdo mohl býti zvolen za k-a, ani opětná volba nebyla vyloučena. Rovněž nebylo dříve podmínkou zastávání nižších úřadů. První omezení datuje se z r. 342, že před uplynutím 10 let nikdo nesmí týž úřad zastávati. Teprve r. 180 př. Kr. (lex Villia annalis) byl stanoven certus ordo magistratuum a dle něho rok 43. platil normálně, nehledíme-li k mimořádným případům osvobození od zákonných ustanovení, za rok konsulátu. Doba nastoupení měnila se za starých dob; od druhé války punské k-ové nastupovali 15. března (idibus Martiis), od r. 153 př. Kr. pravidelně 1. ledna. Na úsvitě toho dne nově nastupující k-ové konali auspicia na Kapitolu, potom, oděni jsouce togou praetextou, přijímali blahopřání senátorů, rytířů a čelných občanů města. Pak se odebírají v průvodu do chrámu Jova kapitolského, kdež obětují bílého býka a činí sliby (votorum nuncupatio). Po oběti řídí první sezení senátu na Kapitolu, v němž především referuji o věcech náboženských, ustanovují dobu pohyblivých svátků latinských (feriae Latinae) a podávají zprávu o stavu státu. S Kapitolu byli slavnostně vedeni domů. Jmény k-ů, jakožto nejvyšších úředníků, označován byl rok. Seznam jich t. zv. fasti consulares zachoval se nám ze staré doby a chová se v paláci konservátorů v Římě na Kapitolu. Doba úřadování vymezena byla pouze na rok, po jehož uplynutí k-ové odcházejí z úřadu. Bývalí k-ové slovou consulares (t. viri) a jim byla svěřována důležitá místodržitelství, praefektura v Římě, cura aquarum. Consulares repraesentovali v senátě první a nejvznešenější třídu senátorů. Caesar první zkrátil dobu úřadování a za doby císařské vešlo vůbec ve zvyk, že rok se dělil v úřadování čtyř- nebo dvojměsíční (nundinia). První pár k-ů, nastupujících na počátku roku, slove consules ordinarii (řádní), ostatní páry c. suffecti. Císařové z pravidla zastávají ten úřad a uvádějí jej ve své titulatuře. V pozdních dobách jsou též k-ové titulární (c. honorarii). Po rozdělení říše byli jmenováni brzy dva k-ové v Římě nebo dva v Cařihradě, brzy po jednom v každém hlavním městě neb i po dvou. Posledním k-em v říši západní byl Decius Theodorus Paulinus r. 534 po Kr., v říši východní Flavius Basilius Junior r. 541. Po něm počítají se léta až do r. 566 dle jeho konsulátu; na př. r. 566 = post consulatum Basilii XXV. Justinus II. přijal titul consul perpetuus v prvním roce své vlády a počítal dle něho léta svého panování, a následující císařové napodobili jej v tomto zvyku až do Leona VI. (r. 886–911), který úřad ten definitivně odstranil. Notitia dignitatum nezmiňuje se již o k-ech v seznamu funkcionářů. – K-ové měli s počátku plnou moc, kterou měli dříve králové, vyjmouc funkce náboženské, které po odstranění království svěřeny byly t. zv. rex sacrorum (sacrificulus). Omezení spočívalo v tom, že byli voleni pouze na rok, že byli dva, jsouce stejně oprávněni a opatřeni právem intercesse, čímž se navzájem omezovali, a že po složení úřadu mohli voláni býti k zodpovědnosti. Také intercesse tribunská v nejedné příčině omezovala pravomoc k-ů. Odznaky důstojnosti konsulské byly toga praetexta, sella curulis a dvanáct liktorů, kteří po jednom kráčeli před k-em nesouce na levém rameni svazky prutů, v nichž zatčeny byly sekery na znamení neobmezené trestní moci; později, od doby zákona Valeriova de provocatione (r. 509 př. Kr.), v okrsku provokačním musily sekery býti sňaty. Aby se zabránilo nepřístojnostem, k-ové střídali se v oboru správy ve městě (domi) v úřadování ob měsíc, v poli (militiae), kdykoli oba byli na jednom bojišti, střídali se ve velení ob den. Dvanáct liktorů kráčelo pouze před k-em úřadujícím, kdežto neúřadující k. měl ve starších dobách pouze accensa. Později míval i neúřadující k. dvanáct liktorů. K. starší (maior) činil počátek v úřadování. V případech mimořádných dohodovali se vespolek po dobrém, nebo rozhodl los, nebo bylo rozhodnutí vzneseno na senát. – Prvotní pravomoc k-ů, kteráž, jak řečeno, až na malé výjimky, objímala plnou moc královskou, během času rozmanitě byla omezena, jednak tím, že jisté funce byly z kompetence k-ů vyňaty, jako na př. census (r. 444 př. Kr.), civilní soudnictví (r. 366 př. Kr.), a svěřeny zvláštním úředníkům, censorům a praetorům, jednak také tím, že jiné úřady na úkor moci konsulské se zmohly, jako na př. tribunát. Správa financí dostala se záhy do rukou senátu. Omezení spatřovati třeba také v tom, že časem vyvinul se zvyk, že k-ové ve všech důležitějších věcech vyžadují si napřed vota senátu a teprve na základě jeho (in auctoritate senatus) jednají, tak že v mnohé příčiné jsou pouze vykonavateli vůle senátu.

Funkce k-ů možno rozděliti v politické, soudcovské, administrativní a vojenské. Politické. K-ové řídí volby úředníků původně patricijských (k-ů, praetorů a censorů v comitiích centuriatních, aedilů kurulských a quaestorů v com. tributních), jen volba t. zv. XXVI viri dála se za řízení praetora. Všecky důležitější zákony předkládány byly comitiína od k-ů. Právo k-ů ius cum populo agendi jeví se nejen v tom, že svolávají comitie centuriatní a tributní a contiones, nýbrž také ve vydávání ediktů. K-ové z pravidla svolávají senát a řídí jednání v něm. Vykonání snesení senátu přísluší jim v první řadě, zvláště senatus consultum ultimum »Videant consules« atd. (v. t.). – Funkce soudcovská. Soudnictví hrdelní k-ů s počátku neobmezené velmi bylo ztenčeno zákony lex Valeria, Valeria et Porcia. K-ům přísluší později pouze právo ukládati peněžité pokuty do výše 3020 assů, právo zatykací a zabavovací. Také značnější hrdelní processy proti cizincům a otrokům náležely, jak se zdá, v obor jejich pravomoci. Soudnictví civilní (iurisdictio inter privatos) postoupili na malé výjimky praetorům. Mají pouze právo intercesse proti praetorským ediktům na základě své maior potestas. K-ové fungují v případech t. zv. soudnictví dobrovolného: při adopci, emancipaci a manumissi. – Funkce administrativní. Zavedením censury tato funkce k-ů byla značně ztenčena. K-ům jest svěřena péče o veřejnou bezpečnost: při požárech dostavují se k ohni, zakazují nositi zbraň ve městě, vypovídají cizince a činí opatření proti rušení pokoje. S počátku k-ové spravovali též provincie, později, když počet provincií se rozmnožil, dělili se o správu s praetory. Od doby Sullovy však správa ta byla jim svěřena teprve po vypršení roku úředního (v. Prokonsul). – Funkce vojenské, vojenské impérium. Pravomoc tuto podrželi k-ové nejdéle v míře neskrácené. Nařizují odvod nejen občanů římských, nýbrž i spojenců. Právo jmenovati důstojníky vojenské (tribuni militum) měli až do r. 207 př. Kr., kteréhož přešlo úplně na comitie tributní. K-ové velí vojsku. Pravidelný kontingent roční, jemuž jeden k. velel, byly dvě legie a příslušný počet vojsk pomocných. Dříve však, neŽ opustí město, k-ové konají auspicia a činí na Kapitolu sliby pro imperio suo communique re publica a obleknou se ve vojenský plášť vojevůdcovský (paludamentum). Právo uzavříti mír bylo omezeno dodatečným schválením senátu, později comitií centuriatních. Soudnictví hrdelní mimo obvod města a nejbližšího okolí měli k-ové v míře neobmezené. Zevním odznakem této moci bylo, že liktoři nosili sekery zatčené do svazku prutů. Provokace v této příčině nastala mezi r. 123–108 př. Kr. Od dob Sully, jenž nařídil, aby k-ové v roce úředním spravovali záležitosti ve městě a teprve jako prokonsulové aby byli posíláni do provincií, byli zbaveni i práva velitelství vojenského.

V době císařské konsulát pozbyl moci a významu a podržel toliko zevní lesk. K-ové byli voleni od senátu, ovšem dle vůle a pokynů císaře. Od III. stol. po Kr. byli jmenováni přímo od císaře. Augustus přidělil k-ům zakročiti ve prospěch fideikommissů, Claudius přikázal jim jmenování poručníků. Snad také sla na k-y appellace ve věcech civilních s Říma, Italie a senátorských provincií.

Kromě spisů o státních starožitnostech římských (od Mommsena, Langeho, Herzoga, Karlowy, Willemsa, Mispouleta) srv.: Klee, De magistratu consulari (Lip., 1832); W. Brambach, De consul. rom. mutata inde a Caesaris temp. ratione prolusio (Bonn, 1864); J. Asbach, Zur Geschichte des Konsulats in der röm. Kaiserzeit (t., 1882, v hist. badáních na oslavu jubilea Am. Schäfera). Pk.

K. v mezinárodním právu jest úřední osoba zřízená jedním státem v přístavě neb jiném obchodním středisku druhého státu za tím účelem, aby hájila obchodní zájmy a chránila vlastní poddané v tomto cizím státě přebývající. Na rozdíl od jednatelů diplomatických hájí k-ové zpravidla nikoli politické, nýbrž hlavně jen sociálně hospodářské zájmy. Úřad, jejž k. spravuje, nazývá se konsulátem. Podobnou instituci, jako jsou nynější konsuláty, znal již starověk. K ochraně obchodních zájmů zřízeny byly na př. již v Athénách a v Římě zvláštní soudy (polemarch apraetor peregrinuů, epagógové, nautodikové a j.). Řekové znali ústav proxenie. Proxenové byli představiteli hospodářských i politických zájmů cizího státu a voleni byli tímto státem, avšak skoro vždycky z místních občanů cizího státu. Nynější konsulský ústav má původ v obchodu, jenž kvetl v ranném středověku na březích Středozemního moře. Kupecká třída volila si tam ze svého středu obchodní zástupce a soudce, jimž dáván název k. Čestného postavení domohli se t. zv. k-ové obchodní (consules mercatorum) a k-ové námořní (consules maris). Z Italie rozšířily se konsulské soudy do jižní Francie a do Španělska. Z těchto konsulských institucí samosprávných a interních vyvinuly se konsulské instituce mezinárodni. Na počátku voleni byli k-ové jen od kupectva, později však jmenoval je stát, vždycky však byli k-ové zřizováni na cizím území jen se svolením cizího státu. – Velký význam v rozvoji konsulských institucí měly křižácké výpravy. Pod ochranou křesťanských mocí zakládány byly faktorie v Sýrii, Malé Asii a Egyptě a jejich k-ové nabývali tam vždy lepšího postavení. To potrvalo, i když Turci se zmocnili jihovýchodní Evropy. Ve zvláštních aktech, nazv. kapitulacemi, potvrzovali muhammedánští panovníci práva a výsady křesťanských přistěhovalců a jich k-ů. Kapitulacemi nazývaly se pak i mezinárodní smlouvy, jež křesťanské státy uzavíraly s muhammedánskými. K-ové byli pak zřizováni nejen ve státech muhammedánských, nýbrž i v křesťanských, a ze zástupců obchodní třídy stali se představiteli svého státu s obsáhlými právy a výsadami. Soudili nejen spory obchodní a civilní, nýbrž vykonávali i trestní soudnictví nad svými rodáky, a to i ve sporech s tuzemci, když oni (krajané k-ů) byli žalováni. Od XVI. stol. změnila se silně moc k-ů na evropském západě (nikoli v Asiii a vůbec na Východě), a sice zřízením stálých diplomatických zástupců. Hájení politických zájmů se k-ům odnímá a ponechává se jim pouze zastupování zájmů obchodních a ochrana státních poddaných v cizině. Nové postavení k-ů upravuje se jednak t. zv. konsulskými řády (vnitřním zákonodárstvím jednotlivých zemí), jednak mezinárodními smlouvami a jednak právními obyčeji. Význam obyčeje jest zvláště veliký na Východě. Ve mnohých případech jest to jediný pramen konsulského práva.

K-ové jsou dvojího druhu. Jedni jsou k-y skutečnými nebo řádnými k-y z povolání (consules missi, franc. consuls de carrière, něm. Berufskonsulen, Fachkonsulen, rus. щтатные консулы), druzí jen k-y čestnými (consules electi, franc. consuls honoraires, něm. Wahlkonsulen, rus. нештатные консулы). Tito volí se z místních obyvatel cizího státu, hlavně z řady tuzemských kupců, a nepočítají se za skutečné státní zřízence. Místo platu dostávají jen rozličné konsulské poplatky a zabývají se i po svém zvolení tak jako dříve obchodem neb jiným svým zaměstnáním. Naproti tomu k-ové z povolání věnují se úplně své konsulské službě a nesmějí se zabývati jakoukoli živností. Jmenováni jimi bývají jen vlastní poddaní, kteří se ke konsulské službě vzdělali odborným studiem. Na Východě, kde k-ové konají zároveň služby diplomatické, čestných k-u není. Dle stupně svého významu a postavení dělí se k-ové na generální k-y, na k-y a na vicek-y. Někdy se zahrnuji všichni k-ové společným názvem konsulský agent (na rozdíl od agenta diplomatického). Výrazu toho užívá se však také o nejnižším (čtvrtém) stupni v konsulské hierarchii. Pokud se týče práv a povinností, nerozhoduje vyšší titul nebo nižší titul konsulský, působí-li ovšem k. samostatně. Generální k. má zrovna taková práva a povinnosti jako k. nebo vicek. Vyšší titul dáván bývá zpravidla k-ům, kteří mají sídlo ve větších a důležitějších střediskách obchodu, anebo těm, kteří mají dozor nad konsuláty v jednotlivých menších správních okrscích. Dotčené tituly nejsou však ve všech státech stejné. K vyřizování svých záležitostí má k. konsulskou kancelář, kterou spravuje obyčejně sekretář nazvaný chancelier (kancléř). Pro překladatelské práce ustanoveni jsou u konsulátů tlumočníci, nazvaní ve Východních zemích dragomany. Jmenování k-ů děje se konsulským patentem, t. zv. lettres patentes nebo lettres de provision, avšak cizí stát musí stvrditi, t. zv. exequatur nebo placet (v Turecku berat), dotčené jmenování.

Co se týče působnosti k-ů, sluší uvésti: 1. K. hájí práva a zájmy státu, od něhož jest zřízen; bdí tudíž nad zachováváním obchodních a jiných mezinárodních smluv a podává svému státu zprávy o všem, co může míti vliv na obchod a plavbu na moři, a vůbec pravidelné zprávy o své činnosti; 2. poskytuje poddaným svého státu ochranu před libovůlí cizích úřadů, udílí jim nutné podpory, rady atd.; 3. k. jest administračním zřízencem. Vydává a viduje pasy, bdí nad tím, aby jeho krajané konali vojenskou a jiné povinnosti, zhotovuje rozličná vysvědčení o životě, smrti atd. Předpisuje-li domácí zákonodárství závaznou nebo fakultativní immatrikulaci, vede v této příčině rejstřík všech krajanů v jeho okrsku se zdržujících; 4. k. koná funkce notářské, jako jest ověřování listin, legalisace podpisů atd.; 5. provádí řízení ve věcech nesporných a v zemích východních vykonává kromě toho obsáhlou moc soudní nejen ve sporech obchodních a civilních, nýbrž i v trestním řízení; 6. v městech přístavních má k. dozor nad plavbou a vykonává plavební policii.

Literatura. Kromě všeobecných spisů o právu mezinárodním sluší uvésti z literatury francouzské: De Cussy, Réglements consulaires des principaux États maritimes de l´Europe et de l´Amérique (Lipsko a Paříž, 1851); týž, Dictionnaire ou manuel lexique du diplomate et du consul (Lipsko, 1856); Lehr, Manuel théorique et pratique des agents diplomatiques et consulaires, français et étrangers (Paříž, 1888); De Clercq et de Vallat, Guide pratique des consulats (4. vyd. 1880); Dalloz, Jurisprudence générale; z literatury anglické: Joel, A consul´s Manuel (Londýn, 1879); Ingles, Consular Formulary (t., 1879); z literatury německé: Bulmerincq, Consularrecht (v Holtzendorfově Handbuch des Völkerrechts, sv. IV., 1887); Zorn, Consulargesetzgebung des Deutschen Reiches (Berlín, 1884); Steinmann-Bucher, Die Reform des Consularwesens aus dem volkswirtschaftlichen Gesichtspunkte (t., 1884); König, Handbuch des deutschen Consularwesens (4. vyd. t., 1888); z literatury rakouské: Neumann, Handbuch des Consularwesens (1854); Piskur, Oesterreichisches Consularwesen (1862); Malfatti di Monte Tretto, Handbuch des öster.-ung. Consularwesens (1879, doplněk 1882); z literatury ruské: Naumov, Konsuljskoje pravo Jevropy i Ameriki (Moskva, 1850); Vejner, Konsuly v christianskich gosudarstvach Jevropy i Sěv.-amer. Sojed. Štatov (Petrohrad, 1894). -dlc.