Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Kocín

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kocín
Autor: Antonín Truhlář
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 478-479. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Jan Kocín z Kocinétu

Kocín Jan z Kocinétu, čelný spisovatel doby Veleslavínovy (* 14. ún. 1543 v Písku, † 26. bř. 1610 v Praze), byl syn Vavřince Kociana, měšťana píseckého, a vynikal od mladosti snahou po vědeckém vzdělání. Stav se v Praze bakalářem (1562), zabýval se vyučováním; r. 1568 povzbuzován jsa radou svých příznivců Jana Banna, sekretáře král. komory české, a Tomáše Husineckého, lékaře na Starém Městě pražském, odebral se do ciziny a prodlel několik let ve Štrasburce, kdež tenkráte byla ve květu škola proslulého paedagoga Jana Sturma. R. 1575 podnikl cestu do Italie maje v úmyslu poznati tamější university; avšak dospěl jen do Padovy, neboť zuřící mor benátský další putování jeho zamezil. Hlavní péče K-ova nesla se v těch dobách ke studiu filosofie a právnictví; v krasořečnictví a rozvláčných výkladech učenců italských nenalézal nijakého zalíbení a hodlal tudíž z Padovy obrátiti se do Paříže, kamž zejména pověst Jeana Bodina jej vábila. Avšak nepokoje válečné i tento záměr jeho zmařily. Asi počátkem r. 1577 navrátil se do Prahy a stal se tam za nedlouhý čas předním písařem radním na Malé Straně. Byl dvakráte ženat, poprvé s Magdalenou z Úterého a podruhé s Annou Cejnarovou z Hradce Králové, avšak nezůstavil mužských potomků. Pohřben byl v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně.

K. náleží k nejučenějším a nejvážnějším zástupcům literární činnosti v Čechách na konci XVI. stol., ať již hledí se k rozsahu nebo k důkladnosti vykonané práce. Vynikal nejen bystrou soudností a vytrvalou pílí, ale i vlasteneckým úsilím, hledě povznésti vhodnými prostředky vědecký pokrok na domácí půdě. Již za svého pobytu ve Štrasburce horlivě o to dbal, by Sturmova methoda učitelská také do škol českých pronikla. Za tím účelem vydal Aristotelovu Rhetoriku (Aristotelis Rhetoricorum lib. III., Štrasburk, 1570) se Sturmovým latinským překladem i výkladem, použiv k tomu starších přednášek, ochotně mu propůjčených, a vydání připsal radě města Hradce Králové, o rozkvět a zdar školních nauk zvláště pečlivé. Podobný účel mělo vydávání řečnických spisů Hermogenových, kterých několik svazků za sebou následovalo a městům Pražským, Vilémovi z Rožmberka, Mich. Španovskému z Lisova a Václ. Vřesovcovi z Vřesovic bylo věnováno; i tam překlad a výklad jest majetkem Sturmovým, avšak redakce a vůbec úprava náleží K-ovi. Pokrokový ráz, namířený proti nehybné ztrnulosti v oboru veřejného života i proti zarputilé nenávisti novot vůbec, jakkolivěk výhodných, důtklivě se hlásí hned v prvním samostatném díle K-ově, vydaném po návratu do vlasti a nadepsaném Prolusio scholastica politicae exercitationis, in qua explicatur natura prudentiae et illa pervulgata opinio examinatur, quod viri docti, et qui apud exteros vixerunt, ad sustinenda civilia munera non sint apti atque idouei (1578), t. j. Školní nástin politické vycvičenosti, ve kterém se vykládá podstata rozumnosti a vyšetřuje se obecný předsudek, že prý učenci a ti, kdo žili v ciziné, ku správé úřadu občanských dobře se nehodí. K. ovšem, obhajuje tam učenou dráhu, ale moudře připomíná, že vědecké vzdělání v oboru politickém tehdy pojišťuje šťastný zdar, má-li na zřeteli skutečný způsob svého okolí, nenutíc ku převratům ani náhlým pokusům, jakož zase prostá dovednost praktická tehdáž vynikne, když řádnými vědomostmi se zdokonalí. Spisek zajímá nemálo také mužnou přímostí, jak K. naznačuje svůj budoucí programm, dle něhož ve prospěch obecného dobra působiti jest odhodlán. Ještě významnější po stránce vědecké jest poněkud pozdější práce K-ova Joannis Bodini Andegavensis Nova distributio iuris universi, ab ipso autore in tabula adumbrata, nunc autem... dialogo explicata (1581), t. j. Nový rozvrh veškerého práva, nastíněný skladatelem samým v listovém přehledu a nyní podaný způsobem rozmluvy; obsahuje methodickou rukověť nejen ku přehlednému roztřídění právních odvětví, ale zejména i ku přesným výměrům jednotlivých pojmů, pravidel, platností a zákonů. Pro studium srovnávací poskytnuta byla tímto dílkem domácím právníkům pomůcka ceny nevšední.

Ke spisování českému K. přiklonil se hlavně působením Daniele Adama z Veleslavína, s nímž jej pojila nejen vlastenecká horlivost a podobnost snažení, ale i upřímná vzájemnost rodinná. Učeností svou a vytrvalou prací Veleslavínovi velice prospíval a záhy stal se mu nejpřednějším pomocníkem při podnicích literárních. Prvním jeho českým pokusem bylo Rozmlouvání o moru (1582), tehdáž právě v Čechách strašně zuřícím; v brzku potom následovaly obšírné příspěvky, pojaté jako vložky v »Politii historickou« Dan. Adama z Veleslavína (1584), zejména Předmluva o tom, kterak by tažení a válka proti Turku předsevzata býti měla dle latinské předlohy Augeria Gislenia Busbeka a Praecepta gerendae reipublicae neboli Naučení správcům měst a obcí z Plutarcha (Πολιτιά παςαγγέλματα) a téměř současně Abeceda pobožné manželky a rozšafné hospodyně (1585), kterou vydavatel připojil k obranné rozmluvě »M. Jana Irenea«, nazvané »Čest a nevina pohlaví ženského«. Původu o něco pozdějšího jest překlad z latiny Providentia Dei. O řízení a opatrování Božském (1592), kdež přehojné citáty žalmické vyňaty jsou z veršovaných Žalmů Streycových (1587) a celek uzavřen delší rýmovanou skladbou Matyáše Grylla z Gryllova. Zvláště mnoho usilovné práce K. obětoval na překlad velikých historií církevních, Eusebiovy (Historia církevní Eusebia přijmím Pamfila, biskupa Cesarienského v Palestýné, na knihy desatery rozdělená) a Kassiodorovy (Historia církevní Kassiodora, Římského senátora, nazvaná Tripartita), kteréž obě jsouce opatřeny přídavky značného rozsahu vyšly r. 1594 nákladem Veleslavínovým a podporou několika příznivců českého písemnictví. Předlohou byl text latinský, nově upravený Volfg. Muskulem, Jach. Kamerariem a Janem Christoforsonem; způsob překladu jest pečlivý a provedený podle slibu K-ova vskutku tak, »jakž by praví Čechové, šetříce povahy a vlastnosti jazyka svého, psáti a mluviti měli«. Správnosti a lahodou ve slohu vyniká i poslední větší dílo K-ovo, Kronika nová o národu tureckém (1594), vzdělaná ve spolku s Dan. Ad. z Veleslavína podle latinského a německého textu Jana Lewenklaua z Amelbeurnu.

Vědecké styky K-ovy byly velmi rozsáhlé. Dokud dlel ve Štrasburce, býval často prostředníkem mezi učenými krajany a cizinou; později vzpomínával před jinými na Sturma, svého učitele a druhého téměř otce. Z řady přátel domácích jmenujeme Matěje Bydžovského z Aventina, Matouše Gregorina z Tulechova, Dav. Crinita, Petra Capellu, Tom. Mitisa, Tad. Hájka a Jiř. Carolida. Vyznačení erbovního »z Kocinétu« dostalo se K-ovi na samém počátku literární dráhy r. 1571. Král. město Písek uctilo památku K-ovu zasazením mramorové desky na radnici r. 1876. — Srv. Spiess, Zprávy o životě a spisech J. K-a z Kocinetu (»Otavan« 1866); Jan K. z Koc. co historik církevní (»ČČM.« 1876, 60); Jan K. z Koc. a jeho doba (»Osvěta« 1876, 797 a 1877, 103); Jana K-a z Koc. rodiče a příbuzní (Progr. real. v Hradci Kr. 1883, 31); Zoubek, M. Jan K. z Koc. obránce žen a manželství (»Osvěta« 1890. 788); Ott, Beiträge zur Receptions-Geschichte des römischcanonischen Processes in den böhmischen Ländern (1879, 249 a násl.); Matzner, K životopisu Jana K-a z Koc. (»Otavan« 1879, 44); Rybička v »ČČM.« (1881, 538). Nové vydání předního díla K-ova »Eusebiovy Historie církevní« obstaral J. E. Krbec, přizpůsobiv text překladu ku potřebám čtenářstva katolického (1855). Thř.