Ottův slovník naučný/Kandidát

Ottův slovník naučný
Kandia	Kandidát	Kandidus

Údaje o textu
Titulek:	Kandidát
Autor:	Josef Miroslav Pražák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 913. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Kandidát

Kandidát (lat. candidatus, skrácené cand.), ve starém Římě uchazeč o nějaký úřad státní. Jméno pochodí odtud, že uchazeč u veřejnosti objevoval se oděn bělostkvoucí togou (toga candida). K. ohlásil napřed v určité lhůtě kandidaturu svou u úředníka, který měl volby říditi, nejpozději 17 dní přede dnem voleb, kdy seznam k-u byl uveřejněn, a ten kandidaturu jeho buď přijal neb odmítl. V případě, že by odmítnutý k. proti vůli předsedy v comitiích byl zvolen, mohl tento zmařiti volbu tím, že odepřel prohlásiti jej za zvoleného (renuntiatio). V případě příznivém byl od předsedy zapsán do seznamu k-ů. Před volbami užívali k-i rozličných prostředků, aby si voliče naklonili. Obcházeli voliče (ambice) provázeni jsouce obyčejně otroky znajícími jména občanů (nomenclator) za tím účelem, aby k. mohl každého osloviti jeho jménem a tak se mu zalichotiti. K-i tiskli voličům ruce, vystrojovali též hostiny a rozdávali vstupenky do divadla. Soubor těchto prostředků slově ambitio. Časem však ucházení zvrhlo se v pravé podplácení, užívajíc prostředků nedovolených (v. Ambitus), jemuž ani přísné tresty nemohly učiniti přítrž. Odtud ještě dosud slove ucházení se o úřad kandidatura a uchazeč k. V době císařské, kdy úředníci voleni od senátu, což bylo již od dob Tiberia, jenž volební právo comitií zrušil, měl císař právo, doporučiti osoby některé jakožto vhodné pro ten neb onen úřad, a ty zvoliti byl senát povinen. Takto odporučení slovou candidati principis nebo Caesaris. Z pravidla omezoval se císař doporučiti menší počet k-ů, než kolik jich mělo býti voleno, tak že pro zbývající měli senátoři volnost volby. Právo rekommandace císařské nevztahovalo se však, jak se zdá, na konsulát, poněvadž na nápisech nikde se nečte candidatus přičiněno ku jménu konsula. Od III. st. po Kr. právo doporučení změnilo se v prosté jmenování od císaře. Pk.

K-y v prvních dobách církve křesťanské nazývali se novokřtěnci, poněvadž jim bylo po osm dní choditi v bílém rouše. V době nové sluje tak v církvi protestantské theolog, který po odbyté zkoušce obdržel úřad kazatelský, ak sluje tak vůbec uchazeč o nějaký úřad, službu nebo mandát volební. Proto kandidatura ucházení se o hodnost takovou a kandidovati vystupovati jako k.