Ottův slovník naučný/Jób

Ottův slovník naučný
Joasaf	Jób	Jobbé-Duval

Údaje o textu
Titulek:	Jób
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 577. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jób
Související články ve Wikipedii: Kniha Jób

Jób (hebr. Ijjób, lat. Hiob, arab. Ejjúb). 1) J., patriarcha biblický, jenž přes vynikající zbožnost svoji stihán jako nikdo jiný krutými ranami osudu, jež snášel s bezpříkladnou vytrvalostí a oddaností. Odtud stal se obrazem všech trpělivých nešťastníků a zvěst o neštěstí někoho náhle stíhajícím zvána zvěsti J-ovou. J. pocházel z Uz blíže Edómu i byl tudíž neisráélita. Obdařen byl hojně vším, čeho si srdce smrtelníkovo může žádati, statky, čeledí i četnou rodinou. Ve všem tom osvědčil se dokonale zbožným. By se přesvědčil, je-li jeho zbožnost opravdová, obdrží satan dovoleni Boží, odníti J-ovi nejprve jeho statky, čeleď a děti, a když J. zprávy o těchto neštěstích přijímá s plnou oddaností do vůle Boží (Bůh dal, Bůh vzal, buď jméno jeho pochváleno!), další dovolení stihnouti i jej samého malomocenstvím (elefantiasí). Opuštěn i vlastní ženou, vyvržen ze společnosti lidi, nesnesitelně trpě, při tom viny sobě nevědom, prohřeší se sice slovy netrpělivosti a pochybami, na konec však přece zachová víru ve spravedlivého Boha a spravedlnost řádu světového a ukvapenosti své lituje. Tak přestojí J. i tuto zkoušku, začež odměněn vrácením se jeho zdraví a dvojnásobným štěstím pozemským.

Osudy J-ovy jsou předmětem biblické knihy, jež vyškytá se v textu biblickém mezi knihou Přísloví a Písní písni. Knihu o 42 kapitolách možno přirozeně rozděliti na pět částí, jež obsahují: I. Prosaický prolog seznamující s dějem (kap. 1 a 2). II. Rozmluvy mezi J-em a přáteli jeho Elifázem, Bildádem a Sófarem, již uslyševše o jeho utrpení, přicházejí ho navštívit a potěšit (3—31). III. Řeči Elíhúa, jenž vystupuje jako člověk, který vyslechnuv obě svářící se strany a jejich řečmi neupokojen, snaží se sám podati vysvětleni utrpení J-ova. IV. Odpověď Jahvovu, k níž J. na konci II. části Boha přímo vyzýval (38—42, 6). Části II.—IV. jsou podány poeticky až na několik řádek prosou, jimiž vystupující osoby se uvádějí. Poslední, V. část jest epilog o konečné rehabilitaci J-ově. Přátelům J-ovým dostává se hněvu Božího za jich výroky proti J-ovi a nespravedlivé jeho obviňováni, jakož i že nemluvili o Bohu, což pravého jest, jako služebník jeho J., i odkázáni na přímluvu J-ovu.

Z těchto pěti částí považuje kritika část III. (řeči Elíhúovv) za nenáležející do původní básně; neníť o Elíhúovi řeč ani v prologu ani, což hlavně váží, v epilogu. Spojení mezi ostatní básní a řečmi jeho jest zcela volné i možno ho postrádati, aniž ublíží se smyslu básně neb argumentaci; naopak ruší spojitost mezi řečí J-ovou (29—31) a Jahvovou odpovědi na ni, jež následuje teprve v kap. 38, obsahem anticipujíce částečně odpověd Jahvovu, na druhé straně tvrdí se v nich v celku totéž, co již hlásal Elífáz. I sloh jejich jest podstatně jiný než ostatní knihy; je rozvláčný, strnulý a vykazuje hojně tautologií; konečně i poesií zůstává za ostatní knihou. Vyskytují se i zvláštnosti mluvy, mimo jiné i aramaismy, a sice větší měrou než v ostatní části. Ze všeho toho soudí moderní kritika, že tu jde o cenný dodatek, v němž o něco pozdější pisatel chtěl položiti důkaz na pravdy, jež po jeho názoru v básni dostatečně nebyly vytknuty nebo jichž vůbec pohřešoval.

Vlastní kniha J. jeví se nám jako literární práce, působící mohutně obsahem, dokonalá formou. Ode všech ostatních částí bible liší se pravidelným rozváděním důkazů, předčíc v ohledu tom jako dílo umělecké i nad Jesaiáše (40—66). Kniha vyniká originálností invence i svěžestí a samostatností podáni. Jazyk poukazuje na pozdní původ knihy (aramaismy a něco arabismů, zvláštnosti syntaxe), neméně na to, že snad autor žil v místě, kde stýkali se s Hebraei lidé mluvící aramejsky a arabsky. Parallely k místům J.-a nalézáme u Amosa, Jesaiáše, Jeremiáše, v Pláči Jeremiášově, Příslovích a některých Žalmech (zvl. 39, 88 a 107).

Původ básně klade tradice do doby patriarchy J-a samého, považujíc ji za současnou. Za autora považován tu přímo i Mojžíš. Podobné patriarchální zbarvení, upomínající na Genesi, vykazuje počátek a konec básně. Moderní kritika klade ji do doby daleko pozdější, jak tomu nasvědčuje mimo jiné vyvinutý názor o Bohu a pořádku světovém, třeba přesné stanoveni doby i ona uznává nemožným. Názor nejvíce rozšířený jest ten, že kniha jest stěží starší doby Jeremiášovy a že vznikla nejspíše v babylónském zajeti nebo brzy po něm. Svědčí tomu místy prozírající znalost Zákona, pokročilé poměry sociální, rozhled, schopnost a zkušenost autorova, reflexe o lidském životě a společnosti a jejím zařízeni, o ctnosti, o štěstí, nauka o Bohu a p. otázky, s nimiž setkáváme se, nehledíc k některým sporným Žalmům, nejprve u Jeremiáše. Zmínky zasluhuje i vystupování satana. Pozadí básně tvoří dle Davidsona doba státního rozvratu a nejvyšší bídy, na niž soudí se z líčení podaných J-em a jíž by mohla býti doba politických převratů, kteréž způsobili v Palestině a Sýrii Assyrové a Babyloňané. I formální dokonalost básně svědčí o zralém vývoji literatury. V poetice náleží knize J. místo v odděleni didaktickém. Formálně jest dialogem s vývojem dramatickým; o dramatu nemůže býti řeči. Text J-a jeví se silně porušen. Zmínky zasluhuje mimo jiné, že koptický překlad ze Septuaginty jest asi o 400 veršů kratší než text masory. Jeví-li se tím samým starší než text hebrejský, jest ovšem jiná otázka.

Kritický text podal Siegfried v Hauptově bibli (1893), Beer ve svém vydání, dále ve studii »Der Text des Buches Hiob untersucht« (Marburg 1895) a Bickell ve »W. Z. f. d. Kunde d. Morgenl.« (1894). Příspěvky k němu, hlavně na základě Septuaginty, podali Bickell a Dillmann. Z ostatní literatury srovnati sluší mimo díla všeobecná o bibli a její poetické části (hlavně Ewaldovy: »Die Dichter des a. Bundes« III. 1854 a Reussa »Philosophie religieuse et morale des Hebreux« 1873) překlady a výklady: Schlottmannův (1851), Renanův (1859), Delitzschův (2. vyd. 1876), Dillmannův (»Kurzgef. exeg. Handbuch« II. 3. vyd. 1891), Merxův (kritický, s hebr. textem 1871), Hitzigův (1875), Hoffmannův (Kiel, 1891), Siegfriedův (v Kautzschově bibli, 1894). Příspěvky podali Budde (»Beiträge zur Kritik des Buches Hiob«. 2 části, 1876), Cox (angl. výklad 1880), Davidson (v »Cambridge Bible« 1884), Cheyne (»J. and Salomon«, 1887), Bradley (2. vyd. 1883), Kuenen (»Einleitung« III. 1, 1894 a j. K formální stránce srv. Vetter, Die Metrik des Buches J. (Freiburg i. B., 1897). Dk.

2) J., první patriarcha všeruský, viz Jov.