Ottův slovník naučný/Jerusalem

Ottův slovník naučný
Jerš Ščetinnikov	Jerusalem	Jerusalem (osada)

Údaje o textu
Titulek:	Jerusalem
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 265. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jeruzalém

Jerusalem (hebr. Jerušálaim, ass. Urusalim, Ίεροσολυμα, nyní el-Kuds, t. j. »svaté« město), posvátné město všech monotheistův a někdejší stolice isráélského národního státu, po všechny časy nejpřednějši osada palestinská. J jest položen na jižní straně pahorkové skupiny, na třech stranách sráznými údolími obklíčeně, jež toliko na severu neznatelně přechází v planinu. Pahorky ty skládají se ze dvou řad směru sev.-již., západní vyšší, za pozdního starověku zvána Akra a ve středověku nepříslušně Siónem (srv. nejnověji A. Podlahu v Čas. Kat. duch. 1897, 553 až 555; starší náhled hájí Gatt, Die Hügel von Jerusalem, Freiburg i. B., 1897), vých. zvána v jižní části Sijónem a v sev. plošné části Moriá, přesněji a bezpečněji horou chrámovou. Obě výšiny na severu vrůstají v planinu, od sebe pak jsou odděleny údolím, které ve starověku bylo hlubší než nyní a nazýváno bylo za hellénistických dob »údolím sýrařů« (Τυροποιῶν), nyní el-Vád. Na záp. a jiho-záp. straně ovíjí město hluboké údolí Vádi er-Rabái, ve starověku zvané Ben Hinnóm, na východě široké údolí potoka Kidróna, jež za dob křesťanských po rozumu tehdejšího výkladu Joelovy věštby 4, 2 přezváno údolím Josafat; nyní slove Vádi Sitti Marjam. Kidrónské údolí, Tyropoión a Ben Hinnóm spojují se u jižního výpustku Sijjóna, údolím pak Kidrónským oddělena jest na vých. straně hora Džebel et-Túr, starověká Hora Olivová. Povrch jednotlivých městských pahorků byl za dob starověkých jiný než za dnů našich, tak zjištěno, že Sijjón od hory chrámové byl oddělen patrnou příčnou brázdou. Také na sev. straně hory chrámové na přič šířil se výmol, nyní zasypaný. Pahorky tyto, chovajíce v sobě na Sijjónu mocný pramen pitné vody, ve starověku zvaný Gichón, nyní 'Ain umm ed-Deredž nebo 'Ain Sitti Marjam, který podobou občasného zřídla vyvěrá v podzemních pecerách, hodily se výborně k městskému sídlu, přirozenou pevností význačnému, trpěly však přes to nedostatkem vody za dob letních, ježto Kidrón z pravidla vysýchá, bylo tudíž třeba udržovati vody v nádržích umělých, což děje se doposud. Jinak, jsa ve značné výši položen (Akra 790 m, Džebel et-Túr 818 m n. m.), honosí se J. podnebím zdravým a kromě horkých letních měsícův i příjemným.

Dějiny J-a rozpadají se v patero dob, povahou i dobou trvání svého nestejných. První doba zabírá prvé známé počátky až po opanováni města skrze Dávida. Nejstarší zprávy o J-u podává 14. kapitola Genese a dopisy Abdichibovy v archivu amarnském. Z nich poznáváme, že chrámová hora byla odvěkým obětištěm boha nejvyššího »Él Eljón«, monotheisticky uctívaného v jeskyni pod posvátnou skalinou, která podnes projevuje prastaré znaky obětnické. Obětiště samo zváno bylo Urusalim, z čehož, patrné nedorozuměním, ježto prvá část Uru- shoduje se s babylónským determinativem města uru neb dlu, ve výslovnosti opomíjeným, vznikl starší hebrejský tvar Salem. V městě a okoli vládli kněžští králové ne dědickým právem, nýbrž z vůle Élovy věštbou ustanovovaní, z nichž znám Abráhámův současník (kol r. 1900 př. Kr ) Malki-Sédek a poslední, Abdichiba, současník faraóna Amenhotepa IV. V zachovaných listech svých faraónovi stěžuje si Abdichiba do Chabirů, loupežných kmenů východoarabských, kteří znenáhla opanovali území jerusalemské. Za příchodu Isráélitů do Předjordáni (nedlouho před r. 1200 př. Kr.) vládli v J-ě Jebúsité, kmen od Kanaanských se lišící, a tu jest na snadě spatřovati v nich větev Chabirů, jež J-a dobyvši, v něm založila samostatné panství. Tehdy zván J. i Jebús (Soudc. 19, 10) a rozkládal se na Sijjóně, jenž byl znamenitě opevněn (Míká 4, 8). Jebúsité jerusalemští byli lid bojovný, který odolal útokům Josue i jeho nástupců. Král Adonísedek byl sice poraněn a zabit Josuou, ale Jebúsité zachovali si nezávislost až do dob Dávidových. Spoléhajíce na přirozenou pevnost města, odmítli Jebúsité vyzváni Dávidovo, načež J-a dobyl, »městem Dávidovým« přezval a hlavním městem své říše učinil.

Druhá doba. Výbojem Dávidovým nabyl J. velikého významu. Obyvatelstvo jebúské v městě zůstalo, ale vedle něho osazovali se Isráélité, kněží, vojínové i zámožnější zemané. Do J-a přenesena archa úmluvy, na Sijjónu zbudován od foinických umělců palác královský a město opevněno novou zdi, jejíž vých. a záp. strana přidržovala se krajů pahorku, na vých. byla chráněna věží Ofelem a na sev.-záp. tvrzí Milló, na místě, kde Tyropoión bylo zasypáno, odkudž i jméno Milló. Stavbu chrámu zůstavil David synu a nástupci svému Salomonovi, který J. značně rozšířil na severu, pojav do opevnění jeho i horu chrámovou. Tam na prostoře z části uměle navršené zbudovány chrám, jižněji od něho palác královský a již při zdi města Davidova slavný »dům lesa libánského«, na cedrových sloupích spočívající, v jehož hořejších částech byla zbrojnice; vedle těchto budov připomínají se ještě královská přijímací a soudní síň. Jméno Sijjónu odtud na horu chrámovou přenášeno a jím specificky čásť města Jahvovi zasvěcená, anóbrž i chrám sám označovány, kdežto jižní, původní část, hroby královské uchovávající, i nadále »městem Davidovým« zvána. Skvělý dvůr královský a vzrůstající význam města lákaly do J-a četné Isráélity i cizince z ostatních kmenů. Již Salomon zbudoval chrámy božstvům moábským a ammónským na hoře Olivové a čtvrť tyrská, později připomínaná, pochází nepochybně rovněž z jeho doby. Když zahájeny foinicko-isráélské plavby do Ofira při Perském zálivu, stal se J., jsa položen na cestě z Ezjóngébera do Tyra vedoucí, i důležitou stanicí obchodní. Účinkem těchto příznivých poměrů šířilo se město na straně záp., kteráž nová čásť samostatné opevněna, obě pak pevnosti spojeny v jedno příčnou hradbou, na jihu Tyropoión zavírající. Za Salomonových nástupců poměry jerusalemské měnily se nehrubě. Za krále Amasje opanoval J. isráélský král Joaš a strhl část sev. hradby záp. města, mezi branami nárožní a efraimskou; za Azarje byly hradby však opevněny a některé brány sesíleny ochrannými věžemi. Ježto hrozily vpády nepřátelské, pečováno o dostatek vody založením dvou vodojemů, horního určitě připomínaného a důsledně dle toho i předpokládaného dolního, Chizkiá pak prokopal Sijjón tunnelem podnes zachovaným, jenž svádi vodu Gichóna do vodojemu Šiloe v údolí Tyropoión. Současný nápis, o stavbě tunnelu jednající, r. 1881 objevili A. H. Sayce a H. Guthe. Obávaje se útoku assyrského, zbudoval Chizkiá na sev. straně druhou hradbu a připojil k J-u předměstí, odtud Mišné (= druhé město) zvané. Tato druhá hradba obkličovala J. na sev.-záp. straně, od pozdější věže Hippika až po tvrz Antonii v sev.-záp. rohu okresu chrámového. Takto opevněný J. byl dvakráte obklíčen voji assyrského krále Sanheriba, r. 701 a mezi r. 685—681 př. Kr., ale nenadálý úmor přiměl podruhé Assyry k rychlému ústupu. Za to stihla J. zkáza za obléhání r. 588—586 př. Kr., jež bylo vykonáno skrze vojska babylónského krále Nebukadnezara II. 10. Tebeta v IX. roce Sidkiově (pros. 588—led. 587 před Kr.) stanulo před J-em veliké vojsko babylonské, složené ze všech národů Nebukadnezarem podrobených, obklíčilo jej náspem a počalo ho prudce dobývati. Veškero vojsko júdské a část venkovského obyvatelstva byla se před tím do města uchýlila, čímž obrana stížena. Proto prorok Jeremiá radil k úmluvě s nepřítelem; než Sidkiá dal přednost dalšímu boj i, dal strhnouti mnohé domy i čásť král. paláce, jichž zdivem sesílil hradby, brány i věže, spoléhaje pak v pevnost města a v pomoc egyptskou, zmužile odrážel útoky babylónské. Ale pomoc egyptská neosvědčila se a utrpěla z jara r. 586 př. Kr. porážku. Jerusalemšti neužili dočasného odchodu Babyloňanův ani k náležitému zásobení se, čímž Babyloňanům, když v útocích pokračovali, boj usnadněn. Tu vznikly v městě hlad a mor. Jakkoli hladového lidu zoufalství se zmocňovalo, přece vytrval v odporu, až 9. Tammúza (ku konci června) r. 586 př. Kr. na straně sev.-záp. obléhatelé vnikli do města. Toliko chrám a Sijjón ještě zůstávaly v moci júdské, ale vzdaly se po útěku a zajeti králově. 7. Aba vojevůdce Nabuzíriddin nařídil jménem Nebukadnezarovým všemu obyvatelstvu, abv vyšlo z města, 10. Abu spáleny pak chrám, palác i všechny domy, hradby, brány a věže sbořeny.

Třetí doba. V troskách zůstal J. až do návratu Júdských z Babylóna r. 538 př. Kr. Zerubbabel chtěl obnoviti ihned chrám, ale pro všeliká protivenství přestal na obnově oltáře zápalného na místě někdejšího oltáře chrámového. Teprve v l. 521—516 před Kr. chrám znova zbudován. Město samo dlouho zotavovalo se ze zkázy. Hradby obnovovány nebyly, ale v sev.-záp. rohu okresu chrámového připomíná se od těch dob tvrz Bírá (Βάρις dob hellénistických). Ezra r. 444 př. Kr. snažil se marně obnoviti hradby, což podařilo se teprve Nehemiovi. Popis noční jízdy Nehemiovy kolem sbořených hradeb (Neh. 2, 12 sl. d.) jest základem topografie starojerusalemské. Z něho dovídáme se, že blíže severní (t. j. druhé) zdi byla soudní stolice náměstků perských. Hradby obnoveny v někdejším rozsahu, jakkoli bylo obyvatelstvo řídké. Královský palác nebyl však již obnoven, takže chrám i na jižní straně byl obklíčen prázdným prostorem. Naproti tomu Ἄκρα, za syrských dob připomínaná, sluší za obnovené »město Dávidovo« pokládati, s rozlišováním stejnoznačného pojmenování hořejšího města za dob Titových. Jsa vzdálen velikých válečných cest, J. sotva živořil až do dob syrských. Antiochos III. Veliký, připojiv jej k říši své, daroval obyvatelstvu potřebné stavivo k obnově chrámu i města, načež velekněz Šim'on opevnil okres chrámový a chrám sám obnovil i okrášlil. Již však za jeho nástupců vnikal do města duch hellénistický. Nejmenovaný velekněz zbudoval řecké gymnasium na úpati »akropole«, patrně v údolí kidrónském, Antiochos IV. Epifanés pak, rozhořčen jsa ze sporů mezi júdskými stranami, kázal hradby sbořiti, město Dávidovo však přepevně ohraditi i vložil do něho syrskou posádku. R. 167 př. Kr. chrám zasvěcen Diovi Olympskému, jehož socha vztyčena na oltáři zápalném. Již však r. 164 př. Kr. opanoval Júda Makkabejský město i chrám, očistil tento a odstranil sochu Diovu. V městě Dávidově zůstala syrská posádka, což bylo hlavní příčinou k rozsáhlé obnově opevnění chrámových i městských. Odtud byl J. tak pevný, jako za dob královských, zvláště když r. 141 př. Kr. Šim'on Hasmonovec hladem donutil syrskou posádku, že vydala »město Dávidovo«. Buď Šim'on anebo některý z jeho potomků kázali zkopati jih.-vých. část Sijjóna, chrám ohrožující, úsilnou prací tříletou. Od dob Jana Hyrkana byla Bírá sídlem královským, později velekněžským. Jiný palác Hasmonovců vznikl proti chrámu na záp. pahorku vedle prostranství sloupovými síněmi hellénistického původu obklíčeného a Xystos zvaného. Tehdy asi vznikl most na pilířích spočívající, jenž Tyropoión přepínaje, »hořejší« město na záp. pahorku spojoval s okresem chrámovým. Za vlády Hasmonovců byl opět J., byť i toliko na krátce, politickým i náboženským středem země. Město prospívalo i hmotně, obyvatelstva pak tou měrou přibývalo, že zabralo netoliko veškeren prostor hradbami obklíčený, nýbrž osazovalo se před druhou zdí na sev. straně. Za dob Strabónových (p. 762) pokládán J. za nezdolnou skalní pevnost, vnitř vodami bohatou, vně však bezvodnou, již obkličoval příkop do skály vtesaný, 20 m hlub. a 83 m široký. Než již za Jana Hyrkana počaly nové útrapy válečné. R. 134 př. Kr. obléhal J. Antiochos VII. a za třetí války s Mithradatem spory mezi Hasmonovci poskytly Římanům příležitosti ku vměšováni se do věcí júdských. Aristobúlos II., jsa bratrem svým Hyrkanem II. a králem nabatejských Arabův Aretou ve chrámu obléhán, přivolal na pomoc ze Sýrie Římany a byl jimi i osvobozen. Později Gn. Pompeius zajal Aristobúla, jehož přívrženci, když se triumvir r. 63 před Kr. objevil před J-em, okres chrámový před Římany uzavřeli. Ale Římané stekli o slavnosti velikonoční chrám, pravověrnými v době svátků nehájený, při čemž prý 12.000 lidí zahynulo. Pompeius vešel sice do chrámu, ale ušetřil jeho pokladů; toliko hradby chrámu a snad i města byly po rozkazu triumvirově sbořeny. R. 54 př. Kr. meškal v J-ě syrský prokonsul M. Licinius Crassus a vyloupil poklady chrámové.

Záhy však nastala J-u doba velikého rozkvětu, když edomský Antipatros z vůle G. Julia Caesara podařen vládou v zemi. Antipatros obnovil hradby (kol r. 47 př. Kr.) a usadil se v paláci při západní zdi hořejšího města. Později odevzdal správu svým synům Antipatrovi, Herodovi a Fasaélovi, kteréž r. 40 př. Kr. syn Aristobúla II. Antigonos s parthským vojskem obléhal. Antigonos zmocnil se všeho města kromě paláce Antipatrova, v němž se vládcové uzavřeli. Když pak při zrádném vyjednávání byl Fasaél zajat, opustili bratři jeho J. Teprve když Héródés králem jsa jmenován, roku 36 př. Kr. s pomocným vojskem římským J. oblehl, vzato město po 5měsíčním houževnatém odporu, při čemž od rozzuřených vojákův i bezbranní starci, ženy a dítky, útočiště ve chrámu hledající, na posvátné půdě zbiti. Héródés jal se teď J. zvelebovati všestranně a nákladnými stavbami okrašlovati. V sev.-záp. rohu hořejšího města, na místě, kde již otec jeho sídlo měl, zbudoval si Héródés velkolepý palác, velepevný a zvláště třemi věžemi utvrzený, jichž jména byla Fasaél, Hippikos a Mariamné. Fasaél zvýši měla 90 loket. V městě založeny hippodrom a nákladné divadlo, nejskvěleji pak a nejrozsáhleji opraven chrám, který pozbyl zcela zerubbabelského rázu. Stavba počala roku 19 př. Kr. a trvala až do 64 r. po Kr. Okres chrámový rozšířen substrukcemi proti údolí Tyropoión, navršen a urovnán, kolem pak mohutnou zdí obklíčen, do níž vedly několikeré brány. Uvnitř okresu chrámového zbudovány sloupové síně, jichž nejznamenitější, »královská«, na jižní straně ze tří odděleni se skládala. Na místě Bíry vznikl hrad Antonia, čtyřmi nárožními věžemi utvrzený. Také nástupci jeho a královská rodina Adiabénská, jež k judaismu přestoupila, J. zvelebovali. Agrippa II. dal město vydlážditi a připojil k němu r. 40 př. Kr. na severu nové město, třetí hradbou obklíčené, jehož částmi byly Bezetha, dolní nové město a tábor Assyrů. Obchod a živnosti vzmáhaly se, obyvatelstva pak tou měrou přibývalo, že žilo tehdy dle velmi pravděpodobných výpočtů v J-ě 200.000—250.000 lidi (Schick v Zeitschr. d. deutsch. Palaest. Ver. IV., 216). Annexí Judaee skrze Římany rozvoj města zdržán nebyl. Prokurátorové římští sice sídlili ve hradu Héródově, kamž proti obvyklé tradici klásti jest i odsouzení Kristovo skrze Pontia Piláta, ale členové rodu Antipatrova měli zvláštní své domy v J-ě a před městem i pohřebiště. Tehdy rozpadal se J. ve tři hlavní části, hořejší, nové a dolejší město s okresem chrámovým, kteréž úhrnem měly v objemu 33 stadií. Ve hradbě městské bylo 90 mohutných věži. Takto dočkal se J. největšího rozkvětu, jenž však měl velice krátké trvání. Za povstání proti Římanům byl přepevný J. záštitou odporu. Již Gessius Florus s počátku vzpoury pokoušel se obléhati J., ale úmysl jeho zmařen byl šířením se vzpoury po vší zemi. Proto Vespasianus nejprve podroboval si krajiny odlehlejší, kdežto v J-ě vznikly tuhé spory mezi povstalci. Fanatický Jan z Giškaly zmocnil se Antonie, Sim'on z Gerasy, syn Giorův, opevnil sc v hořejším městě, Eleazar pak držel okres chrámový. V dubnu r. 70 po Kr. dolehl Titus se šesti legiony a četným vojskem pomocným město a 23. dubna počal hradeb dobývati stroji při nynější jaftské bráně. Nesvorní obyvatelé — mezi obléháním zmocnil se Jan z Giškaly chrámu a přinutil Eleazara k útěku k Šim'onovi — kladli odpor zuřivý, již však 7. května padlo nové město do rukou římských. Zbývalo ještě horní i dolní město, ale tyto části byly přeplněny lidem, který do města přišel ku slavnostem velikonočním. 12. května učinil Titus útok na opevněni chrámová od severu, byl však odražen. Doslýchaje o hladu, který v městě vypukl, vypravil Josefa Flavia, aby obležené pohnul k úmluvě, než Šim'on příkře zamítl vyjednáváni a kázal na hradbách zajaté Římany křižovati. Titus obklíčil po té město se všech stran, vzal v noci 5. čce vnější opevněni chrámová a za zoufalého odporu Židů pronikal dovnitř chrámového okresu. Proti jeho rozkazům 10. srpna zapálen chrám, čímž opanováno dolní město, 7. záři pak i město horní. Veliká část obyvatelstva zahynula hladem, v boji a po vzetí města rukou katovou; zbytek do otroctví prodán. Vypočítává se, že zahynulo tehdy v J-ě kol 600.000 lidí. Město sbořeno kromě věží paláce Herodova a podezídek i částečně hradeb chrámových.

Čtvrtá doba. Po 60 let byl J. opět pustým městištěm. Teprve r. 130 po Kr. císař Hadrián založil na jeho místě římskou osadu, jež nazvána Aelia Capitolina a zalidněna obyvatelstvem římským. Na místě někdejšího chrámu zbudován chrám Iova Kapitolského a ozdoben sochami Iovovou a Hadriánovou, socha Veneřina vztyčena nad hrobem Kristovým. Město opět ohrazeno, ale v objemu zúženém, ježto větší část hořejšího města i Sijjóna opuštěna. Isráélitům pod trestem smrti příchod do města zakázán. Teprve vítězství křesťanství zjednalo J-u obnovu původního jména, hlavně přičiněním matky Konstantina Velikého Heleny. Z dalekých končin počaly se do J-a pouti, jichž jedna vypsána jest nejmenovaným poutníkem z jihofranc. města Bordeaux (Itinera Hierosol. I, 16 sld.). Popis jeho jest základem středověké topografie J-a, kteráž však, hlavně v určováni sanktuárii, značně liší se od zjištěných poměrů předtitovských. Vzácným příspěvkem k poznáni lokální rozlohy J-a za prvých stol. po Kr. jsou údaje mosaikové mapy madebské, r. 1896 Kykilidem objevené. Předním sanktuáriem byl boží hrob, nad nímž zbudován chrám, hlavni cíl křesťanských poutníků; mnišská legenda horlivě udávala i jiná místa z utrpení Kristova známá. J. stal se tehdy sídlem biskupa, podřízeného metropolitovi v Caesarei Palestinské. Konstantin dovolil Židům pobyt v městě, Julián pak stavbu novéno chrámu, ale stavba tato nevykročila z počátkův a po krátkém panování Juliánov od ní upuštěno. Koncil Chalkedonský po mnohých bojích r. 451 založil v J-ě samostatný patriarchát. Z poč. VII. stol. trpěl J. velice vpády perskými. R. 614 opanoval jej Chosroes II., sbořil jeho chrámy a odvlekl do Persie posvátný kříž. Císař Hérakleios I. po vítězství svém škody tyto odčinil, ale již r. 636 vojevůdce chalífy Omara Abú'Ubaida oblehl J., jenž roku násl. vzdal se samu Omarovi. Obyvatelstvu dostalo se skrze Omara šetrného jednání, toliko bylo mu platiti daň z hlavy. Mocni panovníci západní, jako Karel Veliký, výbornými styky s chalífy ve mnohých věcech J-u prospívali. Poměry se zhoršily, když r. 969 J. upadl v moc egyptských Fátimovců, později v moc Turků seldžúckých. R. 1077 zloupili J. loupeživí Chovarezmiové, křesťanští pak poutníci zlovolně olupováni a vražděni. Nejukrutněji vedl si zástup tureckých Ortokovců, kteří násilně rušili i bohoslužbu ve chrámích. Tehdy meškal v J-ě Petr Amienský, jenž dal podnět k válkám křížovým. Mezitím zmocnili se Fátimovci r. 1097 města opět a chalífa Mostalí svěřil obranu jeho proti křižákům Iftichárovi ed-Daule. 7. června 1099 přitrhli křižáci prvé výpravy k J-u, jehož okolí na kolik mil v průměru kázal Iftichár zpustošiti. Tehdy vyhynuly odvěké lesy i vinice kolem města. Po dvoudenním útoku vnikli 15. čce křižáci na východní straně, u brány Svatoštěpánské, do města a pobili veškero muhammedánské i židovské obyvatelstvo. Odtud měl J., jsa hlavním městem království soujmenného, po 88 let ráz města křesťanského. Křižáci, zejména rytířští řádové, ozdobili jej mnohými stavbami a podnes spatřují se gotické motivy na budovách orientálských. Roku 1187 (2. října) vzdal se J. sultánu Saladdínu, kterýž jej znova ohradil. R. 1229 sultán Kámil postoupil J. úmluvou císaři Bedřichu II., již však r. 1239 upadl J. znova v ruce muhammedánské. R. 1244 vzali jej útokem Chovárezmovci, kteří však musili ustoupiti egyptským Mamelúkům. R. 1517 dobyl J-a turecký sultán Selím I., jenž zbudoval nynější hradby. Za Mamelúkův a Turkův byl křesťanský živel v J-ě toliko trpěn a začasté bylo křesťanům snášeti pronásledování. Lépe dařilo se církvím východním, zejména pravoslavné, jež nabyla i patriarchátu, patriarcha však až do r. 1846 přebýval v Cařihradě. Katolickou církev repraesentovali františkáni kláštera sionského, jichž guardián měl hodnost kustoda Svaté země. Teprve za Ludvíka XIV., když Francie s Turky ujednala tuhé spolky, dožadovala se spolu i ochrany nad katolíky v J-ě a v Palestině, čímž postaveni těchto poněkud se zlepšilo. Upřílišněné dávky, jež turečtí pašové obyvatelstvu ukládali, vedly r. 1825 ku vzpouře. Město bylo bombardováno, až podařilo se rozvážným činitelům způsobiti úmluvu. V l. 1831—40 byl poddán J. místokráli egyptskému Mehmedu Alímu. Nový rozvoj způsoben J-u po válce krimské, když veškery křesťanské státy jaly se k němu přihlížeti. Tu vznikaly četné stavby způsobu evropského, chrámy, poutnické domy, nemocnice, školy, hotely i domy soukromé, zvláště za Jaffskou branou na západní straně, kde rozkládají se veliké budovy ruské i francouzské osady. Spolu přibývalo obyvatelstva. Roku 1875 čítalo se toliko 24.000, r. 1893 již 45.000, r. 1897 60.000, z nichž sotva 7000 muhammedánův; ostatek jsou stejným téměř počtem křesťané různých vyznáni a židé (41.000). Ještě mocnější rozruch nastal, když r. 1894 otevřena dráha z Jaffy do J-a.

Nynější J. toliko z části kryje se s J-em starověkým, ježto větší čásť někdejšího hořejšího, Tyropoión a celé dolní město jsou nyní mimo hradby položeny. Tím umožněno bylo archaeologické zkoumání, zvláště na Sijjónu, jehož nejpečlivěji si hleděl H. Guthe. Šetřením jeho seznán směr hradeb dolního města a z části i poměry polohopisné v objemu jeho. J. skládá se z okresu hlavni džámije, Harám eš-Šeríf zvané, a ze čtyř okresů, muhammedánského ve středu a v s.-vých. části, křesťanského na s.-z., arménského na jihu a židovského mezi arménským a muhammedánským okresem, jakož i Harámem na jihovýchodě. K těmto okresům druží se rychle vzrůstající evropské předměstí na záp. straně a některé strany na ploše bývalého hořejšího města. 1. Harám eš-Šeríf v podstatě srovnává se s někdejším okresem chrámovým (Salomonův chrám v. t.), pozdější obnovy jeho, Zerubbabelova i Héródova, zabíraly téměř střed nynějšího Harámu, zachovaly se však z něho nepatrné zbytky v substrukcích Herodových na záp. straně, při nichž žalostívají Židé ve výročí zkázy chrámové.

Co dálo se s chrámem Jova Capitolského, založeným na městišti chrámovém cís. Ha-driánem, není známo. Pravděnejpodobněji byl odsvěcen za Konstantina I. a zbytky jeho odstraněny za dob Juliánových. Teprve ku konci VII. stol. chalifa Abd ul-Melík zbudoval na městišti chrámovém velkolepou džámii (Gildemeister v Zeitschr. d. deutsch. Palaest. Ver. XIII, 1—24), zvanou nesprávně Omarovou, která zavírá v sobě i posvátnou skalinu a odtud se zove »skalním dómem« (Kubbet es-Sachrá). Skalní dóm slohu řeckého s vysokou kupolí jest z nejznamenitějších výtvorův umění stavitelského. V jižní nižší části okresu harámského jest džámi el-Aksá, původně basilika ku poctě Matky Boži Justiniánem I. založená v neobyčejných rozměrech, s hojnými sloupy a se zajímavými sloupovými, předsíněmi. Za muhammedánských dob byla častěji opravována. Za válek křížových byla chrámem Templářů, kteří ji nazývali »chrámem Salomonovým«. Harám ohrazen jest zdí, která na vých. straně jest součástkou někdejších hradeb městských a chová v sobě Zlatou bránu, nyní zazděnou. Sev. Zlaté brány a Harámu jest brána Svatoštěpánská (Báb-Sitti Marjam), střed cest poutnických a míst v Kristové martyriologii jmenovaných. S údolím Kidrónským a horou Olivovou spojuje ji »cesta zajetí« (Via captivitatis), s Kalvárií a chrámem Božího hrobu »cesta bolestivá« (Via dolorosa), úzká a těsná, se stanicemi martyriologia a mnohými oblouky, z nichž Ecce homo zdá se býti původu římského. Nejpřednější křesťanskou památkou jest chrám Božího hrobu, v nynější podobě zbudovaný křižáky a společný katolické církvi i církvím východním. Tvrz el-Kala' u brány Jaffské chová v sobě zůstatky někdejšího paláce Héródova. Katoličtí františkáni, Arménové, Koptové, pravoslavní Řekové a Rusové mají v J-ě znamenité kláštery vedle hojných chrámů různých vyhnání křesťanských, staršího i nového původu. Za novějších časův též utěšeně rozkvétají ústavy vzdělávací a lidumilné. Školy nižší i vyšší zařizovány jsou sice dle jednotlivých křesťanských vyznání, ale kromě řecko-pravoslavného bohosloveckého ústavu přístupny jsou i dítkám jiných vyznání, zvláště muhammedánským. Pro pohodlí poutníků zřizují se poutnické domy neb hospice, rakouský, ruský, francouzský a j. Rovněž novější dobou zbudovány některé řádně zřízené nemocnice, spravované řády duchovními, jsoucí však pod dozorem evropsky vzdělaných lékařů. Stavební ruch, způsobený přibýváním obyvatelstva, patrný jest zvláště na západní straně městské. Od roku 1894 spojuje železnice J. s Jaffou, dobrá silnice zbudována k Jerichu a Jordánu.

Nauka o dějinách a o topografii starověkého J-a, přihlížejíc i k údajům středověké a novodobé literatury poutnické, vznikla teprve za časů novějších. Jejím zakladatelem jest švýcarský lékař dr. Titus Tobler. K dějinám J-a před ztroskotáním babylonským: Thenius, Das vorexilische J. und dessen Tempel (v Die Bücher der Könige IX), k době římské: Spiess, Das J. des Josephos (Berlin, 1881). Celkem: Barclay, City of the Great King (Lond., 1857); William, Holy City (t. 1849); Thrupp, Ancient J. (Cambridge, 1855); Fergusson, Essay on the Ancient Topography of J. (Lond., 1847); Besant a Palmer, J., the City of Herod and Saladin (t., 1871, nové vyd. New York, 1889); De Saulcy Jérusalem (Paříž, 1882); Guérin, Jér., son histoire, sa description, ses établisements religieux (t., 1889); Nicole, Jerusalem, topographie et histoire. Travaux de l'Ac. Nat. de Reims, XCIV, t. II. O nálezích v J-ě: Wilson a Warren, Recovery of J., edited by Morrison (Lond., 1871) a Our Work in Palestine (t., 1873); Conder, Palestine (t., 1889). Srv. i Schürer. Geschichte des jüdischen Volkes im Zeitalter Jesu Christi (Lipsko, 1, 525). Pšk.