Ottův slovník naučný/Hodnota

Ottův slovník naučný
Hodnosta	Hodnota	Hodňov

Údaje o textu
Titulek:	Hodnota
Autor:	František Čuhel, Alois Strnad
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 439–442. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hodnota

Hodnota jest výraz pro národohospodářský pojem úzce souvisící s cenou (v. t.), jenž utvořen byl teprve v padesátých létech, kdežto dříve po příkladu ruském užívalo se v témže smyslu slova »cennost«. Řeč obecná užívá dosud ještě všude, kde jiné jazyky mají slova Wert, valore, valeur, value a pod., slova cena (Preis, pretium) nebo rčení »to za to stojí« a v přeneseném smyslu váha a pod. Rozeznává se h. ve smyslu subjektivném, t. j. kterou má jistý statek pro jistou osobu, a h. objektivná, t. j. kterou má nějaký statek za jistých poměrů společenských pro lidi vůbec. Objektivních hodnot jest několik, z nichž však jen h. směnná náleží do národního hospodářství; jinak užívá se slova h. v objektivním smyslu také v mathematice (na př. decimální h. číslic) a j. V němčině mluví se ještě o Heizwert, Nährwert, kdežto my říkáme výhřevnost, výživnost a pod. Další důležité rozdělení jest na h-tu spotřební neb užitnou a h-tu směnnou. Prvnější vyrozumívá se zpravidla způsobilost jistého statku ukojiti nějakou potřebu lidskou, tedy tolik jako slovem užitečnost, kdežto h. směnná jest způsobilost jistého statku býti zaměněnu za jiné statky. Obojí h. může býti buď subjektivná neb objektivná. H. spotřební dělívala se také na konkretnou a abstraktnou; kdežto touto vyrozumívala se h., již mají jisté druhy statků následkem své způsobilosti k ukojování jistých druhů potřeb (tedy zase tolik co užitečnost), byla konkretnou h., kterou má určité množství jistého statku pro určitou osobu, tedy tolik co subjektivná h. spotřební.

Mezi statky, které nás obklopují, jedny jsou takové, jež si lidé přivlastňují, drží, před zkázou ochraňují, jiným jen za úplatu (statky, peníze) přenechávají, druhé však takové, jež si nikdo nepřivlastňuje, jichž se nešetří atd. O prvnějších říkáme, že mají h-tu, o druhých, že jí nemají. Věda národohospodářská, jejíž úkolem jest toto rozdílné chování lidí k různým statkům nebo i k týmž statkům v různých dobách a na různých místech vysvětliti, zápasí se záhadou touto již více než sto let aniž dosud našla rozřešení, které by všeobecně uspokojovalo.

Kdo poprvé začne přemýšlet o původu h-ty, bude jej asi v prvé řadě hledati v užitečnosti. Neboť žádná věc nemá h-ty, jež není neb aspoň nepokládá se za užitečnou. Avšak přihledneme-li blíže, shledáme, že jsou mnohé věci velmi užitečné, ba pro život náš nezbytné, které přece nemají h-ty, na př. voda, vzduch. Naproti tomu učí nás zkušenost, že všecky věci, které mají h-tu, chceme-li jich nabyti, vyžadují od nás jisté oběti, náklad zvané. Theorie klassická, která se první touto záhadou zevrubněji obírala (Ad. Smith, Ricardo, J. St. Mill a četní jiní oekonomisté angličtí, francouzští, italští, němečtí a j.), vypomohla si tím, že rozeznávala dvojí h-tu: spotřební a směnnou. První přikládala statkům, které jsou sice užitečny, ale jejichž nabytí nevyžaduje žádné oběti, druhou těm, jejichž nabytí vyžaduje obětí. Výšku h-ty směnné určovala pak různě podle toho, jde-li o statky libovolně vyrobitelné neb o t. zv. statky vzácné, jichž nelze vůbec nebo dle libosti vyráběti (staré obrazy, vzácná vína a p.). Kdežto u těchto statků prohlašovala za rozhodný pro h-tu poměr mezi poptávkou a nabídkou, odvozovala h-tu statků prvních od nákladů nutných k opětnému vyrobení toho kterého statku (v. Cena). K nákladům počítají se mzda, úrok kapitálový (profit) a renta pozemková. Theorie tato má tu podstatnou vadu, že nic nevysvětluje; neboť t. zv. zákon nabídky a poptávky jest metafysická pomůcka, která sama potřebuje vysvětlení, a tvrzení, že h. řídí se náklady, odporuje velmi často zkušenosti (zkažený kabát, loď, která nemůže plovati, a pod.). Mimo to již Ricardo dokázal, že výška renty pozemkové řídí se cenou plodin a nikoli naopak, následkem čehož rovnice h = m + ú + r (h = h., m = mzda, ú = úrok, r = renta) jest vlastně identickou rovnicí h = h, která tedy ničeho nevysvětluje. Avšak i kdyby správné bylo, že h. výrobků řídí se h-tou nákladu, nastane otázka, čím řídí se h. nákladů, tak že záhada, o niž jde, touto theorií není rozřešena, nýbrž jen o jeden krok do zadu posunuta.

Odnožím theorie klassické jest theorie socialistická, která taktéž přihlíží jen k h-tě směnné. Marx, který se ji snažil deduktivně odůvodniti, rozumuje takto: Poněvadž dva statky v jisté době a na jistém místě vždy v určitém poměru se vyměňují, musí míti něco společného, co jest v obou statcích rovné. A poněvadž prý tímto společným není ani nějaká přirozená vlastnost, ani h. spotřební, může prý to býti jen ta okolnost, že oba statky jsou výrobky stejné práce lidské. Práce lidská (společensky nutná) jest tedy pramenem a měřítkem h-ty statků. Logika těchto dedukcí jest velmi chatrna; neboť předně nevyměňují se statky proto, že mají stejnou h-tu, nýbrž proto, že kupující i prodávající jim přikládají různou h-tu, a dále není pravda, že statky nemají nic jiného společného nežli to, že jsou výrobky lidské práce, poněvadž jednak jest mnoho statků, které ani nejsou výrobky lidské práce, jednak mají zajisté všecky společné to, že jsou přírodninami. Jako theorie klassická tak i tato theorie nalézá se velmi často v odporu se zkušeností. Jedinými přívrženci jejími jsou socialisté, kteří ji přijali jako dogma tvořící základ jejich programmu hospodářského, jehož nezkoumají, nýbrž v něž pouze věří.

V posledních 25 létech vznikla a nabývá stále většího uznání theorie h-ty, která dle hlavních svých šiřitelů (professorů rakouských universit) nazývá se theorií rakouskou nebo theorií hraničného užitku. Hlavní zásluha této theorie jest, že založila základní poučky vědy národohospodářské na psychologii, ukázavši zejména, kterak většina našich potřeb ukojuje se pozvolna, při čemž každý následující úkoj působí menší slasť nežli úkoj předchozí, týmž množstvím statku způsobený, a že slasť úkojová klesnouti může na nullu, ba obrátiti se při dalším ještě ukojování ve strasť (hnus). Dle této theorie připisujeme h-tu jen konkretným statkům a konkretným jich množstvím, a to tak velikou, jak velká jest slasť, jejíž způsobení, nebo strasť, jejíž zapuzení, nebo všeobecně, jak naléhavá jest potřeba, jejíž ukojení závisí na statku, jehož h-tu máme určiti. Jde-li o jisté množství statků sloužících k ukojení potřeby dílné nebo většího počtu potřeb různé naléhavosti, přikládáme jednotce toho statku h-tu odpovídající nejméně naléhavé z těch potřeb, jejichž ukojení množstvím statku na snadě jsoucím jest zabezpečeno, poněvadž, pozbudu-li jedné jednotky tohoto statku, nenechám zajisté neukojenu potřebu nejnaléhavější, nýbrž potřebu nejméně naléhavou, následkem čehož tedy na jedné jednotce statku skutečně závislou jest jen ta potřeba, která mezi potřebami ukojenými jest nejméně naléhavá. Proto nepřikládáme jednotce statku užitek nejvyšší, nýbrž t. zv. užitek hraničný (Grenznutzen, final degree of utility). H. každé jednotky z daného množství statku jest stejná jako h. jiné jednotky, avšak h. celého množství nerovná se součinu z h-ty jednotky a počtu jednotek, nýbrž součtu hodnot všech jednotek, které tím více stoupají, čím více ubývá množství statku. Že tomu tak, potvrzuje zkušenost, učíc nás, že malé množství vody z potoka nemívá h-ty nebo jen malou, kdežto celý potok mívá dosti značnou h-tu. Statky volné nemají h-ty, poněvadž jich jest tolik, že není obavy, že by po ztrátě množství, o něž běží, nějaká potřeba zůstala neukojena. Stane-li se však, že na jistém množství jinak volného statku závislým se stane ukojení nějaké potřeby (měch vody v poušti), nabude toto množství statku h-ty mnohdy dosti značné. Ve smyslu této theorie, již pokládáme ze všech dosavadních theorií h-ty za nejsprávnější, jest tedy h. hospodářská (subjektivná) ta důležitost, kterou jistá osoba přikládá konkretným množstvím statků, o nichž soudí, že na disponování jimi závisí dosažení nějakého jejího blaha (nabytí slasti, zapuzení strasti).

Dle této theorie jest h. statků ku přímému ukojení potřeb našich sloužících (t. zv. statků prvního řádu) rozhodnou pro h-tu statků, z nichž se ony vyrábějí (t. zv. statků druhého a vyššího řádu), na př. h. chleba pro h-tu mouky, peci pekařské atd., či jinými slovy: h. výrobků určuje h-tu nákladu a nikoli naopak. Poněvadž pak ku každé výrobě třeba jest práce a tato působí nám strasť, rovná se h. statků druhého řádu slasti na výrobku závislé méně strasti práce výrobní. Slouží-li nějaký statek druhého řádu k výrobě několika statků prvního řádu (t. zv. statků příbuzných, které mají nestejnou h-tu, řídí se h. jednotky statku druhého řádu — dle známého nám již pravidla — dle h-ty jednotky onoho statku prvního řádu, který mezi těmi, k jehož výrobě zásoba statku druhého řádu stačí, jest nejméně cenný. Toť tak zvaný zákon nákladový ve smyslu theorie hraničného užitku. Hodí-li se jistý statek za statek prvního nebo druhého řádu, nemůže ovšem h. jeho jako statku druhého řádu klesnouti pod tu míru, kterou má jako statek řádu prvního. Jestliže množství práce na snadě jsoucí nestačí na vyrobení tolika statků, aby hraničný užitek jednotky klesl tak nízko, že by ani nepřesahoval strasť pracovní, řídí se h. práce taktéž h-tou výrobku a rovná se této h-tě méně h-ty statků druhého řádu k výrobě potřebných. Vyrábí-li však osoba nějaká za stejné strasti pracovní statky různé h-ty, řídí se h. práce její dle oné h-ty, jež mezi h-mi těchto statků jest nejmenší, při čemž ovšem nejnižší hranici tvoří užitek rovnající se strasti pracovní.

H. subjektivná, o níž dosud jednáno, jest také rozhodující pro tvoření se cen. Sejdou-li se na př. dvě osoby, z nichž jedna chce prodati a druhá koupiti koně, bude směna (koupě a prodej) jen tehdy možná, když kupec přikládá koni větší h-tu nežli majitel tohoto koně. Přikládá-li tedy kupec koni h-tu stejnou, jako 300 zl., prodávající ale jako 200 zl., může dojíti ke směně, a cena musí býti větší než 200 zl., neboť by jinak prodávající neměl žádné pohnutky ku prodeji, ale menší nežli 300 zl., poněvadž by zase jinak kupující neměl pohnutky ke koupi; kde se mezi hranicemi těmi ustanoví, bude záležeti na zručnosti stran ve smlouvání. Sejdou-li se na trhu tři majitelé koní, kteří přikládají svým koňům stejnou h-tu, jako 200 zl., resp. 230 zl., resp. 250 zl., a pět kupců, kteří přikládají koňům h-tu stejnou, jako 180 zl., resp. 220 zl., resp. 240 zl., resp. 260 zl., resp. 300 zl., budou se moci prodati jen dva koně, a to za stejnou cenu, která bude o něco větší než 240 zl. a o něco menší nežli 250 zl. K vyložení jednotné ceny jest tedy pojem směnné h-ty zcela zbytečný.

Ve smyslu přeneseném vyrozumívají se h-mi také cenné papíry.

Velmi poučný přehled téměř všech theorií h-ty nalézti lze ve spisech: Zuckerkandl, Zur Theorie des Preises mit bes. Berücksichtigung der geschichtl. Entwicklung der Lehre (Lipsko, 1889); Alessio, Studi sulla teorica del valore (Turin, 1890); V. F. Zalěskij, Učenie o proischoždenii pribyli na kapital. Otděl 1. Učenie o cěnnosti (Kazaň, 1893). O h-tě dle klassické theorie viz zejména: J. St. Mill, Principles of political economy; o socialistické theorii: Marx, Das Kapital; o theorii hraničného užitku: Menger, Grundsätze der Volkswirthschaftslehre (Vídeň, 1871); Jevons, Theory of political economy (2. vyd. Londýn, 1879); L. Walras, Economie politique pure (2. vyd. 1889); Wieser, Ursprung und Hauptgesetze des wirtschaftlichen Wertes (Vídeň, 1884); týž, Der natürliche Wert (t., 1889); Böhm-Bawerk, Grundzüge der Theorie des wirtschaftlichen Güterwertes (»Jahrb. f. Nat. Ökon. u. Statistik, 1886). V české literatuře: Kaizl, Národní hospodářství, §§. 4. a 32.—35. (Praha, 1883) a Hospodářská theorie h-ty (»Athenaeum« VII.), kdež se vykládá nesprávná theorie Schäffleova. Č-l.

H. veličiny v mathem. vyjadřuje se poměrným číslem udávajícím, kolikrát jest v dané veličině obsažena stejnorodá s ní jednotka či míra. H. jest číslem buď vystižena úplně, přesně, nebo jen neúplně, příbližně. Na př. je-li poloměr kruhu r, jest obvod pravidelného šestiúhelníka vepsaného o = 6 r (h. přesná), obvod kruhu O’ = ²²/₇ r (h. příbližná, approximativní). H. veličiny jest buď stálá (konstantní) nebo proměnná (variable). Tak ve výrazu pro plochu kruhu K = πr² jest π = 3^·14159... h. stálá, r i K h-ty proměnné. H. veličiny proměnné může za určitých podmínek blížiti se určité h-tě mezné (limitě); na př. roste-li n do nekonečna, spěje výraz $\textstyle \left(1+{\frac {1}{n}}\right)^{n}$ k h-tě mezné e = 2.71828.... Každému číslu přísluší h. převratná (reciproká); zlomek $\textstyle {\frac {a}{b}}$ má h-tu převratnou $\textstyle {\frac {b}{a}}$. Sd.