Ottův slovník naučný/Goethe

Ottův slovník naučný
Goethals	Goethe	Goethegesellschaft

Údaje o textu
Titulek:	Goethe
Autor:	Arnošt Vilém Kraus
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 246–250. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Johann Wolfgang von Goethe
Heslo ve Wikipedii: Johann Wolfgang von Goethe

Goethe Johann Wolfgang, nejslavnější básník něm. nové doby (* 28. srpna 1749 ve Frankfurtě n. M. – † 22. března 1832 ve Výmaru). Otec jeho, syn krejčího, doktor práv ucházel se nezvyklým poněkud způsobem o úřad městský, a byv odmrštěn, rozhněván zaopatřil si titul císařského rady, tak že pak rovnaje se nejvyšším úředníkům, nemohl pod nimi sloužiti. V téže hněvivosti pojal za choť dceru městského sudího frankfurtského Textora, Alžbětu, a byl pak tímto příbuzenstvím úplně vyloučen z hierarchie městské. Žil jako bohatý soukromník, věnuje svůj čas skoro výhradně vychování svých pěti dětí, z nichž jen nejstarší Wolfgang a Kornelie přežili dětská léta. Tak G. nabyl již v dětských létech hojných vědomostí, hlavně jazykových a historických (učil se mimo jiné ještě z Komenského »Orbis pictus«), ale přílišná přísnost a pedantičnost otcova hrozily mu přetížením a otupením. Naproti tomu znamenitou protiváhou byla roztomilá osobnost matky, slavné, září poesie obestřené »paní radové«, od níž zdědil zálibu ve vynalézání báchorek a povídek. Vychování bylo náboženské v duchu orthodoxního lutheránství, avšak nové hnutí duchů obráží se již v duši chlapcově. Knihovna otcova obsahovala díla starších básníků něm., zapomenutých nyní Canitzů, Besserů až ke Gellertovi, a G. je čítal a znal mnoho z nich nazpaměť; ale poesie nejnovější, nerýmová, především první zpěvy Klopstockova »Messiáše» tu scházely, a byly jen za zády otcovými domácím přítelem dětem dodávány, působily však tím hlouběji. Otec krášlil dům svůj novými obrazy, zaměstnávaje mnohé domácí umělce, tak že i ke G-ovu pozdějšímu theoretickému i praktickému zaměstnání s výtvarným uměním již v otcovském domě byly základy položeny. G. navštěvuje pilně divadlo francouzské, hravě nabyl znalosti jazyka franc. a odvážil se až i k sepsání mythologické hry, o jejíž provedení však marně usiloval. Aby se cvičil v jazycích, pracoval později o románě v dopisech psaných sedmi jazyky; chtěje si židovský žargon osvojiti, učil se poněkud hebrejštině, a prohloubil tím svou důkladnou znalost bible a zvláště St. zákona Ze všech těchto hříček nezachovalo se nic, leda báseň v duchu náboženské poesie z 1. pol. XVIII. st. Höllenfahrt Christi. V té době uveden byl G. do kruhu podnikavých mladíků, mezi nimiž si pojistil místo, zhotovuje básně na objednanou. V kruhu tom poznal i Markétku, první lásku svou, o níž však nic bližšího není známo, ani jméno; ale po slavné korunovaci Josefa II. zmizela, byvši nejspíše vypovězena z města, neboť někteří z mladického toho kruhu dopouštěli se i věcí nezákonných.

Když G. na podzim r. 1765 odejel na universitu do Lipska, vezl s sebou a zanechal doma celé svazky poesie v duchu starších vzorů něm. a francouzských. Místo vnuceného studia práv chtěl se věnovati studiím filosofickým a aesthetickým, a když mu to šťastně vymluvili, byl toho následek, že studování vůbec ustoupilo bujnému životu studentskému. Ostrá kritika vzdělaných dam lipských (»malá Paříž«) znechutila mu celou dosavadní tvorbu poetickou, až ji zničil velikým auto da fè. Kateřinu Schönkopfovu, dceru hostinského, mučil svou žárlivostí, až se mu odcizila; památku této vášně shledáváme dosud v Amine, později Die Laune des Verliebten zvané, malé pastýřské hře v alexandrinech, jevící mnohem více živlů tradicionelně literárních, než zažitých. Mnohem větší měrou platí to o lyrice z této doby, která úplně kráčí v šlépějích něm. anakreontismu, učíc didakticky oné »filosofii gracií«, které se na Wielandu podivovali. Dvacet takových písniček bylo r. 1770 anonymně vytištěno s melodiemi od Breitkopfa, větší počet jich opsal přítel G-ův, Behrisch, jehož kniha teprve nedávno byla nalezena; ráz písní těch jest prý chlapecká smyslnost. Ještě méně utěšený pohled do životních zkušeností mladíkových poskytuje realističtější veselohra Die Mitschuldigen, kde humor si zahrává s věcmi více než povážlivými, při čemž arci burleskní tón, zvláště ve starších spracováních mírní trapný dojem. Nezřízený život v Lipsku, hlavně pád s koně, měl za následek, že G. počátkem září 1768 opustil Lipsko nemocen (chrlil krev) a nehotov. Trávil trapné chvíle v dlouhé, chybně léčené chorobě v domě nespokojeného otce potěšován láskou své matky, sestry a mateřské přítelkyně slečny ze Klettenbergu, zbožné »krásné duše«, která G-a naučila hledati útěchu v pietismu českobratrském (ochranovském) a zároveň v mystice, ba i v alchymii. Ještě v první době nového pobytu na universitě, tentokráte štrasburské (1770), přidržoval se tamějších pietistů. Pobyt v Štrasburce byl pro G-a veledůležit. Především seznámil se tu s málo starším, ale již proslulým Herderem, jenž vymýtil z G-a všechnu samolibost, všechnu zálibu v básnění dle dosavadních vzorů svou neúprosnou, nešetrnou, kousavou kritikou; za to mu otevřel nový svět, ukazuje mu, že poesie není hříčkou několika učených lidí, nýbrž mateřským jazykem člověčenstva, otevřel mu ducha pro krásu národních písní, pro Shakespeara, Homéra, pravou antiku vůbec. Zcela nový a naprosto odchylný od lipské lyriky jest tudíž i tón, kterým G. tenkráte opěval líbeznou Frideriku Brionovou, dceru pastora sesenheimského, v písních nesmrtelných (Willkommen und Abschied, Kleine Blumen, kleine Blätter a j.). Že G. se neodhodlal ucházeti se o roztomilé, ale jak se zdá, málo vzdělané děvče, bylo mu po dlouhá léta mukou a výčitkou. V postavách nerozhodných slabochů, ničících klid srdcí dívčích, kreslil pak sebe sama v dramatech mládí, nemoha se vynatrestati tímto způsobem, a po létech ve své autobiografii vykouzlil čarokrásný obraz prostomilého děvčete, který marně se snaží pokaziti kritika některých nových badatelů, kteří jako detektivové pátrají po pozdějším životě Bedřiščině, aby dle něho soudili o poměru ku G-ovi!

V srpnu r. 1771 stal se G. licenciátem práv a vrátil se do Frankfurtu, kdež otec, úplně smířen, byl ochoten pracovati za mladého advokáta a dopřáti mu času k básnění a k životu společenskému. G., pln ještě dojmů štrasburských, dramatisoval vlastní životopis rytíře Götza z Berlichingen, a přepracovav jej vydal r. 1773 drama Götz von Berlichingen. Postava energického svépomocníka uvedena. tu na jeviště shakespearovsky volně; celé drama jest jediná rousseauovská vzpoura proti zákonníkům a fariseům, proti pravidlům vůbec, i theatrálním a grammatickým. Celá řada mladých napodobitelů (jako Klinger a Lenz) zahájila po tomto dramatě hnutí kvašení a bouření, známý »Sturm und Drang«; jiní podřízenější libovali si v dramatech rytířských, kde jen zevnějšek loupeživého rytířstva byl okoukán. R. 1772 súčastnil se G. s Herderem a novým přítelem Merckem, pak se Schlosserem, švakrem svým, práce kritické ve »Frankfurter gelehrte Anzeigen«, hlasateli nové školy.

Na jaře t. r. šel do Wetzlaru jako praktikant u říšského komorního soudu, kdež seznal Charlottu Buffovou, nevěstu pedantického Kestnera, a zahořel k ni láskou neopětovanou. Z vášně této vyhojil se, navrátiv se do Frankfurtu, poetickym spracováním jejím v proslavených Leiden des jungen Werthers (1774), jež vrstevníky zarážely neslýchaným realismem a smělostí u vylíčení sentimentality mladé generace, kdežto my se podivujeme zralému umění a mistrné komposici díla. Mimo vlastní vášen byl k Wertherovi modelem mladý Jerusalem, jenž se zastřelil ve Wetzlaru za okolností, které G. až fotograficky věrně přejal do románu svého. Tyto realistické rysy zaručily Wertherovi větši působení, než měl jeho vzor (Rousseauova »Nouvelle Heloise«) i ve Francii. Podnítil celou literaturu, napodobitelskou i polemickou. G. s druhy svými vesele splácel útoky geniálními aristofanovskými útoky ostře osobními. V této veselé době frankfurtské vznikl Pater Brey (proti toulavému a dotěrnému Leuchsenringovi), překrásný Satyros (snad Basedow, ale i na Herdera hádáno), Jahrmarkt zu Plunderweilern. S Herderem vydali malou knížku Von deutscher Art und Kunst, kdež G. ujal se opovrženého slohu gotického (jejž považoval za německý). Wieland, který samolibě vynášel svou »Alcestu« nad Euripidovu, byl persiflován se svým křivým ponětím antiky v dialogu Götter, Helden und Wieland. Život a pohrobní sláva uměle charakterisovány krátkými scénami (Künstlers Erdenwallen, Apotheose), Hansa Sachsa, tehda opovrženého, jenž mu propůjčil formu k těmto výtvorům, přivedl G. k uznání, dramata »Mahomed« a »Julius Caesar« projektoval a ve velebných hymnách, jimž nemá světová poesie rovných, hlásal spinozistický pantheism. V krátké době dramatisoval čásť vzpomínek Beaumarchaisových v realistické tragedii Clavigo (1774) a napsal v první podobě svého Fausta s úplnou již tragédií Marketčinou (»Urfaust« nedávno teprve nalezený). Osobní styky v této nejplodnější a nejšťastnější době G-ově byly nejhojnější; seznámil se a cestoval s Lavatrem, Basedowem, Jacobim, Heinsem. I mladý vévoda výmarský navštívil ho na cestě Frankfurtem a pozval ho k sobě. Koncem r. 1774 seznal G. roztomilou a krásnou Alžbětu Schönemannovou, svou Lili, dle ujišťování starce první a poslední, kterou hluboce a v pravdě miloval. Byla z bohaté obchodnické rodiny a uvrhla zbožňovaného jinak básníka ve služebnost, kterou nerad nesl (»ochočený medvěd«) a již konečně zlomil, vylíčiv poměr svůj v několika z nejněžnějších básní lyrických. Napsav malé zpěvohry Claudine von Villa Bella a Erwin und Elmire, cestoval s mladými hrabaty Stolbergy, tenkráte velkými demokraty, r. 1775 po Švýcarsku. V dramatě Stella, ein Schauspiel fur Liebende láska hrdinova ke dvěma ženám vedla zarážejícím, ale v sentimentální době nejednou uváženým způsobem k bigamii.

Proti vůli otcově přijal G. opětné pozvání do Výmaru, kamž přijel netuše, že na vždy, v listopadu r. 1775. Nejprve byla veselá doba frankfurtská pouze vystřídána veselou dobou výmarskou s honbami a sanicemi. G. spřátelil se s Wielandem, Herdera odporučil za superintendenta a brzo hleděl vévoda ho upoutati trvale: G. se stal tajným legačním radou s hlasem ve státní radě. G. staral se nejdříve o hornictví, pak o universitu a bibliotéku, úřednická jeho dráha dospěla k hodnosti tajného rady, excellence, r. 1782 dosáhl i šlechtictví. Mocným poutem vížícím jej k Výmaru byla též láska k Charlottě von Stein, dámě starší než on a provdané, o níž svědčí básně na Lidu a zachované listy G-ovy, plné pozornosti a přátelské důvěry. Poesie vstoupila ve služby dvorské a ztrácela se v malých hrách příležitostných, jako jsou Lila, Die Fischerin, ironický Triumph der Empfindsamkeit, mezi nimiž vyniká drobná hra Die Geschwister. Ale dokonán také po dlouhých pracích obraz mučenníka za svobodu nízozemskou Egmont a r. 1779 v první (prosaické) podobě napsána Ifigenie. Pro zábavu dvorské společnosti překládáni Ptáci Aristofanovi a zhotoveny rýmy k četným průvodům maškarním. A při tom zmocnila se básníka snaha nová, po vědeckém zkoumání přírody; především v osteologii podařil se mu důkaz, že i člověk má kost mezičelistní.

Dvorský život přerušují cesty do Harcu (1777), Berlína (1778), do Švýcar (1779), kdy navštívil i Sesenheim. R. 1785 poprve navštívil Karlovy Vary, kde se zaměstnával botanikou a geologií, r. 1786 podruhé a odtud uprchl do Italie, uspořádav před tím vydání sebraných spisů svých. Tak vědomě učinil touto cestou epochu ve svém životě. Cesta do Říma a tamější pobyt, cesta do Neapole a Sicilie, druhý pobyt v Římě a vzdálenost skoro dvouletá, život svobodného umělce mezi umělci – vše co možná se liší od dosavadního života G-ova. Učinil tu nález, že kosti lebeční jsou proměněné kosti pateře; hledaje prarostlinu nalezl metamorfosu rostlin, studoval architekturu a plastiku a utvrzoval se v přímém odporu k mladistvému nadšení pro chrám štrasburský v přesvědčení o jedině platném umění antickém. G., jenž se tam i prakticky pokoušel ve výtvarném umění, jako kořist básnickou dokonal Iphigenie auf Tauris, drama humanity, a Torquato Tasso, tragédii umělce; nový plán Ifigenie v Delfech nebyl proveden. Faust byl uzavřen jen prozatímně, aby mohl býti vytištěn jako zlomek. Ve Výmaru uleveno mu konečně v úřední činnosti a zároveň schladl poměr jeho k paní Steinové. Prostomilá ač nevzdělaná Christiana Vulpiusová (Gefunden) stala se od té doby jeho chotí, třeba že vzhledem k dvorní společnosti teprve v bouřích válečných r. 1806 byla s ním oddána. Reflexy římských dojmů, životních a literárních, splynuly s dojmy nového manželství v Römische Elegien. Chlad, kterým se bránil proti společnosti, urážené jeho poměrem, zůstal významnou vlastností G-a jako muže. Odjížděje z Italie domníval se, že jediným pokusem přesvědčil se o nesprávnosti Newtonovy hypothesy o světle; zahloubal se následkem toho objevu víc a více ve studium barev, které se mu stalo trestem a kletbou, neboť všechen odpor jen více ho utvrzoval v nešťastných pokusech. Vyšlo z nich leckteré pěkné pozorování, stránka fysiologická barev probadána poprvé, historická čásť je přímo vzorná, ale hlavní věc nebylo lze dokázati. Výbuch revoluce francouzské G-a velmi rozrušil a pokusy jeho, zbaviti se nemilých dojmů předzvěstí revoluce (skandální aféra nákrčníková) a pozdějších hrůz jejích tvorbou poetickou nedopadly šťastně (Der Gross-Cophtha; Der Bürgergeneral; Die Aufgeregten). Aby se cvičil v hexametrech, přeložil v nich starou dolnoněmeckou báseň o lišáku Reinecke der Fuchs. Podruhé a naposledy jel do Italie r. 1790 pro vévodkyni a dostal se až do Benátek. kdež básnil různocenné antikisující distichy Venetianische Epigramme. R. 1792 provázel vévodu do války a u Valmy odvážil se až do dostřelu děl; roku násl. byl při obléhání Mohuče až do kapitulace.

Nade vše důležito bylo G-ovo přátelství se Schillerem (od r. 1794), od kterého počal G. novou dobu produkce. Nejen že časopis Schillerův »Die Horen« vyžadoval stálých příspěvků, ale oba básníci umluvili se též o korrespondenci, obsahu hlavně aesthetického, ve které uvažovali o zákonech poetického tvoření. Právem G. tyto dopisy později, když je vydával, nazval velikým darem pro národ něm. Přede. vším dokončil svůj román dávno započatý Wilhelm Meister Lehrjahre, v němž se jeví rysy z G-ova života, zvláště jeho zaměstnání s divadlem, jež ve Výmaru řídil od r. 1791, pak doba zednářská v zakončení románu. Pro »Hory« přeložil vlastní životopis Ben. Celliniho a pro Schillerův almanach na r. 1796 chystali básníci strašný soud nad časopisy protivnými, zároveň i nad veškerou prostředností. Byly to epigrammy Xenien společně vydané, které vzbudily ohromný rozruch a odpovědi více hrubé než vtipné. Básníci již neodpověděli, nýbrž tvořili dále. G. po krásné elegii v almanachu »Alexis und Dora« vypracoval mistrné dílo epické Hermann und Dorothea (1797). Látku nalezl v knížce vypisující osudy vyhnaných ze Solnohradska lutheránů, ale zaměnil je vyhnanci ze Zarýní, prchajícími před vojsky revolučními a učinil tak báseň všeněmeckou. Jako v tomto idyllickém eposu, tak i v četných balladách z toho roku jeví se probuzená záliba v epice; vznikly tu o závod se Schillerem: Schatzgr äber, Gott und Bajadere, Braut von Korinth, Zauberlehrling; z pokusu o báseň homérickou Achilleis dokončen jen 1. zpěv, epickou látku o Tellovi přenechal Schillerovi; k tomu družily se elegie Neue Pausias a Amyntas. Na žádost vévodovu přeložil Goethe Voltairovy tragédie Mahomet a Tancred. R. 1801 upadl G. v bolestnou a nebezpečnou chorobu, po které vypracoval první kus trilogie Die natürliche Tochter, drama typů, pravý opak realistické poesie mládí; starší své hry přepracoval s různým štěstím pro divadlo, při čemž »Stella« proměněna v tragédii (1805). Na divadle představil Shakespearova »Julia Caesara« v plném znění a dokončil do r. 1806 Fausta 1. dil. Smrt Schillerova r. 1805 byla zdrcující ztrátou pro G-a, jenž mu věnoval Epilog zu Schillers Glocke, ale marně se chystal dokončiti »Demetria«.

Od r. 1806 začal G. zase pravidelně navštěvovati české lázně, nejdříve Karlovy Vary, později též Teplice a Františkovy Lázně; i mineralogický spisek vydal v Karlových Varech. Dcera dávné přítelkyně Maxy Brentanové Bettina (později von Arnim) blížila se básníkovi s vášnivou láskou, ale básník jí neopětoval, opěvuje v sonatech schovanku přítelovu Minu Herzliebovou. R. 1808 byl G. v Erfurtě představen Napoleonovi, jehož velice ctil, a dojem osobnosti císařovy, jenž byl dobrým znalcem Werthera a zvolal spatřiv G-a »Voilà un homme!«, byl tak mocný, že G. skutečně uvažoval o jeho pozvání do Paříže. Nejčastěji si G. nyní dopisoval s hudebníkem Zeltrem, učitelem Mendelssohn-Bartholdyho. Z novelly, jichž G. tou dobou některé básnil, vzrostl román Die Wahlverwandtschaften (1808), jehož thematem je fysická a duševní neporušenost manželství. R. 1812 počal vydávati svůj vlastní životopis nadepsaný Dichtung und Wahrheit, který, jak titul ukazuje, podrobuje správnost zevnějších fakt komposici básnické. Dospěl pohrobním čtvrtým svazkem jen až k r. 1775.

Po válce r. 1813, jíž se nesúčastnil slovem, jako nedovolil synovi chopiti se zbraní, opět po době vlády cizí vrátil se do rodiště svého a čerpal nové síly z dotknutí půdy domácí. Počíná teď zcela nová produkce, básnění G-a starce. Vznikl tu Westöstlicher Divan jednak ze studia světa východního, hlavně dle studií Hammerových, jednak z přátelských styků s duchaplnou Mariannou von Willemer, kterou G. nazývá Suleikou, sám sebe Hatem; tak pod škraboškami posílají si skutečně básně, a básně Suleičiny, pojaté do Divanu, neliší se nikterak od G-ových. R. 1816 dožil se G. nevděku, že byl intrikami vytlačen z divadla, které vytvořil; záminku dal »pes Aubryho«, učený psík, kterého G. nechtěl pustiti na jeviště. V témž roku smrtí Christianinou osamotněl ještě více. V této době snažil se poznati a obsáhnouti literaturu celého světa; jeho dům se stal cílem pouti nejen všech Němců nějakého významu, ale též nejznamenitějších cizinců: Byron holdoval mu z dáli, Mickiewicz s Odyńcem vykonali návštěvu ve Výmaru, Kollár jako student se mu představil. Nejtrvalejší přátelství s mužem sobě nejvíce rovným uzavřel G. r. 1822 v Marianských Lázních s hrabětem Kašparem Sternberkem, s nímž ovšem jen zřídka osobně se stýkal. Starcova klidná mysl nejraději se vyjadřovala v gnomických strofách, jež nazval Zahme Xenien. Aby byl ve styku s obecenstvem, čemuž navykl od dob Schillerových, vydával po uměleckých Propylaeen časopis Über Kunst und Alterthum a s obsahem přírodovědeckým sešity Zur Morphologie a Zur Naturwissenschaft überhaupt. Plzeňský professor Zauper potěšil ho nepatrným pokusem, vyvinouti poetiku z děl jeho. R. 1823 vzplanul G. ještě jednou starcovskou vášní ke krásné a roztomilé Ulrice v. Levetzow, jíž sice nenabídl své ruky, jak se bájilo, ale byl blízek zoufalství při rozchodu, z něhož vznikla elegie v Trilogie der Leidenschaft. (Ulrika žije podnes v Třebevlicích v Čechách.) Mladý Eckermann, který mu zaslal rozbor děl jeho, stal se členem domácnosti G-ovy, jeho sekretářem a věrným zaznamenatelem jeho hovorů. S ním připravoval G. vydání svých spisů u Cotty a k jeho naléhání odhodlal se stařec málem osmdesátiletý napsati druhý díl Fausta. Roku 1831 dokončil dílo, pokud mu bylo možná, a další svůj život pokládaje za dar, oddal se myšlénce, že lhostejno, bude-li dále ještě činným čili nic. K vlastní biografii jako doplněk napsal annalistické Tag- und Jahreshefte. R. 1825 oslaven celou zemí padesátý výroční den jeho pobytu ve Výmaru, ale brzy potom zemřel vévoda a G. tím více pociťoval svou osamotnělost. I syna přežil, který zemřel na cestě v Římě. G. po ztrátě té upadl v těžkou nemoc, ale povstav z ní, nadále v nerušeném požitku všech sil ducha a těla dočkal se jara r. 1832, kdy zemřel, vypustiv prý poslední slova významná »Více světla!«

G. byl od samého začátku své dráhy nejslavnějším básníkem své doby a udržel se na výši té, jsa vždy pravdivý jako příroda sama a vyjadřuje plně, co cítil jako jinoch, muž, stařec. Dosáhnuv vysokého postavení povznesl i poesii v ocenění davu. Díla jeho vyšla ve vydáních přečetných. Pozůstalost jeho byla úzkostlivě chráněna a teprve po smrti obou vnuků jeho stala se obecně přístupnou; k její správě zřízen »Goethearchiv«, z jehož pokladů čerpá nové vydání výmarské o 4 odděleních (1. spisy poetické, 2. přírodovědecké, 3. denníky, 4. listy); k tomuto vydání druží se Biedermannova pěkná sbírka všeho, co z hovorů G-ových je zaznamenáno (Goethes Gespräche, 9 sv.). – Do češtiny překládali básně G-ovy Purkyně, Jungmann, Kocián. Macháček, nověji J. Nečas (výbor básní), L. Quis (ballady a Vrchlický; »Heřmana a Dorotu« přeložil Jungmann, »Ifigenii« Macháček (1822) a Quis (1895), »Márinku« (Geschwister) Čelakovský (1827), »Egmonta« Kolár, »Fausta« Kolár, Vlček a Vrchlický (oba díly), »Přetvor rostlin« Čejka. Životopisy: Viehoff, G-'s Leben (1847); Lewes, The life and works of G. (1855); Goedeke, G. (1874); H. Grimm, G. (1874); Düntzer, G's Leben (1880); Bernays, G. (1880);' Baumgartner, G. (1885); Bossert, G. ses précurseurs et ses contemporains (1872); R. M. Meyer, G. (1894); Kraus, Goethe a Čechy I. (1893). Seznam nepřehledné literatury o G-ovi viz v Gödekově Grundriss zur Gesch. d. deutschen Dichtung (2. vyd. str. 565). Ks.