Ottův slovník naučný/Dáma

Ottův slovník naučný
Dama (zool.)	Dáma	Damaboř

Údaje o textu
Titulek:	Dáma
Autor:	František Šembera, Vojtěch Mayerhofer, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 911–912. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Dáma, Dáma (hra)

Dáma (frc. dame, ital. dama, donna, špaň. doña), z lat. domina, domna = paní. Tak nejprve nazývány byly ve Francii manželky nejvyšších šlechticů, kdežto choť šlechtice nižšího jmenována pouze paničkou (damoiselle, v. t.). Později zvána byla dámou paní šlechtická vůbec a ještě později každá paní, šlechtická nešlechtická, najmě ze stavu měšťanského; což souvisí s rozvojem moderních ideí demokratických, neboť ještě ve stol. XVII. na př. manželka Corneillova nebo Molièrova slula mademoiselle C., m^lle M. — D-mi jmenovány také abatyše neb i jeptišky některých klášterů, pak paní a slečny náležející ku komonstvu královen a princezen, jako dame d’honneur (čestná d.), dame d’atour (d. mající na starosti toilettu) a j. Jako pak jsou řády rytířské, tak zařízeny podobné řády pro šlechtičny, jejichžto členové se titulovali d-mi (u nás na př. řád hvězdného kříže). — Rytíři středověcí nazývali dámou svého srdce paní nebo slečnu, již obzvláště ctili a k vůli níž podnikali i různá dobrodružství. — V Paříži ode dávna nazývány d-mi žertem prodavačky na trhu (halle): les dames de la halle. Šra.

D., velmi stará a rozšířená hra, již na šachovnici (vrhcábnici) o 64 polích (8 × 8) hrají dvě osoby 24 kameny nízce cylindrickými (vrhcáby) dvojí barvy, obyčejně 12 bílými a 12 černými. Šachové prkno položí se tak, aby v pravém dolním rohu bylo pole bílé, a každý hráč položí své kameny na 12 černých polí dolních tří řad. Podstata hry v tom záleží, že kameny s obou stran střídavě posunují se šikmo ku předu po černých polích, a to jen o jedno pole dále, při čemž sousední kameny „nekryté“ (za nimiž jest pole prázdné) se přeskakují a s prkna odstraňují, a že hráč některým svým kamenem hledí proniknouti až do poslední řady protivníkovy. Podařili se mu to, pokryje se tento kámen vrhcábem téže barvy a sluje dámou maje právo, skákati v před i v zad i přes několik polí (někde jen přes jedno), což další hru velmi usnadňuje. Bráti nekryté kameny a skákati kde k tomu je příležitost, jest nezbytno, jinak, kdo toho opomine, ztrácí svůj kámen („vyfoukne“ se mu). Hra trvá potud, až některý hráč pozbude všech svých kamenů nebo ocitne-li se v postavení, že nelze mu dále táhnouti beze ztráty, což znamená prohru, anebo jsou-li oba hráči tak seslabeni, že ani ten ani onen protivníka nemůže zdolati, ve kterémžto případě hra jest nerozhodná (remis). Totoť jest způsob dámy hlavně u nás ve střední Evropě oblíbené; ale jsou ještě jiné její způsoby. Tak v Německu hrává se bicí d. (Schlagdame), při níž naopak vyhrává ten, kdo ztratil všecky své vrhcáby nebo zaujal postavení, že nelze mu dále táhnouti; ve Francii od r. 1723 oblíbena jest polská d. na vrhcábnici o 100 polích (každý hráč má po 20 kamenech), kde skáče se i přes několik polí v před i v zad; u anglické dámy hraje se nejen směrem šikmým, ale i přímým atd. — Není pochyby, že již za starověku znali podobnou hru Egypťané, Řekové (diagrammismos) a Římané (ludus latrunculorum); tak v dávném Řecku mimo jiné obvyklou byla hra nikoli snadná a poleis (πολεις) řečená, v níž hráno na šachovníci 60 kameny tak, aby soupeř soupeři další tahy zamezil. Nynější způsob hraní dámy pochází asi ze XVI. stol. Nejúplněji o dámě pojednáno v díle G. Balédenta „Le Damier“ (Amiens, 1881—86, 3 sv.), kde dočísti se lze i veškeré odborné literatury. f.

D. v kartách francouzských list co do hodnoty po králi následující a shorku karet německých a italských se rovnající; jinak zvána i královnou.