Ottův slovník naučný/Dobrovský

Ottův slovník naučný
Dobrovolník	Dobrovský	Dobrozdání

Údaje o textu
Titulek:	Dobrovský
Autor:	Antonín Truhlář
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 729-738. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Dobrovský
Heslo ve Wikipedii: Josef Dobrovský

Dobrovský Josef, tvářce slavistiky a zakladatel novočeské literatury (* 17. srpna 1753 v Děrmetu blíže Rábu v Uhrách-t6. ledna 1829 v Brně), byl syn českého vojína Jakuba Doubravského ze Solnice (u Rychnova) v Královéhradecku. Proměna rodinného jména zaviněna byla nesprávným zápisem do matriky a ustálila se křestním listem, vyhotoveným od vojenského kněze Neslovana s týmž omylem; o původní formě svého příjmení D. teprve po dlouhých létech (1813) se přesvědčil výpisem z matriky Solnické. S nemluvnětem ien několikanedělním rodiče odebrali se do Čech (dragounský pluk, u něhož otec D-ského konal službu vojenskou, byl totiž do Klatovska přeložen) a usadili se v Horšově Týně. Tu mezi obyvatelstvem německým D. prožil svá dětská léta a ve školách místních pouze po německu se cvičil; řeči české přiučil se teprve v Něm. Brodě, kdež od r. 1763 na gymnasiu v třídách grammatických, a potom v Klatovech u jesuitů, kdež ve třídách humanitních studoval. R. 1768 přešel na školy filosofické do Prahy a tu pro. spěchem v té míře vynikl, že r. 1771 mezi soudruhy za magistry promovovanými prvního místa dosáhl. Snahou ředitele tehdejších studií filosofických, osvíceného Jos. Steplinga, přijat byl r. 1772 po zvláštní zkoušce z filosofie do řádu jesuitského a noviciát v Brně si odbýval; povoláním jeho měla býti missionářská cesta do Indie. Po zrušení řádu r. 1773 pokračoval v Praze ve studiích theologických; zvi. s jazyky orientálskými, ke kritice textu biblického potřebnými, zevrubně se obeznamoval a s některými příspěvky z oboru toho před učený svět vystoupil v orientálské a exegetické bibliotéce (1776), kterouž J. D. Michaelis, professor při universitě v Gotinkách, vydával. Avšak jediné toto zaměstnání D-ského upoutati nedovedlo; velmi záhy počal obraceli pozornost svou k literárním plodům činnosti domácí, zvláště z doby minulé, shledával materiál po knihovnách veřejných i soukromých, a podporován jsa pamětí neobyčejnou, v několika létech nashromáždil si podrobných vědomostí převelikou zásobu.

Ke způsobu D-ského studií značně přispívaly styky s jednotlivci a poměry společenské; blahodárně osvědčilo se jeho přátelství s Václavem Fort. Durichem, jehož návodem učil se posvátné slovanštině, a neméně s Frant. Mart. Pelclem, jenž po řadu let byl stálým jeho společníkem. D. totiž doporučením se strany professorův Jos. Steplinga a K. J. Seibta přijat byl za učitele mathematiky a filosofie v hraběcím domě Nostickém, kdež Pekl byl ředitelem vychovatelským; tu hojná příležitost se naskytovala k rozbírání otázek vědeckých, a to tím více, že Pelcl, vydávaje právě tehdy životopisy českomoravských učenců i umělců, a pracuje mimo to na velikém díle o Karlu IV., snahy D-ského podobným směrem literárním obraceli dovedl. V domě Nostickém D. po jedenáct let (1776—1787) byl zaměstnán, jsa učitelem čtyř po sobě synů hraběcích; rozsáhlý obzor jeho duševní, pronikavost úsudku, jarý vtip, mysl přímá, po pravdě a dobru roztoužená, ušlechtilý mrav i vůbec povaha líbezná, činily jej nejen milým, ale i vzácným v jakékoli společnosti, a tím právě také postavení jeho v kruzích aristokratických nemělo na sobě ani stínu nějaké odvislosti. Svobodomyslné názory, jakýmiž byl proniknut, nebyly tu nižádnou závadou, spíše dostávalo se jim podpory ze styku s předními členy intelligence tehdejší, kteráž osvícenost rozumu za heslo si byla zvolila a hlavně působením svobodných zednářů právě ve vyšších vrstvách společenských nejhorlivější měla stoupence.

S okolnostmi takovými dobře srovnává se první samostatný spisek D-ského, jejž odhodlal se nákladem přítele svého Pekla vydati, Fragmentům Pragense evangelii S. Mari, vulgo autographi (Praha, 1778), ačkoli mohl se vší bezpečností předvídati, že mezi interessenty bouři způsobí. V pojednání tom rozebral drahocenný pozůstatek Karlem IV. kapitole svatovítské získaný, a drže se pokynů Vavřince de Turre přesvědčivě dokázal, že zlomek pražský není psán rukou sv. Marka, jak zbožné domnění obecně hlásalo, nýbrž že jest výňatkem z úplného evangeliáře z IX. stol. v Cividale dosud zachovaného. Kritický důmysl spisovatelův probudil tu sice oprávněnou sensaci, ale na nejednom místě také pohoršení, neboť zdálo se býti rouhavou bezbožností, že sáhlo se na předmět posvátné úcty. Věc po nějakém čase vyrovnala se tím, že D., obdržev od Commoretta, kněze ve Vidimi, obšírný list, v němž stará tradice proti vývodům jeho byla obhajována, některým členům kapitoly svatovítské obranu tu předložil a po vůli jejich i tiskem vydal (1780). Takovým počínáním D. zřejmě ukázal, že zjištění pravdy klade nad všeliký zájem osobní, a na stanovisku tom po celý život setrval; zásluh dobyl si tím nepomijitelných, ačkoli upříti nelze, že z bezohledné horlivosti vědecké nejednou přes pravou míru zacházel. Pro další jeho vývoj badatelský nad míru jsou důležitý souborné práce bibliograficko-kritické, jimiž v prvém období své literami činnosti většinou se obíral. Mezi nimi v popředí stojí periodický sborník od r. 1779 po sešitech vydávaný, nejprve s nápisem Böhmische Litter tur auf das Jahr 17 79 (4 sešity) a potom s titulem poněkud změněným Böhm, und Mahr. Litter tur auf das Jahr 1780 (3 seš). Tento sborník měl obsahovati podle programmu zprávy o současné produkci literární a vůbec o stavu nauk v době přítomné, bez posuzování, bez hanění a chválení, v úpravě hlavně bibliografické a statistické, by takto přispěním též jiných spisovatelů ponenáhlu byl snesen spolehlivý materiál k dějinám písemnictví domácího, avšak ve skutečnosti proměnil se záhy v orgán bystroduchého zkoumatele a přísného soudce. Hned po vydání prvého sešitu (v březnu 1779) ozvaly se hlasy reptavé a sočivé proti mladému magistrovi, avšak proud nezkrocené jízlivosti vyvalil se naň poněkud později, hlavním přičiněním Karla Raf. Ungara. Ten totiž r. 1777 jal se vydávati Balbínův spis »Bohemia docta«, a touž práci bezprostředně potom podnikl pomocí D-ského biblithekář v klášteře augustiniánův na Novém městě v Praze, Candidus a S. Theresia, začež Ungarem nade vši slušnost byl potupen. D. zastal se slabšího Candida ve spisku Corrigenda in Bohemia docta Balbini iuxta editionem P. Raphaelis Ungar (1779) a vytkl Ungarovi tolik nedostatku věcných i formálních, že zpupnou jeho vychloubavost hluboce pokořil. Odpovědí Un. garovou byla vášnivá »Revision der böhm. Litteratur auf d. J. 1779 in Briefen« (1779—80, 3 seš.), v níž bezmála každé volnější slovo D-ského nejpříkřejším způsobem opět a opět bylo stíháno a podlým úmyslům přičítáno. D. bránil se důrazně a statečně, avšak posléze ustoupil, neboť pletichy protivníků dovedly vymoci zvláštní nařízení studijní kommisse, jímž pokračování sborníku bylo zastaveno a rukopis auktorovi zadržen (1781); dokončení svazku vyšlo potom teprv r. 1784.

Zkušenosti takové D-skému způsobily sice mnoho trpkosti a nevole, avšak jeho energie pokořiti nedovedly, jak nejlépe dokazuje opětné vzkříšení dřívějšího podniku v publikaci Litter. Magazin von Böhmen und Mähren (1786—87, 3 částky). Vedle obvyklých zpráv učených obsažen tu přehled činnosti literární za léta 1781, 1782 a 1783, avšak vystupuje se s rozhodností dříve nebývalou a obzor vědecký valně se rozšiřuje. Rozmanitost panuje ovšem právě tak ve svazcích starších jako v novějších, ale při ní zároveň nelze nepozorován vzácnou vlastnost D-ského, kterouž nesmírně nad vrstevníky vynikal, že všude k základu se přihlíží a systematicky postup vyhledává. Vidíme přípravy k dějinám literatury na širokém základě kulturním; podává se pěkný přehled prvotisků v Čechách i na Moravě, za. znamenávají se skvosty biblioteční, staré překlady písem svatých s velikou bedlivostí se registrují, zkoumají a uvádějí ve spojení s otázkou obřadu a písma slovanského v Čechách; dochází se k výsledku pro theorii slovanskou zhola nepříznivému, a názory opačné důsledně se potírají Jinde předkládá se pevný programm, dle něhož úplný slovník český měl by býti sestavován; podmínky se uvádějí a dle potřeby objasňují. Pamětihodný jsou úvahy a rozbory grammatické; konservativní stanovisko přísně se hájí (zejména také v orthografii), zbytečné a nevědecké novotění rozhodně se odsuzuje. K pravému názoru ve věcech mluvnických vede analogie a vůbec srovnávací methoda; mimo starší památky předůležita tu jest znalost dialektů slovanských, podobně řeč lidu, idiotismy. Při vhodné příležitosti D. upozorňuje na přízvuk v češtině a hledí mu zjednati právo v básnictví domácím; jinde zase ke starým listinám zřetel obrací, některých záhad historických kriticky se dotýká a skoro vždy souvislým, duchaplným výkladem látku vyčerpává.

Ve směrech právě naznačených D-ského literární činnost jen ponenáhlu se ustalovala; zabývalť se ještě také jinými obory a zvláště vědu theologickou dosti dlouho pokládal za svůj životní úkol. R. 1781 chtěl se dáti na kněze vysvětiti, avšak sešlo z toho pro nepřízeň z literárních hádek vzniklou; téhož roku v měsíci červenci ocítil se v nebezpečenství života, byv na panství Nostickém v Jindřichovicích při lovu na jeleny postřelen V létech následujících pomýšlel na proměnu svého postavení a hodlal ucházeli se o professuru biblického studia při universitě; vydal za tou příčinou některé práce odborné, ale když měl ustanoven býti ve Lvově, odstoupil od konkursu. Na jiné straně žádost o místo kustoda při dvorní bibliotéce ve Vídni, na sklonku r. 1783 podaná, neměla výsledku. Ne. úspěchy tyto nijak nezmenšily vážnosti jeho mezi učenými vrstevníky. Vynikající postavení zaujal v Soukromé učené společnosti, r. 1769 Ign. Bornem a Frant. Jos. Kinským založené; roku 1782 v aktech jejích uveřejnil poprvé dva příspěvky Über die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen a Über das Alter der böhmischen Bibelübersetzung, v nichž data před tím v Böhm. Litt, naznačená šíře rozvádí a odůvodňuje, a od té doby, jak při správě vnitřní (r. 1791 až 1795 byl sekretářem, r. 1807—1811 a 1824 direktorem společnosti, roku 1798 jednatelem třídy historické), tak v činnosti publikační a vůbec vědecké patřil k nejčelnějším jejím zástupcům.

Z jiných prací, jež D. tenkrát podnikal, zvláště zajímavé jest pojednání Über den Ursprung des Namens Tschech (Czech), Tschechen, položené úvodem k Pelclově Geschichte der Böhmen (1782, 3. vyd.); zavilá otázka proti různým názorům, proneseným dosud od Dobnera, Duchovského, Athanasia a S. Josepho (Eliáše Sandricha) a Pubičky, řeší se na základě historicko-etymologickém tak, že jméno Čech náleží ke slovesu »Ceti« a znamená »přední, v předu jsouci«. Rázu zcela podobného jest rozprava o něco pozdější Historischkritische Untersuchung, woher die Slawen ihren Namen erhalten haben (1784); jméno Slovan uvádí se ve spojení s kmenem »slu« a přičítá se mu význam »nazvaný, jméno mající«. Obě studie jsou nejen výmluvným svědectvím badatelské bystroty, ale i spolehlivým měřítkem etymologických vědomostí auktorových. V téže době D. byl společníkem Pelclovým při vydávání starých pramenu historických ve sbírce Scriptores rerum Bohemicarum e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis (sv. I. r. 1783, sv. II. r. 1784). Podporou kapituly pražské vyšly tu rychle po sobě letopisy Kosmovy se dvěma pokračovateli a s textem mnicha Sázavského, připojeným ku příslušným letům, a potom kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Veitmile, vše s důkladnými úvody; dále již se nepostoupilo, poněvadž úmrtím hlavního příznivce, probošta Johna, hmotná pomoc byla zmizela. Při úpravě textu vydavatelé vedli si konservativně, dbajíce o přesný, pokud možno doslovný otisk rukopisů s varianty; ke Kosmovi D býval by rád připojil kommentář. ale pro krátkost času k tomu nedospěl. Jak velice i po znamenitých pracích Dobnerových by se k tomu býval hodil, dokázal v brzku potom rozpravou Wie man die alten Urkunden in Rücksicht auf ver schiedene Zweige der vaterländischen Geschichte benützen soll. Ein Versuch über den Břewnower Stiftungsbrief Boleslaws, des Zweiten, v. J. 993 (1785); pochybil sice, jak za nedlouho vyznati neváhal, pokládaje listinu břevnovskou, sám jí neohledav, za originál, avšak vyniknul co do methody, neboť ve zvláštních záhlavích výborně stanovil a prakticky osvětlil řadu momentu při výkladě listin nad míru důležitých. Veliké zručnosti v podobných rozborech D. nabyl srovnáváním četných kopií listinných, kteréž Král. společnost nauk pro zamýšlené diplomatarium Bohemiae z doby Přemyslovců tenkrát opatřovala, s originály, hlavně ze zrušených klášterů do Prahy dodávanými. Neomylným ovšem nebyl pokaždé, ale cestu razil větším dílem i zde jako v jiných oborech. Skvělé svědectví o jeho důvtipu a šťastném daru kombinačním zračí se ve výborném pojednání archaeologic kern Über die Begräbn issart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere. Eine Abhandlung veranlasst durch die bei Hořin im Jahr 1784 auf einer ehemaligen heidnischen Grabstätte ausgegrabenen irdenen Geschirre (1786); zaznamenává v něm nejprve zprávy o pohřbech u starých Slovanů a dospívá k závěru, že ne jediný, jak se vůbec tvrdívá, nýbrž dvojí způsob, t. j. spalování i pochovávání, dlužno přiznati, potom přehlíží naleziště pohanských hrobů v Čechách a konečně se zabývá mohylou hořínskou řeše otázky, jaký tu lid obýval (Slované, dle místních názvů Želín, Hořín), jaké obřady konal při pohřbech, co znamenají předměty vykopané, a z které asi doby pocházejí (IX. až XII. stol.). Vítaným k této práci doplňkem byl mu v brzce potom nepovšimnutý doklad z listu sv. Bonifacia o upalování žen pospolu s mrtvým manželem u Slovanů, k němuž náhodou Beatem Rhenanem byl přiveden; uveřejnil jej v kratičké stati Uber eine Stelle im XIX. Briefe des h. Bonifacius, die Slaven und ihre Sitten betreffend (1787) v aktech Král. spol. nauk.

Rozumí se samo sebou, že nejedno D-ského tvrzení, čelící přímo proti názorům ustáleným aneb od jiných za pravé prohlašovaným, zavdávalo příčinu k odporu tu více, tu méně podstatnému. Kromě Ungara, jehož příkré nepřátelství bližším stykem dosti brzo proměnilo se v družnou vzájemnost a podporu, nejtrpčeji odchylné vývody jeho přijímal Dobner, při práci vědecké sestárlý, a několikrát důrazně na ně odvětil i v aktech učené společnosti, zejména r. 1785 rozborem otázky o cyrillici a glagolici, z nichž Dobner tuto pokládal za starší, kdežto D. její vznik docela mylně hledal ve XIII. stol., a r. 1786 rozpravou o uvedení křesťanství do Čech. v níž provádí důkaz, že křesťanství Čechům dostalo se z Moravy, a že dle tradice sv. Method sám do Čech byl přišel. K závažným námitkám Dobnerovým, jež také u jiných docházely ohlasu, D. při různých příležitostech opět a opět se vracel, avšak nelze říci, že by tím býval vlastním svým posicím více oprávněnosti zjednal. Naproti tomu zcela jalově proti D-ského výtkám hájil se kněz Jos. Rozenthaler (1781), skladatel pomocných knížek mluvnických; jiní větším dílem chovali se s náležitou reservou, nemajíce odvahy rázněji vystoupiti, jako na př. novotáři J. V. Pohl a Max Schimek. Sprostou urážku se strany Gotth. Lihnie. ředitele školy u piaristů na Novém městě v Praze, jenž jej v latinské satiře (1781) byl nazval »českým Cer berem«, D. odrazil tak případně, že jenom původci za věc bylo se hanbiti. Některým osobám bohužel i podlé zbraně udavačské byly vhod, jak svým časem vyšlo na jevo. Také mimo vědu D. v oněch létech polemicky vystoupil, a to proti spisku »Gedanken über die Feldwirthschaften der Landgeistlichen«, v němž neznámý auktor polaření duchovních za nedůstojno pokládal; náhledy ty D. vtipně odbývá v brožuře Prüfung der Gedanken uber die Feldwirthschaften d. Landgeistlichén (1781), beze jména vydané, a myslí, že zavedením řádného manželství mezi kněžstvem věc by se nejlépe napravila. Toto své mínění stran coelibatu později důkladně odůvodnil historickou studií De sacerdotum in Bohemia coelibatu narratio historica, cui constitutiones concilii Moguntini, Fritzlarii 1244 celebrati, adnexae sunt (1787).

Vzornou ochotou a účinlivostí D. obecně již tehdy byl znám, an netoliko přátelům svým, blízkými dalekým, zejména Pelclovi,Durichovi, Candidovi, Tomsovi, Dlabačovi, Ribayovi, Zlobickému a j. radami a pomocí se zavděčoval, nýbrž i odpůrcům v čas potřeby posloužil, jako na př. Ungarovi, jemuž za nejprudší potyčky neváhal opatřiti pramen k polemice proti sobě samému. Na buditelské snahy pohlížel nedůvěřivě, proniknut jsa přesvědčením že čeština svůj úkol již naplnila a k dalšímu vývoji kulturnímu přivedena býti nemůže; všecka péče má prý směřovati pouze k udržení české řeči v té podobě, kterouž mívala a má, leč nikoli k umělým a směšným novotvarům. V současných obranách a chválách jazyka mateřského viděl téměř jen holé deklamace.

Zatím v poměrech jeho životních důležitý obrat nadcházel. R. 1785 působením svobodomyslných činitelů jmenován byl censorem spisů theologických a roku následujícího měl stati se místorektorem v pražském generálním semináři; leč okolnost, že dosud byl toliko jahnem, postup mu překazila. Domluvy přátel přiměly ho konečně, že v prosinci roku 1786 odebral se k příznivci a ctiteli svému J. L. Hayovi, biskupu královéhradeckému, a od něho přijal svěcení na kněžství; za půl roku potom (11. čce 1787) ustanoven byl za vicerektora a po dvou létech (20. srpna 1789) za rektora generálního semináře v Hradišti blíž Olomúce. V hodnosti této setrval až do zrušení generálních seminářů, jež po smrti cis. Josefa 11. r. 1790 rychle bylo předsevzato; potom, obdržev 500 zl. roční pense, odebral se zase do Prahy a v domě Nostickén na novo neobmezeného pohostinství dosáhl.

Pobyt na Moravě, spojený s neúnavnou horlivostí v povinnostech úředních, jen málo pozdržel D-ského produktivnost. Vydalť za tu dobu dvě závažné rozpravy historické: Über die ältesten Sitze der Slaven in Europa und ihre Verbreitung seit dem sechsten Jahrhundert, insbesondere über das Stammvolk der Mährer und ihre Geschichte bis zur Einsetzung des Herzogs Rostislav (vytištěno r. 1788 úvodem ke 2. dílu historie Moravské Jana Vrat. Monse) a Geschichte der böhm. Pikarden und Adamiten (1788), kdež nejvíce podle kroniky Vavřince z Březové výklad osnuje a k rozdílné od oněch sektářů Jednotě bratrské ukazuje, a kromě těchto spracoval dvě jiné, filosofické, rovněž velmi důležité, jako úvod pro Tomsův slovník českoněmeckolatinský. Ostatně každé obmeškání vrchovatě nahrazeno bylo poznáním nových, přebohatých zřídel, kteráž se badavému duchu D-ského otevřela jednak ve znamenitých archivech a bibliotékách v Olomúci, v Rajhradě a v Mikulově, jednak v různořečích moravských i slovenských. V přátelském poměru tam žil zejména s druhy svými Frant. Poláškem, vicerektorem, a Janem Volným, praefektem v semináři hradištském, Janem Vrat. Monsem, prof. v Brně, Janem Petrem Cerronim, Frant. Jos. Schwoyem v Mikulově a j.; jak velice si zamiloval Moravu a její lid, ještě v pozdních létech dával najevo.

Návratem do Prahy theologická dráha i vůbec úřední karriéra D-ského na dobro se ukončila. Bibliotékářství u kn. Dietrichšteina v Mikulově odmítl (1791, pomýšleje na klidný, nezávislý život při některé kněžské praebendě na Moravě, a později také v Čechách, zejména když r. 1808 proboštství staroboleslavské mělo býti zadáno; leč o provedení plánů buď nedbal aneb i s nevšímavostí a bezohledností na rozhodujících místech se potkal. Podobně se věci měly s professurou řeči a literatury české při universitě v Praze, již r. 1793 Pelcl a r. 1801 Jan Nejedlý obdržel, s bibliotékou universitní, kdež po smrti Ungarově r. 1807 Frant. Faust. Procházka a po tomto r. 1810 Frant. Posselt nastoupil K professuře české při universitě vídeňské po smrti Jos. Val Zlobického marně byl vyzýván, nechtěje se zříci drahocenné volnosti.

Ve vědeckých pracích tenkrát opět plnou silou pokračoval, tříbě a doplňuje své materiály. R. 1791 vyšly tiskem znamenité jeho rozpravy, za pobytu moravského pro Tomsův slovník zhotovené, Uber den Ursprung und die Bildung der slavischen und insbesondere der böhm. Sprache a Geschichte der böhm. Sprache. Prvá z nich, obsahující přehled slovníkových prací v češtině a potom základní pravidla etymologická (dle analytické methody Adelungovy) v slovanštině dosud nikým nestanovená, zaujala původní své místo jsouc úvodem k lexiku Tomsovu. druhá však, spojující v rázovitých črtách dějiny řeči s vývojem literatury od nejstarších dob až po věk spisovatelův, byla vydána zároveň s jiným, drobným D-ského příspěvkem Uber das er te Datum zur slavischen Geschichte und Geographie (Visula, Visla, u Pomponia Mely) v pojednáních Král. spol. nauk a prese vši svou neúplnost stala se východištěm všech pozdějších badatelů. D. shrnul v ní poprvé roztroušené své výzkumy v jednotný celek, a to tak, že vytknuv na začátku nejhlavnější momenty ze starožitnosti slovanské, stanoví patero dialektů, zkoumá otázku stran liturgie a písma u Slovanů vůbec a u Čechů zvláště, načež rozděluje vývoj řeči české v šestero period a přistupuje k charakteristice, napřed povšechné a potom speciální dle jednotlivých památek literárních. Při tomto způsobu přirozeně mnohem více místa připadlo dějinám literatury než dějinám řeči, a proto také D. již r. 1792 upravuje zvláštní, rozmnožené vydání své práce, zvolil pozměněný titul Geschichte der böhm. Sprache und Literatur. V létech potom následujících doplňků přibývalo tou měrou, že když D. ku třetímu vydání knihy r. 1818 přistoupil, vznikla práce co do methody s předešlými sice shodná, ale co do látky a rozsahu zcela zjinačená, ve všech částech zdokonalená Geschichte der böhm. Sprache und älteren Literatur, sahající až k r. 1526.

V září r. 1791, když byl císař Leopold II. při své korunovaci v Praze do Král. společ. nauk zavítal, připadla D-skému čestná úloha, že na závěrku slavnostní schůze četl stať o oddanosti a příchylností národů slovanských k arcidomu Rakouskému. Über die Anhänglichkeit und Ergebenheit der slavischen Völker an das Erzhaus Oesterreich, i podal vznešenému hosti některé básně vyšlé v jazyku českém na oslavu památky korunovační; řeč sama vydána byla potom tiskem, obsahujíc i dodatek, před císařem nečtený, v němž jazyk český v ochranu mocnářovu se poroučí. Z císařského daru 6000 zl., Král. spol. nauk tehdy věnovaných, užito bylo 1000 zl. na podporu D-skému. by mohl vykonati zkumnou cestu do Švédska k ohledání literárních památek, ve válce třicetileté z Čech odvezených. Důležitou tuto cestu D. podnikl dne 15. května 1792 tuto cestu D. podnikl dne 15. května 1792 z Radnic u Plzně, maje dočasným společníkem učeného hraběte Jáchyma ze Šternberka; vědecké zastávky činil v Jeně, Erfurtě, Gothě, Gotinkách, Hamburce, Kodani, Lundu, Linköpingu, až 5. čce dorazil do Štokholma, kdež zevrubnou prohlídku předsevzal. Navštíviv potom ještě Upsalu, odhodlal se k další cestě na Rus; dne 8. srpna přistal v Abě a odtud přes Čuchonsko, jež u značné míře pozornost jeho budilo, dorazil 17. srpna do Petrohradu, kdež celý měsíc pobyl a v bibliotékách i archivech pomocí hlavně Pallasovou a Stritterovou hojně kořistil. V Petrohradě odtrhl se na dobro od Šternberka a zaměřil do Moskvy, jež převelikým množstvím památek tak jej upoutala, že v ní od 25. října do 7. ledna 1793 vytrval: plánu k cestě na Kavkaz definitivně se vzdal, dověděv se na jisto, že zprávy o tamějších Češích, na západě tehdáž vůbec rozšířené, zakládají se na mylném stotožnění s Čukči kavkazskými. Též cestu do Kijeva na jiný čas odložil a přes Varšavu, Krakov, Těšín a Olomúc ku konci února r. 1793 do Prahy se navrátil. Obšírná zpráva o této cestě, jež pro D-ského studia slavistická měla důležitost nedozírnou, vyšla r. 1795 v pojednáních Král. spol. nauk, Litterarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der böhm. Gesellschaft der Wissensch. im J. 1 79:2 unternommenen Reise nach Schweden und Russland, a r. 1796 též o sobě s přídavkem Vergleichung der russischen und böhm. Sprache; hojně podrobných noticek přinesla také Durichova »Bibliotheca Slavica« (1795), a varianty ze slovanských bibli rukopisných Griesbachovo kritické vydání řeckého textu Nového Zákona (1796 a n.). Jinou velkou cestu D. vykonal počátkem r. 1794, jsa průvodcem bývalého žáka svého Bedř. z Nostic, do Německa k Bodamskému jezeru a odtud přes Tyroly do Benátek a Padovy; dalším cílem měly býti Florencie a Řím, avšak nepříznivé zprávy z domova přiměly poutníky k návratu z lázní v Abaně přes Terst a Lublaň do Prahy. I na této cestě D. hojně těžil ve prospěch slavistiky.

Z prací v těchto létech zaměstnávaly jej hlavně česká mluvnice a slovník německo, český, avšak neustálé zkoumání a nejpřísnější autokritika rychlému postupu ovšem vadily; nicméně výsledky svými se netajil, poskytnuv zejména Pelclovi, jenž pracemi grammatickými hlavně k potřebě svých posluchačů se zabýval, vydatnou pomoc při vydání vzorů skloňovacích (Typus declinationum, 1793) a ještě více při mluvnici české, do níž po dvakrát (1795, 1798) i celou stať o prosodii vypracoval. Roku 1793 přátelskou pomocí propůjčil se Frant. Stimpflovi, faráři v Sopce u Mělníka, opatřiv mu k jeho theologickému doktorátu poznámkami vydání latinského životopisu Jana z Jenšteina (Vita Joannis de Jenczenstein, archiepiscopi Pragensis tertii atd. Ex manuscripto Rokyczanensi coaevo nunc primům edita notisque illustrata), jehož dobou, zejména však osudy generálního vikáře Jana z Pomuka v Lit. Magaz. byl zevrubně se obíral.

Bohužel vědecké snahy D-ského nebývaly se silami tělesnými ve shodě; trvalé přepínáni vzbuzovalo již kol r. 1787 vážné obavy, že duch velikého učence se zatemní, a hrozný okamžik tento skutečně nadešel v polovici června r. 1795, právě když byl D. na panství falknovském, navrátiv se z vědecké vyjíždky, do Lipska a do Drážďan podniknuté. Po prudkém výbuchu zuřivosti upokojil se sice na nějakou dobu a nabyl opětně sil duševních, ale neduh po přestávkách tvrdošíjně se vracel, až posléze koncem r. 1801 tak povážlivě se rozmohl, že nemocný v ústav choromyslných měl býti odevzdán. Osudnou tuto nutnost odstranilo moudré léčení dra. Helda v klášteře Milosrdných, jež za dobu poměrně krátkou mělo účinek v té míře blahodárný, že D. nejen přátelům svým, ale i vědě byl zachráněn. Kdykoli se potom ještě opětovaly záchvaty (obyčejně dostavovaly se dvakrát do roka), nejevily se již téměř nikdy v děsivější podobě, nýbrž jen v tichém, neškodném blouznění a v jakémsi podivinství.

Zamýšlené práce nastoupením choroby opozdily se na čas, ale nikdy nepotuchly docela R. 1798 v pojednáních Společnosti nauk uveřejnil rozpravu Über den ersten Text der böhm. Bibelübersetzung nach den ältesten Handschriften derselben, besonders nach der Dresdner, v níž podal nové výsledky dosavadního mnoholetého zkoumání svého stran českého překladu celé bible. Napřed konstatuje, že ze všech Slovanů Čechové nejranněji dospěli k úplnému překladu bible v rukopise i v tisku, potom probírá bibliografii, zmiňuje se o svých vlastních pracích a rozeznává posléze dvě (v historii liter, r. 1818 čtyři) hlavní recense rukopisných biblí; k první čítá bibli Leskoveckou (1390— až 1410), již byl r. 1795 v Drážďanech prozkoumal, Litoměřickou (1411), Olomúckou (1417) a Hlaholskou (1416), k druhé bibli Olomúckou (bez roku). Základem jest všude vulgáta. Účelům praktickým věnována byla pomůcka Neues Hilfsmittel die russische Sprache leichter zu verstehen (1799), upravená podle Heimovy ruské mluvnice se sbírkou slov a krátkých rozhovorů, k nimž připojeny významy německé i české (rozmn. vyd. vyšlo r. 1813. Drobná práce jiná Slovo Slavenicum, in specie Czechicum (1799) poprvé na vědeckém základě časování slovesa v přesný systém hledí uvésti; vytýká dvě konjugace a pro každou mezi vzory po třech nejpřednějších stanoví, čímž i počet hlavních forem slovesných jest naznačen. Stejně důmyslné na svou dobu bylo pojednání Die Bildsamkeit der slavischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhm. Sprache dargestel It (1799), činící vlastně druhou částku rozpravy z r. 1791 v Tomsově slovníku; jako tam, i zde vzorem byl Adelung, dle něhož probrána nauka o tvoření substantiv i adjektiv, a připojena pravidla o skládání jmen, čelící namnoze proti novotářským zlořádům. Práce sama ohlášena byla jako úvod k zevrubnému slovníku německočeskému, v němž D. hodlal upotřebiti svých velikých zásob lexikálních, po dvacet roků neúnavně shromažďovaných. První čásť tohoto slovníku po značných nesnázích a nemilých polemikách s K. I. Thamem skutečně se objevila r. 1802: Deutsch-böhmisches Wörterbuch, I. Theil, A-K, a to tak, že práci pořadatelskou konali, majíce kromě materiálu D-m sneseného na výpomoc i rukopisný slovník z pozůstalosti novoměstského kancléře Jana Zeberera, Slovák Štěpán Leška a po jeho odchodu Jan Nejedlý s Fr. J. Tomsou, kdežto D sám obstarával revisi kritickou. Namáhání při tom jistě zdraví jeho velmi uškodilo, tak že z druhého dílu stěží zrevidoval ještě písmena L, M; pokračování vložil na Ant. Jar. Puchmajera, a po jeho smrti na Václ. Hanku, čímž vydání až do r. 1821 se zdrželo. R. 1802 v době rekonvalescence nejmilejším jeho zaměstnáním bylo studium botanické, již také v dřívějších létech za pobytu venkovského s oblibou pěstované. Jak pátravě a důvtipně i zde si počínal, patrno z tehdejšího spisu jeho Entwurf eines Pflanzensystems nach Zahlen und Verhältnissen. Der Schlüssel zur Vereinigung der kunstlichen Pflanzensysteme mit der natürlichen Methode.

Od r. 1803 D. žil mimo hraběcí dům Nostický, maje svůj zvláštní byt a meškaje velmi často též na venkově u svých příznivců ze šlechty, jmenovitě u Jana z Nostic, Frant. ze Šternberka a v létech posledních nejčastěji u hrab. Eugena Černína v Chudenicích blíže Klatov. Při tom rád konával dosti značné cesty po Čechách i po Moravě, několikráte též mimo hranice zemské, jako na př. do Mnichova, kdež r. 1812 Frisinské zlomky vyhledal a poprvé jich vlastní podstatu zjistil, do Štutgartu, do Lužice a j. Se silou jakoby osvěženou pohřížil se opět ve studium prvověku křesťanského v Čechách, když byl r. 1802 pražský professor Vavř. Pfrogner ve spise o církevních dějinách zvláště starých pramenu českých se dotýkal a ke zprávám legend mnoho nedůvěry projevoval. D. hleděl věc vysvětliti od základu zevrubným vyšetřením pramenů, památek i okolností, a výsledky dosažené čas od času předkládal v proslulé publikaci své Kritische Versuche die ältere böhm. Geschichte von späteren Erdichtungen zu reiui. gen. Uveřejnil tu studie: I. Boriwoy's Taufe. Zugleich eine Probe, wie man alte Legenden für die Geschichte benützen soll 1803); II. Ludmila und Drahomir (1807: III. Wenzel und Boleslav (1819); IV. Cyrill u Method, der Slaven Apostel. Ein historisch-kritischer Versuch (1823, do ruštiny přeloženo od M. Pogodina 1825) a k nim jako závěrek r. 1826 Mährische Legende von Cyrill und Method Nach Handschriften herausgegeben, mit andern Legenden verglichen und erläute - veskrze práce vysoce cenné, provedením namnoze vzorné, ale též nezřídka v přílišný drakonismus zabředlé. »Nejednou (dle slov Jos. Kalouska), nýbrž bohužel často přihodilo se jemu, že zavrhoval nějakou zprávu jenom z toho důvodu, poněvadž ji našel v pramenech toliko pozdějších, ale nikoli nejstarších; od času D-ského byly mnohé staré prameny historické nově objeveny, o kterýchž on neměl žádného tušení, kteréž novověká kritika uznává za nejlepší, a ve kterýchž nalézáme potvrzeno leccos, co veliký kritik za. vrhl.« Stávalo se také, že zamítaje zprávy zdánlivě nespolehlivé, nucen byl vypomáhati si hypothesami a domněnkami vlastními, a dožil se právě po té stránce nemilé zkušenosti, že hyperkritické postuláty staly se břitkou zbraní proti němu samému nejen odpůrcům, nýbrž i horlivým stoupencům, jako na př. Kopitarovi.

Všechny tyto práce vyšly v Král. české spol nauk kdež D. větším dílem drobné rozpravy na světlo vydával. Tam uveřejnil také biografie zemřelých přátel, jmenovitě Pelcla, Duricha, Jáchyma ze Šternberka, Ungara a několikrát (1804, 1811, 1814) sestavil dějepis společnosti za jednotlivá období jejího působení. Z důležitých usnesení vlivem jeho ve Společnosti učiněných připomenouti jest hlavně cennou otázku z r. 1804, jež ukládala kritické zkoumání a ocenění všech pramenů dějin českých, spolu s oznámením a posouzením nejpřednějších spisů historických v Čechách; obsahuješ výmluvné svědectví, jak velice D-skému záleželo na kritickém dějezpytu. Vytčený v otázce úkol z části naplnil teprve Palacký, když byl D. 1826 k vůli němu někdejší svůj návrh obnovil a příslušně umírnil. K přednáškám, jež r. 1804 o slavnostní návštěvě císaře Františka ve Společnosti nauk měly býti konány, D. nabídl se vypracovati thema o českém dědičném nástupnictví anebo o podpoře, které vědám dostávalo se od králův českých; ale když nejvyšší purkrabí hr. Chotek vyhradil si approbaci textu, D. s nabídnutím ustoupil. Za to měl účastenství při nastoupení nového praesidenta Společnosti, nejvyššího purkrabí Frant. Kolovrata Liebšteinského, dne 15. kv. 1825 přednáškou Über die ehemaligen Abbildungen böhm. Regenten und ihre Inschriften in der Piager königl. Burg vor dem Brande im J. 1541.

Novotaření v jazyce spisovném D. nepřestal býti zapřísáhlým odpůrcem; naproti tomu liboval si v jadrném způsobu prostonárodním, jak si jej hlavně Kramerius a Pelcl osvojiti dovedli, a schvaloval též počínání Procházkovo, jenž dobré starší spisy v obnoveném rouše vydával. Slohu biblického velikým byl ctitelem - texty písem svatých vůbec až do podrobností v paměti měl vštípeny - ale více pro ryzost výrazův a přesnost vazeb nežli pro ducha národního, an přílišným lnutím k originálu ve své podstatě se proměnil. Jádro zvláště zachovalé spatřoval v idiotismech a těchto hojnost nalézal především v příslovích; proto také tímto odvětvím se zvláštní zálibou se obíral a z něho r. 1804 ve spolku s vojenským knězem Ant. Píšelým první svůj český spis upravil. Byla to Českých přísloví sbírka. Po vydání Mistr Jakuba Srnce a Františka Ondřeje Hornýho v nově rozmnožená, obsahující 1500 čísel abecedně spořádaných, s udaným dle možnosti pramenem, a provázená heslem: »Vřeť každému srdce po jazyku svém. Dal. Kdo si mála neváží, po mnohu ať nebaží«. Z podobných ohledů doporučena byla D-m ve zvláštní předmluvě r. 1814 starší skladba česká »Kniha užitečná a kratochvilná, jenž slově Rada všelikých zvířat i ptactva«, dle Melantrichova vydání přichystaná k tisku K. 1. Thamem, bláhovým kdysi protivníkem a pomlouvačem D-ského.

K vydání soustavné mluvnice české dlouho a dlouho nemohl se odhodlati. Po smrti Pelclově (1801) zdála se již blízká k tomu býti naděje, neboť vdova žádala na D-ském, by grammatiku zesnulého k novému vydání dle potřeby upravil. S tím patrně souvisela nová práce D-ského Entwurf der böhm. Declinationen (1803), obětovaná novému prof. jazyka českého J. Nejedlému a jeho »učencům«, leč ku po. kračování nedošlo, ježto mezi tím Nejedlý sám byl vydal českou mluvnici, upotřebiv při tom nejen grammatiky Pelclovy, ale i pojednání D-ského v míře nejrozsáhlejší. D-skému věc ta byla spíše vítána nežli nemilá, neboť nabyl tím času k provedení jiného plánu, již dávno pojatého, k vydávání sborníku všeslovanského, jenž by obsahoval zprávy jednak z oboru filologie, jednak z ethnografie, archaeologie a historie slovanské, a jenž by vůbec sloužil k ukládání a tříbení materiálu slavistického asi tak. jak se to dělo vzhledem k češtině v publikacích Böhm. Litteratur a Litter. Magazin. Byl to Slavín. Bothschaft aus Böhmen an alle. Slavischen Völker, oder Beiträge zur Kenntniss der Slavischen Literatur nach allen Mundarten (1806, rozmnožené vyd. od V Hanky 1834), celkem 6 sešitu, činících svazek, se 46 drobnými stať mi, na díle výňatky, jako na př. z Herdera, Engla, Taube, Hacqueta, Dupréa, Schnurrera, Strittera, Schlözra (tu zvláště důležité poznámky D ského stran posvátné slovanštiny), několika cizími příspěvky (od Píšelýho, Ribaye a Stojkoviče v Charkově), hlavně však grammatickými rozbory, kritickými posudky a literárně historickými úvahami od redaktora samého. Již také jednotlivé části zamýšlené mluvnice staroslovanské vystupují tu znenáhla na světlo. Ke Slavínu doplňkem byl spisek Glagolitica (1807, 2. vyd. od Hanky 1832), rázu polemickéko, v němž proti Antonovi, Dobnerovi, Durichovi, Linhartovi, Altrovi a j. dokazuje se pozdní původ písma hlaholského; důvody byly tak přesvědčivé, že mínění D-ského, ač nesprávné, po dlouhou dobu pokládáno bylo za normu. Hned potom D. s úsilím jal se dodělávati svou českou mluvnici, zejména čásť její syntaktickou, na kterou původně nepomýšlel, a po dvou létech objevilo se konečně dílo s toužebností dlouho čekané Ausfiihr liches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache zur gründlichen Erlernung derselben f Deutsche, zur vollkommenem Kenntniss für Böhmen (1809). Obsahuje mimo stručný úvod historicko, kritický nauku o tvoření slov, ohýbání a skladbu; v prvé části, ze všech nejobšírnější, spisovatel jest na výši tehdejšího zkoumání etymologického, v druhé na zřeteli má především zájmy praktické a třetí jen jako nezbytný doplněk přičiňuje. Velká čásť pravidel ve spise k platnosti přivedených vyložena byla D-m po různu již dříve, avšak u přesném systému celá nauka zde poprvé se vyskytuje. Vzhledem k jiným grammatikám českým i vůbec slovanským má význam epochálný; neníť tu stanovisko ojedinělé a hranicemi pouhé češtiny uzavřené, nýbrž ku po. moci vzaty též ostatní sestry slovanské, mezi nimi v popředí posvátná slovanština, a srovnávací touto methodou, ve směru výtečných té doby badatelů cizích, zvláště Adelunga, použitou, dosaženo výsledků namnoze vzorných Mimo jiné shledává se tu ponejprv důvodné roztřídění slovesa v šestero forem (o 7 koujugacích) a liberální návrh analogického pravopisu, jenž později Hankou byv usilovně šířen, české literáty mimo vůli auktorovu v nepřátelské strany rozdvojil. Druhé, proměněné vydání mluvnice této vyšlo r. 1819 a české její spracování od Hanky r. 1822; celý systém, přešlý potom v D-ského Institutiones, nabyl normální platnosti pro většinu grammatik slovanských. Pozdější mluvnice české dle spravedlivého soudu Jungmannova potud byly dobré, pokud nespouštěly se základů D-ského; pokrok v badání učinil teprve Pav. Jos. Šafařík a po něm Mart. Hattala.

»Slavín« zašel rokem 1806 pro nedostatek hmotné podpory, avšak D. nevzdal se naděje, že podaří se mu jej opět vzkřísiti; sbíral pilně za tím účelem příslušnou látku a nové plány slavistické s oblibou rozpřádal. Při této příležitosti získal si r. 1808 u vysoké míře jeho přízeň mladý slavista, nadšený a bystroduchý Slovinec Bart. Kopitar, a nepřetržitý potom písemný styk obou mužů byl příčinou výsledků blahodárných. Jako zajisté Kopitar v D-ském spolehlivého vůdce a mistra nalezl, tak opět D. činností a návrhy mladšího druha byl nejen napínavě zaměstnáván, nýbrž i k neodkladnému postupování takořka donucován, což při váhajícím jeho rozmyslu nanejvýš bylo potřebno. Bez neúnavného pobízení Kopitarova nebylo by nejslavnější D-ského v slavistice dílo, Institutiones, v celosti své snad ani světla spatřilo.

Jungmanna v Litoměřicích D. blíže poznal při svých návštěvách u kapitulního děkana tamějšího, pozdějšího biskupa Jos. Hurdálka, a když o jeho pilné práci lexikografické se přesvědčil, k veliké a veleplatné, jak sám Jungmann praví, pomoci propůjčil mu i své mnoholeté i svých společníků sbírky slov; s tím však nebyl srozuměn, že Jungmann místo etymologického zvolil abecední pořádek. Etymologický princip ve slovníku D. vůbec pokládal jediné za oprávněný, a pomýšlel sám v oboru tom pokus učiniti etymologickým slovníkem všeslovanským, k jehož nutnosti již před mnohými lety Aug. Schlözer ve své Allg. Nord. Gesch. (1771) byl ukazoval, a k němuž nový srovnávací slovník Petrohradské akademie (1786—1790) četnými nesprávnostmi přímo vybízel; avšak provedení přesahovalo síly jednotlivcovy, jak D. asi sám pociťoval, neboť uznal za dobré vypracovati toliko čásť methodickou, Entwurf zu einem allgemeinen Etymologikon der Slawischen Sprachen (1813, 2 vyd od Hanky 1833), kdež podobným způsobem jako kdysi v úvodě k Tomsovu slovníku (1791) theorii nastěňuje a praktickými příklady, vzorci a tabulkami znázorňuje i později D. k plánu opět a opět se vracet a další návody poskytoval i speciální lexika přípravná sestavoval, avšak výsledku celkového nedospěl.

Nelíčenou radost v oněch létech mu působilo vyučování vědychtivých jednotlivců z mladé generace, kteří. Hanku v čele majíce, docházeli k němu na výklady z oboru slavistiky, zejména z ruštiny a posvátné slovanštiny. Ochotně cvičil též chovance lužického semináře na Malé straně v Praze v jejich mateřském jazyku, by mezi krajany zdárně působili; z tohoto zaměstnání vznikly první náčrty mluvnice lužické, později soustavně spracované, ale bohužel nazmar přišlé.

Sklonkem roku 1813 objevila se konečně družka Slavínova Slovanka. Zur Kenntniss der alten und neuen slavischen Literatur der Sprachkunde nach allen Mundarten, der Geschichte und Alterthumer (1814 a 1815 2 sv.) s hojnými rozpravami, jež buď přímo pocházejí od D-ského aneb jeho výkladem zajímavě jsou provázeny. Zvláštní pozornost obrací se tu k vyhynulému nářečí Slovanů polabských a k věcem posvátné slovanštiny se týkajícím. Značně zabaven byl potom D. novým spracováním dějin literatury (1818) a mluvnice české (1819). V prvním spise rozsáhlou měrou upotřebil nových snůšek bibliografických i výzkumů kritických - opisy starých památek přenechal Hankovi, jenž na jich základě velkou čásť svých Starobylých skládání k tisku připravil - a celek opatřil důležitým dodatkem, v němž Rukopis Královédvorský případně posuzuje a výňatky z něho uvádí; také v druhém spise podstatné pro měny předsevzal a proti nesnášelivým odpůrcům analogického pravopisu důrazněji se ozval.

Materiál k mluvnici staroslovanské mezitím neustále se vzmáhal, avšak spracován byl jenom po částkách, a brzkého dokončení sotva mohl se kdo nadíti; nicméně podařilo se úsilí Kopitarovu, k němuž i vládní pobídka se byla přidružila, pohnouti D-ského, že začátkem listopadu r. 1819 do Vídně se odebral a tam látku spořádav i dle možnosti doplniv, koncem roku 1821 poslední částky hotové práce tiskárně odevzdal. Kniha sama, majíc název Josephi Dobrowsky, presbyteři aa. ll. et philosophiae doctoris, Societatis scientiarum Bohemicae atque aliarum membri, Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, quae quum apud Russos, Serbos, aliosque ritus Graeci, tam apud Dalmatas glagolitas ritus Latini Slavos in libris sacris obtinet, vyšla z jara 1822 a byla již tenkrát Kopitarem po právu nazvána dílem v oboru slavistiky epochálním. Osnovu v ní D. podržel touž, jaké byl dříve užil v české mluvnici, a také v jednotlivostech mnoho vzal z předchozích studií; přes to však bylo nutno většinu partií teprve nyní do podrobná vypracovati, a tu právě znatel spisů D-ského s udivením pozoruje, jak mnoho let proslulý mistr podle určitého plánu snášel stavivo, a jak posléze rozptýlené částky v monumentální celek důmyslně sloučiti dovedl. Kniha jeho jen se stanoviska své doby spravedlivě může býti oceněna; v některých částech předstižena byla soudobými výzkumy Alex. Vostokova, a sám D., nejsa spokojen s konečným výsledkem, trpce si stěžoval, že byl sveden k předčasnému svého díla uveřejnění: tím však pranic nemění se na skutečné zásluze, že Instituce staly se základem a východištěm všeho dalšího postupu ve slavistice. Nové vydání pořídil Hanka roku 1852; ruský překlad M. Pogodina a S. Ševyrjeva vyšel o třech částech r. 1833—34.

Staroslovanskou mluvnicí D. učenému světu odevzdal své nejobsáhlejší a nejpamátnější dílo; cokolivěk po něm ještě napsal, svědčilo sice neustále o duchu mohutném, vysokým stářím dosud nezlomeném, ale proti dřívějším úspěchům přece již se ztrácelo. Z větších prací náležejí sem toliko důležité dvě rozpravy Cyrillo-Methodějské z r. 1823 a 1826 pak historický výpis (s poznámkami) o volbě, příchodu a české korunovaci krále Ferdinanda I. (Wahl, Einzug und böhmische Krönung K. Ferdinand /., 1824) a vydání kroniky Ansbertovy o výpravě císaře Bedřicha I. do Svaté země r. 1190 (Historia de expeditione Friderici Inperatoris a quodam Austriensi clerico, qui eidem interfuit, nomine Ansbertus, 1827), jejíž rukopis, připojený k letopisu Vincentiovu a Jarlochovu D. u venkovského lékaře v okolí Postoloprt r. 1824 byl zakoupil. Drobných článku naproti tom u jest řada ku podivu veliká; jako totiž D. dříve za rázných příležitostí ochotně pomoc poskytoval podnikám literárním, domácím (tu mimo jiné spisek Beiträge zur Gesch. des Kelches in Böhmen 1817 v aktech Král. spol. nauk a Puchmajerova ruská mluvnice r. 1820, k níž úvod s pojednáním o ruských grammatikách připojil) i cizím (na př. poznámkami k Englovým Dějinám srbským r. 1801, k Jos. Mullerovým Dějinám staroruským r. 1812 a k Adelungovu Mithridatu z roku 1809), a jak zejména recensemi v literárních časopisech jenských, hallských a vídeňských čas od času se byl ozýval, tak činil i nyní s úsilím nezřídka zimničným. Bohužel nezastávala tato činnost neúnavného kmeta bez trpkých zkušeností, ana dotýkala se nejednou otázek sporných a se zájmy národními slučovaných. Tu zjevem zvláště neutěšeným byl příkrý způsob boje, vzniklého stran Zelenohorského rukopisu, kterouž báseň D. hned od počátku rozhodně zamítal a jejím obhájcům, zejména V. A. Svobodovi, Josefu Jungmannovi a P. J. Šafaříkovi bezohledným posuzováním až příliš palčivé rány v odvetu zasazoval. Ba obapolná podrážděnost dosahovala tu nejednou takové míry, že D-skému, an bojem rozhořčen nadšené snahy buditelské mrazivými výpovědmi odbýval, vlastenecký cit byl upírán, a s druhé strany zase D na své odpůrce jako na nějaké škodné národní přepjatce pohlížel.

Živé účastenství D. měl při Museu českém hned od jeho začátků; do správního výboru hned poprvé byt zvolen a ve věcech literárních svou auktoritou rozhodoval. Hankovi postaral se o trvalé postavení při sbírkách a podobnou službu prokázal Palackému, jejž byl r. 1823 v dům Frant. hr. ze Šternberka uvedl. Palacký se potom upřímnou oddaností D-skému vděčil a dle možnosti k tomu působil, by nepřátelský poměr ke straně Jungmannově poněkud se umírnil; D. navzájem z mladých literátů jeho nejvíce si vážil a do musejních časopisů, jím redigovaných, pilně přispíval. Odchylná mínění v některých případech, jako na př. o časoměrné prosodii, o Zelenohorském rukopise a posléze o zlomku evangelia sv.Jana, jenž r. 1828 se objevil a v němž D. viděl pouhý padělek, vespolné obou shodě nic nebyla na škodu; ba možno říci téměř na jisto, že vytrvalou energií Palackého D. na samém sklonku života byl přiveden k patrné proměně svých bývalých pessimistických názorů stran budoucnosti českého národa.

Poslední vědecké práce, jež D. předsevzal, měly předmětem mluvnici lužicko-srbskou a kritické vydání Jordanisova spisu »De rebus Geticis«, pro Pertzova »Monumenta Germaniae historica« připravované. Dílo první šťastně již byl ukončil a druhé po dlouhém zkoumání chystal se dovršiti, když opět stará jeho nemoc nervová, zvláště o prázdninách roku 1828 na Chuděnicku, povážlivě jím zmítati se jala. Hlavní toho příčinou byla nespravedlivá a nešetrná urážka, kteréž tenkrát působením cizí inspirace dopustil se Angličan John Bowring v časopise »Foreign Quarterly Review«, přisoudiv tam vědeckému badání Kopitarovu důležitost vyšší nežli pracím D-ského; takové ponížení před cizinou kmet na svou pověst úzkostlivě žárlivý přetěžce nesl a z rozčilení upadl konečně na dobu dosti dlouhou ve stav blouznění podobný. Při jednom záchvatu zničil i rukopis své grammatiky lužicko. srbské. Sotva poněkud se zotavil, spěchal do Vídně, by dokončil svůj úkol s Jordanisem; na zpáteční cestě ochuravěl v Brně zánětem plic a v klášteře Milosrdných ducha vypustil. Pochován byl na Starém Brně a na rov postaven mu kovový pomník nákladem hr. Salma.

D. náleží k počtu řídkých vyvolenců, jejichžto duševní síly tím mohutněji vzrůstají, čím více obor jejich působení se rozšiřuje.Universálnosti blízka byla jeho činnost vědecká a přece nikde stínu povrchnosti nemožno jí vytknouti; všude pevných vyhledává základů, pronikavě pátrá po pravdě, přísně, ano krutě soudí, svých vlastních poklesků nešetří a spíše přepínáním požadavků nežli shovívavou povolností chybuje. Kritikou textů biblicky ch poprvé učí se nahlédati v prameny; má příležitost nasbírati hojnost všeho druhu dat bibliografických, rozmnožuje tyto sbírky, a v brzce není po té stránce vrstevníka jemu rovného. Prozkoumaný materiál vede k srovnávání, ku plodné kritice, k rozmanitým úvahám a rozpravám, jichžto cílem konečným jsou česká mluvnice, český slovník a česká historie literární na nejširší podstatě. Neúkojná bádavost proniká vždy hlouběji a touží po úplnosti; z půdy české přechází na stanovisko slovanské. Zpytují se jednotlivá nářečí, stanoví se jich vespolný poměr, a přirozený základ v posvátné řeči církevní se spatřuje. Na všech stranách tříbí se názory, dávná minulost nového vzhledu nabývá a blízká přítomnost vybavuje se z temnoty; před učeným světem vzniká nový, široširý obor vědecký, vzniká slavistika a jejím tvůrcem i zároveň nejpřednějším pěstitelem jest geniální D. Touto činností svou náleží celému Slovanstvu, a jména jeho bude s úctou vzpomínáno ještě po věcích Avšak chloubou největší zůstane vždy národu českému, a to nejen pro vědeckou svých děl dokonalost, nýbrž zejména i pro to, že za doby hlubokého ponížení, v poměrech skutečně zoufalých jeho právě výzkumy poskytly pevnou oporu ke zdárné buditelské práci v národě.

Rozvětvené na všech stranách jeho styky s učenci a spisovateli (mimo většinu domácích byli mezi nimi J. V. Göthe. Jak. Grimm, J. D. Michaelis, J. Ch. Adelung, J. S. Vater, A. S. Schlozer, J. J. Pe rtz, J. Ch. Engel, Bart. Kopitar. J. Hormayr, V. Vodnik, Jiří Ribay, S. B. Lindě, A. S. Šiškov, P. J. Köppen, N. J. Rumjancev, A. Vostokov, K. G. Anton a mn. j.) opatřovaly mu stálou povědomost o ruchu vědeckém, ale ubíraly také mnoho času na vzájemné služby a dopisování. Nejobšírnější korrespondenci udržoval v době starší s Václ. Fort. Durichem, potom s Jiř. Ribayem, a nejdůležitější od r. 1808 až do své smrti s Bart. Kopitarem (vyd. V. Jagič r. 1885 se znamenitým úvodem literárně-historickým); nejednou dopisy takové podobají se vědeckým rozpravám a mají vůbec pro bližší poznání D-ského převelikou cenu, svědčíce nejen o podivuhodné svěžesti a hloubce duševní, nýbrž i o charakteru svrchovaně ryzím a šlechetném. Z největší části uloženy jsou ve sbírkách Musea království Českého, byvše tam po smrti D-ského s rukopisnou pozůstalostí a s bibliotékou odevzdány.

Se strany vědeckých korporací D. byl mnohokrát vyznamenán přijetím za člena; první učinila to Král. česká společnost nauk v Praze (před r. 1784) a po ní podobné sbory ve Varšavě (1803, 1811), Berlíně (1812 akademie), Krakově (1816), Vilně (1818 universita), Petrohradě (1820 akademie) a j. Z čestných úsudků vynikající místo zaujímají památná slova Gothova v »Berliner Jahrbúcher fúr wissensch. Kritik« 1830, v životopisech D-ského vůbec uváděná.

Podobizen D-ského, za života jeho zhotovených, několik je známo; z nich za nejdokonalejší podle soudu vrstevníků pokládá se Kadlikova z r. 1821 v Museu českém. Z četných biografií první obšírnější vydal hned po smrti D-ského r. 1829 J. ryt. z Rittersberga, dle vlastních náčrtků zvěčnělého, a po té r. 1833 Frant. Palacký v pojednáních Král. společ. nauk (též o sobě); o většině jiných zprávu podává J. J Hanuš ve spise Literami působení Jos D ského (Praha, 1867). V době nejnovější předčí Vine. Brandla Život Josefa D-ského (1883), vydaný nákladem Matice Moravské, výborný zvláště výkladem psychologickým, a Iv. Sněgireva Iosif Dobrovskij (Kazaň, 1884), s bedlivým rozborem všech jeho prací. Thř.