| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Daemon |
| Autor: |
František Krejčí |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 849–850. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Démon |
Daemon démon (z řec. δαίμων), ustálilo se v moderních jazycích ve významu zlý duch, zloduch, kterýmžto slovem zahrnují se všechny náboženské i lidové i básnické představy konkretisující působení principu zla ve člověku i v přírodě, na př. ďábel, d. vášně, osudu atd. Ve vědě, najmě mythologické, znamená slovo to duchy vůbec, dobré i zlé, jakožto bytosti nadpřirozené, rozdílné od bohův. Od těchto liší se jmenovitě neurčitostí představy, potom tím, že jich bývají celé zástupy a že nemívají zvláštních, osobních jmen, pouze hromadné názvy; jsouť pouze d-i větrů, hor, lesů, nymfy, kentauři, víly atd. Kde se jména osobní vyskytují, jest to buď počátek processu individualisačního, t. j. počátek tvoření se bytostí vyšších, božských, na př. veliký duch u domorodcův amerických, anebo jsou to starší představy mythologické vlivem kněží mezi duchy vyšším bohům sloužící zatlačené, jako ameša spenta v myth. íránské. Konečně též zbytky pohanských představ, žijící v pověře lidu křesťanského, nebo báchorkové výtvory jeho fantasie do rozsahu pojmu d. se zahrnují. Víra v duchy takovéto jest tak obecná, že se s ní nejen u všech národů (vyjmouc některé kmeny eskymácké, které ctí pouze duše předkův), ale i na všech stupních vývoje setkáváme (snad mimo Staroitaly). U některých národů polovzdělaných jsou duchové jedinými bytostmi božskými, naplňují celou přírodu, dělíce se s dušemi předkův o veškeru vládu nad osudy lidskými, za původce všeho dobra i zla jsouce považováni a ctěni; nejen každý člověk, ale i každý předmět vůkol má svého ducha. Na vyšším stupni polytheistickém ustupují sice bohům mocnějším, přenechávajíce jim vrchní vládu, ale působí vedle nich, buď v jejich službách anebo tajně proti jejich vůli maříce snahu lidskou, jakoby se mstili za své odstrčení v bohoslužbě, nebo činíce prostředníky mezi bohy a lidmi (genii římští, daimones Hesiodovi, nutarové egyptští, ziové babyl., haltiové finští, devatas indičtí). Rovněž v nejvyšších systémech dualistických a monotheistických shledáváme se s nimi ve způsobách andělů, děsů, ďáblů, devů (Peršané). — Řecké δαίμων jest mnohovýznamné. Hesiodovi δαίμονες jsou strážci pokolení lidského, dárci dobra, mstitelé bezpráví; jest jich množství veliké (30 000), nemají zvláštních jmen a jsou vlastně duše lidí spravedlivých věku zlatého. Snad v tom jest dán původní význam, jenž v lidu déle asi trval než v literatuře. Nejobyčejněji však znamená to nižší bytosti božské, aniž však nějak od vyšších přesně se liší; jednou jsou to bozi neúčastnící se porad Olympanů, jindy polobožské bytosti, děti bohů zplozené s lidmi, nymfy, kentauři a j. v průvodu Bakcha, Artemidy, Poseidona, Amfitrity, někdy i vyšší bytosti, jako Eros, Hypnos, Pan, u Homéra dokonce a po něm u Hérodota a j. znamená daimón někdy tolik co θεός vůbec. Vedle toho vyvinul se význam: moc jakási nadpřirozená, původ zla ve světě, potom osud. Také duchové zemřelých byli zváni δαίμονες, i z Italie přenesený do Řecka genius. — Srv. Gerhard, Über Wesen etc. der D. (1852); Fr. Krejčí, O pův. významu daimonů řeckých (Program gymn. bydžovského, 1885). Kčí.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Démon