Ottův slovník naučný/Císařství

Ottův slovník naučný
Císařský řez	Císařství	Ciscar

Údaje o textu
Titulek:	Císařství
Autor:	Josef Trakal
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 399–400. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Císařství

Císařství jakožto zvláštní forma monarchického státu a zvláštní idea politická vzalo svůj původ ve starověkém Římě. C. římské (caesar, imperator, princeps, augustus) značilo s počátku sloučení všech nejvyšších úřadů státních (magistratus) v jedné osobě. Tento původní význam impéria římského změnil se postupem času v pojem absolutní, despotické moci s nárokem na panství světové. Po rozdělení říše Římské odloučilo se c. byzantské se sídlem v Cařihradě (Byzantiu) od římského a s tím zároveň i kultura východní od západní, zvláště po rozdělení církve. C. byzantské pokládalo se za pravého pokračovatele římského impéria a udrželo se ještě téměř celých tisíc let. Jeho dědictví připadlo dobyvatelům Turkům, jejichž sultán osvojil si též titul císařský (1453). Po rozvratu západního c. římského kmeny barbarskými seznali papežové římští záhy potřebu, obnoviti c. římské a přenésti je v pozměněném významu na francký rod Karlovců, který dovedl soustřediti a ve stát zorganisovati hlavní části někdejší říše západořímské. Karel Vel. r. 800 korunován na císaře římského. Toto obnovené západní c. římské pokládáno za legitimního nástupce římských imperatorův a mělo se státi středem všeho křesťanského světa západního, byvši uděleno a posvěceno nejvyšší mocí církevní. Jako římské imperium, tak i toto c. mělo býti nejvyšším panstvím nad národy a státy křesťanskými; jemu náležel protektorát i nejvyšší ochrana církve a stolice římské i křesťanství jakožto náboženství světového. Císařská moc odvozovala se z milosti boží (ex jure divino). Z Karlovců přešlo c. Ottou I. na krále německé, jakožto na hlavy »svaté římské říše německého národa«, i bylo pak osou dějin evropských po všechen středověk. Snahou jeho bylo, vymaniti se z moci římské stolice; od Maxmiliána I. (1508) učiněn byl titul císaře římského nezávislým na korunovaci papežské. Uvnitř říše klesala však moc císařská následkem vzrůstu moci zeměpanské a rozkladem říše na části více méně samostatné, tak že c. stalo se na konec jen představitelem říše složené z mnohých států volně souvislých, v celku slabé a malomocné. C. římsko-německé bylo volební (Zlatá bulla Karla IV.), ač v posledních stol. spojeno bylo stále s rodem rakouským. Titul císařský od Maxmiliána I. byl: »z boží milosti zvolený císař římský, povždy množitel říše, král Germanie atd.«. C. to vzalo za své r. 1806, když císař František II. složil korunu císařskou po založení spolku Rýnského.

Na nových ideách, ale s tradicemi římskými a karlovskými přijal Napoleon I. r. 1804 titul »císaře Francouzův« a založil c. francouzské (Empire). C. napoleonské hledalo svou oporu v národě, jakožto prameni veškeré moci, v liberálních ideách, prohlášených revolucí francouzskou proti feudalismu, a v účastenství národa na moci státní (zastupitelstvu lidu v zákonodárství). Bylo prohlášeno za dědičné a snahy jeho nesly se za Napoleona I. po světovém panství, jako impérium římské. Napoleon III. přizpůsobil obnovené c. ještě více principu suverenity národa (uznání ústavy plebiscitem lidu) a opřel se o nejširší vrstvy lidu (všeobecné hlasovací právo). Tento zvláštní národní a sociální ráz c. francouzského jeví se i v titulu: »Napoleon, z boží milosti a z vůle národa francouzského císař« (N. par la gráce de Dieu et la volonté du peuple francais Empereur atd.). C. francouzské vzalo za své ve válce prusko-francouzské r. 1870. Na jeho troskách vzniklo nové c. německé. Války z r. 1866 a 1870 vedly k hegemonii pruské v Německu a ku sjednocení německých států v říši spolkovou, za jejížto hlavu prohlášen byl ve Versaillech 18. led. 1871 král pruský za císaře německého (deutscher Kaiser). Toto nové německé c. jest podobně jako zaniklé c. francouzské národní a sociální s formami konstitučními, nepřipínajíc se na staré c. římské někdejší svaté říše římské německého národa. Jest spojeno dědičně s korunou pruskou. Císař stojí vedlé říšské ústavy nad ostatními spolkovými knížaty, repraesentuje říši uvnitř i na venek, drží výkonnou moc v říši, jest nejvyšším pánem vojsk atd.

C. rakouské datuje se od r. 1804, kdy císař František I. přijal po příkladu Napoleona I. titul císaře rakouského (Kaiser von Österreich) a složil potom r. 1806 důstojenství císaře římského v říši Německé. Historický význam a poslání c. rakouského záleží v pevném sdružení, ve společné obraně a ochraně, v zabezpečení existence a vývoje různých menších království a zemí a národů spojených pod žezlem domu habsbursko-lotrinského. Jakožto jediný katolický císař s tradicemi římsko-německého c. zaujímá císař rakouský zvláštní politické postavení k stolici římské a k církvi katolické. C. rakouské jest dědičpé a od r. 1860 konstituční.

C. ruské bylo prohlášeno Petrem I. po míru nystädtském (1721) a potom všemi kabinety evropskými uznáno. Má ráz národní, patriarchální, absolutní, a opírá se o tradice někdejšího východního c. byzantského, jsouc zároveň představitelem církve pravoslavné. Titul císafe ruského jest: »z boží milosti císař a samodržec všech Rusů (imperator i samoderžec vserossijskij), car moskevský, kyjevský atd.«.

Napodobením c. francouzského vzniklo c. brazilské (1822–89) a krátkodobé c. mexické. Z východních panovníků má císařský titul sultán turecký (Padishah et Khalife Suprême) od r. 1453 (uznaný císařem německým mírem požarevackým r. 1718), šáh perský (Empereur des Empereurs des tous les Etats de Perse), čínský (syn nebes), japanský, marocký a siamský. Tato východní c. jsou po většině rázu theokratického a absolutního. Titul císařovny indické nosí od r. 1876 královna anglická. Tkl.