Choceň (Chotzen), město ve vých. Čechách po obou březích Orlice, v hejt. a okr. vysokomýtském, má 408 d., 3847 ob. č., 8 n. (1890), far. kostel sv. Františka Seraf. (z r. 1732, původ, ze XIV. stol.), 5tř. obec. a 3tř. měšť. šk., kostel a obec. helv. ref. vyznání, radnici, špitál, pš., telegr., důležitou křižovatku Rak.-Uher. st. dr. (Praha–Ch.–Česká Třebová–Brno–Vídeň, Ch.– Broumov–Mittelsteine a Ch.–Litomyšl); z průmyslu sluší uvésti: zámečnictví a výrobu strojů, přádelnu na lněnou a cuckovou přízi (700 děl.), továrnu na chamottové a hliněné zboží, cihelnu, 3 mlýny (1 strojní), 2 závody na výrobu lihovin a likérů, obč. záložnu, lázně zv. »Mariánské«, značný obchod s obilím a jetelovým semenem. Fid. panství Ch. zaujímá 2631.27 ha půdy, náleží k němu pěkný zámek s kaplí Nanebevzetí P. Marie a krásným parkem, dvůr, parostr. pivovar, sladovna a lihovar, majetek Ferd. kn. Kinského Vchynic. R. 1549 byla Ch. městečkem a také prý již měla znak (obr. č. 1915.): v červ. štítě sv. Václav držící v pravé ruce bílý štít s černou orlicí, v levé pak korouhev s černou orlicí; po stranách jeho vznášejí se dva andělé ve zlatém rouše nimbem sv. Václava korunující. — Mimo dějepisná udání Kosmy a Dobnera na r. 983 nemáme žádných zpráv o okolí a vzniku Chocně. Původně celá krajina náležela mocnému rodu Slavníkovců, po jejichž zavraždění připadla knížecí koruně. Ku konci XII. a poč. XIII. stol. byla Ch. majetkem mocného rodu Hrabišiců, z nichž po Milotovi jménem Hocen prý obdržela své jméno. Po Hrabišicích byla zdejší krajina, jakož i Ch. v držení (1263) pánů ze Švábenic, jichž jeden předek měl dceru Všebora Hrabišice za manželku. Ve XIV. stol. byla Ch. jměním Mikuláše z Potštýna, loupežením nechvalně známého. Proti němu vytáhl králevič Karel (1338) a hrad jeho Ch. po 8denním obléhání pobořil. Hrad tehdy stál na kopci nyní Žĺtkov zv. byv ve XIV. stol. vystavěn od pánů z Potštýna. Poněvadž Mikuláš přes smlouvu učiněnou s Karlem nepřestal ve svém rušení zemského míru, vytáhl Karel r. 1339 proti němu znovu a dobyl hradu Potštýna, při čemž přišel Mikuláš o život. Veškeré statky jeho připadly koruně a jen něco málo později synu jeho Ješkovi a bratřím navráceno (1341). Poč. 2. pol. XIV. stol. přešla Ch. do rukou pánů z Lichtenburka a na Liticích, z nichž Pykna držel větší čásť panství choceňského, kdežto bratr jeho Krušina jen málo měl i panství toho. Když pak Pykna zemřel, stal se Krušina poručníkem nedospělých jeho potomků. Za poručenství tohoto prodal (1397) Krušina nejen svůj díl na Chocni, ale i dědictví Pyknových sirotků Hynku Hlaváčovi ze Třebechovic: Chocně půl městečka a co k tomu náleželo pod výminkou zpětné koupě. Tak se i později stalo. Sigmund Pykna z L., dospěv let a chtěje prodané panství zpět koupiti, vypůjčil si od p. Bočka z Poděbrad 3000 kop gr. a ten dluh jemu na vykoupeném zboží, tvrzi a půli městečka Chocně, v zem. deskách pojistil. Sám sídlel na Chocni a psával se odtud z Chocně. Zemřel bezdčtek a král Václav, ač mnozí dovolávali se práv nápadnických, udělil pozůstalost Sigmundovu Půtovi z Častalovic. Půta r. 1435 zemřel a odúmrť jeho spadla (1437) na sirotky. Ale brzy po tom tato polovice Chocně stala se majetkem pánů z Kunštátu a z Poděbrad, z nichž Jindř. st. kn. Minsterberské pro dluhy prodal (1495) mezi jiným půl městečka Chocně a co k tomu náleželo Vilémovi z Pernšteina. Zatím však druhá polovice dostala se do rukou potomků Mikuláše z Potštýna a to větve ze Žampachu, z níž konečně Jan ml. ze Ž. (1509) svou polovici městečka zastavil Vilémovi z Pernšteina a tak celou Chocní vládl jeden pán. Ten daroval městečku Chocni odúmrť a ještě za živobytí rozdělil (1507) své statky svým dvěma synům, z nichž Vojtěch obdržel Ch. Ten udělil rozličné výsady nožířům choceňským, kteří měli své brusírny v Pelinách a blíže nynější přádelny. Za Jana z Pernšteina vyplatil sobě (1539) Zdeněk ze Žampachu i jménem svých bratří polovici Chocně. Té doby právě stiženo městečko velkým požárem; na 40 domů a s polovici masné krámy lehly popelem. Brzy na to týž Zdeněk prodal svou polovici Chocně Jaroslavovi z Pernšteina. Týž potvrdil (1555) Choceňským privilegia, ale ještě t. r., nejsa dobrým hospodářem, Ch. prodal Sigmundovi ze Šellenberka a z Kosti. Ten pak sídle na Chocni stal se jejím pravým otcem. Již r. 1558 vymohl městečku výsadu 2 výroč. trhů, vystavěl v Chocni nový zámek (1562) a dal privileje řezníkům (1571) i krejčím (1576). Za něho prodala obec lázně a jala se stavěti nový radní dům, jejž Sigmund ode všech robot osvobodil. Mimo to udělil Choceňským právo na odúmrť a vařiti pivo a zřekl se práva patronátního ve prospěch městečka. R. 1581 zemřel, dav Ch. ujci svému Vratislavovi z Pernšteina, po němž zde seděl Jan z Pernšteina se svým nezletilým bratrem Maxmiliánem; ale již r. 1587 prodali panství to Hertvíkovi Zejdlicovi z Šenfeldu a na Zvolenčvsi, jenž potvrdiv (1590) Choceňským jich výsady dovolil k užitku obecnímu skupovati a prodávati sůl a víno nejen v radnici, ale i v sousedním domě nalévati. Tehdy, když nalézala se Ch. v nejlepším rozkvětu a blahobytu, stihla ji krutá rána: na 90 domů, s kostelem, farou, radnicí, školou a také špitálem lehlo popelem a při tom mnoho dobytka uhořelo. Ze synů Hertvíka Zejdlice držel Ch. Rudolf (1610). Za doby té čítala Ch. 124 domů a tolikéž rodin mimo panská staveni. Obyvatelé po většině živili se řemesly majíce své řády. Při polním hospodářství pěstováno také víno. Když cís. Matyáš s císařovnou ubírati se měl Vys. Mýtem na Moravu, objednali Mýtští víno »na košt« v Chocni. Se stránky náboženské zmohlo se v Chocni vyznání pod obojí a Čeští bratří měli tu také svůj sbor. Ani pánové nepřekáželi ve vykonávání jich náboženského přesvědčení— Sigmund ze Šellenberka byl horlivým utrakvistou —, až teprve Jaroslav z Pernšteina na mandát krále Ferdinanda vypověděl (1547) bratry ze svých panství. Do války 30leté bylo městečko poměrně zámožné a za doby té náleželo Rudolfu Zejdlicovi, jenž súčastnil se značnou měrou bouře stavovské, začež mu panství jeho od královské komory zabráno a prodáno (1623) Albrechtu z Valdšteina a ten ještě t. r. prodal je Němci Vinc. Mušingrovi z Gumpendorfu. Za doby té se blahobyt Chocně změnil, berně se množila, veřejná bezpečnost zmizela a k tomu ještě tehdejší vrchnost nařídila (1625), že se mají poddaní do roka obrátiti na víru katol. Po smrti Mušingerově následovali u dědictví Petr Arnošt z Mollartu a Ferd. Sig. Kure ze Senftenova, za nichž veliká nouze nejen na penězích, ale i v potravinách nastala a k tomu ještě nová tato vrchnost starých výsad městečku dopřáli nechtěla, až teprve r. 1654 něco z nich potvrdila. R. 1659 chudé městečko opět vyhořelo, jmenovitě kostel, škola, špitál, fara a zvonice. Po Kurcovi pozůstalo 7 dcer, z nichž Terezie Markéta prodala Ch. (1686) Janu Bedř. hr. z Trauttmannsdorffu, po němž následoval jeho syn (1696) Frant. Ant., ale ten brzy prohýřil panství choceňské a prodal je (1709) Norbertu Okt. hr. Kinskému ze Vchynic a Tetova. Předměstí Choceněk bylo zvláštní vsí a ještě r. 1542 bylo v nových registrech sirotčích od Chocně odděleno. V r. 1843—45 vystavěna tu důležitá pro město a okolí dráha s tunnelem u samé Chocně. Rodáci choceňští: Jan Choceňský, Martin Řepanský, Jan Gregori, Ant. Šanta a Ervin Špindler. — Srv. Jos. Fr. Krška, Ch., město a býv. panství (Praha, 1858) a Jindř. Lad. Barvíř, Dějiny města Chocně (Náměšť, 1886).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Choceň 