Ottův slovník naučný/Bělehrad

Ottův slovník naučný
Beled	Bělehrad	Bełej

Údaje o textu
Titulek:	Bělehrad
Autor:	Konstantin Jireček, Vilém Dokoupil, František Brábek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 652–655. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bělehrad
Související články ve Wikipedii: Berat, Biograd na Moru, Alba Iulia, Székesfehérvár

Bělehrad: 1) B. Arnautský (Arnaut Beligrad, tur. Berát, ve starověku Antipatria, ve středověku Pulcheriopolis a Bellegrada), opevněné hlavní město tureckého sandžaku t. jm. ve vilájetu janinském v jižní Albánii, rozkládá se uprostřed vinic a olivových sadů v hluboké dolině při záp úpatí mohutného horstva Tomorského a na pravém břehu řeky Semeni. Jsa sídlem mutesárifa (paše), řeckého arcibiskupa i řeckého konsula, má na 12.000 obyv. (Turkův, Arnautův a Řeků), dobré řecké školy a na vysoké, strmé skále tureckou tvrz, která však r. 1851 zemětřesením byla velice poškozena.

2) B. Chorvatský čili »Biograd na moru«, ital. Zara vecchia (starý Zader), malá obec (asi 800 obyv.) s okresním soudem na i pobřeží dalmatském, na jih od Zadru, naproti ostrovu Pazmanu, v okr. hejtmanství zaderském. V X. a XI. stol byla tato Belgradensis urbs (také castrum nebo civitas Alba) jedno ze sídelních měst králův chorvatských, od nichž četné listiny zde jsou datovány V městě tehdá sídlel i biskup; byl tu mužský klášter sv. Jana Ev. a ženský klášter sv. Tomáše. Stavebních památek zvláštních zde není. Osada je založení slovanského nestojíc na místě nějaké osady římské jako mnohá jiná města dalmatská. Kjk.

3) B. Karlovský č. Sedmihradský (něm. Karlsburg, dř. Weissenburg, maď. Gyula Fehérvár, rum. Belgradu, lat. Alba Carolina, také Alba Julia), král. svob. město a pevnost v župě dolnobělehradské v Sedmihradech, na pr. bř. Maruše, má – bez vojenské posádky – 7338 obyv. (1880), z nichž jest 3112 Rumunů, 2520 Maďarů, 1229 Němcův a 24 Slované. Jest sídlem kraj. a okres. soudu, štábu 50. pěšího pluku, berního úřadu, pošt. a telegr. úřadu, advokátní komory, římskokat. biskupa sedmihradského, řeckoorientál. protopresbyteriátu, řeckokat. a helvetského děkanství; má samostatný městský magistrát. římskokat. ústav bohoslovecky a vyšší gymnasium, král. mincovnu a staroznámou hvězdárnu, stanici uher. státních drah (Arad-Tövis), kláštery františkánův a milosrdných sester, dvě synagogy, rozáhlé museum (»ústav Batthyánův«) s knihovnou obsahující vzácné prvotisky a sbírkou dáckých a římských starožitností. mincí a nerostů, spořitelnu. vinice, čilý obchod a dosti vyvinutý drobný průmysl. B. K. skládá se z dolního města v údolí Maruše (220 m n. m.) a z pevnosti, v níž se nalézají kasárny, sklad zbroje pro dělostřelectvo, zámek, biskupská residence a dóm, nejpamátnější stavba románská v Sedmihradech. Krásný tento chrám byl v r. 1443-44 Janem Hunyadim rozšířen a částečně ve slohu gotickém přestavěn a obsahuje náhrobky celé řady panovníkův a státníků sedmihradských. Zde nalézala se řím. kolonie Apulum a město t. jm., založené počátkem II. stol. po Kr. Za Commoda stala se kolonie sídlem řím. místodržitele a vedlé kolonie Ulpia Trajana nejdůležitějším místem v Dakii. Stopy její vyskytují se nejvíce mezi B-em a Maroš-Portem, jsou však také daleko kolkolem roztroušeny. Nalezeno zde mimo jiné asi 300 kamenných desk se zajímavými nápisy, vodovod, rozsáhlé lázně, mnoho budov a chrámů římského města. a musea v B-ě, Kološi a Sibini chovají cenné umělecké památky apulské. Kol r. 275 nemohly římské legie návalu cizích národů již odolati a Apulum brzy rozpadlo se v ssutiny. Slovanští kmenové dali později městu na troskách těch vzniklému jméno B. Král Ladislav l. zřídil zde v XI. st. biskupství, a poslední Arpádovec Ondřej III. († 1301) konal v B-ě prvý historicky známý sněm sedmihradský. Když v zemi ujala se reformace, bylo biskupství bělehradské zrušeno a B. stal se sídlem knížat. Gabriel Bethlen založil tu vysoké učení, na něž z Německa znamenité učence (M. Opitz) povolal, a které později do Nagy Enyedu bylo přeloženo. V B-ě konány často zemské sněmy (1625, 1652, 1653). R. 1601 dobyt B. arciknížetem Matiášem, ale již násl. roku ztracen; rovněž r. 1658 byl Turky, Mongoly a Valachy dlouho obléhán, dobyt a rozbořen. Z pohromy té se teprve zmohl, když tu císař Karel VI. r. 1715 biskupství obnovil a v l. 1715–1735 vystavěl na místě starého hradu pevnost, jedinou v zemi. Po císaři Karlovi, jemuž před pevností nádherný pomník zřízen, nazván B. Karlovským. V r. 1848-49 B. byl maďarskými povstalci pod Steinem dlouho marně obléhán.

Bělehradská župa (dolnobělehradská č. alsó-fehérská, něm. Unter-Albenser Komitat) má plochu 3576 km² a leží uprostřed žup malo- a velkokokelské, sibiňské, hunyadské a torda-aranyošské. Obyvatelů měla r. 1880 178.021: 140.265 Rumunů, 26.738 Maďarů, 7221 Němců, 114 Slovanů, 3295 cikánů a 388 jiných národností. V západní části je župa hornatá, a dostupují tam některé hory Rudohoří sedmihradského a Aranyošského pohoří značné výše (Piatra Csáki 1236 m, Dimboj 1368 m). Ve východní části župy táhnou se výběžky Marošského, Středokokelského a Scholtenského pohoří, jež s výše asi 800 m ztrácejí se znenáhla v rovině marošské. Řeka Maroš (Maruše) protéká župu vnímajíc na pravém břehu Ompulu, na lev. spojené toky obou Kokelů a Mühlbach. Podnebí jest v údolích Maruše a Kokelů mírnější než v ostatním Sedmihradsku. Většina obyvatelstva zabývá se polním hospodářstvím, chovem a pasením dobytka; z plodin polních pěstují se skoro výhradně kukuřice a pšenice; na Maroši a obou Kokelech zrají ohnivá vína (blutrotské, ozdské, miriszlóské a vingárdské). V severozápadním cípu župy chovají hory hojně zlata, stříbra, telluru a rtuti, na něž se v okolí míst Abrudbánye, Verešpataku a Zalathné doluje. Jest to kraj v Evropě na zlato nejbohatší. U Maroš-Ujváru jsou nejrozsáhlejší sedmihr. ložiska krušné soli. V údolí spojených Kokel, Székaše a Weissbachu čítá se 59 solnatých zřídel, u Türu jsou prameny hořké vody, u Vizakny pramen vitriolový, u Ladámoše jsou sopky bahnité (salsy). Průmysl dosud málo vyvinut; povšimnutí zasluhuje výroba zelené skalice a kyseliny sirkové (v Zalathně), mlýnských kamenů, posýpátka a hliněného zboží. Značný jest obchod se surovinami přírodními a to v Nagy-Enyedu a Bělehradě. Maruše je splavná, a plaví se po ní množství dřeva stavebního. Sídlo župn. úřadu jest Nagy-Enyed, župa rozdělena na 7 politických (stoličných) okresů: alvinczský, kisenyedský (konczský), balázsfalvský, marosujvárský, nagyenyedský, magyarigenský a verespatacký. Dkl.

4) B. Pomořský (Belgard), město ve vlád. okr. kozlínském v Zadních Pomořanech, při vtoku Persanty do Lícnice, 7875 ob. něm.; připomíná se již r. 1150 jako město; veliké slevárny, výroba strojů, továrna na tabák, hlučné trhy na koně: zámek, gymnasium.

5) B. Srbský leží na stoku Sávy s Dunajem, na posledním výběžku hor srbských naproti rovinám Sremu a Banátu, v malebné poloze s dalekou vyhlídkou. Nad samým stokem leží pevnost; město tvoří pás okolo ní od Sávy k Dunaji. Hlavní život je na straně sávské, kde město nyní obsáhlo i výšiny vrchu Vračaru: tam jest i nádraží nové dráhy. B. je jako sídlo panovnické střediskem veškerého politického, obchodního i duševního života království Srbského, sídlo krále, metropolity, zástupcův diplomatických i všech centrálních i úřadův. Důležité budovy a ústavy: 6 chrámů pravoslavných, 1 katolický, 1 evangelický, 2 synagogy, 1 džamija, královský palác (konak), od krále Milana znovu zbudovaný, budova »vysoké školy« (s třemi fakultami s nár. knihovnou a museem), škola vojenská, bohoslovecká, gymnasium atd., srbská akademie věd a vedlé ní staré srbské učené družstvo, národní divadlo. Pevnost podnes je vyzbrojena, ale pro moderní válku je zastaralá. Glacis její Kalimejdan je přetvořeno v park s krásnými rozhledy. Obyvatelstva přibývá: r. 1867 25.178, 1884 35.471, 1887 38.313, mezi nimi mnoho cizinců (řemeslníků z Rakouska). V okolí vynikají letohrádek Topčider s parkem a ostrý vrch Avala (v. t.). – Dějiny. Keltští Skordiskové založili na místě B-u hrad Singidunum, který pod tím jménem trval i jako římské město do VII. století po Kr. Za římské doby hl. městem zdejší provincie (Moesia superior) bylo však Viminacium (u Požarevce); naproti ve Sremu leželo světové město Sirmium (u Mitrovice). V IX. století poprvé se zjevuje nové slov. jméno Bělgrad, srbsky od XV. věku Biograd, a sice jako sídlo velitele bulharského. Po dobytí staré říše Bulharské B. v XI. a XII. století byl hraniční pevností byzantskou; z těch dob pochází název Alba Graeca, Griechisch Weissenburg. Roku 1124 Uhři pod králem Štěpánem II. zbořili hradby a opevnili kamením jejich protější Zemlin (dnešní Zemun); r. 1154 císař Manuel Komnenos dal opět kamení to nazpět převésti a hradby jím obnoviti. Často se připomíná B. za doby výprav křížových. Byzantinci válčíce často s Uhry naposledy byli v městě r. 1190. Pak byl B. za cářův Kalojana a Asěna II. v rukou bulharských, později v XIII., XIV. a XV. stol, nejvíce v uherských (maď. jméno Nándor Fejérvár již 1388). Srbové jej drželi jen časem, hlavně za krále Štěpána Dragutina († 1314), který zde měl údělné panství, za cara Štěpána Dušana a jmenovitě za despoty Štěpána Lazareviće (1389-1427), jemuž jej udělil král Sigmund doživotně a jenž zde sám sídlel a mnoho stavěl. V pevnosti zbývá ze středověkých staveb hlavně slavná věž Nebojša. V l. 1427-1521 B. drželi Uhři; roku 1440 a 1456 Turky od něho slavně odrazili. Za tureckého panství byl B. kupeckým městem se 4-5 skvělými karavanseráji a obyvatelstvem srbským i tureckým, s kupci Dubrovčany (bývali tu i za Srbův a Uhrů), Armeny, Židy atd. Po ztrátě Uher stal se B. důležitou pomezní tvrzí tureckou. Roku 1688 (6. září) dobyla ho vojska rakouská útokem pod velením-bavorského kurfiršta Maximiliána Emanuele, ale již 9. října 1690 zase ztracen. Princ Eugen Savojský vzal B. poraziv velikého vezíra v tuhé bitvě před městem dne 16. srpna 1717, načež Rakušané drželi město do míru bělehradského (1. září 1739). Tehdá zbudována pevnost nynější; trosky paláce Eugeniova podnes jsou patrny. Znova dobyli Rakušané B-u pod Laudonem 7. října 1789, ale mírem svištovským (1791) zase jej Turkům navrátili. Srbská revoluce (1804) vedla k blokádě města tehdá držaného od t. zv. Dahijův, až je Srbové 30. listop. 1806 nočním přepadením vzali; jen pevnost od Turkův uhájena, ale brzo opuštěna dobrovolně, v březnu 1807. Potom zde bylo sídlo národní vlády srbské, jmenovitě senátu (Karaďordě sám sídlel v Topole) a za další války proti Turkům stála v pevnosti 1811–1812 ruská posádka. Když Rusové a Evropa zaměstnáni byli Napoleonem I., Turci Srby přemohli a po útěku vůdcův obsadili prázdný B. 23. září 1813. Kruté popravy zajatých junáků srbských prováděny před pevností po nepodařeném povstání Hádži-Prodanově r. 1814. Za revoluce Miloše Obrenoviće B. úmluvou z r. 1815 zůstal Turkům, ale docela v přátelském sousedění se Srby, kteří v podměstích konali i své skupštiny. V pevnosti stála turecká posádka; v městě žili i Srbové i Turci, tito jmenovitě ve čtvrti řečené Dörtjol (znamená 4 cesty – křižovatka). Záhy přeneseny do města i centrální úřady srbské, ale dualismus srbskoturecký nezbytně vedl ke srážkám a třenicím, které za knížete Michaila Obrenoviće dospěly k zjevnému boji. V červnu r. 1862 Turci z děl pevnosti bombardovali město, ale diplomatickým zakročením přinuceni ze svých čtvrtí se vystěhovati a obmeziti se na pevnost samu. Nova napjatá situace vedla roku 1867 k úplnému ústupu Turků ze všech pevností srbských; dne 6. dubna přečten na Kalimejdanu fermán sultánský, poslední velitel Rizá paša odevzdal klíče pevnosti knížeti Michailovi, a ten slavnostně vjel do bran jejích. Odtud nastal rozvoj města, který se urychlil prohlášením Srbska za království a otevřením dráhy bělehradsko-nišské r. 1884, která od r. 1888 je částí světové dráhy, spojující Cařihrad se Západem. Pro Srbsko má poloha hlavního města na samých hranicích arci jisté politické nevýhody. O B-ě viz spisy o Srbsku vůbec, o dějinách jeho Miličeviće, Srbija a články v »Godišnjici« N. Čupića, díl V. Kjk.

6) B. Stoličný nebo Královský, maďarsky Székes-Fehérvár, něm. Stuhlweissenburg, lat. Alba regalis, též Alba regia, starobylé město v Uhrách, v župě bělehradské, jejímž sídelním místem jest; stojí na místě, kde bývalo druhdy římské město Floriana. Od Štěpána I. až po Ferdinanda I. korunovační město králův uherských a až po dobu Jana Zápolského pohřební město těchto králů, jichž zde čtrnáct odpočívá. Leží v močálovité rovině na severovýchod od jezera Blatenského, na pokraji rozsáhlých močálů Sár-Rét (Bahnitá Luka) zvaných, k jejichž odvodňování slouží několik průplavů, zvláště průplav Palatinův. Má 25.612 ob. (1880), z nichž jest 95,8 % Maďarů, 3,3 % Němcův a 0,3 % Slováků. Z těch jest dle náboženství 80,71 % katolíků, 8 % protestantův a 10,5 % židů. Jest zde biskupství roku 1777 cís. Marií Terezií založené, úřad podžupanský a stoliční, král. soudní stolice a okresní soud, státní zastupitelství, advokátní komora, římskokatol. theol. seminář, státní vyšší gymnasium, městská vyšší reálka, škola obchodní, spořitelna a obchodní banka, divadlo. Ze staveb vynikají krásná korunovační kathedrála, založená Štěpánem I., biskupská residence, palác hrabat Schmideggů. Kvete zde soukenictví, tkalcovství, mydlářství, nožířství, dobývání sody, čilý obchod s rybami, raky, želvami a vodním ptactvem. – R. 1543 zmocnili se B-u Turci. Roku 1601 dobyli pevnosti bělehradské vévoda Mercoeur a generál Russworm, ale již r. 1602 zmocnili se jí opět Turci a podrželi město až do r. 1688 ve svých rukách. Od té doby bledla stará sláva B-u, a korunovačním i sídelním městem stal se Prešpurk.

Bělehradská župa (maď. Fehérmegye), župa v Uhrách na pravém břehu Dunaje, na severovýchod od jezera Blatenského, má rozlohu 4156 km² s 209.440 (1880) obyv., z nichž jest 153.067 maď., 101.172 něm., 33.553 srbskochorvatské a 1037 slovácké národnosti a dle náboženství 137.119 římskokatol., 63.240 protestantů, 8143 židův a asi 1000 pravoslavných. Jižní čásť župy jest mírně pahorkovitá a nejjižnější částečně močálovitá a severní částí se táhne pohoří Vértešské, pokračování to lesa Bakoňského. Hlavní řekou, tvořící východní hranici župy, jest Dunaj, župě veledůležitý i pro obchod i pro čilé a výnosné rybářství. Veliká bažina, nazvaná Sárrét, kteráž severně od jezera Blatenského směrem k západu až do župy vesprimské se táhne, odvodňována jest řekou Sárviz, která zdélí asi 210 km v tak zvaný průplav Sárvizský čili Palatinův (Sárviz-Nador csatorna) regulována jest a u Szekszárdu do Dunaje ústí. Následkem tohoto regulování získáno asi 100.000 jiter úrodné ornice. V nejjižnější části župy jest jezero Velence, asi 7 km dlouhé a 2 km široké, které taktéž z větší části již jest vysušeno. Půda jest velmi úrodná a vegetace bujná. Hlavními plodinami jsou obilí všeho druhu, zvláště krásné pšenice, kukuřice, množství vína výborné jakosti, ovoce, tabák. Tučné pastviny podporují chov koňstva, dobytka hovězího, ovčářství a chov dobytka vepřového. Krásné lesy na severu župy oplývají hojností dřeva a zvěře, ve vodách množství ryb, rakův a želv a v bažinách nesčíslná hejna vodního ptactva. Sídlem župních úřadů jest Stoliční B., a župa rozdělena jest na 5 politických okresů. Župu probíhá jižní dráha a uherská západní dráha. Bbk.