Ottův slovník naučný/Benedikt

Ottův slovník naučný
Benedikce	Benedikt	Benediktbeuern

Údaje o textu
Titulek:	Benedikt
Autor:	František Xaver Kryštůfek, Alois Jirák, Kamil Henner, Hertvík Jarník, Karel Chytil, Jan Jaromír Hanel, Vítězslav Janovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 737. Dostupné online. Sken první strany je poškozený, lepší verze na Kramerius.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Benedikt z Nursie
Související články ve Wikipedii: Benedikt Aniánský, Benedikt I., Benedikt II., Benedikt III., Benedikt IV., Benedikt V., Benedikt VI., Benedikt VII., Benedikt VIII., Benedikt IX., Benedikt X., Benedikt XI., Benedikt XII., Benedikt XIII. (vzdoropapež), Benedikt XIII., Benedikt XIV., Benedikt Rejt, Vavřinec Benedikt z Nudožer

Benedikt: 1) B. sv., opat a zakladatel řádu (* 480 v Nursii), ze starořímského rodu Aniciův. Na studie byl poslán do Říma, vida však zkaženost mládeže, opustil město a přišel na místo, které se Sublacum (Subiaco) nazývalo. Zde setkal se s mnichem Romanem, který mu dal řeholní roucho a jeskyni skoro nepřístupnou za obydlí vykázal a jemu časem chléb donášel. B.-ovi bylo tehdáž 14 nebo 15 let. Po 3 létech nalezli jej pastýři a rozhlásili jeho svatost po celém okolí. Mnozí opustili svět a stali se jeho učenníky. Mnichové kláštera vicovarského (Vicus Varronis) poblíž Sublaka zvolili ho po smrti svého opata za svého představeného; ale pykali brzo své volby, poněvadž nový opat zaváděl řád, který se jejich světské mysli příčil, i chtěli ho proto otráviti. Avšak B., poznav jejich úklady, vzdal se opatství a vrátil se do své samoty (510). Maje pro svou svatost mnoho učenníků, založil v okolí Sublaka 12 klášterů, t. j. mnišských spolků, každý o 12 mniších pod správou opatovou, jejichž vrchní správu B. sám podržel. Blahodárné působení B-ovo vzbudilo nenávisť a zášť Florentia, kněze při sousední kostele, který jeho mnichy mravně zkaziti se snažil. Proto B. opustil i Sublacum a usadil se na hoře Monte-Cassinu, kdež, vypleniv poslední zbytky pohanství, založil světoznámý klášter, ohnisko všech přečetných klášterů benediktinských. B., vynikaje svatostí života, láskou k lidu, hlavně trpícímu, mocí divotvornou a darem prorockým, má o vzdělanost a osvětu vůbec a zvláště o křesťanskou vzdělanost nesmírné zásluhy. Neboť přikázav mnichům svým vedlé obvyklých řeholních povinností za úkol též pěstovali vědy a umění, uvedl nové národy přes trosky říše Římské ku vzdělanosti křesťanské. Řeholí pak, kterou svým bratřím dal, nejen obnovil řeholnictví na Západě, nýbrž dal mu i jednotnou a pro tyto krajiny přiměřenou normu, dle níž se řídily později též jiné řehole. (Viz čl. Benediktini.) Zimnicí zachvácen sv. B. dokončil život svůj 21. března 543, kterýžto den světí církev katolická jeho svátek. Tělo jeho pochováno bylo nejprve na Monte Cassinu, odkud r. 653 přeneseno bylo od sv. Aigulfa do Francie a uloženo v klášteře fleuryském. Vyobrazován bývá sv. B. v opatském rouchu svého řádu, drže v ruce číši s hadem anebo džbán. Srv. Řehoř Veliký, Opera II. Dialog. 207, vyd. Migneovo »P. P. lat.« LXVI., 126.; Ign. Clavenau, Ascesis posthum. I. (Salisb., 1720); Navrátil, Život sv. Otce B-a (Brno, 1880); Bílý, Legendy sv. (Praha, str. 286—292.); Karlík, Životy svátých; Brandes, Leben des hl. Vaters B. (Einsied., 1858) a jiné Dr. Kr., Jrk.

2) B., mučenník, s bratřími; patronové Čeští. B., Matouš, Jan, Isák a Kristin byli druhy sv. Vojtěcha, které s sebou z římského kláštera sv. Alexia do Čech přivedl a též do Polska s sebou vzal. V Polsku vykázal jim poušť nedaleko Kaziměře. Po smrti sv. Vojtěcha obrátili mnoho lidí v Polsku na víru a sloužili Bohu nábožnými skutky, majíce za hlavu B-a, jenž stále na prvním místě se jmenuje, a pro opatřování časných potřeb šestého soudruha, Barnabáše. Všichni zemřeli smrtí násilnou, byvše od loupežníků přepadeni a zavražděni 11. (12.) listopadu 1004. Boleslav Chrabrý pochoval je v Kaziměři. Vévoda český Břetislav I. kázal jejich ostatky r. 1039 do chrámu sv. Víta přenésti a r. 1046 v proboštském kostele staroboleslavském uložiti, odkudž pak tělo sv. Kristina asi r. 1128 nebo 1130 přeneseno do biskupského chrámu olomúckého, kde posud se ctí. Památka jejich koná se v Čechách 12. listopadu. Dr. Kr.

3) B. sv., opat aniánský, pocházeje z hraběcího rodu v narbonské Gallii, vstoupil do kláštera sv. Sekvana v Burgundsku a později vystavěl na svém statku klášter aniánský. Pro jeho svatost byla mu svěřena oprava mnohých klášterů v Gallii a Aquitanii; usiloval o to, aby kláštery v Gallii a Německu v pravidlech svých dle řehole sv. Benedikta se sjednotily. Císař Ludvík Pobožný, založiv poblíž Cách klášter, zvaný Corneliusmünster, ustanovil za jeho opata B-a a přispěl mu pomocí při založení 12 klášterů, které ostatním měly býti vzorem. B. sestavil pak novou řeholi (concordantia regularum), kteroužto původní řehole sv. Benedikta obnovena a zdokonalena. Zemřel 12. února 821. Dr. Kr.

Papežové. 4) B. I., 574—578. — 5) B. II., 681—685.

6) B. III. (855-858) byl synem Římana Petra a jako kardinál-kněz při chrámu sv. Kallista byl po smrti Lva IV. proti své vůli za papeže zvolen, násilím do Lateranu přiveden a nastolen. Strana protivná chtěla papežem míti sesazeného kardinála Anastasia, který v září 855 B-a v Lateranu se zmocnil. Ale duchovenstvo i lid stáli věrně při B-ovi, který skutečně s vůlí císařských poslů na biskupství byl posvěcen. Přijal všechny nepřátely na milost, i kletbou stiženého kardinála Anastasia. Byl štědrým dobrodincem chrámův.

7) B. IV., 900—903.

8) B. V. (964). Po smrti Jana XII. zvolili Římané, duchovenstvo a lid za papeže kardinála jáhna, příjmením Grammatika čili Učeného, v květnu 964 proti vůli císaře Oty I., který již 4. pros. 963 řádného papeže Jana XII sesaditi a Lva VIII. laika za papeže zvoliti dal. Císař této volby neschválil, oblehl Řím a přinutil město, že mu B-a vydalo a Lva za papeže uznalo (23. června 964). Na synodě, kterou vzdoropapež Lev VII. a císař Ota I. konali, svolil B. ke svému sesazení, byl degradován až na svou důstojnost jáhenskou a odevzdán od císaře arcibiskupu Adaldagovi, kterýž jej do Hamburku odvésti dal. Po smrti Lva VIII. († v březnu 965) poslali Římané posly k císaři, aby B. V. na svůj stolec opět byl dosazen; ale císař nevyhověl jejich prosbě, a B. umřel brzo potom v Hamburku (4. čce 965). Katolický svět má B-a V. za řádného papeže, neuznávaje Lva VIII.

9) B. VI. (972—974), syn Hildebrandův, byl po smrti Jana XIII. zvolen za papeže. Pokud císař Ota I. žil, vládl v pokoji, avšak jakmile přišla zpráva o smrti císařově († 7. kv. 973) do Říma, svrhli Crescentiové, jmenovité římský konsul Cencius Crescentius, pap. B-a VI., který nebyl po jejich chuti, uvrhli do Andělského hradu a dali tam zardousiti.

10) B. VII. (974—983) z rodu hrabat Tusculských. Panoval šťastně a obezřele, jsa Štědrý k chudým ; dal lichopap. Bonifacia VII. do klatby, sešel se s císařem Otou II. v Ravenně r. 981 a oba slavili velikonoce v Řfmé.

11) B. VIII. (1012 — 24), nástupce Sergia IV., zvolený stranou hrabat Tusculských, z kteréhožto rodu pocházel. Proti němu zvolila strana Crescentiova vzdoropapeže Řehoře, kterého však král Jindřich II. neuznal. Když Jindřich přitáhl do Itálie, sešel se s ním papež v lednu 1014 v Ravenné, kde synoda králova bratra Arnulfa dosadila na stolec ravennský; papež korunoval pak krále i jeho manželku v Římě na císařství, a císař potvrdil papeži všechna dřívější darování Karlovcův a Otů. B. porazil Saraceny, kteří ze Sardinie do Toskány vpadli, a pohnul Janov i Pisu k tomu, že Sardinie z moci Saracenů dobyly. Na synodě pavijské r. 1018 přikázal duchovenstvu bezženství a prohlásil děti duchovních za nevolníky církve. Hledaje pomoci proti Řekům na jihu, papež přišel r. 1020 do Bamberku k císaři, kterýž mu pomoc slíbil. Na podzim 1021 přitáhl císař s vojskem do Italie a bral se s papežem na jih. Dobyv hlavní řecké pevnosti Troje, zlomil na vždy řeckou moc v Itálii. Položivše v důležitá místa normanské bojovníky, pomýšleli na slavení obecného církevního sněmu, ale zemřeli oba již r. 1024.

12) B. IX. (1033—44). Po smrti Jana XX. byl za jeho nástupce snahou hrabat Tusculských zvolen synovec jeho Theofylakt, mladý ještě duchovní, jenž nazval se B. IX. Byl více světským knížetem nežli horlivým biskupem, nepoložil mezí mravnímu úpadku a stal se obětí zmatkův italských stran. Na římské šlechtě žádal nazpět uchvácené církevní zboží a vystoupil proti ní ostře, čím ji proti sobě rozjitřil. Kromě toho tropili jeho bratří všelijaká násilí. Šlechticové s hrabětem Gerardem v čele vyhnali r. 1044 Tuskulány z města, sesadili Ba IX. a provolali sabinského biskupa Jana za papeže jako Sylvestra III., který však se udržel jen 49 dní. B. vrátil se s pomocí Tuskulských opět do Říma a poděkoval se 1. května 1045 ve prospěch svého kmotra Jana Gratiana, váženého arcikněze při kostele sv. Jana ad Portam Latinam, a odebral se na své otcovské statky, dostav peněžitou náhradu za výlohy, které měl s posavadním papežováním. Za papeže Řehoře VI. vystoupil B. roku 1046 opět jako papež, ale týž rok ustoupil. Po smrti Klementa II. přišel B. 8. listop. 1047 opět do Říma, byl za papeže uznán a seděl na stolci Petrově po třetí 8 měsícův a 9 dní; avšak r. 1048 musil opustiti Řím a vstoupil do kláštera Grotty Ferraty, kdež zemřel roku 1065 kajícnou smrtí.

13) B. X. 1058—59.

14) B. XI. (1303 — 1304). Po smrti Bonifáce VIII. byl zvolen jeho nástupcem Mikoláš Boccasini, kardinál-biskup ostijský, jako B. XI. Nar. v Trevisu z chudobných rodičů, vstoupil do řádu dominikánského, stal se generálem řádu a byl od papeže Bonifáce VIII. pro svou učenost a zbožnost r. 1298 učiněn kardinálem-knězem a r. 1300 kardinálem-biskupem ostijským. Vykonav několik důležitých poselství v Uhrách, Polsku a zemích jihoslovanských, stál věrně po boku papeži Bonifáci VIII. v Anagni, kdežto ostatní kardinálové utekli. Jako papež smířil krále francouz. Filipa IV. Sličného s církví, navrátil pařížské universitě její výsady a prominul církevní tresty všem protivníkům svého předchůdce, až na kancléře Viléma Nogareta a ty, kteří ruku na Bonifáce VIII. vztáhli. Zemřel 7. čce 1304 v Perugii a r. 1733 byl za blahoslaveného prohlášen. Zůstavil po sobě výklad několika žalmův a evangelia sv. Matouše, spisek o církevních obřadech a slavnostní kázání.

15) B. XII. (1334 — 42), dříve Jacob de Nouveau, zvaný Fournier, nar. v Saverduně. Jsa synem mlynářovým vstoupil do kláštera cisterciáckého v Bolboně, stal se r. 1311 opatem fonfroidským, r. 1317 biskupem pamierským a r. 1326 biskupem mirepoixským a byl od svého strýce papeže Jana XXII. r. 1327 učiněn kardinálem-knězem. Pro svou theologickou a kanonickou učenost byl 20. prosince 1334 zvolen za papeže a byl třetím papežem, který v Avignoně sídlil. Odstranil mnohé zlořády ze správy církevní a byl by císaře Ludvíka s církví smířil, kdyby mu v tom dvůr francouzský nebyl překážel. Pracoval o opravě církevních řádů a byl prost všeho nepotismu. Zůstavil po sobě spisy právnické o napravení řeholníkův, kázání, výklady žalmův a několik básni.

16) B. XIII., vzdoropapež avignonský (1394 až 1417). Po smrti avignonského papeže Klementa VII. byl jeho nástupcem volen kardinál Petr z Luny, který se nazval B-em XIII. Jsa jahnem, dal se den po své volbě na kněžství a za nedlouho na biskupství posvětiti. Byl rodem z Aragonie, studoval ve Francii, proslavil se jako professor církevního práva v Montpellieru a byl r. 1375 od papeže Řehoře XI. učiněn kardinálem-jahnem. Jako avignonský papež pracoval o to, aby se v papežství udržel. Sněm pisský sesadil jej, jakož i řádného papeže Řehoře XII., ve svém 15. seděni r. 1409, ale B. XIIL podržel čásť své poslušnosti přece. Obecný církevní sněm kostnický obíral se zase jím. Král římský Sigmund cestoval schválně k němu, aby ho pohnul ku poděkování se, a vyjednával s ním v Perpignané; on však žádal, by teď, když Jan XXIII. jest sesazen a Řehoř XII. se dobrovolně poděkoval, sám za papeže byl uznán nebo sám budoucího papeže volil, a prchl do pevného hradu Peniskoly. Kostnický sněm sesadil jej v 37. seděni (1417), ale B. nepodrobil se tomuto výroku a hrál si dále na papeže. Zemřel r. 1423.

17) B. XIII. řádný papež (1724—30). Pocházel z vévodského rodu Orsinů, nar. 1640 v Gravině, v Neapolsku, slul Vincenc Maria a vstoupil proti vůli svých rodičů do řádu dominikánského v Benátkách. Papež Klement X. povýšil jej r. 1672 za kardinála, Innocenc XI. propůjčil mu r. 1680 arcibiskupství cesenské v Romagni, které on však z příčin zdravotních r. 1686 za beneventské zaměnil. V Beneventě vedl si vzorně, slavil prov. synody r. 1693 a 1698, stavěl a opravoval kostely a pečoval o chudé. Za papeže byl zvolen 29. kv. 1724, a nazval se B-em XIII. na důkaz, že avignonský papež Benedikt XIII. jest jen vzdoropapežem. B. vystoupil proti přepychu kardinálů, kázal duchovenstvu nositi roucho duchovní, slavil roku 1725 provinciální sněm a zakázal v Římě lotterii. Spor o sicilskou monarchii ukončil r. 1727, dav králi Karlovi a jeho nástupcům právo, aby duchovního soudce v třetí stolici ustanovovali, ale důležitější věci ponechal Apoštolské Stolici. Podobně urovnal spory s Viktorem Amadeem, vévodou savojským a sardinským, propůjčiv mu právo patronátní nade všemi kostely a kláštery, ale příjmův uprázdněných obročí mu nepřiznav. Jenom s králem portugalským Janem V. nemohl se shodnouti. Král žádal, aby bývalý nuntius v Lisaboně, Vincenc Bichi, za kardinála byl povýšen, proti čemuž sbor kardinálský se ohrazoval. Král Jan tedy odvolal všechny Portugalce z Říma (1725) a zakázal svým klášterům posílati almužny do Říma. Předpis papežův z r. 1728, aby svátek papeže Řehoře VII., který posud jenom benediktini a kapitola salernská konali, v celé církvi se slavil, narazil v Benátkách, Francii a státech Rakouských na veliký odpor, poněvadž v něm o vyobcování a sesazení císaře Jindřicha IV. se mluvilo. Nehodou B-a XIII. bylo, že svou důvěru věnoval pokrytci a lakomci Mikoláši Cosciovi, jejž i kardinálem učinil. Zemřel 22. února 1730.

18) B. XIV. (1740 — 1758), jeden z nejučenějších papežů. Slul před tím Prosper Vavřinec Lambertini. Narodil se v Bologni 31. bř. 1675, studoval v Římě, vynikal v theologii a církevním právu, stal se konsistorním advokátem, promotorem fidei, kanovníkem u sv. Petra, pracoval v několika kongregacích, byl od Benedikta XIII. jmenován arcibiskupem theodosijským in p., pak anconským (1727) a r. 1728 kardinálem-knězem. Klement XII. dal mu r. 1731 arcibiskupství bolognské. Po smrti Klementa XII. zvolen za papeže. Byl to muž zbožný, osvícený a velmi učený, právník na slovo vzatý, vážený od katol. i protestantských panovníků. Na žádost jejich obmezil počet svátků, pro státy Rakouské brevem z 1. září 1753 na číslo až posud platné. Králi portugalskému Janu dal roku 1740 právo jmenovati všechny biskupy a opaty a udělil mu r. 1748 název »král nejvěrnější« (rex fidelissimus). Učinil r. 1741 konkordát s králem neapolským a dal mu právo osazovati 26 biskupství; španělské koruně dal r. 1753 právo osazovati všechna biskupství a obročí, vymíniv sobě pouze 52 obročí k osazení. Spor mezi Rakouskem a Benátkami o patriarchát aquilejský urovnal r. 1751 tím, že patriarchát onen zrušil a zřídil pro rakouské území arcibiskupství gorické a pro území benátské arcibiskupství vidimské (Udine), začež se republika Benátská na papeži pomstila, zavedši r. 1754 placetum a přerušivši veškeré církevní obcování s ním. Podporoval průmysl a obchod, zvelebil knihovnu vatikánskou, založil učené společnosti pro římské a křesťanské starobylosti, jakož i církevní právo, a měl rád kolem sebe učence. Zemř. 3. května 1758. Dr. Kr.

Význam Ba XIV. jako právnického spisovatele záleží hlavně v tom, že zavedl do práva kanonického methodu historickofilosofickou, která teprve dobou pozdější zcela byla oceněna a sledována. Práce jeho, vyznamenávajíce se důkladnou znalostí praxe, podrobným přihlížením k pramenům a k historickému vývoji každého ústavu právního vzhledem k celému právnímu systému, klidným i právnickým podáním látky doznaly, nehledíc k vysokému postavení autorovu, všestranného uznání a měly nejúčinnější vliv na veškerou praxi církevní. Díla jeho, která sebraná vyšla v Římě r. 1747 a následujících, v Benátkách r. 1788 a v Pratě r. 1844, jsou tato: 1. Institutiones ecclesiasticae dříve též Notificationes a Edicta zvané, obsahují směsici různých věcí, týkajících se vůbec života církevního (různá vydání v italském, později v lat. jazyku od r. 1731-1844). 2. Thesaurus Resolutionum Sacrae Congregationis Concilii, jím založená sbírka rozhodnutí kongregace koncilu tridentského, kteráž, obsahujíc ve 4 svazcích referáty z doby vynikající jeho činnosti sekretářské při řečené kongregaci, jest důležitým zdrojem pro seznání příslušných názorů římských (vydání z r. 1739, 1740; ve sbírce této až dosud dále se pokračuje). 3. Bullarium Benedicti XIV. ve 4 dílech, jím vydaná sbírka zákonní, obsahuje jeho konstituce papežské až do 5. září 1757, a byla později od jiných doplněna; z konstitucí těchto jeví mnohé zcela ráz literárních prací a mnohé, příkladné co do hmotného a formálného práva manželského a zrušení slibů řeholních, jsou předůležité (vydání od r. 1746-1827). 4. De synodo dioecesana; spis tento, pojednávaje ve 13 knihách sice ne systematicky o všem, co by po případě předmětem porad na synodě diécésni býti mohlo (odtud titul), došel, jsa považován za projev authentický názorův římských, rozšíření co největšího a patří vůbec k nejlepším spisům z oboru práva kanonického (vydání od r. 1748-1842). 5. Casus conscientiae (vydání od r. 1764— 1859). Srov. Schulte, Geschichte der Quellen und Literatur d. C. R. III., i., str. 503. násl. Hnr.

19) B. mistr, stavitel český (* kol. 1454- † 29. října 1534), známý pod jménem Beneš z Loun, jak teprve v novější době byl nazván. Rodové jméno jeho bylo, jak se podobá, Ried (Reyd, Rieth, Ret, Retta). Kde se narodil, není určitě známo; dle Balbína byly rodištěm jeho Louny; zdali praedikát »z Písten«, »z Pistova«, »aus Piesting«, jejž v pozdějším věku svém nese, značí rodiště jeho, jest nejisto. Že byl v Čechách rodilý a národnosti české, jest velmi pravdě podobno; v jazyce německém vyznal se rovněž jako v českém. Od počátku činnosti své umělecké, pokud známa jest, působil v Praze. Poprvé vyskytá se roku 1489 jakožto hlavní z mistrů zaměstnaných králem Vladislavem II. na hradě pražském; tehdáž bylo mu třicet a několik let a z vynikajícího postavení jeho souditi lze, že již drahně let působil při stavbách na hradě již kol r. 1477 zahájených a po r. 1484 s velkým nákladem vedených. Nové křídlo, obsahující rozsáhlou síň, zvanou obecně »sálem vladislavským«, bylo r. 1493 (viz nápis na zevní zdi) z větší části hotovo. Smělá klenba sálu na poprvé se nezdařila, neboť se sřítila; posléze r. 1502 dílo dovršeno. Zároveň řídil B. pokračování stavby chrámu svatovítského; zpráva o roku kamenickém v Annaberku r. 1518 jmenuje jej výslovné »verkmistrem při chrámě svatováclavském«. Již r. 1493 zřídil k nařízení krále Vladislava oratorium královské na jižní straně choru. Většími pracemi zde byly: zakládání druhé severní věže, počaté roku 1509, práce to, kteráž v počátcích uvázla, dále nepochybně zřízení kruchty a ve spojení s tím prozatímní zazdění choru. Za zásluhy své při stavbě paláce a chrámu byl mistr B. králem Vladislavem povýšen do stavu rytířského a psal se pak a rovněž jeho celý rod »z Pistova«; v erb obdržel lva držícího kružítko. Až do smrti své byl B. nejvyšším verkmistrem a správcem kamenickým Jeho Mti královské a měl stálý byt na hradě pražském spolu s konírnou na dva koně, jichž užíval k dojíždkám k jiným stavbám. K těm zajisté patřilo také křídlo královského hrádku Křivoklátu r. 1493 založené. Od roku 1512 B. řídil další stavbu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře po celý věk svůj; ač k stáru ochaboval a r. 1529 od Horských pobízen býti musil, působil ještě r. 1532 při zřízení krovu u sv. Barbory. Také při sklenuti kostela Panny Marie na Náměti měl kol roku 1513 účastenství. Současně s vedením stavby sv. Barbory rozvinul mistr B. rozsáhlou činnost v sev. Čechách a zemích sousedních. V r. 1520 započata stavba chrámu sv. Mikuláše v Lounech a jest nepochybné, že i chrám v Mostě, po požáru znova r. 1517 založený, jest jeho dílem. Mimo Čechy působil jmenovitě v korun. zemích Slezské, Lužické a vév. Saskem. V Lužici huť zhořelecká byla v přirozeném styku s hutěmi českými a huti bradské do jisté míry podřízena. Zhořelecký stavitel Vendelín Rosskopf byl přímým učněm B-ovým. Ve Slezsku stavěl B. pro nejvyššího hejtmana Karla, vévodu z Münsterberka, vnuka Jiřího Poděbradského, na zámku Frankenštejně v okrese vratislavském. Zde založeno nové křídlo roku 1524; ale B. sám mohl ke stavbě zřídka přihlížeti, tak že vévoda r. 1529 viděl se nucena dožadovati se, aby tam opět přijel aneb udělil příslušné rozkazy. Do Sas volán byl B. jmenovitě na poradu o stavbě chrámu sv. Anny v Annaberce (1519), by zde spolu s jinými podal dobré zdání. Na sklonku let dvacátých (1529) již valně chřadl; zemřel v Lounech a zde pochován ve chrámě od něho vystavěném. Mistr B. vyniká jako hlavní konstruktér pozdní gotiky, jejíž klenbový systém přivedl na nejvyšší vrchol; klenbu konstruuje jako jediný celek a upouštěje od dělení na pole, vypouští většinou hlavní pásy, zároveň pak zakřivuje žebra před tím přímočárně se pnuvší. Takové jsou klenby vladislavského sálu a lodi sv. Barbory, chrámu lounského, částečně i mosteckého; pod vlivem jeho vznikla též podobná klenba v Annaberku. Na tom spočívá velkolepá prostrannost jeho staveb; u chrámů při stejnolodním založení činí sic oproti době starší poněkud světský dojem, ale srovnává se s duchem času, husitským i reformačním, a vyhovuje znamenitě potřebě volného prostoru pro slovo kazatele a chorální zpěv. K zvláštnostem jeho patří též klenby visuté. V založení při chrámu v Mostě jeví se reminiscence na původní základ svatobarborský, jenž zajímavým způsobem jeví se též v saském Schneeberce; podobně upomíná půdorys v Annaberce na Louny. Co se detailu týče, mají na př. pilíře vladislavské stavby na Hradčanech profily, obloučky a fialy čistě gotické; v pozdější době u sv. Barbory stávají se jednoduššími, podobně pak v Lounech i Mostě pilíře klenby nesoucí nemají starého rozčlenění a profilování. Místy mizí gotický detail úplně a ustupuje renaissanci. Mistr B. jest z prvních stavitelů severních, uvádějících nový sloh lombardský. Prvním příkladem jest právě stavba vladislavského křídla, jehož mnohé čistě renaissanční detaily pochodí ne-li z doby kol r. 1493, tož z let před skončením díla r. 1502. Osobním svým působením a svým dalekosáhlým vlivem, svou produktivností a zaváděním novot patří B. mezi největší mistry pozdní gotiky. Osoba a působení jeho i jeho rod byly v novější době značně objasněny badáním, ač dosud ne zúplna. Uveřejněním původních zpráv přispěli jmenovitě: J. Řehák, Kutnohorské příspěvky (r. 1881); J. Zach a J. Braniš, Roční zprávy reálných škol v Hoře Kutné (1886, 1887); E. Wernicke, Anzeiger für d. Kunde deutscher Vorzeit (1881); K. Köpl, Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (r. 1888); J. Herain, J. Šimek, J. Teige, Z. Winter v »Památkách archaeol.« r. 1887-89. Chl.

20) B. Vavřinec z Nudožer (Nudožerínus), český grammatikář a překladatel žalmů na poč. XVII. stol. Narodil se ve vsi Nudožerech u Prividze v Nitransku asi roku 1555. Učil se v Prividzi a v Jihlavě, studoval od r. 1587 v Praze a stal se roku 1594 školním správcem v Uherském Brodě. Ale již r. 1596 byl opět v Praze, r. 1597 povýšen od M. Bacháčka za bakaláře, r. 1599 stal se předním správcem školy žatecké, odkudž vrátiv se do Prahy přijal r. 1602—3 rektorství školy v Něm. Brodě. Před tím (1600) povýšen za mistra. V Něm. Brodě dokonal první svůj spis, pěknou mluvnici českou, o níž pracoval 9 let; vyd. v Praze roku 1603 pod názvem Grammaticae Bohemicae ad leges naturalis methodi conformatae et notis numerisque illustratae ac distinctae libri duo (ex ofíicina Othmaríana). Věnována ctihodným správcům církevním a obecním písařům mést král. Českého a markhr. Moravského. Kniha 1. jedná de etymologia (nauka o slově), 2. de syntaxi (skladba). Jest to první úplná mluvnice Česká, sepsaná na základě latiny, zajímavá hlavně některými podrobnostmi, vybíranými z jazyka obecného, zejména také z nářečí moravských a slovenských. Pro takovéto zvláštnosti dialektické jeví spisovatel bystrý smysl, má také značnou znalost starých grammatikářů latinských. Příklady vybírá nejvíce z bible. Tvarosloví obsahuje krátkou nauku o hláskách, skloňování, časování a výklad o jiných částech řeči, skladba hlavně shodu, nauku o pádech, pak vazby elliptické. Daniel Adam z Veleslavína mluvnici tu prý prohlédl a schválil. (Výklad o jejím obsahu ČČM. 1888, str. 360—369.) B. si přeje, aby knihou tou prohloubila se u jeho rodáků znalost řeči mateřské. R. 1604 povolán B. od senátu pražského učení za professora mathematiky a stal se členem kolleje Karlovy; kromě mathematiky vykládal i klassiky. Při tom obíral se překládáním žalmů v české verše dle vzorův antických a hleděl ustáliti pravidla o českém veršování časomérném, jak před ním učinil již Jan Blahoslav, jehož spisek (Musiku) B. sotva znal. Tato jeho práce měla býti jakýmsi doplňkem k mluvnici, jež po starém způsobu skládala se ze tří dílů; třetí z nich byla prosodie. Výsledkem prací B-ových byl spis Aliquot Psalmorum Davidicorum paraphrasis rhythmico-metrica, lyrico carmine ad imitationem Latinorum nunc primum attentata. Žalmové někteří v písně české na způsob veršů latinských uvedeni a vydaní (v Praze u Jiřího Nigrina 1606). Po přípisu akademii pražské podán důležitý přehled metrických pravidel časoměrných. Žalmův obsaženo tu deset, ač se spisovatel zmiňuje, že jich má přeloženo přes 100. V předmluvě také zmínka o jakési poetice o 4 knihách, jinak neznámé, již prý spisovatel chystá. Po žalmech následuje přehled rozměrů, posléze čtverohlasné melodie k pěti žalmům. Téhož roku vydal B. ještě 2 žalmy u dědiců M. Daniele Adama, věnované Janu Bunsonoví z Bunsonu, ingrossatoru větších desk zemských, JMCís. hofrychtýři. Úplný B-ův překlad žalmů se ztratil r. 1620 dle listu J. A. Komenského k Montanovi (Jireček, Časoměrné překlady žalmů, Vídeň, 1861). Také latinské básně příležitostné po způsobu tehdejším skládal B., jak patrno i z předmluvy ke Gramm. (liber de se ipso); tak složil 372 veršův o škole u sv. Jiljí v Praze a j. R. 1609 účastnil se horlivě porad o obnovu university, r. 1611 byl prorektorem, r. 1612 děkanem fakulty artistské. Toho roku zřízen také k jeho návrhu na místě probošta placený questor při kolleji Karlově a jemu k poradě přidán též M. B. Přibírán i do rady rektorské a vůbec všemožně pečoval o povznesení kleslého vysokého učení. Od roku 1609 vykládal pouze mathematiku a roku 1612 vydal učební knihu Elementa arithmeticae. Ještě v závěti odkázal akademii přes 1000 kop a drahocenný pokrov. Zemřel souchotinami 4. čna 1615 a pochován ve chrámě Božího Těla na Novém městě Pr. (Jireček, Rukověť, I.„ str. 57-59.) Jnk.

21) B. Levita, původce sbírky kapitularií po něm nazvané, žil jako jahen v Mohuči v první polovici IX. stol. († 852). V předmluvě sbírky své tvrdí B., že se mu podařilo seznati kapitularia neznámá Ansegisovi, od něhož r. 827 první podobná sbírka jest sepsána. Ve skutečnosti však spočívá sbírka B-ova sotva jednou čtvrtinou obsahu svého na kapitulariích skutečně vydaných, kdežto ostatní čásť z pramenů církevních i práva římského, jakož i ze sepsání práva národního bavorského i západogothského jest čerpána, při čemž však B. smysl zásad tu obsažených velmi často úmyslně měnil. Sbírka B-ova připojována záhy jako doplněk ke sbírce Ansegisově a s touto se jí též v praxi užívalo. Vyd. v Pertzových Monum. Germ. Hist Leg. II. 2. p. 39 sqq. B. pokládán mylně namnoze též za původce t. zv. »Collectio Pseudo-Isidoriana«. -l.

22) B. Moric, nar. v Zelezně v Uhrách 6. července 1835; jest čítán mezi nejpřednější neuropathology evropské a proslavil se mimo neuropathologii ještě svými studiemi o degenerativních pochodech a chybné disposici vývoje mozku u zločinců, jakož i reformou kraniometrie (měření lebky) jakožto pomůcky pro studium nemocí nervových a pochodů degenerativních. Studoval ve Vídni. Povýšen na doktora r. 1859 a již dvě léta po tom habilitoval se jako docent pro nemoci nervové, ve kterémžto oboru si největšího jména získal. B. obíral se nejdříve důkladnou reformou elektrotherapie, upotřebil výzkumů stále se tenkráte rozšiřující nauky o elektřině na poli fysikálním ve prospěch zlepšení techniky elektrisační, o čemž jedna z prvních jeho knih Elektrotherapie, vydaná r. 1868, jakož i řada publikací ve vídeňské akademii svědči. Nauky o odporu převodu, o dialysi léků pomocí galvanického proudu, pak celá řada prací anatomických a neuropathologických po celou dobu jeho vědecké činnosti svědčí o bystrém pozorovateli, kterému jak technika elektrotherapie, tak i speciální neuropathologie velmi mnoho děkuje. Co se posledního týče, upozorňujeme hlavně na studia o ochrnutí očních svalův a pak na jeho zdařilé zkoušky o elektrickém vyšetřování nervu sluchového, kteréžto thema zrozeno pracemi Brennerovými dostalo se do nového proudu. Mimo tyto práce speciálně neuropathologické stal se však B. světoznámým svými pracemi o mozku zločinců, prací, která vyvolala prudké boje a kterou přilnul B. blíže k moderní italské škole, jejížto repraesentanty dlužno hledati v Lombrosovi a jiných učencích italských, kteří zírají na zločince jako na člověka pathologicky založeného, s mozkem pathologicky vyvinutým nebo degenerativním, vycházeje od srovnávacích studií s mozkem zvířecím, z nichž hlavně práci o typu dravců na lidském mozku a o typu záhlavním ssavců vyjímáme. Přišel pak k názorům svým, které celou řadou prací o mozku zločinců spracoval. Ačkoli ve mnohém liší se také B. od názorů svých vrstevníkův a hlavně nauka o mozku zločinců není ještě tak vědecky založena, jak by si moderní kritika exaktně pathologická a fysiologická přála, nelze přece upříti vědeckým pracím B-a ráz originality a širokého rozhledu. Jý.