Ottův slovník naučný/Augustus

Ottův slovník naučný
Augustus (titul)	Augustus	Augustusbad

Údaje o textu
Titulek:	Augustus
Autor:	Vladimír Pech, Josef Čermák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1041–1044. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Augustus
page=1 Č. 383. Socha císaře Augusta ve Vatikáně.

Augustus (pův. G. Octavius), římský císař (* 23. září r. 63 př. Kr. v Římě – † 19. srp. r. 14. po Kr. v Nole), byl synem praetora a místodržitele makedonského G. Octavia i Atie, neteře Caesarovy. Ztrativ záhy otce svého byl pod dozorem matky své i otčíma L. Marcia Philippa pečlivě vychován. Caesar jsa bezdětek oblíbil si velmi nadaného jinocha a r. 45 ustanoviv jej svým dědicem adoptoval ho. Když Caesar r. 44 byl zavražděn, A., jenž dlel pravě v Apollónii illyrské za dalším vzděláním, pospíšil do Říma, aby se ujal dědictví, avšak M. Antonius strhnuv na sebe veškeru moc veřejnou odpíral mu je, a teprve k žádosti veteránů Caesarových učiněno jakési narovnání. Přijav nyní jméno G. Julius Caesar Octavianus obětoval i vlastní své jmění, aby podlé závěti Caesarovy každému občanu 300 sesterciů vyplatiti mohl, a nemoha se nikterak dohodnouti s Antoniem přimknul se k Ciceronovi, který právě s Antoniem do úplné roztržky se dostal. Najal rychle na 10.000 vysloužilců Caesarových, ano přilákal na svou stranu i čásť legií Antoniových, jež z Makedonie byly do Italie povolány, tak že mohl senátu nabídnouti značnou moc vojenskou na přemoženi Antonia. I vytáhl s konsuly Hirtiem a Pansou do pole a přispěl vojskem svým značně k vítězství u Mutiny r. 43. Oba konsulové v boji zahynuli, a Octavianus stal se nejvyšším velitelem všeho vojska. Když pak senát zbaven jsa hrozivé moci Antoniovy jal se i Octaviana odstrkovati, vynutil si tento pochodem na Řím volbu za konsula, zmocnil se státního pokladu, vznesl skrze kollegu svého C. Pedia obžalobu na vrahy Caesarovy a vydav se z Říma na sever sešel se u Bononie s Antoniem a Lepidem, kdež se všickni tři sestoupili ve druhý triumvirát. Hnusnými proskripcemi v hlavním městě, jimiž nejen odstraněny osoby nepohodlné, ale zabavením statků jejich zjednány i bohaté prostředky, překonali triumvirové řádění Mariovo a Sullovo. Strana republikánská pod Brutem a Cassiem Longinem soustředila mezitím síly své v Makedonii; tam tedy vytáhl Octavianus s Antoniem a v bitvě u Filipp r. 42 zničeno jest od nich vojsko republikánské. Po skončené válce zůstal Antonius na Východě, Octavianus pak odebral se do Itálie, aby tam vysloužilým vojákům rozdělil polnosti, avšak manželka Antoniova, Fulvia, a bratr triumvirův, L. Antonius, působili mu tolik obtíží, že konečně došlo k válce tak zv. perusijské, kterou vojevůdcové Octavianovi M. Vipsanius Agrippa a Salvidienus Rufus teprve r. 40 dobyvše Perusie šťastně skončili. Již hrozila vypuknouti válka s M. Antoniem, ale v Brundusiu učiněna potom smlouva, dle níž Antoniovi připadly země východní, Octavianovi západ, Lepidovi pak Afrika. Také se Sextem Pompejem, jenž mocným loďstvem ovládal moře Středozemní a Sicílii, Sardinii i Korsiku měl v moci své, učiněno r. 39 v Misenu narovnání, kterým ponechány mu země, jež držel. Na utvrzení smlouvy pojal Antonius sestru Octavianovu za manželku a roku 37 prodloužen triumvirát na dalších pět let. Přes to mír netrval dlouho. Nejprve vypukly spory s Pompejem pro nezachování prý smlouvy míšeňské, a vojevůdce Octavianův Agrippa vítězstvím r. 36 při Mylách a u Naulochu podvrátil na vždy moc Pompejovu. Také Lepidus, jenž prý se ve sporu s Pompejem obojetně choval, musil se vzdáti Afriky a spokojiti se úřadem nejvyššího kněze. Takto tedy byla říše rozdělena již jen mezi dva správce, a bylo jisto, že i mezi nimi co nejdříve dojde ke srážce. A mezitím, co Antonius nešťastnou výpravou proti Parthům, libovolným rozdáváním provincií, zapuzením manželky své Octavie a rozmařilým životem u egyptské královny Kleopatry pozbyl vší vážnosti, snažil se Octavian získati si přízeň lidu římského dopravou hojných potravin do Říma a potíráním italských loupežníkův. Konečně r. 32 senát návodem Octavianovým prohlásil Antonia za zbavena moci i hodnosti triumvirské a vypověděl královně Kleopatře válku. Vítězstvím u Aktia, jehož r. 31 dobyl Agrippa nad loďstvem Antoniovým i egyptským, a dobrovolnou smrtí Antonia i Kleopatry zbaven Octavianus všech soupeřův a byl odtud pánem říše Římské. Proměniv potom Egypt v provincii římskou a uspořádav záležitosti na Východě vrátil se do hlavního města, kdež slavil velikolepý třídenní triumf, obdarovav štědře lid i vojsko pořádal hry, zavřel po dlouhé době opět chrám Ianův na znamení míru, dal si potom doživotně propůjčiti hodnost imperatora i moc censorskou a na základě této moci sestavil senát dle své potřeby. Roku 27 složil na oko moc svou, ale dal se pohnouti, aby ji opět značně rozšířenou přijal, načež se mu dostalo čestného názvu A., jehož potom stále užíval; r. 23 obdržel doživotně i moc tribunskou a po smrti Lepidově r. 13 stal se nejvyšším knězem, tak že řídil odtud i všecky záležitosti náboženské. Také nejvyšší moc soudní měl v rukou svých, ale ustanovil ke konání její zvláštního úředníka zv. praefectus urbi a v provinciích svěřil ji prokonsulům. Avšak rozsáhlé pravomoci své užíval s opatrností a nabýval pro mírnost a rozšafnost svou vždy větší vážnosti, ačkoli měl i tajné odpůrce, jakož zřejmě ukazovalo spiknutí r. 22 odhalené. Znenáhla tedy byla od Augusta změněna celá ústava římská. Říše Římská byla nyní monarchií, ale nejvyšší práva rozdělena byla mezi císaře a národ; avšak ve skutečnosti moc všecka spočívala v rukou císařových, neboť senát skládal se z jeho nejvěrnějších stoupenců, lid byl rozdávanými potravinami a hrami spokojen, vojsko hojnou kořistí a dary k A-tovi připoutáno. Při tom zachovány byly staré formy republikánské, v senátě panovala svoboda rokování, v komitiích hlasoval císař jako kterýkoli jiný občan, při volbách obcházel se svými kandidáty, prose za hlasy pro ně, přicházel k soudu jako svědek i patron atd. V zahraniční politice hleděl zjednati říši své hranice přirozené a zachovávati, co bylo dobyto. Proto také války za jeho panování jsou více rázu obranného než výbojného. V Hispanii bojováno od roku 27 s Astury a Cantabry, kteří konečně r. 19 podlehli přemoci římské, od r. 16 př. Kr. do 9 po Kr. dobyty a na provincie uspořádány země alpské a podunajské, Rhaetie, Vindelicie, Noricum, Pannonie, Dalmacie, Moesie, četné pak vzpoury jejich pokaždé byly potlačeny. Na Rýně počali r. 16 Sigambrové nepřátelství vpadše do Gallie, načež pastorek A-tův Drusus podnikal stále vpády do Germanie a pronikl až k Labi; avšak jeho výboje pojednou zničeny jsou strašlivou porážkou místodržitele germanského Quinctilia Vara od povstalých Germanů (r. 9 po Kr.) v lese Teutoburském. A. obávaje se vpádu germanského do Italie vypravil rychle Tiberia s jádrem vojska na Rýn, avšak Germani ničeho dále nepodnikli. S těmito válkami a vzpourami souvisí i změna ve vojenství. A. zavedl stálé vojsko ustanoviv počet let služebních; nejlepší mužstvo vybráno ve zvláštní sbor, kterýž měl chrániti osobu panovníkovu a udržovati pořádek ve hlavním městě (praetoriani). Prostředků k vydržování vojska i k placení úřednictva zjednal si jednak zvýšením daní (daně z dědictví, příjmů, pozemkové a jiné), rozmnožením cel, podporováním obchodu, hornictví a jinak. Velmi blahodárná byla činnost jeho v provinciích. A. ponechal si sice pouze správu oněch provincií, ve kterých bylo třeba vydržovati vojsko (prov. principis), ostatní pak zůstavil senátu (prov. senatus), avšak ve všech zavedl spořádané poměry. Kdežto za republiky pokládány provincie pouze za zdroj příjmů pro stát a místodržitele jejich, dostávali nyní správci plat ze státní pokladny, a činnost jejich podrobena přísnému dozoru. Rozsáhlá síť silniční a spojení poštovní uvedly provincie v bližší styk s hlavním městem a přispívaly ku povznesení obchodu a blahobytu. Velikou pozornost věnoval také městu Římu, ale nebyl s to, aby vykořenil nejhorší zlo tamější, totiž línou a nevázanou luzu, ačkoli se upřímně snažil zmenšiti počet její vypovídáním, vysíláním do kolonií a snižováním počtu obyvatelstva živeného na útraty státní. Pro zvelebení města prováděny velikolepé stavby. Veřejný pokoj a bezpečnost byly pod přísným dozorem, město rozděleno na malé okresy, a v nich zřízena řádná služba policejní. Vláda A-tova byla tedy šťastná a blahodárná, ale v poměrech rodinných byl nešťasten. Byl třikráte ženat: s Clodií, Scribonií a Livií. Z druhé manželky měl dceru Iulii, jež byla provdána nejprve za sestřence císařova Marcella, po smrti jeho roku 23 př. Kr. za Vipsania Agrippu a konečně od r. 12 za Tiberia; Livia přivedla mu z dřívějšího manželství s Tib. Claudiem Neronem dva pastorky, Tiberia a Drusa. Avšak Drusus, miláček A-tův, zemřel již r. 9 na výpravě germanské, a Iulia svým prostopášným životem vzbuzovala takové pohoršení, že ji Tiberius opustil, a císař sám r. 2 př. Kr. z Říma vypověděl. Poněvadž pak oba synové Iuliini, L. Caesar a G. Caesar, od A-ta adoptovaní, v mladém věku zemřeli, nezbylo císaři, než přijmouti Tiberia za syna a ustanoviti ho tím za nástupce. Na sklonku života svého ponechal mu již většinu státních záležitostí a provázeje jej do Illyrika zemřel na zpáteční cestě v Nole. – A. byl postavy nevysoké, ale pěkně urostlé, bledé pleti, a bystrého, chytrého pohledu. Jakýsi nádech bolestný v tváři císařově značil, že zdraví jeho není valné, i byl také několikráte těžce nemocen a musil zdraví svého vždy úzkostlivě šetřiti. Již proto nehodil se za vojína, ačkoli nebyl bez statečnosti a theoretických vědomostí vojenských. Charakteristickými znaky povahy i vlády jeho jsou opatrnost a vypočítavost. Od prvního vystoupení v politickém životě sledoval určitý cíl až na konec svého života; neměl sice mohutné geniálnosti Caesarovy, ale byl prost také jeho vášnivosti, ješitnosti a netrpělivosti. A-tovi šlo vždycky jen o vlastní věc, forma byla mu věcí vedlejší. Aby cíle dosáhl, byl mu vhod každý prostředek, tu ukrutná proskripce, tam zase umírněnost nebo velkomyslnost; nikdy se netázal pro mravnosti prostředku, nýbrž jen po jeho vhodnosti. K rodině a přátelům svým byl velmi laskav, naproti dceři své i slabochem. Nádhery, přepychu a marnosti nenáviděl, jeho zábavy byly prosty, nejmilejším ukrácením chvíle chytání ryb na udici nebo hra v kostky. A. byl všestranně vzdělán a vynikal bystrým úsudkem; sloh jeho byl nehledaný, správný a zřetelný; v důležitých věcech dorozumíval se raději písemně než ústně, což úplně souhlasí s jeho rozmýšlivou povahou. Umění a literatura měly v něm štědrého podporovatele a ochránce, učenci a básníci (Livius, Vergilius, Horatius) těšili se přízni jeho, vůbec pak ona doba literatury nazývá se dobou A-tovou. Císař sám zabýval se také spisovatelstvím; složilť v řeči vázané epos Sicilia a knihu epigramů, mimo to dvě tragédie Aiax a Achilles, které však zničil; prosou kromě přehojných řečí napsal paměti svého života ve XIII knihách až do války s Cantabry, dále Rescripta Bruto de Catone a Hortationes ad philosophiam. Mimo to zůstavil Breviarium totius imperii a Index rerum a se gestarum, z kteréhožto díla zachována nám větší čásť na tak zvaném Ancyranum monumentum (v. t.). Zlomky spisů jeho vydal Weichert: Imp. Caes. Augusti Operum reliquiae (Grimma, 1835). Mezi podobiznami A-tovými, které nám se zachovaly, vynikají: krásná mramorová socha r. 1863 v císařské ville »ad Gallinas« nalezená a nyní ve Vatikáně chovaná, kteráž jej představuje v krunýři, krásnými reliefy zdobeném (viz vyobr. č. 383); mimo to bronzová hlava v knihovně vatikánské a mramorová hlava v mnichovské glyptothéce.

Pramenem k dějinám císaře A-ta jsou spisy Diona Cassia, Suetonia a zmíněné Ancyranum monumentum, částečně také spisy Appianovy, Veleiovy a Tacitovy. Z novější literatury uvádíme: Drumann, Geschichte Roms in seinem Übergange von der republikanischen zur monarchischen Verfassung (Královec, 1834–44, sv. 3.); Merivale, History of the Romans under the Empire (Londýn, 1864–65); Fall of the Roman Republic (t., 1853); Beulé, Auguste, sa famille et ses amis (Paříž, 1867); Duruy, Histoire des Romains jusque´ à la mort de Théodose (t., 1870–79); Hertzberg, Gesch. des röm. Kaiserreiches (Berlín, 1880), Mommsen, Römisches Staatsrecht (t., 1887). p.

A-tův význam právnický. Vítěz u Aktia nestal se formálně samovládcem. Formy zřízení republikánského zachovány, v skutku byl tu césarismus. Trvalé vznesení veškeré státní moci na A-ta, nově zřízené úřady a organisační změny ve správě byly pevným základem pro rozvoj budoucího absolutismu. Zákonodárné úmysly A-tovy nenesly se tak vysoko jako Caesarovy. Myšlénka jednotné kodifikace veškerého civilního práva zůstala A-tovi cizí. Avšak i to, co zákony svými vykonal, bude vždy pamětihodno. Jeho reformy právní jeví do kořene jdoucí pochopení potřeb obecných, chorob jeho doby, zároveň bystrost u volení směrův a prostředků, jakož i neobyčejnou ráznost. Záhubný rozvrat života rodinného a nebezpečný úpadek přírostu, zejména u tříd vyšších, měly býti zhojeny ostrými předpisy zákona, zásady soukromoprávní autonomie zvracejícími: de maritandis ordinibus z roku 4 po Kr. a zákonem Papia Poppaea z r. 9 po Kr. Újmy čestné i majetkové pro svobodné a bezdětné a opět prospěchy ženatých a dětmi požehnaných zmnožiti měly počet řádných rodin a přírostu. Trestem na jmění, cti i svobodě stiženy jsou lehkomyslné rozvody, zapuzení, cizoložství, kuplířství. (Lex Iulia de adulteriis et pudicitia z r. 736 a. u. c.) Zákony Aelia Sentia z r. 4 po Kr. a Fufia Caninia z r. 9 po Kr. položeny meze rozmařilému, hromadnému propouštění otrokův a z toho jdoucímu ochuzení, skrácení věřitelův a množení nebezpečného proletariátu. Vydány zákony na vyplenění rozbujelého násilnictví proti svobodě i majetku (lex Iulia de vi publica, de vi privata), proti zlořádům volebním (lex Iulia de ambitu), zostřeny tresty různých zločinů (lex Iulia peculatus de sacrilegio, residuis) a učiněna přítrž podvodným rejdům dodavatelův obilí (lex Iulia de annona). Vykonávání spravedlnosti ve věcech civilních zdokonaleno znamenitě odstraněním přežilého a nedostatečného řízení legisakcí, pevnou organisací sboru porotců (album), soudu centumvirálního, soudní doby a zavedením soudů nových (extraordinariae cognitiones – lex Iulia Augusti iudiciaria privatorum z r. 25 př. Kr.?). Reformováno řízení trestní (lex Iulia A. judiciaria publicorum). Příjmy státní zvýšeny jednak opravami finanční správy, jednak příjmy z nově zavedených pokut, jednak z nových poplatků dědických (lex Iulia de vicesima parte z r. 6 po Kr.) a z práva kadučního (lex Papia Poppaea). Že tato bohatá činnost zákonodárná prospěla i pravovědě, jest na jevu. Jediná lex Iulia et Papia Poppaea stvořila celou literaturu. Ale nejen tím stal se A. zasloužilým o pravovědu římskou. On zavedl též privilegium dobrých zdání ex autoritate principis, ústav, jenž stal se pramenem oné skvělosti římského práva, jež učinila je vzorem a právním zdrojem celé budoucnosti. Čk.