Arrha, závdavek, otřelé starší arrabo, z řeckého ἀρραβών, jež jest kořene semitského. Podlé řeckých památek ἀρραβών jest splátka, která se dávala při sjednání smlouvy a činila značnější podíl umluvené záplaty. Podobný význam má arrabo při trzích v komédiích Plautových; kupitel tím postupem zajišťuje prodavatele, že smlouvu vyplní, že koupi převezme a zaplatí. V klassickém právu římském nazývá se a., co při zřízení smlouvy smluvce jeden obdržel na znamení, že smlouva jest sjednána. A., usnadňuje tak důkaz učiněné smlouvy (ut evidentius probari possit) a smlouvu v tom smyslu utvrzuje. Odtud v doktrině obecného práva pojmenování a. confirmatoria. Smlouva, kterouž a. se zřizuje (pactum arrhale), jest tedy sml. akcessorická přistupujíc k jiné, již sjednané smlouvě jako ke smlouvě hlavní. Přistoupiti může ke smlouvě všeliké a nikoliv, jak učí někteří, jen ke smlouvě konsensuální; ovšem při smlouvách reálných a formálných z pravidla k ní nebude podnětu. Obyčejně záleží a. v penězích nebo jiných věcech movitých a v pramenech jen takové příklady se uvádějí; avšak pojem a účel její nevylučují věcí nemovitých a práv. I slib zřizovatelů dlužno tudy připustiti. Věc hmotná jako a. daná přejde do vlastnictví příjemcova; ovšem, není-li úmluvy jinaké. Sloužíc účelu řečenému má se a. vrátiti, když účel její mine, zejména, když smlouva byla splněna (ať dobrovolně nebo z donucení soudního), nebo když srovnalou vůlí stran byla zrušena, nebo zanikl-li jinak závazek z ní pošlý. Záleží-li a. ve věcech téhož druhu, jako se mají příjemci plniti, může se mu na splnění smlouvy hlavní připočísti. Jest-li však připojena lex commissoria, a příjemce podlé úmluvy této odstoupí, zůstane mu a. Zvláštní úmluvou může se ztráta její a pro příjemce ztráta stejné nebo vícenásobné hodnoty za pokutu stanoviti na všeliké případnosti, že smlouva s té či s oné strany nebude řádně splněna. A., k níž pojí se ustanovení pokuty, nazvána jest v doktrině a. poenalis. Zvláštní úmluvou mohou strany tolikéž i stanoviti, že a. má býti nádavek povinovaného plnění a místy pro jisté případy (při smlouvách čeledních, při prodejích dobytka a j.) po zákonu nebo právním obyčeji nádavkem jest. V Iustiniánově kodexu objevuje se ještě a. jiná. Dává se mezi stranami, jež o smlouvu vyjednávají, ale dosud se nezavázaly. Má se vrátiti, když smlouva přišla k místu. Ale když smlouva zmařena vinou příjemcovou, má on vrátiti duplum, a když zmařena vinou druhé strany, propadá a. příjemci. Když smlouva zmařena, aniž tím vinna některá strana, má se a. tolikéž vrátiti. Smlouva, kterou se zřizuje a. taková, jest tedy smlouva samostatná, a stanoví se jí pokuta pro stranu, jež vyjednání zmaří. V doktrině pojmenována a. tato a. contractu imperfecto data, kdežto a., jež dává se při učinění smlouvy, nazývá se a. contractu perfecto data. Porůznu vedlé zákonův a obyčejův a.-ae datio k platnosti některých smluv (zvláště čeledních) se vyhledává; a. tu slove a. constitutoria. A. poenitentialis nazývá se v doktrině a., k níž táhne se zvl. úmluva, že ten, kdo dotčený závdavek dal, smí od smlouvy pustiti, ale pak závdavek svůj ztratí, nebo, že také druhá strana může odstoupiti, ale mimo závdavek přijatý alterum tantum vrátiti musí. (Viz Litkup.) V rak. občanském zákonníku spořádána jest pouze a. contractu perfecto data. Vedlé §. 908. pokládá se závdavek (Angeld, obch. zák. čl. 285. Daraufgabe), »nebylo-li nic jiného zvláště umluveno, toliko za znamení smlouvy učiněné, nebo za jistotu, že se smlouvě zadost stane«. Slovo »nebo« tu však nerozpojuje. Jistotě splnění slouží závdavek tou měrou, že, »nesplní-li se smlouva vinou jedné strany, může strana, na kteréž není viny, podržeti, co dostala závdavku, anebo dala-li závdavek, může žádati, aby se jí dvojnásobně tolik vrátilo«. V tom kuse rak. právo podstatně se odchyluje od práva obecného. Byl-li při smlouvě dán závdavek, neplatí všeobecné pravidlo v §. 919. obč. z. vyslovené, když jedna strana smlouvy nesplní, že druhá strana žádati může toliko za náležité splnění smlouvy a za náhradu, nýbrž strana, na kteréž není viny, má na vůli, aby domáhala se splnění a náhrady, anebo aby držela se závdavku, nepotřebujíc pak dokazovati škody. Tak i dekret dv. kanc. ze dne 12. srpna 1825. Zvolivši jedno nemůže již strana dotčená voliti druhé a zejména tedy nemůže od smlouvy odstoupiti, když částečné plnění byla přijala. Když smlouva se splnila nebo dala se náhrada, má se závdavek vrátiti; po případě může se také na splnění nebo náhradu súčtovati. Rovněž má se závdavek vrátiti, když splnění smlouvy nemožným se stalo náhodou nebo vinou obou stran. Zákon jmenuje závdavkem, co bylo při sjednání smlouvy »napřed dáno« (voraus gegeben). Tomu nesluší rozuměti, jakoby závdavkem mohly býti jen věci, jaké dotčená strana zavázala se plniti. Avšak ani nelze uzavříti, že by jen věci hmotné mohly se dáti závdavkem. Cit. dekr. dv. kanc. ze dne 12. srpna 1825 uvádí jako možný předmět i Privatcautionsobligationen. Nespadají-li pak pod gegeben jen věci hmotné, není proč popírati, že také zřízení pohledávky, slib té které strany, má průchod; nebo nelze tvrditi, že by tou cestou nebylo možná dosíci účelu, jejž závdavek má, že by vzešlá tak pohledávka nemohla tolikéž sloužiti za znamení smlouvy učiněné a za jistotu, že se smlouvě zadost stane. Byla-li závdavkem dána věc hmotná, stane se příjemce zajisté také podlé rak. práva vlastníkem. »Byl-li závdavek dán a bylo-li spolu umluveno, že může se odstoupiti, aniž ustanoven zvláštní litkup,« platí vedlé §. 910. obč. zák. závdavek i za litkup (a. poenitentialis), a pustí-li tedy od smlouvy ten, kdo závdavek dal, pozbude závdavku, a pustí-li ten, kdo závdavek přijal, vrátí dvojnásobně tolik. A. contractu imperfecto data v zákonníku jest pominuta. Zákonník západohaličský dotýkal se jí (III., §. 199.); při redakci obč. zákonníka (prot. II., str. 93,) vynecháno bylo dotčené ustanovení jako nemístné. Nicméně nelze pochybovati, že úmluvou stran rovněž a. taková platně zříditi se může. Podlé některých řádů čeledních, zejména také podlé českého řádu čeledního ze dne 7. dubna 1866 č. 11. z. z., vyhledává se závdavek k platnému sjednání smlouvy čelední. – A. sponsalitia viz Zasnoubení. – A. ve smyslu práva finančního, jež má původ svůj v létech 1713–1715 a jež r. 1808, 1810 a 1813 vzala za své, viz Taxa služební. Spý.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Závdavek