Ottův slovník naučný/Alpy

Ottův slovník naučný
Alpy (velehory)	Alpy	Alqueire

Údaje o textu
Titulek:	Alpy
Autor:	Antonín Balcar, František Augustin, Otakar Feistmantel, Jan Palacký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 955–970. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alpy

ALPY.^{[red 1]}

Alpy, mohutné horstvo středoevropské, prostírající se mezi 5–16° v. d. a 43–48° s. š., pokrývají s předhorami a vysočinami asi 300.000 km². Na západě ohraničují je nížina provencalská (rhônská) a švýcarský Jura; na severu vysočina švábskobavorská a údolí Dunaje od ústí Innu; na východě nížiny uherské; na jihu údolí Sávy, Kras, Jaderské moře a nížina padská. Horstvo, ve kterémž se jeví zvláštní ráz alpský, pokrývá však jen plochu 175.818 km² a to v Italii 34,029 km², ve Francii 45.977 km², ve Švýcařích 34.084 km², v knížectví Lichtensteinském 165 km² a v Rakousko-Uhersku 61.563 km². (Srovn. v Evropě: pohoří Skandinavie 523.000 km², Ural 330.300 km², Apenniny 154.100 km², Karpaty 90.000 km², Pyreneje 71.500 km²; v Asii: Kavkáz 350.000 km² a Himálaja 555.000 km².) Severní (vnější) oblouk Alp jest 1500 km a jižní (vnitřní) 1100 km dlouhý; vzdálenost Nizzy od Vídně asi 1000 km. (Oblouk Karpat 1440 km, Kavkázu 1100 km a Himálaje 2400 km.)

A. prostírají se uprostřed mezi rovníkem a točnou a jsou nejdůležitějším rozhraním klimatickým v Evropě; svah jejich na jihu jest sráznější severního a vody jejich odtékají k moři Středozemnímu. Severnímu, Černému a Jaderskému. – Leitpold vypočetl, že by hmota Alp Západních, Středních a Východních, kdyby stejnoměrně byla rozložena pres Evropu (9^.073.900 km²), zvýšila roveň Evropy o 8^.39 m, pokud se dotýče o 7^.69 m a o 11.15 m, nebo úhrnem o 27^.23 m. Jednotlivá alpská pásma táhnou se skoro všecka směrem od zjzáp. k vsvých.; jen v jihových. části, od Ortlesu totiž, převládá směr od zszáp. k vjvých.

Hypsometricky rozdělují se A. na podhoří, střední a vyšní A. Podhoří pnou se od 650 m do 1625 m, kdež obyčejně končívá vzrůst stromů; střední A. dosahují výšky od 1625 m do 2600 m až ke hranici věčného sněhu; vyšní A. počínají výškou 2600 m a pnou se nejvýše na Montblanku (4810 m), pokryty jsouce z větší části věčným sněhem a ledovci. Hranice věčného sněhu jest dle výpočtů Sonklarových: v Západních Alpách 2660 m, v záp. Švýcarsku, v Savojsku a Piemontu 2860 m, ve vých. Švýcarsku a v záp. Tyrolsku na sev. svahu 2820 m a na jižním svahu 2910 m, ve Vysokých Taurech 2860 m; průměrně tedy asi 2700 m. Některé vrcholy jsou však i v létě úplně beze sněhu, na př. Piz Linard (3416 m) ve skupině Silvrettské a Piz Languard (3266 m) v Berninských Alpách, ač přesahují hranici věčného sněhu. Proto činí též Ratzel rozdíl mezi orografickou (nižší) a klimatickou (vyšší) hranicí věčného sněhu.

Ledovce pokrývají v Alpách asi 4000 km², z čehož dle výpočtů Sonklarových připadá na A. Oetzthalské 577,06 km² a na Vysoké Taury 412,97 km². Ledovců v XIX. století ubývá; v XVII. a XVIII. století pokrývaly v Alpách mnohem větší plochu; naproti tomu bylo jich v XI. a XV. stol. mnohem méně než nyní, kdežto v době předhistorické ohromné plochy jimi byly pokryty, o čemž svědčí četné morény, sutiny nakupených balvanů a skalních úlomků; tak dosahovaly druhdy na př. ledovce Alp Oetzthalských na jih až k Veroně. – Při tání ledovců sbírají alpské bystřiny v létě až 4200 millionů krychl. stop vody denně.

Jako drahokamy různých barev zdobí A. četná, krásná jezera, pokrývajíce dle výpočtu Strelbického 4447^.2 km, a to: ve Švýcarsku 1264^.9 km², v Italii 955^.9, v Německu 614^.6, ve Francii 322^.8 a v Rakousko-Uhersku 1289 km². Z těchto 1289 km² připadá na Uhry 991^.5 km² (jez. Neziderské 356^.4 a Blatenské 635^.1) a na Rakousko 297^.5 km², a to na jezera v Tyrolsku a Vorarlbersku 97^.1 km², v Salcpursku 29^.2, v Hor. Rakousích 94^.3, v Dol. Rakousích 1^.9, ve Štýrsku 6^.7, v Korutanech 58^.9 a v Krajině 9^.4 km². V hlubiny jezer pohružují alpské bystřiny a řeky vše, co urvaly skalnímu světu při prudkém toku svém, a opouštějí očištěny jejich hladinu. Kde jezer není, pokryty jsou břehy a řečiště široko daleko valouny a balvany, které nejbližší příval vody rychle dále zanáší, niče často v okamžiku dlouholetou práci lidskou.

Nejstaršími známými obyvateli Alp byli Keltové; nyní bydlejí tu Francouzové a Italové (Románi, asi 3½ mill.), Němci (asi 3½ mill.) a Slované (asi 2 mill), úhrnem tedy okolo 9 mill. Nářečí rhaetorománské (ladinské) udrželo se jen ve vých. Švýcarsku a v jižním Tyrolsku. Ladini bydlejí ve švýcar. kantoně Grisonském v údolí Předního a Zadního Rýna, v horním údolí Albuly, v Engadinu (údolí Innu) a v jižním Tyrolsku v údolích: Fassanském (poříčí Avisia), Grödnerském (poříčí Eisacku); Enneberském (poříčí Rienzy) a Buchensteinském (poříčí Piavy). Tu a v okolí Trbíže jest největší směsice národní v Alpách. U Gr. Cervina jest rozhraní mezi Francouzi, Italy a Němci; v okolí Triglavu jest rozhraní mezi Italy, Němci a Slovany.

A. rozdělujeme ve tři velké části: Západní, Střední a Východní, roztřiďující se opět v jednotlivé skupiny, o jejichž přesném orografickém rozdělení však dosud učenci úplně se neshodli.

I. Západní Alpy pokrývají přes 60 000 km² od moře Ligurského až k jezeru Genevskému; jejich délka obnáší asi 300 km; průměrná výška vrcholná a hřebenná stoupá velmi pravidelně od jihu k severu. Města Martigny (M., viz přílohu, kde mnohá jména označena jsou jen začátečními písmeny, tuto v závorkách položenými), Grenoble (Gr.) a Sisteron (S.) leží na rozhraní Alp prahorních (na vých. až k ní- žině padské) a vápencových (na západě).

1. Prahorní Ligurské A. pnou se mezi průsmyky Giovi (790 m) a Col di Tenda (C. T. 1873 m). Orograficky veledůležitý průsmyk Giovi odděluje vůbec A. a Apenniny západně od údolí Scrivie, pravé to pobočky Pádu: pod ním vedena byla řadou tunelů dráha z Janova do údolí Scrivie a do Alessandrie (Al.). Na jižním svahu Lig. Alp prostírá se malebné pobřeží Riviery di Ponente mezi Nizzou (N.), Savonou (S.) a Janovem a slyne nejen krásami přírodními, ale i velmi mírným podnebím. Severní hraniční čáru Lig. Alp označují na připojené mapě města Alessandria, Asti (A.) a Cuneo (C.); vrchovina Montferratská (400–485 m) tvoří však již zvláštní skupinu, od Alp a Apenninů nížinami úplně oddělenou. Výška vrcholů Lig. Alp roste směrem od vých. k západu; nejvyšší hora jest Monte Gioje (2630 m), a to východně od průsmyku Col di Tenda, spojujícího údolí Stury s údolím Roje; tudy vedena byla silnice, spojující Nizzu s Cuneem a Turinem. Západně od průsmyku Giovi jde průsmykem Bocchettou (777 m) silnice z Janova do Alessandrie. I ze Savony vedena silnice průsmykem Col d’Altare (490 m) do Cevy nad Tanarem a skoro stejným směrem i dráha ze Savony do Turina, čímž valně rozmnožena železniční a silniční síť, spojující nížinu pádskou s pobřežím moře Ligurského. Předěl mezi Popádím a úvodím četných bystřin Riviery vzdaluje se od pobřeží směrem od vých. k západu. Tanaro teče jediným krátkým údolím podélným a má pobočky Sturu a Bormidu, jejichžto údolí zvláště ve středověku měla obchodní a strategickou důležitost.

2. Prahorní Přímořské A. mezi průsmykem Col di Tenda a městem Sisteronem (S.) nad Durancí chrání přímoří Ligurské před zimavou »tramontanou«, tak že na př. již v okolí města Grasse (Gr.) se vyrábějí výborné voňavky z květin; lahodným podnebím ještě více vyniká okolí Nizzy, Monaka a Mentony. Krajiny tyto ovlažují četné bystřiny a řeky, zvláště Stura, Ubaye, Durance, Verdon a Var. Předěl vodstva a směr nejvyšších hor (Rocca dell’ Argentera 3290 m, Cima di Gelas 3188 m, a Cima di Mercantour 3167 m) jde od jihových. k sev.-záp. Průsmykem Col de la Magdeleine (C. de Larche, 1995 m) spojena jsou údolí Stury, Ubaye a Durance; průsmyk tento chrání tvrz Barcelonnette (1140 m). U města Les Mées nad Durancí zdobí veledivokou krajinu skalní labyrint, podobající se Aberšpašským a Teplickým skalám v Čechách. Ve skalním úžlabí u města Digne (D.) nad Bléonnou prýští teplé sirné prameny. Vápencové hory jižně od údolí Verdonu a záp. od údolí Varu nejeví již rázu horstva alpského. Řeka Argens dělí površí vých. Esterelské (600 m) od záp. pohoří Maurského (M. des Maures, 800–1000 m). Severně od Toulonu jsou světoznámé soutěsky Ollioulské, podobné skalám belgradčickým v Bulharsku. Severozápadní vápencové pohoří St. Beaume (1043 m) prorváno jest četnými jeskyněmi. Římská vojenská silnice, zv. via Aurelia, spojovavší Italii s Gallií v době, kdy Římané ještě neovládali přechodův alpských mezi oběma těmito zeměmi, vedena byla na pobřeží až ke vtoku Argense do moře a odtud údolím řeky této do Gallie.

3. A. Kottické a Severní A. Dauphinejské tvoří až k průsmyku Montceniskému (MC. 2098 m) zvláštní prahorní skupinu, kdež sbírají vody své řeky Ubaye, Stura, Pád, Dora Riparia, Arc, Isèra, Drac a Durance, jejichžto předěl táhne se směrem severozáp. od vrchoviska Stury až k ústí Arku do Isèry. Zvláštní význam má podélné údolí Durance. Východně jsou totiž vlastní A. Kottické, západně A. Oisanské čili Pelvouxské; tu pne se uprostřed ledovců Pointe des Écrins do výše 4103 m jako šperkovníček (franc. écrin, šperk), tam trůní krásná velehora Monte Viso (3845 m). Sev. od P. d. Écrins jest údolí bystřiny Romanche, pobočky Arku, východně od Bourgu d’Oisans otvírá se na l. břehu údolím bystřiny Venéonu přístup do světoznámé divoké skalní kotliny Berardy. Údolí Venéonu obklopují s tří stran Mont Olan (3883 m), Grand Pelvoux (4103 m), Pointe des Ecrins a Meije (3987 m), jejichž ledovce jako drahokamy září mezi sráznými skalami zdobíce divoce romantickou krajinu. Velkolepý je rozhled na A. s Monte-Visa a Grand-Pelvouxa; rovněž s Taillefera (2861 m), jihovýchodně od Grenoblu (Gr.) nad Isèrou, která tu teče údolím Graisivaudanem. Svah Alp Kottických jest do Francie povlovný, avšak do Italie náhlý; Saluzzo (S.) v Popádí leží na př. již jen 366 m nad hl. m. Vliv přírodních těchto poměrů vysvětluje, proč již ve starověku gallští Keltové rozšířiti mohli panství své do nížiny pádské a proč krajiny západní zvláště ve středověku měly tak značnou strategickou a obchodní důležitost. Z Provence vede silnice údolím Durance a průsmykem Monte-Genèverským (M. G. 1860 m) do údolí Dory Riparie přes Casanovu do Susy (S.) a odtud do Turina (T.); jest to nejkratší spojení Marseillu s Turinem. Ze Susy odbočuje rovněž důležitá cesta do Savojska, a to průsmykem Mont-Ceniským do údolí Arku, odtud pak údolím Isèry do Grenoblu. Skoro stejným směrem vine se též železnice skrze Col de Fréjus (1290 m) tunelem řečeným montceniským (12.233 m dl.) z Turina do Susy a do Chambéry (Ch.). Ze Susy vystavěli Římané již za Augusta vojenskou silnici do Gallie, a ke stavbě její přispěl i keltský král Cottius, jehožto jméno zachováno v názvu Alp Kottických. Údolími Isèry a Arku valily se i voje Karla Vel. a jeho nástupců do Italie; odtud spěchali obchodníci ku břehům Rhônu, Dunaje, Rýna, Vesery a Labe. Průsmyk Col de la Traversette (2995 m) spojuje údolí Pádu a Durance mezi Saluzzem a Mont-Dauphinem; »Trou de la Traversette« (Díra traversettská), 72 m dlouhý tunel, první v Evropě vůbec, byl již r. 1480 prokopán. Col du Lautaret (2075 m) spojuje údolí Durance s údolím bystřiny Romanche mezi Briançonem a Grenoblem, kteréžto město zajisté ovládalo druhdy téměř všechny cesty do Alp Kottických a do Italie.

4. Jižní vápencové Dauphinejské A. táhnou se až k vrchu Mt. Ventoux (1912 m) u Avignonu. Průsmykem Bayardovým (1240 m) vine se cesta z údolí Draku do údolí Durance přes město Gap (G.); tu zříti mezi skalami vápencovými četné slatiny, tvořící v jezírku Pelhatièrském malé plovoucí ostrůvky.

5. Prahorní Grajské (Šedé) A. končí u průsmyku Velkého sv. Bernarda (V. B., 2472 m) a rozdělují se ve tři skupiny s četnými ledovci a věčným sněhem. Jižně od údolí Dory Baltee vyniká tu první skupina Gran-Paradisa (4052 m) a snižuje se povlovně až po průsmyk Isèranský (2769 m), kde jako okolo průsmyku Sv. Gottharda ve středních Alpách vyvěrají četné bystřiny, mezi nimi Orco, Arc a Isèra. Jižně od osady Ceresole protéká Orco řadou kataraktů divoce romantickou soutěsku Scalare di Ceresole. Průsmykem Malého sv. Bernarda (M. B., 2157 m) vede z údolí Isèry do Aosty (A.) historicky velepamátná cesta, které použili též Hannibal (dle Mommsena) a Napoleon přecházejíce do Italie. Nyní se jí méně užívá, poněvadž nevede přímo do Milána. Druhá skupina, zvaná Tarantaiská dle údolí hořejší Isèry až po Albertville, vyplňuje krajinu mezi údolími Arku a Isèry. Ve třetí skupině pne se do výše 4810 m nejvyšší hora evropská Mont Blanc; 12 km dlouhý ledovec Mer de Glace sklání se u osady Chamonix (Ch.), do údolí Arvy; v této skalní spoustě uprostřed četných (29) ledovců a věčného sněhu vévodí »Monarcha«, témě Mont-Blanku. Východně jest rozhledem svým proslavený Col de Balme (2204 m) na cestě ze Chamonixu (1052 m) do Martigny (M. 475 m). Při východních rozsochách Mont-Blanku jest rozhraní Francie, Italie a Švýcarska. Tu jsou též A. vůbec nejužší, tak že vzdálenost Genevy od Ivree (I.) obnáší jen 150 km; může se tedy úkazu tohoto použiti jako dokladu pro orografickou zvláštnost, že mohutné pásmité horstvo Alp tam jest nejužší, kde nejvýše se pne nad hladinou mořskou. Stísněné prahory Mont-Blanku nejsou ani příčnými údolími příliš prorvány; sutiny, horský led a věčný sníh vyplňují tu debře a kotliny mezi sráznými skalami.

6. Vápencové A. Savojské sklánějí se povlovně k jezeru Genevskému (375 m) a do údolí rhônského. Přes Chambéry (Ch.) vedena roklí »trouée de Chambéry« dráha do Lyonu a do Genevy. Překrásného rozhledu poskytují Mont Salève (1379 m), jižně od Genevy, a La Tournette (2356 m), východně od jezera Annecyského (446 m). Jezero Bourgetské leží již jen 238 m nad hladinou mořskou. Nad údolím Rhônu pne se Dent du Midi do výše 3285 m.

II. Střední Alpy pokrývají více než 65.000 km² od průsmyku Vel. sv. Bernarda až k Brenneru (Br.) v Tyrolsku a rozdělují se na prahory a na severní a jižní vápencové A.; tyto počínají však teprve východně od Lago Maggiore a ohraničeny jsou na severu údolími Addy a Adiže. Podélná údolí Rhônu, Rýnu a Innu tvoří ideální rozhraní mezi prahorami a severními Alpami vápencovými; přesné ohraničení geologické není tím ovšem vytčeno. Poněvadž jednotlivé horské skupiny ve zvláštních článcích budou popsány, buďtež tu vytčeny jen význačnější rysy a četné průsmyky, jež pro kulturní dějiny a obchod veliký mají význam. Vrcholné výšky stř. Alp ubývá od západu k východu; zákon ten však nevztahuje se k Alpám Penninským a Bernským.

Prahory jsou: 1. A. Penninské (kelt. pen = skalní hrot) prostírají se délkou 90 km až k průsmyku Simplonu (S.) a výška vrcholná roste od západu k východu. Na jih jest do Italie svah srázný, na sever vysílá však horstvo 30 až 40 km dlouhé, skoro rovnoběžné rozsochy do údolí Rhônu. Rozsochy tyto uzavírají příčná údolí, jejichž směr na mapě vyznačen údolím bystřiny Vispy; tu leží hojně navštěvovaná osada Zermatt (1620 m) severových. od M. Cervina (něm. Matterhorn, ital. Monte Silvio, 4482 m), osamělé velehory, ovládající svou pyramidou přes 1300 m vysokou řadu mohutných ledovců. I hřeben Alp Penninských zdobí ledovce (140), tak že se toto skoro nepřístupné horstvo tím liší ode všech alpských skupin. Přes ledovce prohýbá se též nejvyšší alpský průsmyk Theodulský (3322 m) a vede ze Zermattu do Italie; v létě konají se tu důležitá pozorování meteorologická. Průsmyk tento nevede však přímo do nížiny pádské, nýbrž údolím bystřiny Tournanche do údolí Dory Baltee mezi Aostou a Ivreou, což rovněž vyznačuje nepřístupnost horstva, jež jako hradba odděluje Švýcarsko od Italie. Na rozhraní obou států jest na vrchovisku Sesie Monte Rosa se svými desíti rohy (3975–4638 m), a ve Švýcarsku skupina Saasgrata (vých. od Zermattu) s Rohy Mischabelskými (4554 m) uprostřed četných hor, 3000 až 4000 m vysokých a rovněž ledovci pokrytých. Západně od Lago Maggiore (197 m) rozlévá se jezero Lago d’Orta (372 m) a mezi oběma těmito jezery vyniká Monte Motterone č. Mergozzolo (1491 m) překrásným rozhledem na Alpy a na četná jezera, ovládaje obzor od Monte-Rosy až k Ortlesu v Tyrolsku a nížinu pádskou daleko za Milán. Údolí Dory B. a Rhônu spojuje průsmyk sv. Bernarda. Již Římané od dob C. Julia Caesara používali horské této stezky a r. 1800 vedl tudy vojsko Napoleon Bonaparte, jenž také zbudovati dal v létech 1801–1807 nejpohodlnější alpskou silnici přes Simplon (S. 2010 m) z Briegu (B. 720 m) nad Rhônem údolím Vedronským do Domo d’Ossola (278 m) nad Točí k jezeru Lago Maggiore a do Milána.

2. A. Lepontské a Adulské tvoří jižně od údolí Rhônu a Předního Rýnu zvláštní skupinu až k průsmyku Splužskému (Splügen, Sp.) a důležitými jejich průsmyky vedou ze sev. cesty k jezerům Lago Maggiore a Lago di Como (213 m). Záp. čásť nazývá se Alpami Ticinskými (Tessinskými), střední skupinou sv. Gottharda a vých. Alpami Adulskými. Ledovců je tu málo a nejsou rozsáhlé. A. Ticinské rozprostírají se mezi údolími Toce a Ticina, jejichž vrchoviska spojuje horská stezka přes průsmyk San Giacomo (2308 m). Toce tvoří jižně od sedla Grieského (2446 m) u osady Fruthu znamenitý, 200 m vysoký a 26 m široký vodopád. Četné vodopády a krátké debře jsou tu vůbec význačny, zvláště na území italském. Okolo pr. sv. Gottharda (2114 m, S. G.) vyvěrají Ticino, Rhôn, Reuss, Přední a Střední Rýn na vysočině, na kteréž jest památný předěl mezi úmořím Severního a Středozemského moře. Zadní Rýn vzniká v ledovcích Rheinwaldhornu (3398 m). Průsmyk Gotthardský obklíčen mimo jiné čtyřmi důležitými průsmyky: Furkou (F.), Nüfenenským, Oberalpským (O. p.) a Lukmanierem (L.). Furka (2436 m) spojuje údolí Rhônu (Vallis) s údolím Reussy (Urserenthal); stavba strategicky důležité silnice z Briegu (B.) do Andermattu dokončena r. 1865. Horská stezka přes sedlo Nüfenenské (2440 m) spojuje údolí Rhônu a Ticina. Průsmykem Oberalpským (2046 m) vystavěna byla silnice z Andermattu do Disentisu nad Předním Rýnem a odtud do Churu (Ch.). O důležitosti těchto silnic přesvědčí jediný pohled na podélná údolí Rhônu a Rýnu od Martigny až po Chur. Z Churu vede dráha k jezeru Bodamskému a z Briegu přes Martigny a Lausannu (L.) do Genevy; příroda určila tu směr prostředků dopravních, z nichž po dokončení tunelu arlberského v Tyrolsku počíná i Rakousko těžiti. Pohlédněmež nyní na průsmyk sv. Gottharda a na jezera Vierwaldstättské, Bodamské, na Lago Maggiore a L. di Como. Od r. 1882 spěje vlak z Milána (M.) a Coma (C.) do Bellinzony (B.) nad Ticinem a údolím řeky té do Airola (A.), a odtud 14.912 m dlouhým tunelem do Göschenen (1109 m) a k jezeru Vierwaldstättskému; jest to nejkratší spojení Švýcarska a Německa s Italií. Rychlost dopravy vyhovuje požadavkům moderním, avšak již v létech 1820–1832 vystavěti daly společným nákladem švýcarské kantony Uri a Tessin velkolepou silnici z Bellinzony (244 m) do Airola (1145 m) a přes průsmyk Gotthardský do Andermattu (1450 m) a k Čertovu mostu (1400 m, Teufelsbrücke) nad Reussou. Odečteme-li výšku nejvyššího bodu tunelu železničního (1154 m) od výšky průsmyku (2114 m), seznáme, že vlaky jezdí 960 m pod silnicí. Přechodem přes Sv. Gotthard proslavil se Suvarov roku 1799; ostatně průsmyku používáno již ve středověku od křižáckých válek. Průsmykem Lukmanierem (1917 m) vystavěna byla r. 1878 silnice údolím Středního Rýnu z Disentisu do údolí Brenonského (Val Blegno); odtud do Bellinzony užívá se starší silnice gotthardské. V době, kdy Rakousko ještě vládlo nad Lombardií, vystavěna byla z Piemontu do Švýcar silnice průsmykem sv. Bernardina (S. B. 2063 m), spojující Bellinzonu s údolím Zadního Rýnu; dříve vedla tu jen horská stezka přes osadu San Bernardino (1626 m), a to již za středověku. Všechny tyto silnice směřují k Lago Maggiore a k Milánu.

3. Neméně zajímavy jsou průsmyky přes A. Raetské a Berninské, spojující Švýcarsko a Tyrolsko s jezerem Comským a s Milánem, což vysvětluje též význam, který měl Milán po věky pro obchod a v dobách válečných. Vytčeny buďtež tu průsmyky: Splužský (Sp.), Septimer (Spt.), Julier (J.), Albula, Maloja (M.), Stelvský (St. s.) a Bernina (B.), jež spojují údolí Rýnu, Innu (Engadin), Adiže (Vintschgau) a Addy (Val Tellina). Pr. Splužský (2117 m) byl od XII. stol. branou nejčilejšího obchodu z Italie k jezeru Bodamskému; od r. 1822 vedena tudy silnice. Dříve vedla cesta z Chura do Thusisu (746 m) nad Zad. Rýnem a odbočovala tu do pověstné debře Viamalské (Via mala, zlá cesta) k osadě Spluze (1450 m) a ku průsmyku Splužskému; odtud skláněla se údolím Val San Giacomo do Chiavenny (300 m) nad Mairou. Odtud táhne se směrem severových. údolí Mairy (Val Bregaglia) až k Maloji; ještě v údolí Bregelském odbočuje však horská stezka zvláště za středověku proslavená k Septimeru (2311 m) a do Bivia (lat. bivium, křižovatka), ležícího na křižovatce cest přes Septimer a Julier. Tento (2887 m) spojuje údolí Rýna s Engadinem; silnice r. 1840 vystavěná vede z Thusisu údolími Albuly a její pobočky Julie do Bivia a Engadina. Od válek křižáckých bylo tu čilé spojení mezi jihem a severem, což lze též říci o cestě přes průsmyk Albulský (2315 m) mezi údolími Innu a Albuly. Maloja (1811 m) spojuje Engadin s údolím Bregelským. Silnice přes průsmyk Berninský (2334 m) a přes sedlo Stelvské (2756 m) směřují též k jezeru Comskému; tato jest vůbec nejvyšší alpská silnice a vede od r. 1824 z Trafoie v Tyrolsku do Bormia (B.) nad Addou; ona od r. 1865 spojuje Samaden nad Innem s Tiranem nad Addou; obě vynikají krásami přírodními na blízku rozsáhlých ledovců. Pro Rakousko měla silnice stelvská do r. 1859 velikou strategickou důležitost a stavba její vzbudila oprávněný úžas Evropy. V Alpách Berninských pne se nad ledovci Piz Bernina do výše 4052 m a příroda tu závodí s nejkrásnějšími skupinami Alp o palmu divoké romantičnosti. Hořejší Engadin, nejvyšší vzdělané podélné údolí v Alpách, jest od San Maurizia (S. M. 1769 m) až k Martinsbrucku (1019 m) 38 km dlouhé. Nedaleko ledovců prostírají se koberce alpského pažitu nad pasem jehličnatých, zvláště modřínových i cembrových lesů (někde až do výše 2275 m), a vane tu v létě čistý horský vzduch, jenž vábí na př. do San-Maurizzia tisíce nemocných. Řada hotelů zbudována do výše 1856 m, což svědčí o zvláště příznivých poměrech podnebních v létě, kdežto v zimě teploměr klesá často až po –30°R. a příroda teprve koncem května se probouzí. Ve vých. části Berninských Alp pne se Piz Languard (rom. lungo guardo, široký rozhled), s jehož přístupného, velmi úzkého vrcholu (3266 m) spatřiti lze tisíce osněžených vrchů od Monte-Rosy až po Velký Zvon a obě řady Rhaetských a Berninských Alp. Podobný rozhled otvírá se s některých turní skupiny Silvretty (Piz Linard 3416 m), od které na sev.-záp. odbočuje Rhaetikon (Scesaplana 2968 m) mezi údolím Landguartu (Prättigau) a Illu (Montafon), a v jejíž vých. části se chválí rozhled s Pizu Buinu (3313 m) v Alpách Jamthalských na rozhraní Vorarlberska a Švýcar. Dolejší Engadin, 54 km dlouhé údolí Innu mezi Martinsbruckem, Starým Finstermünzem (977 m) a Landeckem (L. 813 m), vyniká rovněž svou divokou romantičností. Z Landecku vede od r. 1885 silnice přes Finstermünz (F., 1106 m) ke tvrzi Naudersu (1300 m) do průsmyku Finstermünzského a Martinsbrucku. Údolí Innu a Adiže spojuje průsmyk Reschen-Scheidecký (R. S. 1497 m), orograficky a klimaticky památný. Tu r. 1499 blíže Malsu románští Grisonové, obyvatelé hoř. Engadina (Graubündten), obhájili svou samostatnost proti Tyrolanům a zachovali národní a politickou individualitu. Jižně od Malsu rozvětvuje se silnice do Merana (M. 320 m) a přes sedlo Stelvské do údolí Addy.

4. A. Oetzthalské pokrývají 5258 km² mezi Reschen-Scheideckem a Brennerem; 3080 km² pne se do výše nad 1900 m a 758 km² pokryto sněhem a ledovci (309, což jest asi šestina všech větších alpských ledovců); rozdělují se na A. Oetzthalské, Stubajské a Sarnthalské. Západně od údolí Oetzy jsou nejvyšší vrcholy (na př. Wildspitze č. Vysoký Drsňák 3776 m) a četné ledovce, tu něm. »Ferner« zvané; Murzoll-Ferner jest 8820 m a pověstný Vernagt-Ferner 7560 m dlouhý; Gepatsch-Ferner (11.300 m dl.) jest vůbec nejdelší ledovec Alp rakouských. Pohodlná sedla spojují tu údolí Adiže a Innu, ač některá z nich prorývají hřbet horský v pásmu sněhovém. Rovněž zajímavy jsou tu protivy klimatické. Podnebí u Ventu (1892 m) a Gurglu (1980 m), osad to v Rakousku nejvýše nad hladinou mořskou položených, přirovnává se k podnebí Labradoru, kdežto u Landecka vane již vzduch mírný a u Merana nejbujnější se jeví život přírodní. Od doby římské historicky památný průsmyk Brennerský jest nejnižší průsmyk (1362 m) v mohutném, 800 km dlouhém hřbetu prahorních Alp od průsm. Col di Tenda až po průsm. Radstadtský (R. p. 1738 m) v Nízkých Taurech. Přes Brenner vedeny byly r. 1772 silnice a r. 1867 i železnice. Druhdy spojovala tu od středověku proslavená »cesta císařská« Německo s Italií; středem obchodu mezi Augšpurkem (A.) a Benátkami byla města Inšpruk (I.), Sterzing (S.), Bolzano (B.), Trident (T.) a Verona (Vr.). U Brenneru končí střední A. prahorní; někteří geografové určují však za jejich rozhraní již průsm. Reschen-Scheidecký dle dělidla orografického a politického, by lépe ohraničili švýcarské A.

5. Jižní střední A. vápencové jsou; A. Ortleské (Ortles 3905 m, nejvyšší hora v Rakousku; Königsspitze 3854 m a Monte Cevedale č. Cefalspitze 3763 m), Adamellské (Monte-Adamello 3547 m), Bergamské a Luganské; mezi jezerem Gardským (47 m) a údolím Adiže prostírá se pro geologa i pro botanika velezajímavé pohoří Monte-Baldo. Dvě silnice jsou tu mimo stelvskou důležity, a to do Verony (51 m) údolím Adiže a do Brescie (Br.) průsmykem Tonalem (1874 m), spojujícím údolí Noce (Val di Sole. Sulzberg) a Oglia (Val Camonica). Mezi Alou, nejjižnějším místem v Tyrolsku, a Veronou protéká Adiže historicky památnou soutěskou Veronskou (Chiusa di Verona). Četné ledovce pokrývají Ortles a okolní velehory, skládající se ze skal prahorních a vápencových; v těchto pne se v Rakousku nejvýše vápenec až k temeni Ortlesu, ony prostírají se z větší části jen jižně a západně od Ortlesu a vynikají rozsáhlostí širokých svých ledovců, jež pokrývá množství skalních úlomků (morén). Nad údolím Suldenským vznáší se vějířovitý ledovec Suldenský; nikde v Alpách nelze zříti tak četných morén jako tu. Překrásný pohled na horu tu jest se silnice přes sedlo Stelvské (2756 m) nebo okolí osady Suldena (1845 m). V Alpách Adamellských vystupuje v Rakousku žula nejvýše nad hladinu mořskou. Srázné vápencové skály jižně od Monte-Adamella jsou přirozenou hradbou mezi Rakouskem a Italií; od r. 1866 rozmnožena tu byla řada tvrzí a srubů k ochraně Tyrolska. V Alpách Bergamských jsou proslulé mramorové lomy; po šest století dovážen byl odtud mramor ke stavbě velechrámu milánského a jiných budov. V Alpách Luganských vede dráha průsmykem Monte Ceneri (Mt. Ce. 553 m) z Coma do Bellinzony, a s Monte-Generosa (1695 m) mezi jezery Comským a Luganským otvírá se úchvatný rozhled na A. a na jezera.

6. Severní střední A. vápencové, s nimiž souvisí jezernatá vysočina švýcarská, prostírají se mezi údolími Rýnu, Aary, Saôny a Rhônu. Největší jejich ozdobou jsou A. Bernské, jež mají nejvyšší vrcholy ve vých. části; tu splývají jako v Alpách Ortleských prahory s horami vápencovými, což lze říci příbližně o všech ostatních skupinách ve středním Švýcarsku. Ani jediná silnice nevniká hluboko do Alp Bernských. Jen horská stezka průsmykem Gemmi (2302 m) spojuje poříčí Rhônu a Aary, a to mezi Leukem (1415 m) ve Vallisu a Kanderstegem (1170 m) nad Kanderou, jež vlévá se do jezera Thunského. A. Bernské končí se u průsmyku Grimselu (Gr. 2165 m), jenž spojuje údolí Rhônu a Aary. Aara tvoří tu v údolí Hasli (H.) 1434 m n. m. krásný vodopád Handecký, 80 m vysoký a po vodopádu Toce ve střed. Alpách nejmohutnější. Ledovce Alp Bernských pokrývají asi 750 km²; cestovatelé vyhledávají s oblibou zvláště tři místa, odkudž vniknouti lze skoro do středu horstva, a to na jihu Viesch nad Rhônem, na severu Interlaky (568 m) a na vých. Meiringen nad Aarou. Z Viesche, vých. od Briegu, snadno dostoupiti lze Eggishornu (2941 m) s krásným rozhledem na ledovce, z nichž Velký ledovec Aletschský jest asi 23 km dl. a v Alpách nejdelší, maje se sněžnými pánvemi přes 130 km². Z Interlak spěchají tisícové cestovatelův údolím Lauterbrunnenským (tu jest 305 m vys. vodopád Staubbach) a přes Wengern-Scheideck (2068 m) úchvatný tu pohled na Pannu (Jungfrau) 4167 m, Mnicha (Mönch) 4105 m a na Eiger 3975 m a na jejich ledovce do Grindelwaldu (1057 m) a odtud na Faulhorn (2683 m), odkudž otvírá se pohled na ledovce okolo Finsteraarhornu (4275 m), nejvyšší to hory Alp Bernských. Třetí cesta vede z Meiring (607 m) do údolí Rosenlauiského a přes Vel. Scheideck (1961 m) okolo Wetterhornu (3708 m) do Grindelwaldu (1057 m); od srázných skalních stěn Wetterhornu odrážejí se prosté zvuky »alpského rohu« co nejlíbezněji splývajíce v překvapující souzvuk ozvěny. Z Meiring vedou cesty: na jih přes Grimsel do Furky, na sever k jezeru Brienzskému, do něhož se vlévá potok Gieszbach, známý svým vodopádem večer různobarevně osvětlovaným, na severovýchod silnice přes nejnižší švýcarský průsmyk Brünnig (1037 m) k jezeru Vierwaldstättskému. Širokým rozhledem vynikají tyto vrchy: Moléson (2005 m), Mont Cray (2071 m) a Col de la Dent de Jaman (1516 m) jižně od Freiburka (F.); Napf (1409 m) západně a Pilát (2133 m) jižně od Luzerna (L.); osněžený Titlis (3239 m); světoznámý, třemi drahami lehce přístupný Rigi (1800 m) s rozhledem na A. od Saentisu až k Panně; Uetli (873 m) u Curychu (C.); Vel. a Malý Mythen (1903 m a 1815 m) severových. od Schwyzu (S.); Oberalpstock (Piz Tgietschen 3330 m) jihozáp. od velehory Tödi (3623 m) a Weibersattel (2808 m) v pohoří Kalandě (Calanda), jižně od Ragazu (R.) nad Taminou. Bystřina tato protéká u Pfäffersu pověstnou debři Taminskou, ve které vrhá se mocný teplý pramen obloukem do ledových, strašně burácejících proudů Taminy, tu vysokými skalami sevřené. Ragaz jest nejčetněji navštěvované lázeňské místo ve Švýcarsku; teplá voda v debři Taminské vyvěrající vede se kamennými rourami do Pfäffersu a dále do Ragazu, kdež se r. 1886 za léto 65.000 hostů vystřídalo. Na levém břehu Aary táhne se již Švýcarský Jura; tu vynikají Weissenstein (1284 m) u Solothurna (S.) a Chasséral (1609 m) u Neuvevillu (N.) nad jezerem Neufschâtelským velkolepým a nejširším rozhledem na Alpy; na obzoru zříti lze řadu alpských vrchů: Saentis (2504 m), Glärnisch (2916 m), Tödi, Titlis, Finsteraarhorn, Pannu, Monte-Rosu, Gr. Cervin a Montblanc. Pro geologa i pro geografa velezajímavé jest deltové ústí Rýna do jezera Bodamského u Rheinecka; druhdy valily se proudy rýnské od Ragazu na severozápad nynějším jezerem Wallenstädtským, údolím Linthy, jezerem Curyšským a údolím Limmatu do Aary; i v létech 1817, 1821, 1853 a 1868 hrozilo nebezpečí, že rozvodněný Rýn zničí ochranné hráze a vrátí se do dřívějšího svého řečiště.

7. Pomíjejíce skupiny švýcarských Alp, uvedeme jen, že v Severotyrolských a Bavorských Alpách pokrývají již jen nepatrné ledovce vrchy Parseierspitze (2942 m) a Zugspitze (2960 m), nejvyšší to horu v Bavorsku na rozhraní Tyrolska. Silnice z Landecka nad Innem do Feldkirchu nad Illem vede přes průsmyk Arlberg (Ab. 1797 m); tunel dráhy arlberské, r. 1885 otevřené, jest 10.529 m dl. a nejvyšší jeho bod 1311 m n. m. Pro obchod s Tyrolskem a s Italií měly někdy velikou důležitost tyto i histor. památné cesty: z Landecka nad Innem přes soutěsku Ehrenberskou (1104 m) do Füssena (F.) nad Lechem a z Inšpruku přes průsmyky Seefeldský (1176 m) a Scharnitzský (Clausurae Augustanae, 963 m) do údolí Isary a odtud do Augšpurka; třetí cesta vedla z Jenbachu nad Innem průsmykem Achenským (925 m) čili t. zv. »císařskou stráží« do Tölzu (T.) nad Isarou a odtud do Mnichova (M.). Jižně jezera Ammerského vyniká Vys. Peiszenberg (1020 m, »bavorský Rigi«) rozhledem na jezera bavorská a na A. Tyrolské.

III. Východní Alpy pokrývají s předhorami asi 140.000 km2 a prostírají se od Brenneru nejdříve v pásmech téměř rovnoběžných a konečně vějířovitě na východ, a to směrem severovýchodním až k ohybu Dunaje u Vácova a směrem jihovýchodním až k ústí Sávy do Dunaje; od Krasu oddělují je na jihu údolí Idrice, Lublanice a Sávy. Východní A. rozdělují se též na prahory a na jižní a severní vápencové hory. Ideálním rozhraním prahorních Alp jsou na severu podélná údolí Innu, Salice a Enže s převládajícím směrem od jihozáp. k severovýchodu, a na jihu geologicky a orograficky velezajímavá údolí Eisacku, Rienzy a Drávy. Neníť ovšem tím geologické rozhraní přesně vymezeno; jsou na př. ještě prahorami na severu mezi Innem a Salicí Kitzbühelské A. s částí Alp Salcpurských a na jihu pohoří Pochorje (1546 m) na pravém břehu Drávy, východně od Karavanek, vápencových to vrchů, v nichž se jeví po Tyrolských Alpách dolomitových nejlépe charakteristický ráz horstva vápencového. Jako ve Švýcarsku poříčí Aary, zdobí na severu poříčí Travny řada jezer A. vápencové v Rakousku; připomenut budiž též krásný rozhled se Schafbergu (1780 m) u Ischlu (I.). Avšak i prahory v Korutansku chovají v lůně svém větší jezera: Millstattské (22 km²), Osojenské (27^.5 km) a Vrbské (44^.8 km² u Celovce). Severozápadně od této skupiny jezerní zdobí ve Vysokých Taurech poříčí Běly (Möll) a Jezernice (Lieser) četná jezírka ve výši asi 2300—2500 m, jež srovnati lze v Evropě jedině s »mořskými oky« mezi žulovými skalami Vysokých Tater. Severně od řečené skupiny jezírek pne se Veliký Zvon do výše 3797 m, nejvyšší to hora ve Vých. Alpách, s níž se smýká k jihu největší rakouský ledovec. Pasterza; jest 10.114 m dlouhý a končí se 1914 m n. m. Ve Vys. Taurech a Alpách Zillerthalských jest vůbec mnoho ledovců. Severní svah Vys. Tur vyniká též přečetnými půvabnými vodopády, zvláště ve příčných údolích Achy Gastýnské a Krimlerské a to v takovém množství, že něco podobného zříti lze v Evropě jen na Fjordovém pobř. záp. Skandinavie. Velikolepé tři vodopády tvoří Acha Krimlerská; jsou 450 m vysoké a poslední z nich vrhá se 316 m do propasti rulových skal. — Na Vel. Glockneru pne se prahorní břidlice v Rakousku nejvýše; jihových. od něho dolovalo se druhdy v poříčí Gastýnské a Rauriské Achy na zlato, a to blízko ledovců. Též Alpy severně a jižně od údolí Mury jsou bohaty na lože železné rudy. Triasový útvar severních vápencových Alp (na př. v Solné Komoře) obsahuje lože soli. Jediný pohled na mapu geologickou přesvědčuje nás, že celé pásmo východních prahorních Alp odděleno jest od vápencových buď průsmyky aneb podélnými prorvami, ježto repraesentují údolí některých řek. Důležity jsou v té příčině na severu: Inn, Zillera, sedlo Gerloské (1438 m), Salice, sedlo Wagreinské (952 m), průsmyk Mandling (830 m), Enže a Salza; na východě: průsmyk Semmering (Severník, Sm., 980 m), Murice, Mura; na jihu: Dráva, lada Toblašská (T. l. 1204 m), Rienza; uprostřed prorývá prahory podélné údolí Mury až k ústí Murice. Tyto prorvy byly dříve obchodně důležity; nyní podporuje obchod síť železnic, jež se však oklikami vyhýbají jednotlivým pásmům prahorního horstva mezi 13. a 15. poledníkem. Tím více vystupuje v popředí údolí Drávy, největší podélné údolí alpské, pravá to brána obchodu a národů, kudy po věky vedla cesta z nížin uherských až do středu nynějšího Tyrolska, kudy valily se druhdy proudy národův, a kde dosud jest rozhraní Němců, Slovanův a Italů. Totéž říci lze i o údolí Zilje (Gail), jež rovným směrem spojujíc údolí Drávy s údolím Rienzy otvírá směrem západním cestu do Tyrolska, a směrem jižním do poříčí Tagliamenta a Soče. Tu spěje průplavním údolím u Zabnice (Pr. ú.) vlak nejkratší cestou z Benátek a z Videmu (V.) do Vídně; rozkvětem obchodu benátského ohroženy Terst marně dosud touží po železnici z údolí Soče do průsmyku Predělu (Pr. 1162 m). Východně od Predělu pne se v poříčí Sávy do výše 2864 m velebný a Slovanům posvátný Triglav, s něhož otvírá se rozkošný rozhled na Alpy, Kras a moře Jaderské. Na připojené mapě jest vytčeno, jak se Vých. Alpy od Vel. Glockneru k východu povlovně a téměř pravidelně snižují; jedinou výjimku seznáme, srovnáme-li výšku vrchu Vys. Gollinga (2863 m) a Dachsteinu (2996 m), jež rozsochy své vysílají do údolí Salice a Enže. Orografická tato zvláštnost charakterisována budiž slovy, že A. prahorní právě tu se snižují, kde severní vápencové hory nejvýše se pnou. Tyto snižují se zároveň východně i západně Dachsteinu; nejnižší však jsou některé skupiny Severotyrolských a Salcpurských Alp, což jest tím význačnější a zajímavější, povážíme-li, že nízké tyto vápencové vrchy jsou právě severně nejvyšších prahor v Rakousku. Tentýž poměr jeví se částečně i v jižních vápencových Alpách u Triglavu, což jest tím důležitější, uvážíme-li, že Dachstein, Vys. Golling a Triglav okolo téhož poledníku leží a že odtud A. vždy více a více vějířovitě k východu se rozvětvují, pozbývajíce pravidelně, ač jen ponenáhlu, rázu alpského. Velmi důležity jsou některé průsmyky. Přes Semmering vedena byla již r. 1726 první silnice v Alpách, spojující Terst s Vídní; r. 1842 dokončena tu byla jiná velkolepá silnice a r. 1854 i železnice, což vzbudilo úžas všeho vzdělaného světa. Železnice rakouské přes Semmering na Brenner byly vzorem pro stavby četných horských drah i mimo Evropu. — Silnice a později i dráha přes sedlo Schoberské (Sch. 849 m) spojují údolí Enže a Mury. Přesmyky Radstadtský (R. p. 1738 m) a přes Katschberg (Kb. 1641 m) spojují údolí Enže, Mury, Jezernice a Drávy; silnice vede tu z Radstadtu nad Enží do Běláku (B.), od něhož na jihozápad jest svým širokým rozhledem proslavený vrch Dobrač (2167 m), památný též tím, že sesutím vrcholu jeho r. 1348 mnoho vesnic bylo zasypáno a údolí Zilje po některou dobu v jezero proměněno. Krásná silnice vede ze Salcpurka (S.) průsmykem Luegským do Gastýna. Z Gastýna vede horská stezka romantickou krajinou přes Vysoké Taury průsmykem Malnitzským (2414 m) do údolí Běly, a odtud opět silnice do údolí Drávy. Romantické údolí mezi Admontem a Hieflaou protéká Enže tvoříc tu četné peřeje v t. zv. Gesäuse, kde příroda budí vznešený pocit netušené krásy při šumu rozčeřených vln. I v jižních vápencových Alpách jsou četné průsmyky, jako Krystallinský (1522 m), jímž vede silnice z údolí Rienzy do údolí Ampezzského a do údolí Piavy, spojujíc Toblach s Bellunem (B.) v Italii. — Město Trbíž (Tarviz) leží na křižovatce tří silnic: z Běláku do Ponteby (810 m) v Italii, do Predělu a údolím Soče do Gorice (G.) a průsmykem Korenským (1071 m) nad Sávou do Lublaně, odkudž vede silnice průsmykem Ljubelským (Loibl-Pass, 1370 m) do Celovce spojujíc přes Karavanky údolí Sávy a Drávy. Vytčené tyto průsmyky měly druhdy velikou obchodní a strategickou důležitost a ovládaly údolí Drávy a Sávy, otvírajíce zároveň přístup k Jaderskému moři. Blr.

Podnebí A. vykazují velikou rozmanitost v poměrech podnebních; tím, že se nalézají na rozhraní rozličných okresů klimatických, jest na straně severní jiné rozdělení tlaku a proudění vzduchu, jiná teplota a jiný stav oblohy než na straně jižní, i liší se klimaticky Západní A. od Východních. Čím výše vypínají se pásma alpská, tím vyvinutější mají výškové podnebí horské, velmi řídký a suchý vzduch, velké sluneční teplo naproti malému teplu vzduchovému, silné proudění vzduchu, větší množství oblaků v létě než v zimě, hojné srážky vodní, stálý sníh a led.

Teplota jest v Alpách působením mnohých činitelů velice nestejnoměrně rozdělena. Nejpříznivější poměry teploty má jižní úpatí Západních Alp, sahající k moři Středozemnímu a chráněné k severu, kde je průměrní roční teplota 15—16°C. o 2—3° vyšší než v nížině lombardské nebo v údolí rhônském. Riviera honosí se zvláště mírnou a suchou zimou, za které zřídka sněží a mrzne, a prům. teplota nejchladnějšího měsíce, ledna, udržuje se tam na 8—9°C.; prům. teplota července 22—23 °C. jest působením moře poněkud zmírněna. Na záp. i na vých. úpatí záp. Alp shledáváme prům. roční teplotu 12—13°C., avšak nížina pádská, odloučená horami od působení moře, jest chladnější v zimě a teplejší v létě, t. j. má větší roční proměnu teploty než nížina rhônská. Prům. teplota lednová v Turině (275 m) klesá na 0^.0°, v Alessandrii (98 m) až na −0^.5°, prům. teplota červencová však vystupuje v Turině na 23^.2°, v Alessandrii na 24^.0°, kdežto v údolí rhônském vykazuje na př. Valence (125 m) v lednu 2^.7, v červenci 22^.3, Avignon (22 m) v lednu 4^.2°, v čci 23^.0°; roční proměna jest zde 19—20°, na italské straně 23—24°. Jakožto zvláštní úkaz v záp. Alpách spatřujeme, že jsou v zimě na straně italské svahy a údolí do jisté výše teplejší než nížina pádská, kdežto naopak na straně francouzské z údolí rhônského po svazích nahoru v tuto dobu teploty velmi rychle ubývá. Tak má na př. Fossano (386 m) 0^.3°, Cuneo (555 m) 1^.5° vyšší lednovou teplotu než Alessandria; teprve Valdieri ve výši 850 m vykazuje teplotu nižší −1^.5°. Také údolí Dory Baltee jest v zimě teplejší než nížina pádská, neboť má Ivrea (289 m) teplotu v lednu 1^.8°, Aosta (587 m) 0^.5°. V zimě tedy ubývá teploty z nížiny pádské nahoru pomalu a nepravidelně, v létě naopak bývá tato nížina silně oteplená, s prostřední teplotou července 23—24°, a teploty ubývá do výše velmi rychle. Naproti tomu shledáváme na straně francouzské opačný úkaz; mnohem rychlejší ubývání teploty z údolí rhônského nahoru v zimě než v létě. Tak jsou rozdíly mezi prům. teplotou Avignona a Valence v lednu 1^.50, v červenci 0^.7°, Avignona a Barcelonetty v lednu 7^.6°, v červenci 5^.2°, kteréžto poslední místo má ve výši 1103 m v lednu teplotu −3^.4°, v červenci 17^.8°. Z vyšších bodů na straně italské vykazuje M. Bernard (2157 m) prům. teplotu v lednu −7^.2°, v červenci 9^.8°, roční 0^.2°.

V Alpách Středních shledáváme na straně jižní, chráněné před chladnými větry sev. a sev.-západními, teplotu značně vyšší (ve výši 500 m celkem asi 2°) než na straně severní; zvláště známé mírnou teplotou a jasnou povětrností zimní jsou kotliny severoitalských jezer: Lago Maggiore, L. di Como, L. di Garda a údolí řek: Ticina, Addy, Sarky a Adiže. Zde klesá teploměr v zimě jen málokdy na −6° neb −10°C. a dosti vysokou průměr. teplotu lednovou vykazují Arco, Riva 2^.5°; Brescia, Lugano, Locarno 1^.5°; Biella, Como 1^.0°; poněkud chladnější jest dále k východu údolí řeky Adiže s lednovou teplotou v Meraně 0^.6°, a v Tridentě 0^.40. Jako v Alpách Záp. jsou v zimě údolí řek severoitalských teplejší než nížina pádská; v létě jest naopak dolejší nížina teplejší než údolí, ačkoliv zde teplota ještě ve výši 500 m v červenci dosahuje 20 až 21°C.; celoroční teplotu shledáváme jak v nížině tak i na úpatí Alp 12—13°C. Jako na straně jižní působí též na straně severní činitelé místní na zvýšení teploty; zejména dostavuje se obyčejně mírná zima při jezerech švýcarských, jež jsou k severu kryta výšinami, a v údolích řek, do kterých věje často teplý vítr föhn. V poloze dosti vysoké vykazuje Montreux (385 m) průměrnou teplotu v lednu 0^.8°, Gersau (440 m) 0^.8°, Altdorf (454) 0^.5° a Chur (590 m) −0^.3 °C.; dále k východu má Bregenz (410 m) −0^.9, Feldkirch (457) −2^.0°, Inšpruk (600 m) −3^.4°. V zimě ubývá teploty nejen od jihu k severu, ale též směrem od západu k východu. Severní Tyrolsko má též ve výši 500 m lednovou teplotu −2^.4°, nižší než východní Švýcarsko (−1^.1°) a záp. Švýcarsko (−0^.6°) v téže výši. V létě rozdíly mezi záp. a východem mizejí a má na sev. straně Středních Alp ve výši 500 m červenec prům. teplotu 18°C.; rozdíly místní bývají však dosti značné; u jezer shledáváme vzduch vlhčí a chladnější než v údolích sluncem silně vyhřívaných. Největší teplotu celoroční mezi uvedenými místy má Montreux a Sion, 10^.6°; celkem udržuje se zde ve výši 500 m prům. roční teplota mezi 8° na východě a 9°C. na západě. K poznání teploty nejchladnějšího a nejteplejšího měsíce, jakož i teploty celoroční ve vyšších patrech budiž zde uveden průsmyk Theodul (3322 m), jenž má v lednu teplotu −12^.7°, v červenci 1^.7°, celoroční −6^.4°; V.Bernard (2472 m) s teplotou −8^.3°, 6^.8°, −1^.5°; Sentis (2467 m) −8^.3°, 5^.7°, −1^.9; Julier (2287 m) −8^.6°, 8^.8°, −0^.6°; Gotthard (2114) −7^.7°, 7^.8°, −0^.8°; Simplon (2010 m) −6^.7°, 10^.0°, 0^.9°. Ve vyšších patrech pozoruje se, že jsou vysoká údolí v zimě mnohem chladnější než svahy a hřbety horské. Tuhou zimou známa jsou v horním Engadinu místa: Sils Maria (1810 m) s lednovou teplotou −8^.0°, Bevers (1715 m) −9^.7°. Naproti tomu vyšetřena byla průměr. teplota v lednu na Rigi (1800 m) −4^.8°, na Wendelsteinu (1730 m) −6^.0. V červenci jest naopak průměr. teplota na Rigi 9^.7°, na Wendelsteinu 9^.5, o 2° nižší než v údolích v téže nadmořské výšce.

Ve Východních Alpách není tuhá zima obmezena pouze na nejvyšší patra horská, nýbrž sahá hluboko do údolí. Jsou to zejména kotlina korutanská s údolím řeky Drávy, Zilje a Labudy, pak horní údolí řeky Mury, Enže a Salice, kde se při vysokém tlaku a jasné obloze vyvinují neobyčejně nízké stupně zimy. Celovec (440 m) na př. vykazuje v lednu prům. teplotu −6^.2°, Bělák (500 m) −6^.5° Judenburk (737 m) −4^.3°, Admont (623 m) −5^.9°, Zell a. See (754 m) −6^.0°. Uvedená údolí jsou pravými jezery zimy, naplněnými studeným vzduchem horským, který nemůže odtud rychle odcházeti jako z ostatních údolí, jelikož tomu zabraňuje vysoký tlak vzduchu, jenž se rozprostírá nad Vých. Alpami a nad pevninou východoevropskou. V Alpách Vých. pozorujeme pravidelně v zimě zvláštní úkaz, jenž se v ostatních Alpách vyskytuje jen za jistých okolností, že nad nejstudenější vrstvou vzduchu dole v údolích spočívají teplejší vrstvy vzduchové v polohách prostředních. Na př. jest Gastýn (1023 m) s teplotou v lednu −4^.0° o 2° teplejší než Zell, Heiligenblut (1404 m) s teplotou −4^.8° o 1^.4° teplejší než Celovec. V údolích na severní straně Východních Alp panuje v zimě mnohem silnější proudění vzduchu, jelikož odtud jak směrem k západu, tak i k severu tlaku atmosférického ubývá, a následek toho jest mnohem vyšší teplota než v údolích pásma centrálního. Na př. má Salcpurk (430 m) v lednu −2^.0°, Ischl (467 m) −2^.4°, Kremsmünster (384 m) −2^.7°, Steyer (318 m) −2^.2°. Nejmírnější zimu shledáváme ve výběžcích Vých. Alp k moři Jaderskému, ve Furlansku a Goricku, kde má na př. Udine (166 m) 2^.8°, Gorice (95 m) 3^.1° prům. teplotu lednovou, o 0^.4° vyšší než Benátky a o 9^.3° vyšší než Celovec. V Alpách východních nepozorujeme tak určitých rozdílů v teplotě na severu a na jihu horských hřbetů jako v Alpách Středních, jelikož jsou tyto A. nižší a rozvětvenější; jenom Karavanky dělí dva velice různé obory teploty, korutanský okres zimy na sev. straně od teplého okresu furlanského na straně jižní. V létě shledáváme nejvyšší teplotu v nejkrajnějších částech Vých. Alp na jihu a na vých., kde vykazuje v nejteplejším měsíci červenci teplotu Udine 23^.5°, Gorice 22^.8°, Maribor 20°, Lublaň a Štyr. Hradec, 19^.8°; Bled 19°. Kotlina korutanská, známé to sídlo kruté zimy, má v létě teplotu mírnou, avšak dosti nízkou u porovnání s již. Tyrolskem. Chladné léto panuje též v údolích na severní straně Vých. Alp, neb má zde v červenci Salcburk 18^.0°, Zell a. S. 16^.1°, Gastýn (lázně) 14^.8°, Ischl 17^.4°, sv.Wolfgang 16^.7 a Steyer 18^.8°. Celkem lze ve Vých. Alpách pro výšku 500 m stanoviti prům. teplotu července na 17 ½° — 18° a průměr. teplotu celoroční na 7 ½ — 8°C.; nejvyšší teplotu roční vykazuje Udine 13^.1°, Gorice 12^.6°; z vyšších bodů má Sonnblick (3095 m) −6^.8°, Obir a Schmittenhöhe 0^.7°, Schafberg 1^.9°. S největší roční proměnou teploty 23° až 25° setkáváme se v kotlině korutanské a v údolích s tuhou zimou.

V horních patrech alpských vyrovnávají se rozdíly mezi severem a jihem, západem a východem a mizí působení četných činitelů místních na teplotu, jež jest závislá hlavně na výšce nadmořské. Též zmenšují se tam rozdíly mezi extrémy dne a roku; na Rigi, Saentisu a na Theodulu liší se na př. teplota měsíce ledna od teploty července jenom o 14 ½. Příčinou této malé roční proměny jest hlavně mírná zima, jež jest podnební zvláštností vyšších pater alpských. Z pozorování dosud vykonaných lze ustanoviti teplotu nejchladnějšího měsíce ve výši 2000 m (v údolích 1800 m) na −6° až −8 °C.; minimum teploty shledáno bylo na Theodulu −21^.°4, na Sentisu −22^.8°. na Becca di Nona (3164 m) −27^.0°, na Obiru −27^.5°, na Sonnblicku −29^.2°, na sedle Stelvském −29^.5°. Takovéto stupně zimy shledáváme někdy i dole; ve výši 400—500 m pozorována byla minima v Celovci (—30^.6°), v Tamswegu (—35^.0°) dokonce nižší než na horách. Při tom na horách jest vzduch řídký a suchý, slunce mnohem více hřeje a jsou tam stejné stupně zimy snesitelnější než dole v nížinách. Z té příčiny nemůžeme též zimu alpskou přirovnávati k zimě v krajinách polárních, kde jest v tuto dobu nedostatek světla a tepla slunečního. Vyšší patra alpská mají právě v zimě počasí nejpěknější a nejslunečnější; mlhy a oblaky sněživé rozkládají se dole po údolích a po stráních asi do výše 1300—1500 m. Za to však bývá zima nahoře trvalá bez oblevy a dlouhá; ve výši 2000 m udržuje se teplota pod 0° nepřetržitě od polovice října do polovice dubna po 6 měsíců, a sníh zůstává ležeti po 8 měsíců. Jaro a léto jest naproti tomu jen krátké a chladné; na snížení teploty působí tání sněhu, jehož se přes zimu v Alpách nahromaďují veliké spousty a jenž se ztrácí velmi pomalu. Ve výši 600 m udržuje se sníh celkem 77, ve výši 1300 m po 200, a ve výši 2000 m 250 dní. V této výši kolísá průměrně teplota letních měsíců mezi 8 až 10°C.; ve vyšší poloze na pokraji věčného sněhu obmezuje se léto pouze na srpen, jenž mívá prům. teplotu 5°—7°. Bez mrazu a sněhu nebývají však vyšší patra ani uprostřed léta.

Rozdíly mezi teplotou horních a dolních pater alpských bývají celkem větší na jaře a v létě než na podzim a v zimě. Dle výpočtů Hannových klesá teplota ve vých. Alpách na 100 m výšky v zimě celkem o 0^.36°. na podzim o 0^.48°, na jaře a v létě o 0^.60, teplota celoroční o 0^.52°. Dle toho musíme v zimě vystoupiti mnohem výše (300 m) než v létě (160 m), abychom přišli do patra s teplotou o 1°C. nižší; teploty celoroční ubývá dosti pravidelně, vždy o 1°C. na 200 m. Nejrychleji klesá teplota s přibývající výškou, kde jest dolní patro nejteplejší, jako na př. nad Rivierou a nížinou rhônskou v zimě, nad nížinou pádskou v létě atd.; nejpomaleji a nejméně pravidelně ubývá teploty s rostoucí výškou nadmořskou v údolích a v kotlinách dolního patra, jež bývají v zimě chladnější než polohy střední. Jest-li známa teplota patra dolního, lze ustanoviti teplotu příslušnou patrům horním a zobraziti její rozdělení nejlépe isothermami. Z průběhu isotherem seznáváme, že při velké rozmanitosti poměrů v Alpách táž teplota vyskytuje se v rozličné nadmořské výšce. Na př. nachází se isotherma 0° v lednu v polohách chráněných na jižní straně Alp ve výši 500—700 m, na sev. straně vých. Alp vyskytovala by se pouze ve výši 100—160 m, kdyby tam sahalo úpatí do této polohy; uprostřed léta shledáváme isothermu 0° ve výši 3400 až 3600 m; nejvýše vystupuje tato isotherma nad Rivierou, v již. Tyrolsku, na již. straně Vys. Taurů atd. Ústup zimy z dolních pater do pater horních děje se mnohem pomaleji než naopak sestupování její s hor do údolí, jak viděti z toho, že vystupování isothermy 0° od nejnižší polohy začátkem ledna až k poloze nejvyšší začátkem srpna vyžaduje doby o 2 měsíce delší než její klesání.

Jako na rozdělení teploty účinkují A. též značnou měrou na rozdělení tlaku atmosférického a na proudění vzduchu. V Alpách, jež jsou následkem spoust sněhových a ledových celkem chladné, nahromaďuje se vzduch ve větším množství než v krajinách vůkolních a vyvinuje se tam barometrické maximum zvláště v zimě, jehož střed 766 mm se v tuto dobu nachází v nejstudenější části vých. Alp, v poříčí Drávy a Mury. A. oddělujíce různé obory tlaku atmosférického (v zimě bar. minimum atlantské od minima rozkládajícího se nad mořem Středozemním, v létě vysoký tlak na sev. straně od tlaku nízkého nad nížinou pádskou) obmezují též různé soustavy větrové. Ve vyšších polohách strany severní, na Rigi, Sentisu, Schafbergu a j. převládá jako ve střední Evropě vítr jihozáp. a západní; na Sentisu vykazuje směr jihozáp. 27%, směr západní 34%, dohromady 61%, kdežto na všechny ostatní směry připadá pouze 39%. Na Obiru, jenž se nachází jižně od hlavního pásma alpského, jest vítr jihozáp. panujícím pouze v létě, v zimě objevuje se tam nejčastěji vítr sev. a severozáp. v hojnosti 40%. V dolních patrech není proudění vzduchu tak volné jako v patrech horních, vítr bývá zde odváděn od původního svého směru a musí táhnouti ponejvíce úžlabinami a údolím řek. Na planině švýcarské na př. po celý rok převládá pouze vítr jihozáp. aneb opačný jemu vítr severových. Proudění vzduchové má v Alpách ponejvíce ráz lokální, ustanovený terrainem. V některých částech Alp nabývá místní vítr podoby vichřice, jako na př. mistral valící se údolím rhônským k moři Středozemnímu a bóra padající s Alp a s Krasu na moře Jaderské. V některých údolích severoalpských, zvláště švýcarských, vyskytuje se často prudký, teplý a suchý vítr föhn, který tam vzniká za jistých okolností rychlým klesáním vzduchu s vysokých hřebenů alpských po stráních dolů do údolí. Příchodem jeho vystupuje teploměr o 10—15°C. a relativní vlhkost klesá o 50%. Föhn objevuje se nejčastěji v zimě a na jaře a jelikož stravuje horkým dechem svým spousty sněhu v době krátké, urychluje tím příchod jara a působí, že se může vzdělávání půdy mnohem dříve započíti; na podzim föhn urychluje dozrávání obilí a ovoce. Střídáním dne a noci střídá se na stráních a v údolích též vítr dosti pravidelně, a sice tím způsobem, že za dne věje údolím nahoru a sluje větrem dolním a v noci věje údolím dolů jako vítr horní. Větrem dolním vystupují zvláště za dnů horkých páry vodní do výše, kde se dobou odpolední srážejí v oblaky a déšť; větrem horním klesají v noci oblaky nazpět dolů do údolí.

Na poměru proudů vzduchových ke směru hřbetů horských závisí srážky vodní. Veliké množství vody, jehož se dostává Alpám v podobě deště a sněhu, pochází z častých bouřek letních, hlavně však z vlhkých větrů, vanoucích s Atlantského okeánu a s moře Středozemního; tyto větry narážejíce na horská pásma alpská vystupují do výše a vypouštějí tam při nižší teplotě páry vodní, jimiž jsou nasyceny. Tímto vystupováním páry přibývá všude v Alpách hojnosti srážek s rostoucí nadmořskou výškou a nejhojnější srážky mají právě patra, kde jest vzduch jinak velice suchý, obsahující sotva polovici páry než vzduch v patrech dolních. Patro nejdeštivější nachází se celkem asi ve výši 2000 m, v zimě o něco níže; v nejvyšších patrech alpských jsou sice srážky vodní velmi časté, avšak méně vydatné než v patrech prostředních, jelikož tam nachází se ve vzduchu již jen nepatrné množství páry a vítr vystupující přináší pouze zbytky původního svého vlhkého obsahu. Z téže příčiny nedostává se skupinám uvnitř Alp tolik vody srážkami atmosferickými, jako krajním stráním a hřbetům, na které vítr mořský naráží nejdříve. Dle toho jsou srážky vodní v Alpách rozděleny velmi nestejně. V Alpách západních průměrná roční výška srážek sahá ve vyšších polohách všude na 100 cm, na některých bodech, jako na Malém Bernardu, nad 150 cm; na Rivieře spadá do roka celkem 80—90 cm vody dešťové; malé množství srážek vykazují místa v hlubokých údolích, jako Barcelonette 49, Briançon 52, Embrun 57 cm na straně francouzské, Aosta 57 a Cogne 62 cm na straně italské. V Alpách středních shledáváme největší množství srážek na straně jižní, kde má Pallanza v Ticinu, Bernardin, sedlo Stelvské prům. roční výšku nad 200 cm; skupení oetzthalské jest již mimo obor nejhojnějších srážek, neb tam vystupuje největší prům. výška ve sv. Martině pouze na 106 cm. Se strany severní má planina švýcarská prům. roční výšku srážek 80—100 cm; vyšší polohy od jezera Genevského až k řece Innu 100 až 150 cm, na některých místech vystupuje roční výška srážek nad 150 cm, jako v Interlakenu na 156, v Einsiedelu na 164, na Sentisu na 161 a v Bregenzi na 155 cm. Naproti tomu má Sion v údolí valiském, k němuž deštivé větry nemají přístupu, malou roční výšku srážek 61 cm; Chur v údolí rýnském 85, Landeck v Engadinu 65, Meran v údolí řeky Adiže 69 cm. Také ve vých. Alpách dostává se méně srážek (70—100 cm) údolím a skupinám vnitřním než pásmům pokrajním, kde se vyskytují obory hojného deště s roční výškou 150 až 200 cm. Nejhojnějším deštěm, jenž má původ svůj v parách přinesených z moře Jaderského, jsou známy jižní svahy Alp Karnských, Julských a Karavanek, kde dosahují tyto na př. v Tolmezzu výše 244, v Raiblu 218 cm. Stranu severní ve vých. Alpách zásobuje hojně deštěm Atlantský okeán, tak že tam kolísá roční jeho výška mezi 100 až 150 cm a že na některých místech, jako na př. v Ischlu, vystupuje až na 163 cm.

Na roční doby jsou srážky v Alpách tak rozděleny, že v záp. Alpách až ke Genevskému jezeru a k hornímu údolí rhônskému, pak na jižní straně Alp Středních a Východních připadá největší množství na podzim a na začátek léta, na severní straně na léto; nejmenší množství vyskytuje se v celých Alpách až na nejjižnější části Alp západních celkem v zimě. Počet dní se srážkami jest mnohem větší na severní straně Alp (130—160) než na straně jižní a v Alpách západních (80—100); ale za to mají tyto části Alp deště mnohem vydatnější a bývají proto častěji postiženy povodněmi než strana severní, kde jest celkem menší množství srážek rozděleno na větší počet dní. Při velkém přebytku vody vyskytují se v Alpách povodně často velmi zhoubné na stráních a v údolích, jako na př. povodeň zářijová v roce 1882 v jižním Tyrolsku.

Následkem velkého množství srážek jsou v Alpách rozsáhlé prostory pokryty stále mocnými vrstvami sněhu a ledu, jež hojně zásobují vodou četná jezera a nesčíslné množství bystřin a řek. »Věčný sníh« pokrývá hřbety a údolí nejvyšších pater alpských, kde jest teplota nízká, takže sníh, jehož tam hojně napadá, nemůže roztáti ani v létě. Hranice této stálé pokryvky sněžné, zvaná čarou sněžnou, nenalézá se však ve všech částech Alp v téže nadmořské výšce, nýbrž mění polohu od skupiny ke skupině podlé teploty, dle množství napadlých srážek, dle panujícího větru, dle sklonu a exposice strání horských; taktéž kolísá v témže skupení horském výška sněžné čáry střídáním let chladných s teplými; v parných létech mizí sníh s hor, na kterých se po dlouhou řadu chladnějších let udržoval. Poloha sněžné čáry nebyla dosud podrobně vyšetřena pro všechny jednotlivé skupiny alpské, celkem může se přijati pro nejnižší její polohu výška 2500 m a pro polohy nejvyšší 3000 m; ve skupení Saentisu nachází se na př. ve výši 2600 m, v záp. a střed. Alpách ve výši 2700 m, v Alpách Oetzthalských ve výši 2800 m, ve Vysokých Taurech ve výši 2850 m. Od západního Švýcarska, kde spadá ve vyšších patrech mnoho sněhu, zdvihá se sněžná čára tím výše, čím dále přicházíme k východu do oboru srážek letních ve vých. Švýcarsku a v Alpách Rakouských. Teplota na dolním pokraji pokryvky sněžné pozoruje se celkem 5—7 °C., teplota 0° nachází se o 700—1000 m výše. Dolní konce ledovců nazývajících se v Tyrolsku německém Ferner, v italském vedretta. dostávají se mnohem níže do pater vyšší teploty než krajní vrstvy sněhové, a sice sekundární ledovce dosahují výše celkem 2500 m, ledovce primární 1700 m.

Krajní výška ledovců není tou měrou závislá na teplotě jako sněžná čára, nýbrž řídí se hlavně množstvím sněhu, jež každého roku napadne, rozsahem a sklonem ledovcového ložiska. V oetzthalském skupení, kde jest prům. množství srážek malé, sahá 10 největších ledovců prvního řádu do výše 2100 m, k prům. teplotě roční −0^.4 °C. a k teplotě letní 8°C. Prostřední výška dolního konce 8 primárních ledovců ve skupině Mont-Blanku, kde padá mnohem více sněhu než v Alpách Oetzthalských, jest 1450 m při roční teplotě 4.2°C., na severní straně Bernských Alp klesají ledovce dokonce až k výši 983 m a k roční teplotě 6°C. Ledovce smýkají se tím hlouběji do údolí, čím rychleji přichází náhrada za ztrátu, jež jim bývá způsobena táním. Celkem jest v Alpách ledem a sněhem pokryta prostora 3300 km² a počet všech ledovců páčí se na 2000, z nichž 200 náleží k ledovcům prvního řádu. Největší alpské ledovce jsou ve skupině Mont-Blanku (Mer de Glace), M. Rosy, Berniny a v Alpách Bernských (nejdelší aletschský 23^:4 km, grindelwaldský a rhônský); v Rakouských Alpách pokryto jest rozsáhlými ledovci skupení Alp Oetzthalských z 17% (nejdelší Gepatsch 11^.3 km), Zillerthalských, Vys. Tauru (Pasterze 10^.3 km), hor Ortleských a M. Adamella; pouze lokální jsou ledovce na Dachsteinu a Vedretta Marmolata v již. Tyrolsku.

Literatura. Hann, Die Temperaturverhältnisse der österr. Alpenländer (Sitzungsb. der kais. Akademie der Wissenschaft. 90—92); Die Vertheilung des Luftdruckes über Mittelund Südeuropa (Vídeň 1887); Handbuch der Klimatologie (Stuttgart 1883); Raulin, Regenvertheilung im Alpengebiete (Zeitsch. für Meteorologie 14); Sonklar, Physik.-statist. Hand-Atlas. Ag.

Geologické poměry. V geolog. smysle náležejí A. k rozsáhlé soustavě mladších pásmatých pohoří, do jejichž obvodu náleží Španělsko a pohoří ostatních středomořských zemí, Malá Asie, Kavkáz, horstva ve stř. Asii, sev. Indii, Zadní Indii, Malajské ostrovy, Japan, Aleuty a horstva na záp. straně Sev. a Jižní Ameriky. Hlavní vytvoření těchto horstev spadá do doby třetihorní, ač počátek k tomu u jednotlivých udál se i dříve. V Alpách jsou všeobecně ještě vrstvy miocénní, ba na některých místech (na sev.) i pliocénní, ze své původní polohy vyrušeny, tak že konečné vydmutí tohoto pohoří musíme klásti do doby po uložení jmenovaných vrstev, ačkoliv počátky toho sahají do dob starších.

A. vznikají v zálivu Janovském pospolně s Apenninem. V údolí dunajském a v okolí Št. Hradce jednotlivá pásma se dělí, mocná větev pokračuje za Dunaj k sev.-vých., k vých. a k jihových., tvoříc Karpaty, druhé pásmo táhne se hned k jihovýchodu jako pásmo dinárské; mezi nimi nalézají se dvě jiná pásma, Uherské Středohoří a Ivančica, směrem k východu.

Novější výzkumy nasvědčují tomu, že A., jako ostatní pásmatá pohoří, povstaly následkem postranního tlaku vodorovným sešinutím svraštěných částí kůry zemské, což má příčinu svou v pokračujícím ochlazování a scvrkání vnitra naší zeměkoule, čemuž se kůra pevná musí přizpůsobovati; následkem toho se tíže centripetálně působící promění v tangentiální tlak a vrstvy musí se skládati v ohyby. U Alp — tak soudí se — síla, jež byla příčinou sešinutí, působila od jihu k severu, pročež mají A. konvexní oblouk k severu a na jihu jsou konkavní; na jihu bylo také napjetí ohybů největší, pročež jsou tam příkřejší a náhlejší svahy než na severu; tam vytvořily se mocné trhliny, z nichž vyvřely různé horniny (porfyry v již. Tyrolsku), nebo se podél nich celé části pohoří propadly (propadlina v piemontské pláni).

Alpské pohoří skládá se ze tří pásem hornin, a to z hlavního pásma hornin archaických čili podélného pásma středního, Alp centrálních, pak z pásma hornin sedimentárních, k severu se přikládajících severních Alp a z podobného jižního pásma neboli Alp jižních; arci že tomuto rozdělení musí se rozuměti jen ve smysle povšechném, neboť není úplně přesného oddělení jednotlivých těchto pásem v celé rozsáhlosti. Dále máme dle Mojsisoviće (Neumayr, Erdgeschichte, 2 sv.) rozdělení Alp se stanoviska geologického na dvě části, východní a západní, co jedině odůvodněné, a sice rozdělení hranicí táhnoucí se příbližně podél údolí Rýnu od Bodamského jezera k Churu a dále až k jezeru Comskému, a rozdíl ten jest podmíněn nejen růzností usazenin, nýbrž i poměry skladby. Mimo to zaznamenati sluší zvláštní povahu útvarův alpských oproti útvarům mimo A. vyvinutým, a sice vzniká tato zvláštnost v útvarech triasových ve Vých. Alpách a stává se všeobecnou pro celé A. v době jurské. — Přecházíme k podrobnému popisu jednotlivých pásem:

I. Centrální, archaické pásmo Alp poskytuje některé zvláštnosti, které také již rozdělení na Vých. a Záp. A. podmiňují, ačkoliv tam máme jaksi dvojí hranici pro toto rozdělení. Vých. A. archaické pokračují od vých. zakončení celého pohoří u St. Hradce směrem vých.-záp. k hranici v údolí Rýnu, kde se pak na západě k němu přikládají útvary mladší. Do této části centrálního pásma náležejí následující orografické skupiny: A. Štyrské (Eisenhut), Taury (Hochalpenspitz, Ankogl, Velký Glockner), Zillerthalské a Oetzthalské, pohoří Silvretta. Když se hlavní pásmo rozdělilo u Št. Hradce, pokračuje větev severovýchodní ponenáhlu se snižujíc podél údolí řeky Murice, přes horu Wechsel (1740 m) do pohoří Rosalijského jižně od Víd. Nového Města; tam sklání se pod nejmladší usazeniny vídeňské pánve třetihorní, vychází pak ještě jednou v Litavském površí (480 m) a u Hainburku. Podobně pokračuje archaické pásmo k svému východu souvisle až do pohoří Pochorje ve Štyrsku, a za tím pak dále na východ vystupují osamělé skupiny.

Horniny, z nichž toto centrální pásmo Vých. Alp se skládá, jsou především tak zv. rula centrální (směs z křemene a orthoklasu světlé barvy, obsahující černou nebo hnědou slídu, jež se vyskytují v malých, poněkud roztřepených šupinkách, nikdy ve větších deskách) a pak různé břidličnaté horniny. Centrální rula vyskytuje se hlavně v podobě centrálních jader slohu střechovitého, a to ve Vysokých Taurách, v Ziller- a Oetzthalských Alpách a v Silvrettě. K centr. rule přiléhají pak po obou stranách různé horniny břidličnaté, sestávající z vápenných svorů, střídajících se se svory a různými krystalin. břidlicemi, jako chloritickými, talkovými, aktinolitovými atd.; mimo to vyskytuje se serpentin, amfibolová rula, amfibolová břidlice, granátonosný svor, prahorní vápenec. Horniny ty jsou značně rozšířeny; z nich sestávají nejpěknější jehlancovité vrcholy Taur a nejvyšší vrch Vých. Alp, V. Glockner. Z krystalinickobalvanitých hornin vyskytuje se v oboru archaického pásma Vých. Alp hlavně jen žula; náležejí k tomu některé shluky v Oetzthalu, pak severovýchodně od Meranu mezi Zellem a Toblachem, západně od Lubna a v pohoří Pochorje. Novější výzkumy dovozují, že velká čásť těchto krystalinických břidličnatých hornin jest snad mladší než doba předkambrická, a mnohé kladou se v dobu permskou, ač nejsou-li ještě mladší, jak se ostatně již některé vrstvy dříve za krystalinické břidlice pokládané dle zkamenělin osvědčily býti silurskými, devonskými i uhelnými. Také zdá se tomu nasvědčovati, že ve vých. části centrál. pásma Vých. Alp vyskytují se ještě horniny krystalinické rázu jiného, upomínající na staré krystalin. horniny v Čechách, a to obyčejná rula, svor a fyllity; tak jest na př. v údolí Tefferecken jižně od Taur a j.

V centrálním pásmu Záp. Alp panují poměry jiné jak ve skladbě tak i vzhledem k horninám, jež obsahují. Hlavní pásmo arch. Záp. Alp není přímým pokračováním Alp Vých., nýbrž jest poněkud k jihu pošinuto, a sice počíná jižně od hory Ortlesu, táhne se přes Berninské pohoří, Julier, Lepontské, Ticinské a Penninské A., otáčí se pak k jihu a táhne Grajskými (Gr.-Paradiso), Kottickými a Ligurskými Alpami k zálivu Janovskému. Vynikající zvláštností na rozhraní arch. pásem Vých. a Záp. Alp jest pamětihodná trhlina, počínající u jez. Idra (mezi jez. Gardským a Isejským), a táhnoucí se směrem sev.-vých. k Meranu, trhlina judikárská; podlé této trhliny vyvřela žula horského shluku Adamella (jest to tak zvaný tonalit, hrubozrnná směs plagioklasu, křemene, hořečnaté slídy či biotitu a amfibolu); tam jest přímé pokračování arch. pásma na východ přerušeno a nahrazeno mesozoickými útvary v údolí Adiže, vyvřelými hmotami okolí Bolzana, Meranu a Predazza. Zdá se, že podlé této trhliny celá čásť Alp na východ od ní pošinuta byla k severu, pročež archaická pásma Východních a Západních Alp nenalézají se vpřímém pokračování. Jen jižně od porfyrového shluku u Bolzana nalézá se podélný ostrov arch. hornin (krystal. břidlice a žula) v hoře Cima d’Asta (jižně od Predazza), jsa jakýmsi pokračováním centrál. pásma Záp. Alp k východu a maje směr od jihozápadu k severovýchodu. Podobně táhne se na západní straně trhliny pruh krystalinických hornin směrem sev.-vých. k Meranu a způsobuje takto spojení archaických pásem Vých. a Záp. Alp; u Meranu obrací se trhlina k východu a zasahá do středního pásma Vých. Alp podlé shluků žulových a jednotlivých ker triasových, na něž, jak uvedeme, měla jistý vliv. Tato západní čásť, ač vyšinuta jaksi z osy Vých. Alp k jihu, přece skládá se, jako ony v massivech MonteRosy, Gr.-Paradisa a Dory Riparie, z centrálních rulových jader obložených pásmy krystalinických břidličných hornin. V poslední této části centrálního pásma jest mnoho serpentinu a severovýchodně od Ivreje směrem k L. Maggiore jest shluk porfyru.

Na severozápadní straně této centrální osy Záp. Alp nalézáme jiný pruh krystalinických hornin, jež počínajíce horou Tödi táhnou v jednotlivých velkých shlucích obloukovitě směrem jihozápadním a pak jižním. Náleží sem nejprve shluk Finsteraarhornu od Tödi k Leuku a Briegu s vrcholy: Dammastock, Finsteraarhorn, Schreckhorn, Eiger, Mnich, Panna, Aletschhorn a jiné; jižně přiléhá Sv. Gotthard. Tento shluk nalézá se jaksi v pokračování centrál. pásma Alpale jest od něho oddělen značnou pánví mladších sedimentárních vrstev; ale mimo to chová jako centrální jádra horninu protogin neboli t. zv. alpskou žulu vějířového slohu (jest to žulová hornina, kde jest slída z velké části nahrazena talkovým nerostem a kde vedlé orthoklasu také oligoklas se nalézá; jest obyčejně hrubě zvrstvená, mnohdy balvanitá). Podobné složení má pak shluk dále na jihozápad, v němž nalézá se nejvyšší hora Alp, Mont-Blanc; skládá se také ze žuly protoginové a ukazuje pěkný vějířovitý sloh; vrstvy žulové jsou totiž značným postranním tlakem zdola nahoru vytlačeny a dole více stlačeny než nahoře, tak že se ve svrchní části opět rozstoupiti mohly, a po obou stranách jsou jurské vrstvy sevřeny mezi krystalinickými břidlicemi v podobě synklinálních záhybů. Tím způsobem jsou tyto shluky krystalinických hornin odděleny pruhy mesozoických i částečně palaeozoických hornin od hlavního centrálního pásma, ale také od sebe. Dále na jihozápad následuje rulová a žulová skupina Alp Dauphinejských s vrcholy Meije, Ecrins a Pelvaux. Tento shluk oddělen jest od centrál. pásma Alp Kottických širokým pruhem břidlic neurčitého stáří, v jejichž oboru nalézá se hora Cenis s tunelem a k nimž na západ přiléhá pruh karbonických a jurských vrstev. Poslední takový shluk jest jihových. odtud směrem k zálivu Janovskému severně od Nizzy (Col di Mercantour), od shluku hory Pelvaux oddělen mesozoickými a třetihorními horninami. Liší se tedy centrální pásmo Východních a Západních Alp jednak různým uložením, jinak růzností hornin; hranicí mezi oběma jest jednak údolí Rýnu, jinak trhlina judikarská.

II. Na severu a jihu této centrální krystalinické osy přikládají se zevnější pásma čili zóny, t. zv. Severní a Jižní A.

Severní Alpy jsou mnohem pravidelněji uloženy nežli Jižní; podobně jest vých. čásť Sev. Alp mnohem pravidelnější než západní. Celkem lze říci, že v této části panují v dosti pravidelném sledu podélná pásma jednotlivých útvarův od nejmladších ke starším. Ale západně od Rýna náleží pásmo vápenců hlavně útvaru jurskému; triasové vrstvy jsou jiného rázu než v Alpách Východních, a celé sev. pásmo není v Záp. Alpách tak souvislé jako ve Východních, nýbrž jest prostoupeno uvedenými již shluky hornin krystalinických. Do tohoto severního pásma Alp náležejí následující orografické skupiny: Vídeňský les (890 m); Rakouské vápencové A. (Oetscher 1890 m); Solná komora (Dachstein, Schafberg); Solnohradské A. (Watzman); Severotyrolské vápencové A. (Zug); Algavské A.; Glarské A. (Gärnisch, 2910 m); Čtyřkantonské A. (Rigi, Pilatus); sev.záp. svahy Bernských a Savojských a záp. svah Dauphinéjských Alp.

V Jižních Alpách neboli na jižní straně centrál. pásma nalézáme velmi různé poměry. Tam nejsou jednotlivá pásma útvarů tak souvislá jako na severu, částečně i scházejí, což souvisí s větším napnutím ohybů v této části a z toho pocházejícími následky. Další zajímavost leží ještě v tom, že severně od tohoto jižního pásma mesozoických a palaeozoických vrstev nalézají se osamělé kry triasových a jurských vrstev na pásmu centrálním, jež mají povahu severoalpskou. Toto vystupování zmíněných ker, jak se zdá, souvisí s trhlinou judikarskou, jež od Meranu k východu se otáčí a do krystalinického pásma zasahá. — Svahy tohoto jižního pásma jsou značně příkřejší, jest to strana zlomu Alp; tam máme propadlinu moře Jaderského a pláň pánve ř. Pádu, tam také vystoupily vyvřelé horniny v Euganeích, pak v okolí Verony a Vicenzy. — Z okolí Lublaně nabývají mesozoické a palaeozoické vrstvy směru jihovýchodního a zároveň mění se v křídovém a tertiérním útvaru povaha hornin; vystupují totiž hippuritové a nummulithové vápence a vyvinují se takto pásma Alp Dinárských a ostatních pohoří na západě Balkánského poloostrova. — Do oboru tohoto jižního pásma náležejí tyto orografické skupiny: Bergamské A. (Monte Redorta 3040 m), Adamellské, Tridentské (2300 m), Dolomitové, Korutanske, Karavanky a Julské A.

III. Zbývá nyní podati přehled útvarů sedimentárních, v jejichž podrobnější vypsání zde ovšem se nemůžeme pouštěti.

1. Palaeozoické útvary Byly dříve známy jen co souvrství drobové; ale novějšími výzkumy ukázalo se, že podlé zkamenělin toto souvrství obsahuje různé stupně:

a) Útvar silurský zjištěn ve východní části Sev. Alp v pruhu od Kitzbühlu v Tyrolsku, přes Werfen a Eisenerz ke Glognitzi v Rakousku: břidlice, pískovce, vápence, částečně dolomitické, dle zkamenělin odpovídající pásmu e₂ v českém siluru. Jižně od toho pruhu jest jiný, táhnoucí přes Lend okolo Mittersillu a Zellu na Brenner. V jižních Alpách jsou vrstvy silurské v Korutanech ve shluku Osterniku, odtud dále na východ až do Karavanek vrstvy odpovídající hlavně e₁ v českém siluru.

b) Útvar devonský znám jen v pánvi mezi Št. Hradcem a Bruckem u vých. konce centrál. pásma Alp; sestává z různých hlinitých břidlic (ve zpodu), pak vápenných břidlic, dolomitů, korálových vápencův atd. s některými devonskými zkamenělinami.

c) Útvar kamenouhelný známe z několika míst, ale má v celku zvláštní vzezření, hlavně v příčině petrografické. Nalézáme jej v Záp. Alpách, v kant. valiském, odtud táhne do Alp Savojských a Dauphinejských v podobě krystalin. břidlic s anthracitovým uhlím. Pod tím na východ jest shluk břidlic neurčitého stáří, snad silurských a devonských. Ve východní části Sev. Alp jsou dle otisků vrstvy karbonové v pohoří Semmeringu (u Klemmu), dle Stura zpodní stupeň karbonový. Jiné vrstvy (svrch. karb.) jsou jižně od Inšpruku (Steinacher Joch), pak v jednotlivých krách na Eisenhutu a Stangalpě, kde se nalézají anthracitové flícky a mnoho rostlin. otisků. Podobné stáří připisuje se vrstvám uhelným u Lublaně. Starší vrstvy známy jsou v pruhu na jižní straně Zilje od Toblachu na vých. k Pontabře, Trbíži a Běláku a dále do sev. Krajiny a Karavanek. Jižně od Blajberku (v Korutanech) jsou typicky vyvinuty a známy jako Gailthalské břidlice — obsahující hojnou kamenouhelnou faunu. Grafit mezi Lubnem a Rottenmannem řadí se také do útvaru kamenouhelného.

d) Útvar permský jest znám hlavně na jižní straně Alp jménem Grödenských pískovců (červené pískovce, podlé grödenského údolí v Tyrolsku); pak sem náleží zvláštní slepenec zvaný verrukáno — nad nímž, ve Val Trompia nalezeny permské otisky. Porfyr v okolí Bolzana také sem náleží. V Ziljském pohoří u Kaply (jihových. od Celovce) jsou mořské permské vrstvy. Dále v jižním Tyrolsku a Furlansku vápence a dolomity nad grödenským pískovcem, zvané bellerofontové vápence. V severních Alpách jsou permské vrstvy v Tyrolsku v okolí Schwazu. Ve Švýcarských Alpách zastupuje perm tak zvaný sernifit, jižně od jezera Wallenského, verrukánu podobný.

2. Mesozoické útvary jsou značněji a úplněji vyvinuty než předešlé.

a) Hlavní ráz dávají těmto postranním pásmům vápencové vrstvy triasu, dříve všeobecně známé jménem »alpského vápence«, ale nyní rozčleněné na množství stupňů, které jeví tu zvláštnost, že se neshodují úplně s triasovým útvarem mimoalpským, ba některé stupně různí se velmi značně od tohoto; alpský trias, hlavně vých. od Rýna, jeví se nám jako výtvor usazenin z hlubokých moří, tedy pelagických, kdežto dále na záp. ve Švýcarsku a ve Francouzských Alpách jest podřízeněji vyvinut a jeví větší souhlas s mimoalpským triasem.

Alpští geologové rozdělují celé uložení triasu na dva oddíly: zpodní a svrchní.

Zpodní trias jest na severu zastoupen lupky werfenskými (Werfen v Salcpurku), do nich dále na vých. vkládají se vápence guttensteinské (Guttenstein v Dolním Rakousku). V Jižních Alpách zastoupen tento stupeň vrstvami seiskými (Seiseralpe v jižním Tyrolsku) a campilskými (tamže). Tato vápencová čásť triasu zastupuje, jak se za to má, pestrý pískovec mimoalpský. Obsahuje lože sádry. Dále následuje alpský lasturnatý vápenec, zastoupený v Sever. a Již. Alpách. Odpovídá zpodní části lasturnatého vápence mimoalpského.

Svrchní trias je značněji vyvinut než zpodní a rozpadá opět na tři skupiny s různými stupni. První skupina zastoupena v Již. Alpách vápenci buchensteinskými, vrstvami wengenskými (rumělka u Idrie) a vrstv. cassianskými. V Sev. Alpách jsou hlavně vrstvy zlambašské (nebo vápence ausseeské), jež obsahují lože solná; dále na záp. vrstvy partnašské a pak v Dol. Rakousku vrstvy lunzské, jež obsahují uhelné flícky a rostlinné zbytky, analogie zpodn. keuperu v Německu. — Druhá skupina obsahuje vrstvy vápencové a dolomitové; v Již. Alpách schlerndolomit, hlavně v jihotyr. dolomitických Alpách (dle Mojsisoviće přeměněné korálové útesy). V Sev. Alpách jsou wettersteinské vápence, hlavně pak hallstadtské vápence, pěkné mramory a hojné zkameněliny (Monotis salinaria). — Třetí skupina obsahuje vrstvy lupkovité, písčité a slínité, hlavně vrstvy raibelské (podle Raiblu v již. Korutanech) s množstvím zkamenělin, ryb, raků, rostlin a j.

Nejvyšším pásmem triasu, nebo přechodním pásmem mezi triasem a jurou jest útvar rhaetický, který skládá se z hlavního dolomitu (Hauptdolomit) v Sever. Alpách z údolí Rýnu až k vídeňské pánvi; v Jižních Alpách náleží také čásť jihotyrol. dolomitů do toho stupně. Nad tím pak jest dachsteinský vápenec skládající se z různých horských shluků, jako v Sev. Alpách Gr. Priel, Dachstein, Traunstein, Taenen, Vys. Golling, Watzmann, Solstein v pohoří Karvendlu; v Již. Alpách Triglav, Preděl prosmyk, Mangart a j. Nejvyšším stupněm toho pásma jsou t. zv. vrstvy kössenské (Kössen v Tyrolsku sev. od Kufsteinu) nebo aviculacontortové vrstvy (podlé převládající zkameněliny t. jm.) v Severních a Lombardských Alpách. Z vyvřelých hornin patří do triasu: monzonit (orthoklas, plagioklas, augit, amfibol) v okolí Predazza (Tyrolsko) a severně od shluku Monzoni; dále žula turmalinová, melafyr a augitový porfyr, též v okolí Predazza.

b) Útvar jurský v Alpách náleží do provincie středomořské dle Neumayra, ale nemá v Alpách takového významu jako mimo ně. Lias (zpodní jura) jest vyvinut v Alpách jako pásmo samostatné, což jeví se hlavně diskordantním uložením oproti druhým členům jury. Lias dělí se opět na několik různých stupňů. Vrstvy adnethské (Adneth u Halleinu), v Sev. a Lombard. Alpách; dále jsou vrstvy hierlatzské (Hierlatz v Dachsteinském pohoří) v jednotlivých krách na dachsteinském vápenci v Severních Alpách, na jihu vápence v okolí sv. Cassiana (různé od vrstev cassianských), obsahující Terebratula aspasia; pak jsou vrstvy algavské a grestenské se zbytky rostlin a s uhlím; oboje zastoupeny jsou v Sev. a Již. Alpách. — Skrovněji než lias jsou pak vyvinuty střední a svrchní jurské vrstvy, aniž lze dogger a malm dobře od sebe odděliti. Bylo rozeznáno několik stupňů, jež zastupují různá oddělení střední a svrchní jury, tak na př. aptychové vrstvy v Bavorsku. záp. Tyrolsku a Vorarlberku, také na jihu; pak vrstvy klauské (svrch. dogger), vilské (zpod. malm) atd. Poněkud značněji vyvinuty jsou zvláštní vrstvy přechodní mezi jurou a křidou, tak zv. tithonský útvar nebo tithon, který skládá se ze dvou, hlavně vápencových stupňů: vápenců diphyových v Jihotyrolských a Benátských Alpách a na sev. v Rakouských a Bavorských Alpách; pak z vrstev Stramberských v Sev., jakož i v Již. a Jihových. Alpách.

c) Křídový útvar v Alpách náleží kříd. útvarům »jižní provincie«, jež vyznačují se množstvím Hippuritů čili Rudistů. Jsou vyvinuty všechny stupně křídové. Neokom a gault vyskytují se hlavně ve Švýcarsku, ve Francouzských a Savojských Alpách a v tyrolsko-bavorských horách. — Vyšší pásma, cenoman, turon a senon, zastoupeny jsou v Záp. Alpách vrstvami sewenskými, jež se ještě dále rozčleňují. V Rakous. a Salcp. Alpách jest vyšší útvar křídový (vyjma senon) zastoupen útvarem gosavským, který hlavně v údolí Gosavy a jinde v Sev. Alpách se vyskytuje; obsahuje vedlé hojných mořských zkamenělin také rostlinné zbytky; mimo to náleží sem v Již. Alpách rudistový vápenec v jižní Krajině, Istrii a v Krasu; mimo to t. zv. scaglia, opuková hornina s četnými Inocerami. — Zvláštností v Sev. Alpách jest »vídeňský pískovec« od Salcpurku až k Vídni; jest z části křídový a z části eocénový; ve Švýcarsku zastoupen flyšem. V Již. Alpách jmenuje se macigno šíře se od L. Maggiore až k jezeru Isejskému.

3. Caenozoické útvary zahrnují útvary třetihorní a mladší usazeniny.

a) Třetihorní útvary v Sev. Alpách zasahují z Alp Savojských až do vídeňské pánve; na jihu jsou poněkud méně vyvinuty. Třetihorní útvary alpské náležejí také »jižní provincii« a mají své zvláštnosti u porovnání k útv. třetih. mimoalpským. — Vrstvy eocénové vyskytují se jako vrstvy nummulithové v Sev. a Již. Alpách (Kressenberg v Bavorsku, Haering v Tyrolsku, Mattsee v Salcpurku atd., tufy u Ronky, u Monte-Postala, San-Giovani, Monte-Bolca, v okolí Verony a Vicenzy a j.) obsahují nummulithy a j.; ryby (Monte-Bolca a Glarus ve Švýcarsku) a rostliny (Haering). Jinak vystupuje eocén v podobě flyše (pískovce, lupky, slíny) v sev. Švýcarsku, dále na východ v Rakous. Alpách; ve Vídeňském lese přidružuje se též útvar křídový, a vytvořuje se tak vídeňský pískovec. — Vrstvy oligocénní (k nimž v Německu náleží hlavní čásť hnědého uhlí) zastoupeny jsou v mořské molasse (pískovce se slínitým vazivem); zpodní lože hnědého uhlí, zv. stupeň akvitánský, do něhož náležejí vrstvy hnědouhelné u Sotzky, Tribovije, Sagaru a na jiných místech v Jižních Alpách, jakož i hrubý slepenec, zv. nagelfluhe. — Vyšší vrstvy třetihorní neboli neogénní zahrnují miocén a pliocén na mnohých místech. Nejprve ve vídeňské pánvi na pravém břehu Dunaje, jež obsahuje následující vrstvy: α) stupeň středomořský sestávající z pobřežních usazenin, jako litavský vápenec, a současných usazenin z větších hloubek, badenský jíl; zkameněliny mají středomořský ráz; β) stupeň sarmatský, vrstvy polohu zaujímající: zpodní jíl (hernalský, záp. od Vídně), sarmatské písky a pískovce nebo cerithiové pískovce (Türkenschanze, stavební písek pro Vídeň) a svrchní sarmatský jíl; konečně γ) brakické a sladkovodní pásmo: congeriový neb inzersdorfský jíl, na němž větší čásť Vídně stojí (velké cihelny jižně od Vídně), nad tím pak štěrk belvederský s kostmi velkých ssavců. Od Vídně na západ pokračuje neogén podél vídeňského pískovce až do Bavorska a Svýcarska, kde k tomu náleží svrchní molassa, obsahující tři stupně: mohučský (zpodní sladkovodní), helvetský (svrchní mořský) a pak svrchní sladkovodní, jenž obsahuje uhelné flece; do toho stupně náležejí vrstvy oeningenské s rostlinnými otisky, hmyzem, rybami atd. V Jižních Alpách jest neogén nepatrněji vyvinut, na příklad některé vrstvy v Monte-Berici, v údolí Suganském a v pruhu od Asola k Avianu. Dále vyvinuty jsou třetihorní vrstvy na vých. a jihových. straně Alp ve Štyrsku; do oboru těchto vrstev náležejí vápence u Reinu blíže Hradce; pak lignit u Voitsberku a Köflachu (mediterranní), trachyty sev.-záp. od Cele atd. Mimo to nalézají se třetihorní pánve uvnitř Alp a to v údolí Enže, Murice, Mury, Drávy a j. Zastoupeny jsou starší vrstvy (odpovídající stupni mediterrannímu v pánvi vídeňské) uhlonosné v údolí Murice a Mury, u Parschlugu, Turnova, Urgenthalu, Lubna a Fohnsdorfu (výroba těchto posledních 4—4^.6 mill. q ročně) a vyšší vrstvy congeriové. V době třetihorní nastalo hlavní vydmutí Alp.

b) Diluvium a alluvium, usazeniny potřetihorní, ukončují geologický vývoj Alp. Nejprve náležejí sem nánosy činnosti ledovců, jako morény, nánosy štěrkův a hlíny z morén, jakož i bludné balvany. Podlé toho se soudí, že A. byly pokryty ledovým příkrovem, z něhož na všecky strany vybíhaly ledovce, i sledovaly z větší části jednotlivá údolí a zasáhaly do lombardské pláně, do kotliny mezi Alpami a Jurou, do Švábska a Bavorska atd. a tehdáž byly ledovce mnohem rozsáhlejší nežli nyní; spadá to do doby, ve které po době třetihorní nastaly poměry způsobivší tak zvané zalednění, nebo do doby, kdy i jiné části, hlavně v severní Evropě, značnými ledovci pokryty byly, do tak zvané doby ledové. Ostatně se má za to, že na tuto značnou glaciální dobu následovalo oteplení, a pak opětné zalednění, čemuž nasvědčují jisté nálezy, jako zvrstvené usazeniny štěrku, písku a hlíny, obsahující flece uhlí lupkovitého, jež na různých místech v Sev. Alpách nalezeny byly mezi dvěma vrstvami ledovcových nánosů. Druhé zalednění však nebylo tak rozsáhlé jako prvé; na to následují pak opět postglaciální štěrky. Jiné diluviální nánosy jsou: terrassové diluvium v údolích alpských daleko nad nynějšími řečišti (snad starší než glaciální nánosy), dále hlína jeskynní uvnitř jeskyní alpských, kostnatá brekcie, pak löss, jenž jest vyšší než diluviální štěrky. — K alluviu náležejí štěrkové a pískové nánosy nynějších řek, vápenné tufy a rašeliniště, z nichž některé počátky svými snad zasahují do doby diluviální. Za našich dob působí větrání, erose a denudace různé povrchové změny Alp, k čemuž také nynější ledovce značně přispívají.

Literatura: Krejčí, Geologie, Praha 1877; Süss, Entstehung der Alpen 1875; Heim, Mechanismus der Gebirgsbildung 1878; Mojsisovics, Die Dolomitriffe von Südtirol 1879; Hann-Hochstetter-Pokorný, Allgemeine Erdkunde 1886; Unser Wissen von der Erde, I. sv. 1886; Süss, Antlitz der Erde 1883—1887; Hauer, Die Geologie atd. (1878); Credner, Elemente der Geologie, 6. vyd. 1887; Stur, Geologie d. Steiermark 1871; Schwippel, Die Ostalpen 1884; Hauer, Geologische Übersichtskarte d. österr.ungar. Monarchie 1869—1872, s textem; Neumayr, Erdgeschichte 1886—1887; Prestwich, Geology 1886—1888. Rozsáhlá literatura uvádí se ve výše uvedených dílech a obsažena hojně ve spisech c. k. říšského geologického ústavu a cís. Akad. věd ve Vídni. Fl.

Zvířena. Může-li se mluviti o zvláštní floře alpinské, nelze tak činiti o nějaké zvířeně alpinské, alespoň ne positivně. V Alpách scházejí teď mnohé formy okolních zemí, a několik forem se udrželo lépe a déle v Alpách než v rovinách. Ale geologická doba Alp byla příliš krátká k utvoření zvláštních druhů alpinských, alespoň pokud se týče vyšších zvířat. Tak na př. medvěd, rys, jezevec byly rozšířeni po celé střední Evropě, ale jen v Alpách se udrželi (tak jako bobr žil někdy po celé střední Evropě, ale udržel se jen v dolní Rhôně a Dunaji — v Rumunsku). Rovněž typické zvíře horní sajka (i v Pyrenejích, Abruzzách, Řecku), již nazýváme nevhodným slovem kamzík (Gemsbock) a jejíž všecko téměř příbuzenstvo žije v pouštích afrických až po Mys Dobré Naděje, jest člen tropickopustinné rodiny antilopid a zajisté jen člověkem zahnána na skály nejvyšší, kam jí dosud sledovati nemohl. Kozorožec (Capra ibex) nyní v Alpách vyhubený (až na několik exemplárů v horách piemontských, jež chrání král italský pro svou honbu) byl kozou skalní, jakýchž nalézáme po všech horách středomořských. Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) byl a jest na př. i ve Španělích, Habeši, na Sardinii a Korsice. Z ryb snad ani jediná není v Alpách endemická (spor může býti jen o druzích rodu Coregonus v jezerech sev. Alp), rovněž zajisté ani pták, ani ssavec, ani plaz. Jen mezi nižšími zvířaty jest několik místních tvarů. Jistá čásť horních zvířat přišla za doby ledové ze severu, jako sněhule (Lagopus), coregony a zajíc (Lepus variabilis), mimo to snad i Sorex alpinus, Arvicola alpinus, Ibex, a z té doby snad pocházejí též nižší endemické formy a zdejší odrůdy tvarů vyšších.

Abychom podali svědomitě i obraz dosavadních náhledů, vyjímáme dle Tschudiho »Thierwelt der Alpen« stručný přehled. Týž rozeznává 3 pásma: hory do 4000′, alpy vlastní do 7000′ a výše pásmo sněhové. Že horní pásmo nemá nic zvláštního, pochopitelno; štír dostupuje výše 3200′, rak jen 3450′, pijavka 4300′, Cicada orni 3800′, chroust 6000′, mlok 3300′, lipan 4525′, losos 3000′, Tichodroma muraria 4480′, pstruh 7500′. Zde hubí se ptactvo středoevropské nejvíce v Tessinu (jako v Italii), když k jihu se stěhuje. Druhé alpské pásmo má v středu Alp ještě jižnější formy nižších zvířat, které v severních Alpách scházejí, jinak značí se více chudnutím nežli novými tvary; tak vyskytují se stěnice a kobylky (Corthippus sibiricus) ve výši až 7000′, tiplice (Tipulidae) a mravenci 8000′; jen motýlové jsou z 2/3 noví, z brouků 2/3, nejvíce tmavé barvy a bez křídel. Zde hojnější jest salamandr (Triton alpestris), z ptáků zasluhují povšimnutí Parus borealis Selys (= Baldensteinii v 3800—7000′), Accentor alpinus (4000 až 6500′), odrůdy Cypselus alpinus, Tichodroma phoenicoptera. Netopýry nalézáme ještě ve výši 8000′ (Vesperugo maurus), hranostaj 8000′, veverka 6000′ (pokud sahá les), Sorex alpinus 4600′ a typický svišť (Arctomys marmotta, též Karpaty) 4—8000′, ale na př. naše zmije obecná (Pelias berus) do 7600′.

Nejvyšší pásmo sněžné má na ledovcích chvostoskoky (Desoria glacialis) a má 32 druhů nižších zvířat zvláštních, hlavně dravých (18 druhů), 13 dr. pavouků a hlemýždě (Vitrina diaphana glacialis); ve výši 11.387′ našel se pavouk Opilio glacialis, ve výši 11.588′ moucha (Syrphus balteatus), ale také v 12.000′ na Bernardu živá myš (Hypudaeus), na Monte-Rose ve výši 14.022′ motýl, kamzíci byli na vrchu Berniny, sněhule ve výši 11.000′ atd. Orlové dolétají výše 14.000 až 15.000′. Pyrrhocorax alpinus (i v Himálaji, Sinai) hnízdí na skalách 11.000′ vysokých, kamzíci se teď hlavně zde udrželi. Ale vše to hlavně z dola přichází a jest nahodilé a především sám člověk jest původem, že tato zvířata zahnána až do takovýchto výší. Pý.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: Na mapě Alp v seznamu přesmyků pooprav výšku železničního tunelu arlberského na 1311 m. (dostupné online)