| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Alkibiadés |
| Autor: |
Justin Václav Prášek |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 888. Dostupné online |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Alkibiadés |
Alkibiadés, státník athénský ve starověku, narozen kolem r. 452 př. K., zavr. 404, syn bohatého Kleinia z rodu Eurysakova a matky Deinomachy Alkmaiónovny, odtud spřízněný s Perikleem, který po smrti Kleiniově v bitvě u Koróneie (r. 447) ujal se opatrovnictví A-dova. A. vynikal bohatstvím, krásou tělesnou a dary ducha, rovněž však i ctižádostí nezkrocenou, již ušlechtiti nedovedl ani dlouholetý styk se slavným Sókratem. Již z mládí stal se pověstným četnými rozpustilými kousky, jimiž dával na jevo jednak bohatství, jednak převahu duševní. Potom otočil se četnými marnivými přátely, kteří pobádali jej ke dráze veřejné; domnívaliť se, že při neobyčejných darech ducha svého předčí i sama Periklea. R. 432 súčastnil se A. výpravy potidajské, při čemž se Sókratem se sdílel o stan; byv raněn v bitvě, toliko Sókratovou zásluhou při životě zachován, načež v bitvě u Délia (r. 424) rovnou měrou mohl se učiteli svému odvděčiti. Činné politiky počal se účastňovati ku konci války archidamské a ihned soupeřil s váženým Nikiou. Prvým veřejným činem jeho bylo vypovědění bezectného Hyperbola ostrakismem; instituce Kleisthenova byla tím tak zneuctěna, že Athénští ze studu raději ostrakismos odstranili. Poněvadž Nikias ve Spartě požíval proxenie a padesátiletý mír vůbec dle něho nazýván byl, snažil se A. úsilně o porušení míru a způsobil spolek s dávným protivníkem Sparty, Argem. Sparta sama pomáhala podryti vážnost Nikiovu, nedbajíc plniti podmínek míru, načež A. zvolen stratégem a vypraven do Peloponnésu. Avšak bitvou u Mantineie (418) zmařen pokus antispartského spolku v Peloponnésu, načež A. se vším ohněm své vášnivé ctižádosti ponoukal Athéňany k výbojné výpravě na Sicilii. Dovozoval, že podrobením Sicilie získáno bude Athéňanům panství v Africe i v Italii, konečně i v Peloponnésu; i unesl lid athénský tou měrou, že k výpravě v rozměrech velikolepých svoleno, a A. sám třetí s Nikiou a Lamachem jmenován stratégem. A-dovi k vůli i Argos a Mantineia připojily se k výpravě. Brzo před výpravou byly však jedné noci Hermy na veřejných prostranstvích zuráženy, čímž protivníci ihned obvinili A-da. Současně řečník Androklés obvinil A-da, že při rozpustilém kvasu se svými soudruhy napodobil mystérie eleusinské. Ač bylo v lidu rozčilení největší, podařilo se přece lidem rozvážnějším, že bylo líčení pře proti A-dovi odloženo až do konce výpravy. Vyplul tedy se 140 loďmi A. na západ, opanoval Rhégion a Katanu, odkudž však do Athén povolán, ježto za nepřítomnosti jeho protivníci při obnovili a A-da obvinili úmysly protiústavními. Tu A. pojal úmysl osudný. Chtělť porážkami sklíčiti athénský lid a doufal, že v době kritické jako nezbytný se ctí a slávou domů povolán bude. Proto uchýlil se do Sparty a poradil eforům, aby poskytli pomoci Syrakusanům a osadili Dekeleii v Attice, odkudž by stále znepokojovati mohli Athéňany. Po zničení athénské moci na Sicilii poradil opět A. Sparťanům, aby pobouřili maloasijské spojence athénské. Tím vším přivedl Athény do tísně největší, avšak ve Spartě nedostalo se mu vděku. Obviňován jsa z nedovoleného poměru k manželce krále Agida II., musil prchnouti, i odebral se na dvůr satrapy Tissaferna, dosud pomocníka Sparty. Uhlazeným chováním, bohatýrskými činy a převahou ducha okouzlil Tissaferna velice; domlouvalť jemu, aby podpory Sparťanům uskrovnil, poněvadž jest v pro spěchu Persie, když Řekové stálými boji se oslabují. Při tom hledal styků s aristokratickými náčelníky athénského loďstva, blíže Samu kotvícího, jimž sliboval pomoc perskou, když změní ústavu athénskou ve smyslu oligarchickém. Přičiněním jeho zadržán příchod foinického loďstva a tak Athény nejtěžší péče zbaveny. Když v Athénách Peisandrem způsoben převrat oligarchický (411), byl A. od demokratického mužstva na Samu prohlášen za stratéga, odepřel však táhnouti proti oligarchům domácím, a vrhl se ihned na Sparťany, kterým na Helléspontu a ve Propontidě, zvláště u Kyzika (410), způsobil zdrcující porážky. Když byl odpadlá města. zejména důležité Byzantion, k poslušenství Athénských přivedl a více než 200 lodí s kořistí nesmírnou nepřátelům odňal, navrátil se r. 408 vítězoslavně do Athén, kdež již před tím odsuzující nálezy byly zrušeny. Za nesmírného jásotu lidu stal se stratégem s plnou mocí neobmezenou a konal přípravy k další válce v Asii. Z nedostatku peněz nebyl s to, aby zmocnil se města Andra, odebral se tudíž znova k Tissafernovi a svěřil správu loďstva svému příteli Antiochovi, jenž pustiv se lehkomyslně s Lysandrem do bitvy, u Nótia poražen a zabit byl (407) Lid athénský odňal následkem toho A-dovi velitelství, který obávaje se nového stíhání, uchýlil se na svou tvrz na Helléspontu a bedlivě sledoval průběh událostí. Po nešťastné bitvě u Aigospotamů, před níž varoval vojevůdce athénské, utekl se k Farnabazovi, satrapovi frygijskému, byl však ponuknutím athénských triakontarchův a k žádosti Lysandrově lidem satrapovým zavražděn (404). Bálať se Sparta o své panství, dokud A. žil. Potomstvo jeho žilo v Iónii a z něho odvozoval původ svůj i historik Duris. – Srov.: G. F. Hertzberg, Alkibiades, der Staatsmann und Feldherr (Halle 1853); Fokke, Rettungen des Alkibiades (Emden 1877); týž, Alkibiades und die sicilische Expedition (Emden 1879); Philippi, Sybels Hist. Zeitschr. 1887. Pšk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alkibiadés