Ottův slovník naučný/Alani

Ottův slovník naučný
Alan-chán	Alani	Alanis

Údaje o textu
Titulek:	Alani
Autor:	Vladimír Pech
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 681. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alani

Alani, národ sarmatský, v době stěhování národů zhusta připomínaný. V Evropě objevují se teprve v I. stol., v Asii však nacházíme zmínky o nich ve zprávách perských i v letopisech čínských. Evropští dějepisci a zeměpisci znají A-ny v I. a II. stol. a udávají sídla jejich jako zvláštní větve sarmatské mezi Kavkázem, Volhou a Donem. Vedlé zpráv těchto u Ammiana Marcellina a Plinia se vyskytujících zná Dionysius Periégeta A-ny již také na dolním Dunaji, kde již od počátku II. stol. kočovali, nájezdy do říše římské činíce. Mimo to bojovné zástupy jejich pronikly v I. st. př. Kr., ne-li již dříve, na sever a usadili se vedlé hor Alanských (les Volchonský) na vrchovisku řek Volhy, Dněpru a Dviny Západní. Zaujímali tedy A. nejspíše travnaté roviny v guberniích smolenské, černigovské a mohilevské na rozhraní světa slovanského a čudského, odkudž do sousedních krajin na loupež zajížděli. V těchto končinách však zmizeli záhy; i zdá se, že byvše od podrobených Slovanův a Čudů vypuzeni, ke svým bratřím na Černomoří se uchýlili. A. byli krásný lid, vysokého vzrůstu, plavých vlasů, stateční a smělí, vynikali jako výborní jezdci, jsouce postrachem nepřátelům svým. U vývoji kulturním byli na nízkém stupni, vedouce život kočovný; kůže stažené s hlavy nepřátel užívali za odznak vítězný. Západní A. černomořští od moře Azovského až k dolnímu Dunaji podmaněni jsou koncem II. neb počátkem III. stol. od Gotů, kteří v tu dobu na Černomoří přitáhli. S nimi A. záhy tak splynuli, že někteří spisovatelé, jako Prokopios, vydávali je za národ gotský. Jedna čásť jejich spojila se s Vandaly, kteří od Odry do Dacie vtrhli, ale roku 375 vytištěna jest s nimi do Pannonie od Gotů, kteří prchali před návalem Hunnů. Odtud některý počet jejich r. 405 se zástupy Svevů, Vandalů, Burgundův a j. vytáhl vedením Radagaisa do Italie, ale celé toto vojsko v horách toskanských u Faesul od vojevůdce římského Stilichona jest sevřeno a zničeno. Ostatní A. téhož roku vypravili se s Vandaly na západ a přešli s nimi r. 407 přes Rýn do Gallie, a čásť jich usadila se v okolí Aureliana (Orléans). R. 409 přešli s Vandaly a Svevy dále do Hispanie a založili tam říši ve východních končinách země. Zatím zmocnili se Visigotové Gallie a král jejich Vallia přešel r. 418 na pobádání Římanů do Hispanie a po delších bojích zničil Svevy i A-ny, zapudiv je do hor Cantabrijských. Trosky tyto uchýlily se potom k Vandalům a odešly s nimi r. 429 do Afriky, kdež zanikly mezi živly germanskými. A. gallští, kteří mezitím od Aëtia byli usazeni také v okolí dnešního města Valence na Rhodanu, bojovali ve spojení s Římany r. 451 proti Attilovi na polích katalaunských. R 463 spojili se s Visigoty proti Frankům a Římanům. Ale velitel římský v Gallii, Aegidius, spolu s Childerichem franckým porazil spojené vojsko jejich někde v Orleansku. A. orleanští byli od té doby rozptýleni, tak že se neděje o nich více zmínky. Ještě r. 464 objevila se z nenadání na západě tlupa A-ův a vyřítila se přes Alpy do horní Italie, ale u Bergama jest od Ricimera potřena. Tyto germanisované davy byly jen nejzápadnější větve velkého kmene alanského; hlavní síla lidu toho zůstávala vždy v původních sídlech od Donu na východ až do stepí asijských. Odtud podnikali loupežné nájezdy přes Kavkáz do Medie, Armenie a Malé Asie. Za panování Tiberiova zná je Suetonius již jako obyvatele vých. končin kavkázských, za Vespasiána pak nabyly výpravy jejich takových rozměrů, že parthský král Vologesus, nemoha se jim ubrániti, musil císaře Vespasiána žádati za pomoc. V 1. polovici II. stol. znepokojovali již i římské krajiny v Malé Asii, což kappadockého praefekta Arriána pohnulo, že podstoupiv s nimi mnoho bojů napsal zvláštní spis o taktice proti nim. I v pozdějších dobách měli Římané s A-ny stálé potíže; M. Aurelius, Aurelianus, Tacitus a jiní císařové stále musili proti nim hájiti hranic říšských. R. 374 Hunnové přešedše přes Volhu podmanili si A-ny a donutili je, aby s nimi bojovali proti Gotům. Od té doby zůstali věrnými spojenci Hunnův až do smrti Attilovy r. 453. Potom opět se zmohli a jméno jejich v dějinách středověkých ještě zhusta se vyskytuje. V gruzinských letopisech připomínají se jménem Osův, kdežto armenské zprávy téže doby A-ny je jmenují. Ve zprávách ruských slují Jasi a Osi a dějí se o nich četné zmínky. R. 965 kníže Svatoslav je přemohl, 1029 kn. Jaroslav mnohé z nich zajal a v Rusích osadil, r. 1116 Jaropluk, bratr knížete Vladimíra Monomacha za Doncem v území jejich plenil atd. V polovici XIII. století vypudil je Batuchán do hor kavkázských, kdež některými cestovateli ještě v XV. stol. seznáni byli. Za potomky jejich většina badatelů pokládá dnešní Osetince. p.