Ottův slovník naučný/Affinita

Ottův slovník naučný
Affinis	Affinita	Affirmace

Údaje o textu
Titulek:	Affinita
Autor:	Bohuslav Raýman, Alois Strnad, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 323–325. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Afinita

Affinita (lat. affinitas): 1) V chemii jest nesprávně volené jméno pro neznámou příčinu zjevů chemických. Značíť ono vůbec příbuznost, zde pak příbuznost chemickou, neboť myslili staří, že prvkové slučují se na základě této příbuznosti své. Nyní ovšem víme, že právě prvkové chemicky nejméně příbuzní nejrychleji, nejenergičtěji se slučují, avšak jméno latinské přece podržujeme. Prvkové fluor, chlor, brom a jod jsou velmi příbuzní, nicméně navzájem slučují se velmi neochotně, za to ihned za úkazů tepelných ba i světelných sdružují se chemicky s kovy, s nimiž nemají skutečné příbuznosti žádné. Jména a. užil poprvé, jak se zdá, Albertus Magnus roku 1518 ve spise De rebus metallicis. Odtud název ten vešel v obecnější užívání. O síle chemické a zákonech, kterými se řídí síla ta, posud velmi málo víme. Newton přiřadil ji ku přitažlivosti obecné. Jak z mnohého patrno, jest síla ta příbuzna se silami, jež zoveme fysikálními: se světlem, teplem, elektřinou, magnetismem i pohybem mechanickým. Souvislost úkazů těm všem silám připisovaných osvětluje příklad následující, jejž vypisuje sir W. R. Grove: Praeparovaná deska Daguerreova (fotografická) postavena jest do nádoby, jejíž stěny až na přední byly neprůzračny; přední stěna byla skleněná, avšak před pokusem rouškou zahalena. Plocha fotografická, sama kovová, spojena jest s galvanometrem a serpentinou Breguetovou (hadovitě to stočenýma dvěma pruhy z kovů teplem různě roztažitelných, které nepatrnou změnu temperatury hned roztáčením neb stáčením rafijí vyznačují). Serpentina a galvanometr jsou vodivě spojeny a jehla na nullu uvedena. V tom odhalena byla rouška se stěny prvé, paprslek^{[red 1]} slunečný dotknul se fotografické desky, i způsobil na ní hned effekt chemický rozloživ soli stříbrnaté, zde nanešené, serpentina se počala rozplétat ukazujíc změnu tepelnou, ve drátech spojovacích koloval proud elektrický a magnetická působnost spirály, kolem jehly galvanometru natočené, jevila se v mechanické práci – pohybu jehly. A. mezi jednotlivými prvky chemickými jest předem založena na individuálnosti prvkové; jeden prvek jeví (na př. kov draslík) značnou tendenci se stoupiti se s druhým (na př. s kyslíkem) u sloučeninu velmi stálou; jiný prvek (na př. stříbro) slučuje se již s menší ochotou s kyslíkem, i pouští jej za okolností příznivých okamžitě. Prvek fluor konečně vůbec s kyslíkem se neslučuje. Tato slučovací schopnost jednotlivých prvků jest zajisté závislou na jejich váze atomové, ačkoliv jest závislost ta velmi složitou. (Potilicin, O sposobach izmerenija chimičeskago srodstva, Petrohr. 1880.) Nejprůhlednější ještě jeví se býti tato závislost u prvků zvaných halových v pořadí: chlor (atomová váha = 35,5), brom (at. v. = 80), jod (at. v. = 127), u nichž stoupají jisté affinitní úkazy, jiné klesají s vahou atomovou. Chlor jeví větší a-tu k vodíku než brom, tento větší než jod, za to zdá se býti poměr ke kyslíku zrovna obráceným: chlor sloučen jsa s kyslíkem poskytuje látek velmi nestálých, které rády i za explosí se rozkládají, naproti tomu jsou sloučeniny jodu s kyslíkem poměrně stálé. Onu individuálnou tendenci při slučování se dvou prvků můžeme sesíliti a podporovati zevně teplem, světlem, elektřinou aneb tlakem, totiž sbližováním nejmenších částic. Vliv těchto zevnějších působení přiměl Bertholleta, znamenitého chemika franc. na poč. tohoto stol., že sestavil theorii fysikálnou o a-tě. Berthollet připisuje kohaesi a těkavosti (e. expansibilité) přední úkol v úkazech chemických. Myslíť sobě věc tak: sneseme-li několik systémů sloučených elementů AB, CD, EF... v nějaký roztok, na příklad ve vodu, i je-li sloučenina AF ve vodě nerozpustná, musí se ihned sloučenina ta vytvořiti, a neustane akce chemická dříve, dokud A nachází v prostředí dostatek F, aby s ním na základě své větší kohaese z vody vypadnouti mohlo. Zcela tak se to má též, pakli by C bylo součásť těkavá; i tu musí ostatní součástky tak dlouho měnit rovnováhu, dokud jest ta nejtěkavější možná látka ve prostředí tom. – Nejpatrnější jest vzájemnost mezi a-tou a teplem. Při chemickém slučování vyvíjí aneb pohlcuje se určité množství tepla, kteréž teplo jest jaksi zárukou trvalosti chemické sloučeniny. Rozkládá-li se sloučenina, která byla určité množství tepla při sloučení se pohltila, vrací zase okolí svému ono teplo, a to zrovna totéž množství. Tyto vzájemné vztahy mezi teplem a a-tou přiměly chemiky k tomu, že měří projevy a-ty množstvím vyvinutého neb pohlceného tepla. Tím vyvinula se nová nauka thermochemie. V době novější Spring docílil pěkných výsledků zkoumaje vzájemnost a-ty s tlakem. Látky, které jindy pouze za zvýšených podmínek, za vyššího tepla spolu působí, slučují se, podrobíme-li je tlaku několika tisíc atmosfér. Naopak látky, které zvýšenou teplotou se rozkládají, přivedl Spring k rozkladu taktéž obrovskými tlaky. Podobně jako tlak, působí i zhuštění plynů v hmotách velmi porovitých. Kyslík a vodík slučují se teprv jiskrou elektrickou aneb plamenem, nicméně jsouce zhuštěny v houbě platinové shoří ve vodu za teploty obyčejné. Srv. Raýman, Chemie theoretická (Praha 1884). Rn.

2) A., geometrická příbuznost dvou útvarů rovinných neb prostorových, při které každému bodu a každé přímce útvaru jednoho přísluší určitý bod a určitá přímka útvaru druhého, a to tak, že každému bodu nekonečně vzdálenému v útvaru prvém náleží též bod nekonečně vzdálený v útvaru druhém. Dán-li jest na příklad v rovině mnohoúhelník abc... a přímka O, stanovme všemi vrcholy jeho v libovolném směru S rovnoběžky, které přímku O v bodech a₀, b₀, c₀... protínají; ustanovme pak v těchto rovnoběžkách body a', b', c'... dle stálého poměru
aa₀:a'a₀ = bb₀:b'b₀ = ... = μ : ν.
Tím obdržíme mnohoúhelník a'b'c'..., který jest s prvým v souvislosti a-ty. O jest osa, S směr a μ:ν poměr a-ty. Spojnice každých dvou sdružených vrcholů obou mnohoúhelníků jest rovnoběžna se směrem příbuznosti, každé dvě sdružené strany protínají se na ose příbuznosti. Podobně lze též k libovolné křivce rovinné stanoviti křivku příbuznou. Spojnice každých dvou sdružených bodův obou křivek jest rovnoběžna se směrem příbuznosti, tečny v každých dvou sdružených bodech protínají se na ose příbuznosti. Způsobu tohoto užil již Dürer (1525) k odvození ellipsy z kružnice. – Též útvary dvou různých rovin mohou býti příbuzny; přímka společná oběma rovinám jest pak osou příbuznosti. Takto příbuzny jsou dva kterékoli rovinné průseky hranolu neb válce. V tomto smysle jednal o křivkách příbuzných Clairaut (v pojednáních Akademie pařížské 1731), nazývaje je »courbes de même espèce«. Euler, od něhož jméno a. pochází, nazývá v slavném svém spise Introductio in analysin infinitorum (1748) »lineae affines« takové křivky, kde každému bodu křivky jedné, určenému souřadnicemi x, y, přísluší určitý bod křivky druhé o souřadnicích x'=μ x, y'=ν y, jsou-li μ, ν dvě daná čísla. – Jsou-li dvě rovinné soustavy v souvislosti a-ty, a jsou-li na příklad A, B ploské obsahy dvou útvarů jedné soustavy, A', B' ploské obsahy útvarů k nim příslušných v soustavě druhé, tedy A:A' = B:B', t. j. ploské obsahy příslušných k sobě útvarů dvou příbuzných soustav rovinných jsou k sobě v poměru stálém. Zvolíme-li na místo osy O dříve předpokládané rovinu R jakožto rovinu příbuznosti, můžeme způsobem s počátku vyloženým též k libovolnému útvaru prostorovému stanoviti útvar příbuzný; tak lze na př. odvoditi z koule ellipsoid. Tělesné obsahy pří. slušných k sobě útvarů dvou příbuzných soustav prostorových jsou také ve stálém poměru. A. dochází důležitého užití v geometrii deskriptivní. Útvar rovinný a jeho rovnoběžný průmět jsou v souvislosti a-ty; též dva rovno. běžné průměty téhož útvaru rovinného na jedné průmětně aneb na dvou průmětnách různých jsou vespolek příbuzny. Sd.

2) A. viz Švakrovství.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně: paprsek.