Ottův slovník naučný/Aelfric

Ottův slovník naučný
Aelen	Aelfric	Aelia

Údaje o textu
Titulek:	Aelfric
Autor:	Václav Emanuel Mourek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 258. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aelfric

Aelfric (* okolo 955 – † 1020 neb 1025), vedlé krále Alfreda nejdůležitější zástupce anglosaské prosy. Vzdělání svého nabyl na škole winchesterské pod Aethelwoldem, jehož nástupce Aelfeah poslal jej, když byl obdržel svěcení kněžské, okolo r. 987 do kláštera cernelského (Cerne Abbey u Dorchestra), kdež meškal asi do r. 989, vyučuje mnichy. Tam také pojal myšlénku, překládati na poučení lidu křesťanské spisy latinské do rodného jazyka. Bezpochyby že ho k tomu mimo jiné přiměl příklad krále Alfreda, jehož práce Ae. velmi dobře znal. Začal ještě v Cernelu sbírkou kázání spořádaných dle kalendáře církevního, ale dokončil ji teprve, když se vrátil do Winchestra r. 990. Tam pak složil ještě jednu sbírku kázání (asi r. 993–994), pak životy svatých (996) a přeložil a částečně vzdělal knihy Mojžíšovy, knihu Josue a knihu Soudců (997 až 998). Nabyv těmito spisy, k nimž řadí se také grammatika z téže doby (z r. 995), chvalného jména povolán jest r. 1005 za opata do kláštera egneshamu, jejž na blízku Oxforda založil a benediktiny osadil dávný příznivec jeho, velmož (than) Aethelmer. V tomto klášteře setrval Ae. do smrti. I v Egneshamu ještě pilně psal, ač po výtce jen spisy ku poučení mnichů, neb aby průchod zjednal některým naukám církevním. Toho rázu jsou pojednání o coelibátu, výtah ze spisu Aethelwoldova De consuetudine monachorum, to jest o životě mnišském, překlad řehole sv. Basilia a jiné podobné, některé ve způsobě poslání k vynikajícím církevníkům soudobým. Poněvadž četné práce Ae-ovy, z nichžto nejdůležitější jsou kázání, životy svatých a vzdělání příběhů starozákonních, větším dílem těsně opírají se o latinské prvopisy a tudy postrádají původnosti, nelze jim se stanoviska literárně historického přikládati hrubě mnoho váhy. Za to jest velika jejich cena linguistická a kulturně historická. Mluvou Ae. vládl uhlazenou, často rhythimickou lahodou zaokrouhlenou, tak že v nejednom spise jeho poznávají se pravidelné verše a skoro ve všech užito hojnou měrou alliterace. Sloh při tom jest jasný, průhledný, těsně k myšlénkám přiléhající. V kázáních druží se ku prostotě a nelíčenosti výkladu vřelý cit a nezřídka i vzletný. VM.