Ottův slovník naučný/Adónis

Ottův slovník naučný
Adonis	Adónis	Adonísédech

Údaje o textu
Titulek:	Adónis
Autor:	Albert Dohnal, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 226–227. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Adónis

Adónis: též Adóneus neb Adón 1) V mythologii jméno v jazycích semitských značící vl. »pán« (právě jako slovo Baal), a nejběžnější název mythické bytosti, jež měla též četná jména jiná. – Původ A-idův rozmanitě se udává, v tom však souhlasí zprávy jednotlivé, že rod jeho pochodí z Malé Asie, kdež také hledati sluší východiště kultu A-idova. Mythus o A-idovi zní v podstatě takto: Rodiče A-idovi byli assyrský (správně syrský) král Theias a dcera jeho Smyrna (nebo Myrrha). Bohyně Afrodité totiž hněvajíc se na Smyrnu vzbudila v ní lásku ku vlastnímu otci, s nímž ona bez vědomí jeho a pomocí lstivých prostředkův hříšně obcovala; když pak Theias po čase šalbu její odkryl, bohové, aby ji uchránili hněvu otcova, proměnili ji ve strom myrrhový, jenž desátého měsíce pukl a porodil A-ida, který (dle vypravování Ovidiova) pak odchován byl nymfami. Afrodité, sličností A-idovou okouzlená, děcko v bedně ukryté svěřila Persefoně, která však stejnou zahořevši k němu láskou z podsvětí ho vydati již nechtěla. I rozhodl Zeus, aby A. každoročně po čtyři měsíce meškal u Persefony, po druhou třetinu roku u Afrodity a ostatek roku aby trávil, kde chce. A. pak rozhodl se zůstati po celé dvě třetiny roku u Afrodity. Byl oddán lovu a útlým jsa ještě jinochem roztrhán byl kdysi na honbě kancem, následkem prý hněvu Artemidina, a to (dle pozdějších udání) na kyperské hoře Idalii nebo na Libanóně, kdež každoročně o smuteční slavnosti Adónidské říčka Adónis blíže města Bybla rudě prý se zbarvovala. I proměnila pak Afrodité (dle Ovidiova poetického líčení) krev mrtvého miláčka svého v anemonu, anebo (jak básník Bión dí) růže vykvetly z krve jeho a anemony ze slz bohyně. Avšak i po smrti ještě dovoleno A-idovi na přímluvu Afroditinu, tráviti čásť roku u milované bohyně. Taký jest mythus, jenž patrně souvisí s rovněž semitským mythem o Tammûzovi (kterého milovala Istar-Astarte), a jenž upomínaje na podobné báje řecké o Hyakinthovi, Linovi, Narkissovi, na frygický mythus o Attiovi, egyptský mythus o Maneroovi (v. tyto), ani v bajesloví jiných národů není bez obdob. Co se pak kultu A-idova dotýče, byly starým střediskem jeho semitské kraje předoasijské, hlavně pobřeží moře Středozemního, odkudž přes ostrov Kypros, důležitou to stanici v šíření se kultu A-idova i Afroditina, záhy přišel do Řecka, kdež vedlé místních názorů přirozeně se rozšířil a utvořil (zajisté ne bez vlivu básníků, z nichž zmiňuje se o něm již Hésiodos). Ale i v jiných zemích, jako zejména v Egyptě (kdež ostatně již uctění boha Osirida podobného bylo významu), kult A-idův valného došel rozšíření, ano proklestil sobě cestu i do Říma. A-idovi byly na různých místech zasvěceny chrámy, a to dílem společné jemu i Afroditě (s jejímžto kultem uctění A-ida takořka nerozlučně spojeno bývá), dílem též zvláštní. Hlavním pak projevem kultu toho byla slavnost každoročně konaná na počest A-idovi a zvaná u Řeků »Adónia«. Slavnost tato, jež místy v čas letního slunovratu, místy pak v čas jarní rovnodennosti byla konána, zvl. na některých místech, jako v Alexandrii za doby Ptolemaiovců, vyznamenávala se okázalou nádherou i zevním leskem. Trvala po dva dny, a tu obyčejně dne prvního slavena památka A-idova zmizení (ἀφανισμός), druhého pak dne oslavován s plesem jeho návrat (εὕρεσις), ač místy pořad obou slavnostních dnů býval opačný (tak na jisto v Alexandrii). Adónií zvláště ženy se účastnívaly v průvodě nosíce obraz A-idův i Afroditin, jakož i koše a střepiny s rostlinami rychle klíčícími a opět vadnoucími (t. zv. »zahrady A-idovy«), symbol to A-ida zemřelého v prvém květu mládí, a prozpěvujíce při tom truchlozpěvy na počest A-idovi (t. ř. Adónidia, Adóniasmoi). Obraz A-idův, jenž prvního dne slavnostně pochován, druhého dne opětně s velikou slávou veřejně vystaven i nošen. – Význam mythu o A-idovi jest zřejmý: Sličný pacholík, milovaný Afroditou, bohyní to plodné moci přírody, jenž záhy opustí tento svět, aby později k novému se probudil životu, jest sám život přírody, jenž na podzim odumře, aby z jara znova oživl a veškeru bujnou krásu svou nově rozvinul. Srv. Greve: De Adonide, Roscher: Ausführl. Lexikon der griech. u. röm. Mythologie s. v. Adonis. Dnl.

2) A. v umění. Sceny z mythu o A-idovi jsou častým předmětem výtvorů uměleckých. Ovšem jednotlivě byl A. velmi zřídka představován, aspoň nepodařilo se dosud s určitostí dokázati sochu A-idovu. Často však bývá A. spojován s Afroditou; tak na sarkofazích, urnách a zrcadlech etrurských. na nástěnných malbách pompejských, vasách a gemmáchpředstaven bývá A., jak loučí se s Afroditou ubíraje se na lov jemu osudný, nebo jak umírá něžně jsa ošetřován bohyní, s miláčkem svým naposledy tklivě se loučící. Srv. Baumeister: Denkmäler des klass. Altertums, str. 14.–17., Roscher: Ausf. Lexikon der griech. u. röm. Mythologie, str. 75. Vý.