Ottův slovník naučný/Adopce

Ottův slovník naučný
Adony	Adopce	Adoptiané

Údaje o textu
Titulek:	Adopce
Autor:	František Kropsbauer, Jiří Tilšer, Alois Jirák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 227–229. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Osvojení

Adopce (lat. adoptio), zvolení, přisvojení, přijetí někoho za vlastního: 1) Jednání právní, jímž někdo osobě od něho nepocházející poskytuje práv pokrevního potomka. A-ci nalézáme skorem u všech národů; v dětském věku lidstva bývá spojena se zvláštními symboly znázorňujícími důležitost a význam její. – Dle řím. práva nabývalo se a-cí moci otcovské buď nad osobou jinému otci podrobenou (a. v užším slova smysle), aneb nad člověkem svéprávným (arrogace). Kdokoli koho za potomka svého přijímal (adoptant), musil býti způsobilým k manželství, pak o 18 let (pubertas plena) starší zvoleného dítěte (zvolence, přisvojence, adoptovaného) a zvolenec nesměl býti jeho dítětem nemanželským. Adoptovati mohlo se nejen za syna, nýbrž i za vnuka, a to prohlášením před úřadem (soudem), kteréž mělo za starého času ráz formální, znázorňujíc smlouvu trhovou. Kdežto při a-ci v užším slova smysle stačilo schválení úřadu (za císařských dob reskript panovníkův), vyžadováno k arrogaci souhlasu národního shromáždění kuriálního (auctoritas populi), což později se stalo pouhou formalitou, až konečně udržela se pouze ingerence soudní. Měl totiž soud o zvolení jednající bedlivě zjistiti osobní a majetkové poměry účastníků, zvláště když zvolitel (adoptant) byl starší 60 let, a šlo-li o arrogaci. Co se dotýče účinkův a., nebylo v právě nejstarším rozdílu mezi touto a jinými způsoby nabytí moci otcovské; adoptovaný a jeho děti stali se členy rodiny adoptantovy, měli účastenství v právech a povinnostech nové rodiny a dědili po adoptantovi tak jako pokrevní potomci, pozbyvše práv své dřívější občanské (agnatské) rodiny. Zvláštních výhod poskytlo dále adoptovaným zákonodárství císařské ohledně povinného dílu, tak senatus consultum Sabinianum a nařízení císaře Antonia Pia, týkající se čtvrtky dědictví pro nezletilého arrogata (quarta Divi Pii). Justinián staré právo značně pozměnil konstitucí vydanou r. 530 po Kr., nařídiv, že jen taková a. nemá míti plného účinku, při které otec své dítě aneb bezprostředně jemu podrobeného vnuka dá adoptovati jiným, kdo není předkem zvolencovým (adoptio minus plena, a. neúplná), kteroužto a-cí dítě nevystoupilo ze své původní rodiny a adoptant nad ním otcovské moci nenabyl. Následek neúplné a. jevil se v právu justiniánském pouze v tom, že zvolenec dosáhl v rodině nové práva dědického, ve své ho nepozbývaje. V rámci a. neúplné vyvíjelo se právo dále až na naši dobu, jež arci následkem změněných názorův o svéprávnosti nezná pojmu arrogace. Moderní právo přijalo dále zásadu pozdějšího práva římského, že i ženy mohou adoptovati. Předpisy rak. zákonodárství o a-ci jsou obsaženy v §§. 179–185 ob. obč. z.; dle těchto podrží dítě své st. jméno a doplní je novým, jménem osvojitelovým. Jako v starém Římě neměla a. v zápětí změnu svazků práva veřejného, nýbrž pouze t. zv. capitis deminutio minima, neboť dítě zůstalo příslušníkem svého bývalého rodu (gens), tak i v našem právu nemizí a-cí původní šlechtictví zvolencovo, aniž nabývá tento šlechtictví zvolitelova. Otcovská moc přechází na zvolitele a dítě nabývá práv v rodině nové, nepozbyvši práv v rodině původní. Dle práv moderních vzniká a. právním jednáním, které je vázáno formou písemní, po případě prohlášením před soudem (právo saské dokonce vyžaduje svolení zeměpanského). Při nezletilých sirotcích ovšem spoluúčinkuje soud poručenský. Předpisy řízení se týkající co do práva rak. jsou obsaženy v §§. 257. až 262. patentu o řízení nesporném. Tu nejprve dlužno rozeznávati, zdali jest zvolenec svéprávným čili nic. V případě prvním stačí, jak z doslovu §. 257. (na počátku) souditi lze, ku platnosti a. forma písemná; zvláštního schválení soudu se nevyhledává, jest však vedle přivolení zletilého adoptovaného třeba, aby otec jeho, žije-li ještě, k a-ci svolil. Jedná-li se však o a-ci nezletilcovu aneb kteroukoli jinou a-ci, která dle vůle účastníků má se před soudem státi, jest dle §§. 258. a 259. zmín. zák. a §. 83. zákona o příslušnosti soudů příslušným sborový soud první stolice, a to ten, v jehož obvodě se nachází osobní soud okresní. Soud okresní koná u poručenců potřebná vyšetřování předběžná. Činnost soudu sborového spočívá v potvrzení návrhu adopčniho; odepře-li je, lze se odvolati k soudu vrchnímu, avšak dalšího opravného prostředku zákon nepodává. Panující v theorii a praxi náhled jest, že každé a-ci bez výjimky třeba potvrzení soudu sborového první stolice, a to z důvodů §. 181. ob. obč. z., kterýž nebyl v tom směru změněn předpisem zmíněného patentu (§. 257., že nestačí forma písemná), neboť §. 259. téhož patentu není prý předpisem pouze o příslušnosti, onť ustanovuje, že ve všech ostatních případech, kde neběží o poručence, má býti žádost za schválení smlouvy adopční předložena přímo sborovému soudu. Schválení soudní poznamená se ve spisech a listina ponechá se u soudu. A. jest neplatna, nebyla-li před smrtí adoptantovou (kde toho třeba) soudem potvrzena. Jiné řízení nastává, má-li býti uděleno zvolenci šlechtictví zvolitelovo; v tom případě má žádost za to, jak byla a. potvrzena, předložena býti vrchním soudem zemské vládě k podání dobrozdání, načež učiní ministři spravedlnosti a vnitra, uradivše se o tom, konečný návrh panovníkovi. Co do obsahu smlouvy adopční ponechal zákon rakouský účastníkům do jisté míry vůli stanoviv pouze, kterých náležitostí nelze úmluvou vymeziti. Podmínky a. jsou v podstatě tytéž jako dle práva římského; zvolitel dále nesmí býti vázán slavným slibem bezženství a nemá míti živých manželských potomků a mimo to má býti již 50 let stár. V právě dědickém jeví a. svůj význam tím, že zvolenec jest ze zákona dědicem zvolitelovým jako dítě vlastní, ve své rodině dědického práva nepozbývaje, a že má nárok na díl povinný (§. 755. ob. obč. z. a dv. dek. ze dne 10. května 1833 č. 2610. s. z. s.). Zvoliteli však nepřísluší po zvoleném žádné právo dědické (§. 756. tamtéž). Blízký poměr adoptujícího k adoptovanému byl také v řízení soudním náležitě oceněn. Zakládaje dle §. 20. zák. o příslušnosti soudů osobní příslušnost bydliště zvolitelova pro zvoleného, má v zápětí dle §. 52. soudní instr. a §. 33. notář. řádu podjatost soudcovu neb notářovu v rozhodování o věcech osob svazkem adopčním s ním spojených, avšak není na závadu hodnověrnosti svědků civilních. V řízení bagatelním dává právo svědectví odepříti, když by jím, osoba se svědkem a-cí spojená, mohla býti uvedena do nebezpečí trestního vyšetřování (§. 42. odst. 1. ř. ve věc. nepatrn.). Osoby stojící v poměru adopčním s účastníky nesmějí býti svědky aktu notářského (§. 57. not. ř.). Kr.

Ve hmotném trest. právu rak. zakládá adoptivní příbuzenství poměr »zákonné ochrany« adoptujícího nad adoptovaným, pro který se v mezích zákona může státi beztrestným zločin spoluviny ve velezrádě, spáchaný úmyslným opominutím překažení neb oznámení podniku velezrádného (§. 60., 61. tr. z.); dále zločin spoluviny ve zločinu vyzvědačství, nedovoleného verbování a nakládání s člověkem jako s otrokem (§§. 67., 92., 95.), spáchaný úmyslným opominutím překažení (§. 213.) a konečně zločin nadržování, spáchaný úmyslným opominutím překažení zločinu (§. 212. tr. z.). Vedle toho vztahují se některá ustanovení o deliktech, k jichž skutkové povaze náleží porušení, zneužití neb zanedbání moci rodinné, též na adoptivní příbuzné; kdy se to děje a v jakém rozsahu, lze určiti jen při pojednávání o deliktech sem náležejících. Konečně jsou ku podání soukromé obžaloby pro uražení na cti, jehož se kdo dopustil proti osobě zemřelé, oprávněni též adoptivní rodiče neb děti této osoby (§. 495. tr. z.). V trestním řízení jsou osoby, které se nalézají s jinou osobou ve sporu súčastněnou v poměru adoptivních rodičů neb adop. dětí, jednak vyloučeny z výkonu jistých úřadův a funkcí, protože jest obava, že by osoby ty nebyly dosti nestrannými, jednak jsou osvobozeny od výkonu obecné povinnosti svědecké a znalecké. Adoptivním příbuzným přísluší dále právo podávati stížnosti zmatečné, odvolávati se a žádati za obnovení tr. řízení ve stejném rozsahu, jako pokrevným příbuzným; pokud pak adoptivní otec má nad adoptovanými dětmi moc otcovskou (§§. 182, 183. obč. z.), může těmto i proti jich vůli zříditi obhájce. JT.

2) A. je v círk. právě překážkou manželství. Příbuzenstvím obč. (cognatio civilis) rozumí se poměr mezi jistými osobami zákonem určenými, který vzniká na základě zákonné fikce z přijetí někoho za »vlastního« čili z dokonalé a. Překážku tuto vzala církev z ustanovení práva římského, protože se toto s duchem víry křesťanské úplně srovnávalo, a to v mezích téhož práva římského. Jest pak příbuzenství občanské překážkou manželství: a) V pokolení přímém – i když poměr adoptivní byl zrušen – mezi přisvojitelem s jedné a přisvojencem jakož i jeho potomky postavenými za trvání a. této pod mocí otcovskou dotčeného přisvojence s druhé strany (otcovství zákonité). b) V pobočném pak pokolení – ale jen za trvání a. – mezi přisvojencem s jedné a tělesnými, legitimními a pod mocí otcovskou postavenými dětmi přisvojitele s druhé strany (bratrství a sesterství zákonité). c) V adoptivním švakrovství – i po zrušení a. – mezi přisvojitelem s jedné a manželkou (vdovou) přisvojence s druhé strany, jakož i obráceně mezi přisvojencem a manželkou (vdovou) přisvojitelovou (švakrovství zákonité). Poněvadž církev uznala jenom a-ci římskou za církevní překážku v manželství, a poněvadž tato římská a. přešla do novějších občanských zákonodárství v rozličném rozměru a s rozličnými úchylkami: proto vzchází círk. překážka platného manželství na základě a. občanské příslušného státu jen potud, pokud dotčená a. aspoň ve věci podstatné rovná se a-ci římské. A poněvadž obč. zák. rak. v §. 183. všeobecně stanoví, že mezi přisvojiteli a přisvojencem i jeho potomky mají táž práva průchod jako mezi rodiči a dětmi manželskými, proto odvozuje se z toho, že jak občanský, tak i církevní zákon považuje a-ci u nás za zrušující překážku manželskou. O tom obšírně dr. Laurin v Časop. kat. duch. 1864. Jrk.