| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Abeceda |
| Autor: |
Martin Hattala |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 44–45. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Abeceda |
Abeceda, slovo vzniklé ze jmen prvých čtyř písmen latinských, znamená souhrn a pořádek liter jakožto hlavních částek písma. Tak říkají abecedě své a jiným i Slovenci a místy Chrvaté, Lužičané abece, Poláci raději abecadło než abiecadło a obiecadło, Rusové pak s ostatními Slovany, píšícími kyrillicí a glagolicí, nejraději azbuka. Jen u Chrvatův a Srbů slýchati je ještě podnes i abecevica a bukvica. To vzniklo nejspíše z azbukvica, vedlé kterého bylo dřív u nich i azbukva v obyčeji, jak nám o tom s dostatek svědčí již i »Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika«, vydávaný jihoslov. Akademií věd a umění v Záhřebě. Němci raději říkají pořád abecedě své a jiným alfabet než abece přes to. že jí nepřijali přímo od starých Řeků než od Římanů. Řekové, přijavše od Foinikův i jména liter, podobná hebrejským alef, bet atd. a přizpůsobivše je poněkud přirozené povaze své mateřštiny, říkali prvé z nich alfa, druhé béta atd., souhrnu všech pak alfabéton, což u nynějších alfavíton zní proto. že jim střec. β a η neznamená již b a é než v a í. Staří Římané nahradivše jména liter, přijatých dle W. Corssena od Reků kumských (Über Aussprache, Vocalismus und Betonung der lateinischen Sprache. 2 vyd. v Lipsku 1868 a 1870 I, 1–12), obyčejnými podnes u všech národů, píšících abecedou latinskou: a, be, ce, de atd., přispěli znamenitě zvlášť i k usnadnění způsobu. kterým se mládež i u nás do nedávna učila čísti, nehláskujíc než jen slabikujíc, poněvadž na př. z a-be beze vší pochyby snadněji lze vyloučiti slabiku ab nežli z alfa-béta. Strůjcové kyrillice a glagolice nevynikli s té strany nad Řeky nijak, opatřivše bez mála všecka písmena svých azbuk starobulharskými jmény: azъ, buky, vědi nebo vědě atd. Tím však zavděčili se nám oni nevšedně, že přidali k literám přijatým od Řeků 13 anebo 14 zvláštních pro ty hlásky, kterými se stará bulharština od řečtiny liší, kdežto podobný tomu nedostatek abecedy latinské nahrazuje se ještě podnes u mnoha národů spojováním dvou neb i více liter, jako na př. u Poláků, píšících ještě pořád cz a sz m. našich č a š; u Němců, znamenajících své š třemi písmeny: sch atd. Předkové naši neštítili se někdy ani čtyř, psavše na př. i chzſtem m. čtem. Obtížnému tomu plýtvání literami teprve mistr J. Hus, maje jistě na zřeteli kyrillici a glagolici, učinil přítrž, počav nahrazovati dotčený nedostatek čárkovanými a tečkovanými literami latinskými vesměs tak obratně a šťastně, že ho v tom už i srovnavací jazykozpytcové ochotně následují, přepisujíce památky řečí, lišících se hláskami svými víc anebo méně od latiny, literami lat. Po Husovi nejdřív a nejvíce přispěl k tomu E. Ch. Rask (v. t.) . Hus opatřil abecedu svou dle azbuk slovanských i jmény liter, která však na štěstí všech učících se čísti neujala se přes to, že zní celkem velmi nábožně: a, bude, celé, čeledi, dáno, dědictvie atd. Ostatně viz o těch Orthografii jeho, bez akribie vydanou od A. V. Šembery (Slavische Bibliothek. II. Wien 1858. S. 173–197), o polském následovateli jejich, J. Parkoszovi pak článek tomu věnovaný. Co se konečně pořádku písmen týče, ten není nikde přiměřen přirozené povaze hlásek než víc anebo méně nahodilý a rozličný dle toho, odkud jsou přijata, jak se mají ku počtu hlásek, slyšitelných u patřičného národa atd. Pořádek našich písmen na př. odchyluje se od latinského jen tím, že litery k označování hlásek československých zvlášť ustanovené následují hned po latinských podobného znění, jako č po c, ď po d, ě po e atd. Pořádek kyrillských a glagolských oznámen je níže pod azbuka. (V. Abakus.) H.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Abeceda