| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Papilionaceae |
| Autor: |
Josef Podpěra |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 170. Dostupné online |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Související na Wikidatech: Papilionaceae |
Papilionaceae, motýlokvěté, velká rostlinná čeleďtřídy Leguminosae rostlin dvouděložných. Vyznačuje se květy silně zygomorfními, korunou motýlovitou, v pupenu sestupně střechovitě se kryjící; androeceum jest vždy diplostemonické, monadelfické neb srůstá devět předních tyčinek dohromady, nejzazší zůstává volnou; klíček jest zakrnělý. P. jsou částečně bylinami, částečně dřevinami; mnohé popínají se jako rostliny otáčivé nebo pomocí úponků. Listy jsou obyčejně lichozpeřené nebo trojčetné, řidčeji nedělené nebo prstnaté. Květy jsou nejčastěji v hroznu, řidčeji ve strboulu, rozmanitě veliké, řidčeji vyrůstají po jednotlivu z úžlabí listův a jsou pro motýlovitou podobu koruny vzezření velmi význačného. Mají kalich srostlolupený, vytrvalý, 5zubý a při tom často 2pyský, a korunu souměrnou, 5plátečnou, složenou z plátků nestejných. Zadní lístek korunní vyniká velikostí nad ostatní a jmenuje se pavéza (vexiilum), postranní dva zovou se křídla (alae), a nejzpodnější dva, spolu více méně srostlé, nazývají se člunek (carina). Úkolem pavézy jest chrániti útlé části vnitřní od vnějších vlivů škodných, dokud jest květ poupětem' později jsouc ze všech plátků kor. nejnápadnější, pavéza vábí ke květu hmyz. Křídla jsou oporou hmyzu, který vnikaje do květu o ně se zadržuje, a člunek chrání pyl i bliznu před deštěm, rosou a nepovolanými hosty, zejména motýli a mouchami. Tyčinky jsou obyčejně obráceny nahoru. Srůst tyčinek nevztahuje se na celou jejich délku, obyčejně jsou na hořením konci volny. Zcela volné tyčinky jsou jen u některých rodů anomálních, jako Toluifera. Svrchní, jediným plodolistem tvořený semeník jest zahalen do blanitého pouzdra, tvořeného srostlými, rozšířenými nitkami tyčinek, a nese jednoduchou čnělku, která jest na vrcholku obyčejně zahnuta a prašníky o něco převyšuje. Plod jest lusk jednopouzdrý, obyčejně vícesemený, který při uzrání se rozděluje od vrcholku ke stopce ve 2 chlopně; jen u Astragalus jest lusk dokonale nebo nedokonale dvoupouzdrý. Kromě lusku mají některé rody motýlokvětých struky, jež při uzrání se rozpadávají v jednosemené články, a vičenec (Onobrychis) má nepukavé nažky; úplně chybějí plody šťavnaté. P. mají zástupce ve všech pásmech od polárních krajin až k rovníku; naše druhy jsou bylinami, řidčeji nízkými dřevinami, a obývají nejvíce lučiny, k jejichž nejcennější součásti mnoho rodů náleží (jetel, vojtěška a j.). Zvláštním bohatstvím vyznačují se stepní území záp. Asie. Tu zvláště vyniká rod Astragalus. Důležité kulturní rostliny z této čeledi jsou hrách, fasol, bob, čočka, soja atd. Jedovatý jest z této čeledi z domácích druhů jen čimišník visutý (Cytisus Laburnum). Za jedovatou bývá též označována čičorečka (Cornilla varia) a Wistaria sinensis. Mnohé druhy jsou též officinální: Astragalus, Glycyrrhiza, Melilotus altissimus, Ononis spinosa, Physostigma venenosum ze záp. Afriky, Andira Araroba z Brazilie a j. P. vystupovaly již jistě v třetihorách; o tom svědčí určitě výskyt lusků, jejichž však rodovou příslušnost nesnadno jest určiti. Dle všeho vyskytovaly se tu druhy ne tropické, ale ty, jejichž nynější západní hranice nalézá se na nejzazším východě evropském, východní hranice pak v Japanu, sev. a jižní Evropě a sev. Africe, v pacifické a atlantské Americe. Obsahují celkem asi 307 rodů, z nichž v zemích českých roste celkem 30. -ě
PD old 70
Související na Wikidatech: Papilionaceae