Ottův slovník naučný/Alatyr (mytologie)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alatyr
Autor: Josef Hanuš
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 687–688. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Alatyr, též kameň a., latyr, běl gorjuč kameň, název báječného kamene v prostonárodní poesii ruské, jehož »síla je mocna«, »síle jeho není konce«. Dle Veselovského vytvořil se a. z tradice o mythickém kameni, jejž Kristus položil za základ chrámu sionského a jenž přinesen s hory Sinai, postaven za oltář v témž chrámě a ze vzpomínky na stůl Kristův ve večeřadle sionském, na němž Spasitel odpočíval s apoštoly,. ustanovil svátost oltářní, vyučoval své učenníky a vyslal je do světa zvěstovat evangelium. Fantasie lidu hloubajíc dále vyhledala symbolický střed tradice této, kámen oltářní, oltář, a změnila jej (círk. slov. olɚtarь) časem v báječný a., odpovídající západoevrop. graalu s tím pouze rozdílem, že a. povstal ze symboliky stolu božího — oltáře, graal ze symboliky misky = oltáře. Obraz graalu do spěl k poetické a mystické apotheose, a. však odchýlil se od prvotního pojetí křesťanského. Ruská zaříkadla (zagovory) vypravují nám jeho dějiny: prvotně jsa blízký pojmu oltáře leží na hoře Sioně, na něm spočívá chrám »sobornaja apostoljskaja cerkov«; později přeložen na ostrov »Bujanu na moři okeaně« a založena na něm zlatá »apostoljskaja cerkov« se zlatým trůnem, na němž sedí Kristus, archanděl Michael, Jan theolog a j., nebo boží matka s prorokem Eliášem a j. Později mění se jednak okolí (pole, bažina, okeán), jednak osoby; shledávámeť tu matku boží se dvěma sestrami, starou Salomoniju, manželku Herodovu, královnu Salomé, tři rodné bratry nebo dva orly. dva rodné bratry atd., a posléze tu jest satan sám a na a-u lízají hadi sytíce se jím a sílíce. Poslední temné stopy chová snad morav. píseň (Suš. č. 40, p. 47).

Šel jsem, našil jsem kamýnek bílý

A v tem kamýnku klášter stavený.

Jiní badatelé, na př. Jagić, pomýšleli při výkladu a-u na jantar, řec. ἤλεκτρον, a někteří, jako Krek, shledávají v něm stopy starého pohanského mythu slovanského. Arch. f. slav. Phil., I. a VI.; Krek, Einl. in die slav. Literaturgesch., 2. vyd. 1887. Hš.