Moderní básníci francouzští/Otroci

Moderní básníci francouzští
Kaskady	Otroci	Mrtví

Údaje o textu
Titulek:	Otroci
Podtitulek:	Na torso sochy Michel-Angelovy
Autor:	Georges Lafenestre
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 252–254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

S rty sinalými jako zápasník,
jenž vyprostiti bok i páž chce v mžik
zpod šatu, jehož kraje zvedá v potu:
Tak dláta vzmachem tesán plamenným,
tu v balvanu pod pláštěm kamenným
se vzpíná kolos a chce zdrtit hmotu.

Zda vina mdloba tím anebo hnus?
Čas k zrození mu nepřál genius
a upřel tělo práhnoucí té duši;
ten netvor sta let — marná odvaha! —
dnem nocí háv svůj střást se namahá
a loktem, kolenem jej děsně kruší.

Pod žhoucím nebem mezi topoly,
v střed svěžích vil a pestrých kupolí
jej darmo vábí slavný soudruh mnohý;
jak uzamčený sad, jenž vůní spíjí vás,
on žít chce, vzpírá se, zří proklet v žití kvas —
Zpět! — jak chceš k druhům svým, kde jsou tvé nohy?

Já lituji tě, muku tvoji znám.
Jak příroda je krutá, uznávám,
ba sochař žádný v hrách své obraznosti
tak nepokryje studiemi zem,
jež neobratné, kusé, v zmatku zlém
tíž losu cítí, jenž jim láme kosti.

Od jitra ona, zpívající žár,
zve slunce, by jim hnětla snů svých tvar,
tož mocnou rukou svojí z mrtvých hlíny;
pak náhle všeho nechá — jeden vzmach
v kout pohodí vše a pomíchá v prach,
půl duše zde — tam těla poloviny.

Kdo sečte dav obětí nešťastných,
těch směšných nedochůdčat, v plénkách svých
jež ospalé se plíží hmatajíce?
Mdlé kopie překrásných modelů,
jež s křehkým tělem v lidském Babelu
za slíbeným jdou štěstím klesajíce?

Ó bídné duše štvány zimnicí,
plod zralý z úst vám padá hnijící,
ni jednu macecha zlá nedodělá,
nad touhu u vás větší síla jest;
jak strom chce zdrtit kůru v jara zvěst,
rubáš by každá roztrhnouti chtěla.

Co tomu říkáš socho vznešená,
v ten stačí boj tvá síla plamenná?
Či žízníš snad po němém klidu,
kde budem’ dobře jak v kameni spát,
když zaplašil nás od edenských vrat,
jež lhala jen, meč v klam a bídu?

Ó věru, my jsme hmoty otroci!
Mně nelze těsné kruhy přemoci,
ty socho nezvedneš ten šat svůj hustý!
Když jednou umělec, ať člověk nebo bůh,
mdlý sobě zhnusí další tvorčí ruch,
víc nevrátí se k dílu — svět mu pustý.

Nám lépe čekat je a mlčeti
a v hmotě dál nést svoje prokletí
bez síly, slepý zrak a v poutech nohy!
Však resignace zdá se podlostí.
tož oba my křičíme k výsosti:
ty mistra proklínáš, já viním bohy!