Omladina a pokrokové hnutí/Odsouzenci

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Vyšetřovací vazba	Odsouzenci	U tří zastavených redaktorů a jednoho vydavatele

Údaje o textu
Titulek:	Odsouzenci
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 244 – 250.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

„Většina lidí vážených jsou pouhými lotry, kteří nebyli přistiženi při činu.“

Stendhal.

Popíši několika slovy také odsouzence pro tak zvané sprosté zločiny, s nimiž nám bylo rozhodnutím rakouské justice delší dobu sdíleti vězeňské ovzduší. Odsouzenci liší se od vyšetrovanců tím, že za 1. musí na sebe obléci trestnický šat vyjma prádla a obuvi; za 2. musí celý den pracovat, t. j. hotovit provazy, ševcovat, krejčovat, upravovat brčka atd.; dostanou za to jeden až tři krejcary, ze kterých smějí polovici utratit a polovici obdrží při propuštění na svobodu; za 3. musí se dát oholit a ostříhat, kdykoliv správa poručí; za 4. musí jísti vězeňskou stravu. Psát je jim dovoleno jen za určitý čas. Za peníze nesmějí si opatřit veřejně nijaké přilepšení. Tajně si majetný odsouzenec koupí ovšem ledacos, neboť není dle zkušených kriminálníků v Rakousku trestnice, kde by peníze nebyly zlatým klíčem, jímž se dá otevírati i nejrezavější zámek. Kdo zná bídné poměry dozorců, nebude se tomu diviti. Nejžádostivější tužby trestanců nesou se za koupí nebo vyškemráním — cigara nebo baga. Za ně skočil by takový náruživec do ohně. Proto se v kriminále i říká, že ten neb onen koupil něco v »bagové měně«.

Život mezi odsouzenci nebývá nejutěšenější: svářejí se často a perou. Padne-li jim do rukou mladší spoluvězeň, »hrají si« s ním jako kočka s myší a mají šelmovitou radost z jeho muk a trýznění; bijí ho a spílají mu. Rdousí v něm poslední jiskřičku lepšího citu. Slýchával jsem někdy z cel odsouzenců takový nářek, až mnou lomcoval hněv. Dozorci si těchto výjevů nevšímají nebo se z nich ještě radují. Jakoby mladé srdce nezatvrzovaly, nýbrž polepšovaly. Nucený pobyt v jedné cele znepřátelí i nejlepší kamarády; jsou totiž dráždivější a popudlivější. Vyjimky bývají jen při náhodné shodě povah. Jinak nepatrná událost rozruší trestance neuvěřitelně; ztratil totiž smysl pro děje venkovské a zbystřil ho pro děje vnitřní. Ku napravení trestanců sloužiti má nedělní bohoslužba s kázáním ve věžní kapli. Ptal jsem se schválně jednou starého zloděje, pohnulo-li ho toto kázání. »I jo,« odpověděl, »vždyť mně tekly slzy až do kalhot« ... Kněží netěší se u trestanců vůbec valné oblibě. Mohou-li, dají jim to i na jevo. Do cely 00 vešel jeden z nich. »Chmaták« stál zamyšlen, duchovního rádce ani za mák si nevšímaje. Kněz započal hovor. »Chmaták« neodpovídal. To kněze udivilo, i optal se: »Co se vám stalo, že jste tak zamyšlen?« — »Hm,« souká ze sebe s vážnou tváří chmaták, »zdálo se mi, že jednoho velebnýho pána — bral čert!...« — Temná komůrka vtipného zlomyslníka ovšem neminula.

Cynism některých odsouzenců je úžasný. Na mříže vylezl na př. jakýsi T. Soused se ho ptal: »Jak ti to dopadlo?« — »Špatně,« odpovídá T. »Přišel jsem zrovna ze mlejna (od soudu). Nasypali mi deset májovejch!« (roků). — Soused: »Hoď si je na bago. Proč jsi »cápek«. Měl's »zatloukat« (zapírat). — T.: »A jak to tobě »našlápli«?« — Soused: »Patnáct holáků (měsíců)... pro mizernej klandr (řetízek) a půl kola (padesát zlatých)...« — T.: »To odkroutím na kyblu.« Taková je mluva vysloužilých kriminálníků; čiší z ní resignace a furiantství. Mnozí vynikají hrozným lhaním: vydávají se za politiky nebo za nevinné. Vyzvídáme-li blíže, seznáme, že politik je ve vazbě pro urážku — zámku a nevinný přerazil někomu aspoň pár žeber nebo vykradl krám... Méně prolhany vyšetřovanec přizná se často spoluvězni, nabude-li k němu důvěru, i z toho, co »páni od soudu« marně na něm vytahovali. Slova každého musí však býti brána opatrně; z touhy po obdivu leckterý raději přidá nežli ubéře. O nestydatosti jejich prášení před soudem vypravují se četné historky, např.: Cikán ukradl koně a byl s ním zatčen. Při výslechu vykrucoval se: »Slavny soude! Jsem nevinen. Seděl jsem na stromě, když ten kůň pode mnou letěl. Z uleknutí spadl jsem dolů a jemu zrovna na hřbet. Ujíždí, ujíždí a ne a ne ho zastavit. Až se přihnal pan četník a — chytil ho. Slavný soude! Já za to nemůžu!« Jiný vypravoval svým spoluvězňům, že je uvězněn pro vyražení oka policajtovi. S pravděpodobnými podrobnostmi popisoval jim celou událost. Jednoho dne dal se však volat k soudci, jemuž udal, že »omladinář« M. v čele mu sdělil, že ví, kdo zneuctil sochu císaře Františka na nábřeží, ač nebylo na jeho udání zbla pravdy. Později jsme se dozvěděli, že »policajtské oko«, jak se mu od té doby říkalo, bylo zavřeno pro — krádež peřin.

Povahopisy odsouzenců je obtížno psát. Jsou totéž tělo a tatáž krev, z jakých sestávají jiní lidé. Udělali pouze chybný krok, jakých mnozí jejich bližní skrytě a nepřistiženi dělají třeba ještě více, a již propadli trestající Nemesis. Přečetní by mezi nimi nebyli, kdyby je tam schátralost lidských zřízení a nepřízeň osudu nevehnaly. O těch, kteří patří mezi stálé návštěvníky trestnic, může se užiti Tolstého věty: »Jen drápkem ptáček uvíz a již celý uvíz!«

Najdeme mezi odsouzenci dosti takových, kteří jsou vzorem mírnosti, dobroty a velkomyslnosti. »Omladináři«, jimž prokázali nezřídka velmi užitečné služby, mohou o nich povídati celé kapitoly. Byl mezi nimi i tak starostlivý otec, který, jda na návštěvu, nesl svým dětem — kus chleba, sobě od úst utržený!.... Se zvrhlými povahami shledáme se ovšem rovněž. Těžko vypátrati, proč jsou takové a ne jinaké. Uvedu malý příklad, co vhání oběti do vězení. Ve vedlejší cele uvězněn byl malý, patnáctiletý hošík, příjemného zevnějšku. »Co jste udělal,« ptal jsem se ho udiveně při setkání na »luftě«. »Kradl jsem,« odpověděl mi bez zapírání. »Poprvé?« — »Ne, po druhé. Nejdřív jsem byl na jenerálu (u okresního soudu), a teď mně dali na Karlák (k zemskému soudu).« — »Zase pro krádež?« — »Ano.« — »Nu, a proč jste kradl?« — »Nedali mi najíst.« — »Snad neměli.« — »To ne, ale tatínek s maminkou se pral, nic nedělal, utíkal od ní, ona zase běhala za ním a o mně se nestarali. Když jsem neměl co jíst, vzal jsem jednomu kamarádovi hodinky a dostal jsem za to týden,« — »A nemohl jste toho po propuštění nechat?« — »Neměl jsem z čeho si koupit. Kradl jsem tedy znovu.« — »Co budete dělat až vyjdete ?« — »Domů nepůjdu. U soudu mi řekli, že bude dán do káznice. Tam se naučím řemeslu.« — »Nemrzí vás to, že musíte do káznice?« — »Ne.« — Ptal jsem se dozorců, kteří hocha znali, a ti jeho výpovědi stvrdili. Ubožák! Stráví »šťastné mládí« místo v radostech a volnosti — v káznici!... »Výchova« rodičů, nemajících o jejím ukolu a významu ani ponětí, přivedla ho do smutných cel žalářních!... Soudce a trestnice je konečným rozumem, mstícím se na nevinném jednotlivci! . . .

Důvěra v blahodárné polepšovací účinky tohoto receptu je úplně nesmyslná. Žalář nikoho nepolepší, mnohého však dorazí. Kdo se ho přestal bát, je v něm jako doma. Soudní síň nás o tom přesvědčí: blýskají se v ní samí několikanásobní absolventi kriminálu. V něm se vždycky smluví na novou »ránu« (krádež), vyhledají si kumpány a — za několik neděl jsou opět za mřížemi. Jak nabyli, tak pozbyli. Rozhazují lehce získaný majetek v nejhorších peleších, kde se jim volně dýchá, bez ohledu na číhající denuncianty, a to bývá příčinou jejich zkázy. Po zdařilé krádeži málo který z nich zůstává nevypátrán, užívaje ovoce svého lupu. Kapitola tato byla by nekonečná, kdybych chtěl zachytiti i charakteristiku odsouzenců pro smilstvo, veřejné násilí atd.

Musím pospíšiti dále a vylíčiti aspoň stručně zařízení Novoměstské trestnice. Sestává ze tří dvorů. Do prvého vedou okna z panské chodby, z nemocnice atd.; konají se na něm popravy. Do druhého vedou okna z chodby, z cel mužských odsouzenců, z cel vyšetřovanců a z kuchyně. Na tento dvůr měli vyhlídku ponejvíce »omladináři«. Do třetího vedou okna z chodby, z cel mužských odsouzenců, z cel vyšetřovanců, z bytů dozorců a z cel ženských vyšetřovanek i trestanek. Okna z krejčoviny, z ševcoviny, z po- rotní síně, z pokojů soudců, ze soudních chodeb atd. vedou na ulici. V Novoměstské trestnici je as 90 cel, většinou dva metry širokých a čtyři metry dlouhých. Strop je klenutý, okna nepatrná, zamřížovaná. Dvéře dvojité, silné, dvěma kolíky na řetízku a zámkem uzavřené. V cele vytápí se zevně, do kamen, umístěných uvnitř. Kamny těmito, železnou obručí sevřenými, probourávají se vězňové často do komína, kde buď přeřežou mříže, aneb uvíznou. Prolámati se na střechu, podaří se málo komu. Knihovna je prabídná, pro posměch. Dvacet až čtyřicet knížek, rozdrbaných, bez prostředku nebo bez konce, švabachem a latinkou tištěných... Obsah jejich jakoby byl namířen k odnětí chuti ke čtení: je plný nepravdivých žvástů, pověr a jalovostí. Trochu knih Jiráska, Třebízského, Světlé atd. by jinak působilo... Proč mohou býti na Borech a ne v Novoměstské ?

O duševní život odsouzenců je zde vůbec velmi hanebně postaráno. Psát nesmí nikdo z nich, vyjma za čas dopis, zhotovený v kanceláři vyšetřujícího soudce. Tělo není sice také nejpříkladněji zaopatřeno, ale přece snesitelněji. Vedlo by se mu o 50 procent lépe, kdyby ho nekousaly tolik štěnice, jimiž se cely, opatřené dřevěnými pryčnami, jen jen hemží...