Olomoucké povídky/Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem.

Olomoucké povídky
	Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem.	Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hřiechy páchati, s kým by mohly.

Údaje o textu
Titulek:	Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

V Kolíně na Rýně, v tom městě, bieše nějaký žid, kterýžto častokrát s věrnými křesťany hádáš [sě] o vieru, i myslil jest, kterak by mohl vieru křesťanskú potupiti a křesťany věrné uhaněti. I stalo sě jest, když hod slavný velikonoční přibližováše sě, ten nevěrný žid když uzřel křesťany věrné, ani podlé svého řádu a obyčeje křesťanského do kostela sě scházejí u Veliký čtvrtek ku přijímaní těla božieho, i mysléše mnohými myšleními, kterak by v ten den slavný mohl naši vieru pohaněti. A změniv tvář svú i rúcho své, do kostela přišed, předuostojné a spasitedlné tělo a krev předrahú pána našeho Ježíše Krista usty svými poškvrněnými nestyděl sě jest přijímati.

I stalo sě jest inhed té hodině, týž nevěrný žid uslyšal jest hlas s nebes řkúcí: »Já sem chléb živý, jenž sem s nebe sstúpil.« A odšed od oltáře, od křesťanóv jsa nepoznán, v jednom kútě toho kostela sě posadil a tělo pána našeho Ježíše, vyňav z svých úst poškvrněných, v ruce své zavřel jest. A jakž to předrahé tělo v ruce zavřel, inhed jest uslyšal jakožto ječenie dietěte narozeného. A otevřev ruku viděl, což i slyšal jest. A opět po druhé slyšel hlas s nebe řkúcí: »Dietě narodilo sě nám a syn dán jest nám.« Kterýžto žid divným strachem sa přestrašen, aby skrze to divné znamenie, kteréžto božie milost nad ním ukázala, jsa od křesťanóv poznán, i nebyl umrtven, vzem zajisté to děťátko a vloživ v usta svá poškvrněná, i chtěl je pozřieti. I stalo sě jest, že to děťátko učiněno jest tvrdé jako mosaz aneb měd nejtvržšie v ustech jeho tak, že ani mohl jeho pozřieti. A inhed po třetie stal sě jest hlas s nebe řka: »Neslušie svatého dáti psóm.« I řekl jest žid k sobě sám: »Nastojte, běda mně, že sem přirovnán k psu a jako pes sem učiněn.«

I stalo sě jest, když děťátko pod pláštěm svým mějieše přikryto a vyšed z kostela mysléše to předrahé děťátko do někakého nečistého miesta uvrci, kterýžto žid, když chtieše vyjíti ze dveří kechovních, uzřě někakého nešvarného člověka, an sě spojil k boku jeho; kterýžto s ním chodieše. I řekl jest žid k němu: »Ty, kdo si?« A on odpověděl: »Já sem ďábel.« Řekl jest žid: »Kam chceš?« Odpovědě ďábel: »Pójdu s tebú.« A inhed ten žid ulekl sě a zasě jest sě na kerchov vrátil a ďábla neuzřel. Opět málo pochodiv po kerchově chtieše jíti do svého domu, ale když chtěl s kerchova vyjíti, přišel opět ďábel i poče opět s ním choditi. Kteréhož když uzřě žid, otázal ho: »Ty, kdo jsi?« Jemužto on odpovědě: »Já sem ďábel.« Odpovědě žid k němu: »Kam jdeš?« Vece ďábel: »Kdež ty koli pójdeš, jáť pójdu s tebú.« Opět žid viece sě ulekl a opět sě zasě na kerchov vrátil. A opět ďábla neviděl. A v túž hodinu všickni lidé odešli sú z kostela do svých domóv, ale žid sám tu zuostal na kerchově, kterýžto když jest žádného člověka neviděl, na kerchově před svýma nohama, kdežto stáše, vykopal jest duol, v kterémžto dole to děťátko zakopal jest. A inhed uslyšal jest hlas centurióv řkúcí: »Zajisté syn boží bieše tento.« A podiviv sě velmi žid, opět sě chtieše domóv vrátiti; a když opět s kerchova jdieše, uzřel opět ďábla s sebú chodiecieho. I otázal ho: »Ty, kto si?« A on odpovědě: »Já sem ďábel.« Řekl jemu žid: »Kam chceš jíti?« A on řekl: »Jdu s tebú.« A opět třetie navrátil sě žid na kerchov velmi sě třasa. A již nesmějieše viece s kerchova vyjíti.

A přišed k tomu miestu, kdež to děťátko pochoval, i sedl jest. A když tu sedieše jediný sám ten žid a nižádného neviděv, bázní a strachem velikým sa obtiežen, nebo hodina večeře byla, i viděl jest jednoho člověka, an chce minúti ten kerchov. I zavola jeho k sobě ten jistý i řekl jest k němu: »Ó člověče, prosím tebe, povolaj mi kněze tohoto kostela.« A inhed stal sě jest sběh veliký toho města, řkúce sobě vespolek: »Aj, toť ten žid, kterýž sě často s námi hádáše.« I zavolachu biskupa se vším žákovstvem města toho, i otázal jest jeho biskup a řka: »I co chceš, ať bych tobě učinil?« Odpovědě žid: »Pane mój milý, prosím a milosti žádám.« A pad před nohama toho biskupa, řekl jest: »Pane, smiluj sě nade mnú!« A biskup řekl jest: »Pověz mi, co si učinil?« I počel žid praviti všecky věci, kteréž sě biechu jemu přihodily, přede všemi lidmi i před biskupem. A když ty všecky řeči žid dokonal, řekl jest biskup k němu: »Kde jest miesto hrobu toho, v němž si děťátko pochoval.« I ukázal jest biskupovi ten hrob. I nalezl jest, jakož jemu ten žid vypravováše.

Potom biskup zajisté s žákovstvem i se vším lidem viděl tělo božie položené v tom hrobě v zpuosobě chleba, jakžto dáno bylo tomu židu od kněze posvěcené na oltáři. Tehda ten žid i mnozí jiní, kteříž k tomu divadlu přistojiechu, viděli sú to drahé tělo v zpuosobě děťátka již narozeného, kteréžto ten žid v tom hrobě pochoval. Tehda biskup s svými služebníky oblekl sě v poctivé rúcho kostenie a vešken lid, kterýž přistojieše k tomu divadlu, bieše oblečen v krásné rúcho. I oblékli sú sě v žíně a v pytle a s velikú poctivostí a s náboženstvím klaněli sú sě tělu pána Ježíše, klekše na kolenú a vylévajíce své slzy přeštědře. A pokloniv sě biskup tělu božiemu a skloniv sě, i vzal jest tělo pána Krista s hrobu a ruku, kterúž držieše to drahé tělo nad svú hlavú, pro poctivost toho drahého těla pozdvihl a do toho kostela s náboženstvím chtieše nésti. A inhed v brzkosti / všickni, kteříž tu přistojiechu, slyšeli sú hlas s nebe řkúcí: »Ukřižovaný umřel jest a pohřeben jsa vstal jest z mrtvých.« Tehda inhed v náhle tak věrní křesťané i židé uslyšechu hlas s nebe řkúcí: »Dietě narodilo sě jest nám. A zajisté hodné a spravedlivé jest, aby na nebesa vstúpilo.« Aj, inhed v brzkosti andělé, ano všickni vidie, s nebes sstúpivše, to předrahé tělo z rukú vzeli biskupovi a do nebes s sladkým zvukem a zpievaním předuostojně nesli. Kterýžto slavný div a předuostojné znamenie mnozí z židóv [vidúce], pokřtili sú sě a obrátili sě ku pánu bohu.

A když sě ten div veliký dokonal, povstav biskup učinil jest krásné kázanie tomu lidu všemu řka: »Najmilejší křesťané, nedomnievajte sě tomuto divnému a duostojnému znamení býti toliko pro tohoto žida, ale také pro bludné a nevěrné křesťany, kteřížto křesťané tento den předuostojný nehodně sú přijímali tělo pána Jezukrista, aby i oni skrze pokánie pravé a skrúšenie od hřiechóv svých, kteréžto sú činili, aby sě jich varovali a svého spasitele předuostojného, kterýžto spasitel náš, milý Ježíš, ráčil jest nás svú krví vykúpiti, jemužto buď čest i chvála na věky věkóv. Amen.«