Olomouc (Penížek)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Olomouc
Autor: Josef Penížek
Zdroj: Národní listy, roč. 64, č. 157, s. 1
Vydáno: 07.06.1924
Licence: PD old 70

S národy a městy je to jako s dětmi a rostlinami. Nemohou prospívati v temnu, ve stínu, v chladu. Potřebují bílého dne, světla, jasu, tepla. Bez nich živoří toliko. Město, tísněné jhem cizincovým, zakrňuje. Národ, který není svůj a který je nucen žíti ve stínu cizovlády, jež dusí jebo dech a jež potlačuje a sráží každé rozpětí jeho křídel, každý jeho rozmach k výšinám a který nemá všechny podmínky, atributy a záruky volného a svobodného života vlastního, nemůže se povznésti k úrovni, na které je národ teprve národem.

Olomouc má slavnou a velikou minulost a historii. Byl sídlem králů. Žurnalisté, kteří navštívili jej na dva dni, mohli shlédnouti kapli, v níž vykonávali pobožnost čeští panovníci, a v níž uchovány jsou dva drahocenné gobeliny ve svěžích ještě barvách. Byl sídlem četných rodů šlechtických, jež měly svoje paláce na hlavních náměstích. Byl tržištěm obchodu světového na východ i západ, kterým bohatli občané. Zde bylo hlavní město celé Moravy. Zde zasedal zemský sněm. Zde byla universita. Zde byla hojně zásobená knihovna. Zde bylo staré biskupství, později povýšené na arcibiskupství, nadané výnosnými statky. Zde byly možnosti vývoje, pokroku. Zde byl také smysl pro výtvarné umění, jenž dokumentuje se v četných skvostných chrámech, v jedinečné radnici, ve sloupech směle do výše se pnoucích, v kašnách, které dodávají městu zvláštního rázu, a v budovách slohu barokního i renaisančního.

Prostřed kraje českého byly tu panství a vláda německé, podporované a zachovávané netoliko tradicí, nýbrž také státní a vojenskou správou, tuhé, houževnaté, konservativní, zaklíněné řády, které zdály se býti nevývratny a nezměnitelny a do nichž bušila dlouho a marně síla české většiny.

Tato skutečná majorita, která zápasila celých 50 let netoliko pouze o svoje právo, o rovnost, o uznání, ale dokonce o svoji existenci, ktera byla odstrkována, odpuzována, odstavována drsnou rukou držitelů moci způsobem bezohledným, jinde nebývalým a nesnášeným, žije fakticky teprve na šestý rok. To je čas v historii národů mizivě minimální. V Olomouci však od 29. října 1918, kterého dne s balkonu starobylé radnice, na níž týčí se útlá, štíhlá věž do oblak, vyhlášena samostatnost naše a správa věcí českých námi Čechy samými, vykonána díla vpravdě obrovská. Velikost jejich možno měřiti, důležitost jejich, dosah, cenu a váhu hodnotiti lze jen porovnáním stavu, jaký byl dřív a jaký je teď. Výsledek této paralely jest úžasný. Dokazuje názorně, jaká elementární mohutnost, dlouho byvši zadržována stavidly zrovna ďábelsky sestrojenými, pojednou vyvřela, vybuchla. Dosvědčuje, jak způsobilí, nadšení, energičtí mužové vytvořili rychle a úspěšně poměry, za nichž uplatňovati se může reálnost. Jinde, na příklad na Královéhradecku, bylo po válce snáze, protože národní základy byly již vybudovány, tady však musilo se stavět od prvopočátku všechno úplně nové.

K návštěvě českých novinářů vydána byla pěkná, vkusně upravená kniha,[1] která přežije příležitost, jež ji způsobila. Tam dočte se člověk, jak bylo v Olomouci a v jeho okolí, a jak a co se změnilo za prošlé olympiady. Je to spis, jehož autoři jsou odborníci, znalci, dějepisci, umělci, národovci a vlastenci, jimž do pera diktovaly láska a zanícení k domovu, k národu a vlasti.

Třeba vkročiti jen na náměstí Masarykovo. Tam stojí Městské divadlo. Bylo do převratu výhradně německé. České slovo nemělo tam ui nejmenšího koutu. Na façadě reliefy Götheho, Schillera, Mozarta, Beethovena. Dnes jsou nad nimi reliefy Tyla, Vrchlického, Smetany, Dvořáka. Dnes hraje se ve vkusné budově osm měsíců česky. Hraje se činohra, hraje se opera. Hraje se dobře, výborně, ba výtečně, jakkoli je nutno teprve pro divadlo české publikum vychovávat. A hle! Zpěvohra olomoucká hostuje několik neděl již ve Vídni, její výkony jsou uznávány jednomyslně kritikou německou, a jí podařilo se příměti správu bývalé Dvorní opery, nvésti na svoje jeviště také „Libuši“, také proroctví, jež pokládalo se tam před šesti lety za nemožné.

Jako všechny skoro podniky olomoucké, pracuje také divadlo skoro výhradně silami svými. To jest hrdost a pýcha jejich. Podpora státní, kterou dostává Olomouc pro divadlo, je nepatrná, není v žádném poměru jednak k výdajům a nákladům, jinak ke mnohonásobným subvencím, poskytovaným Bratislavě. Přidavek je nutný. Prospěl by užitečné věci. V miliardovém rozpočtu najdou se peníze pro takové položky.

Připojujeme hned jinou, stejně pilnou, naléhavou, neodkladnou záležitost, o níž píšeme věru s největší trpkostí. Olomouc má svoje sbírky museální — jsou v nich vzácnosti, pravá unica z doby bronzové a mamutí — rozházené ve čtyřech domech. „Vlastenecké“ je v budově na spadnutí, chatrné, nedůstojné a nevhodné. Kdyby tam vznikl požár, zničí předměty nenahraditelné. Místnosti jsou malinké, těsné, nebohé. Nelze v nich vyložiti, co nutno jest uchovávati v bednách, není prostoru pro biblioteku. Monsignore kancléř Vyvlečka se obětuje v péči o zachování pokladů, tu skrytých, stejně jako nezapomenutelný P. Wurm. Stotisíci korunami bylo by možno počíti nápravou. Může vláda odepříti prostředky k účelu tak ušlechtilému, ke smazání této hanby, která žene pozorovateli hněv do obličeje?

Táboru vzali Hospodářskou Akademii, která měla hodnost jakési vysoké školy zemědělské, a spáchavše nejhorší zločin na městě a na celém okrese, jež na ústav ten platily skoro 70 let, přeložili jej do Brna, na místo pro něj nejnezpůsobilejší, kdež není pro jeho zdar předpokladů žádných. Proč ho nedali do Olomouce, kde jsou dány všechny? Proč taková neúčelnost a zvrácenost?

Byla vyhlášena, proti slovenským lidovcům pak i v praxi aktivována zásada, že vyučovací ústavy ve státě našem mohou býti jen veřejné a státní — zásada správná. Proč nepraktikuje se také v Olomouci, kdež obec domáhala se bez úspěchu dosud postátnění ústavu učitelského, jehož náklad hradí pro stát a za stát sama, ze svých důchodů? Proč neodčiňuje se rychle bezpráví to, které je zatížením komunálního rozpočtu?

Teprve v r. 1884, a to až po rozhodnutí správního soudu, byla v Olomouci první česká škola obecná s 222 dětmi ve třech třídách. V nynějším školním roce, po čtyřiceti letech, je v mateřských školách českých dětí 852, v obecných 3278, v měšťanských 1820.

Na dvou německých školách středních je žáků 541, na německém pedagogiu 89 s 10 učiteli, na třech státních středních školách českých je žáků 1135.

Hned po převratu byli češi zastoupeni v městských službách sotva 7%, dnes je 63% městských zaměstnanců českých. Před r. 1918 neměla tehdejší 36% menšina česká v městském zastupitelstvu ni jediného člověka. Nyní mají Čechové ze 60 míst skoro dvoutřetinovou majoritu bez komunistů. V jejím čele je starosta dr. Richard Fischer, národní demokrat, organisátor a pracovník nevšedních kvalit. Lepšího nemohl si český Olomouc volit a přát. Takových není mnoho v našich vlastech. A takové úkoly, takové svízele, jaké má on, má také málokdo. Překonává je svým rozmyslem a svojí rozhodností. Jemu po boku stojí náměstek, v. r. z. s. Antonín Vlček, lidovec, tichý sice, ale pronikavý činovník, povaha snášelivá, hluboká však, jde-li o zájem národní.

Před r. 1918 nebylo v Olomouci jediné české lékárny, nyní jest jich 5, ze 66 lékařů však je Čechů pouze 29 a z 32 advokátů jen 21 Čech. Tento nepoměr v obou oborech vyrovná se časem.

V obvodě Obchodní komory olomoucké, největším v republice, je skoro celý milion Čechů a 281.000 Němců. Vůči těmto zachovává se minuciosní jazyková rovnoprávnost až do nejzastrčenějšího nadpisu. Když oni byli páni, nebylo na štítech a deskách ni jediného slova českého. Tak utiskujeme my svoje odpůrce, s nimiž bylo nám vésti boje nejlítější, nežli se nám podařilo dostati ve skupině živnostenské do této komory deset našinců.

Bylo velikou výhrou pro českou většinu sboru toho, že po svém vzniku nalezla vůdce dělného, čackého, zkušeného, vypraveného rozhledem světovým, Aug. Wüsta, pro tuto funkci povolaného. Do knihy jeho velikých zásluh dlužno zapsati zejména dvě: založení plodinové bursy r. 1919 a České obchodní akademie téhož roku. Přejemu mu, přejeme Olomouci, by dočinili se vysoké obchodní školy, zcela jiné v účelech a v zařízení, nežli jsou podobné školy jinde. Český průmysl, zvlášť exportní, český obchod a česká podnikavost jí potřebují jako soli.

Problém Olomouce je hospodářský. Populační nemůže nás znepokojovati. Populace německého ostrůvku olomouckého je menší nežli populace jeho českého okolí. Také národně rostou ztráty němectví zdejšího. Ale ekonomicky je pořáde silné ještě dost. Na hospodářské zmohutnění českého živlu musí se tedy soustřediti všechny snahy, síly a prostředky všech činitelů.

Jeden moment nade vše jiné potěšil a rozradoval. Dospěli jsme v Olomouci spíše, nežli jsme se nadáli, zvýšeným úsilím svých soukmenovců k metám před desetiletím netušeným. Rosteme vůčihledě, utěšeně, organicky a systematicky. Rosteme ze svých zdravých a v pevné půdě tkvících kořenů. Rosteme svými silami. Rosteme za ochotné a vydatné spolupráce a uvědomělým venkovem. Družnost a shoda města s lidem zemědělským je vroucí, plodná, solidní, trvalá. Je sílena vědomím společného zájmu. Kéž by měl po stránce té národ náš takových dvojčat, jako jsou Ulrich a Černý na Královéhradecku a Fischer a Váca na Olomoucku, co nejhojněji.

Není žádné řevnivosti, žádné animosity, žádné závisti, žádného antagonismu proti Brnu. Toto má svoje postavení, svoje místo, svoje poslání na Moravě a ve státě, Olomouc také svoje. Nikoli proti sobě nechať působí a pracují a závodí, nýbrž vedle sebe, každé z nich přispívajíc veškerou potencí svojí ke zvelebě a ke prospěchu celku. Síla složek je také síla republiky. Tak budiž, tak zůstaniž!


  1. Veliký Olomouc. Informace o jeho přítomném stavu a jeho významu.“