O zlatém ženichu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O zlatém ženichu
Autor: Jan P. Bohušovský
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 114–128.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100

„Maminko, maminko, hádejte, heč hádejte, kdo chodí po vsi.“

„I jdi mi, kluku, s tím tvým hádáním! Kdo pak by chodil po vsi? — Snad dědek s flašinetem anebo cikáni.“

„Hahaha! Cikáni! — Flašinetář! hahaha!“

„No, ty nespůsobo, jen se tak směj!“

„Je—é, maminka neumí hádat! Nu, já jí to musím tedy povědíť. — Heďte, zlatý ženich chodí po vsi a přijde sem taky.“

„I ty kluku jeden, — zlatý ženich, — jak pak ty znáš zlatého ženicha? Vždyť jsi ho ještě nikdy neviděl. Ten už zde nebyl po mnohá leta.“

„A heďte, znám ho! Loni o pouti v Doksanech viděl jsem ho před kostelem svatého Petra a Pavla. Chodil mezi krámy a byl samá pentle a říkal všemu „zlaté“.“

„I tak ho tedy znáš. To je pravda, on bývá samá pentle a říká tak. — Podívejme se. on tedy zlatý ženich je zde! A kdy pak ten už zde nebyl! Já myslela, že už ani nežije.“

„A maminko, heďte, to vám je mela! Kluci za ním běhají a on je od sebe odhání. Já taky půjdu za ním.“

„Jen, — já bych ti dala. Doma zůstaneš! Jestli pak víš, že je to hřích, chodit za takovými lidmi a smát se jim. Vždyť je to ubohý blázen.“

A tu matka ještě jednou malému Pavlovi, mému bratru, přikazovala, aby za zlatým ženichem nechodil. Ten uposlechl a na navěs skutečně nešel. Zůstal ve světnici a počal se dívati otevřeným oknem do dvora a ku dvířkám, čekaje, brzo-li zlatý ženich v nich se objeví. A zlatý ženich objevil se brzo.

Jakmile ho Pavel zhlídnul, počal volati: „Už jde! už jde! A dobrá! — kluky sem nepustil, zavřel před nimi na kolík.“

Mezi tím seděl jsem já ve světnici za stolem a slyšel tak vše. Maně připadla mi na mysl Hálkova „Muzikantská Liduška“. V té pěkné povídce hraje zlatý ženich episodní úlohu.

A vida! — teď vstupuje k nám do světnice ten zlatý ženich. Ba opravdu — je to on! Je to tentýž zlatý ženich z Hálkovy „Muzikantské Lidušky“, tatáž figura, o níž se tam vypravuje, že je půl blázna a půl starosvata.

„Dej Pánbůh dobrý odpoledne, zlatá panímaminko! Má úcta, zlatý pane! (To platilo mně.) Taky jsem přišel na vás jednou se podívať, co asi děláte, hehe, co asi děláte!“ — a zlatý ženich vkročil k nám do světnice.

„A co pak vy děláte, že jsme vás tak dlouho již neviděli?“ tázala se ho matka.

„Co dělám? — hehe, — mnoho a zas nic a zas mnoho a zas nic, — jak tomu chce čas. Já hledám pořád ještě zlaté nevěsty a sháním zlaté ženichy pro ně. Onehdy byla „zlatá“ svatba v Mileticích a bylo na ní moc veselo. Já byl taky na ní a byl jsem taky vesel. — Pak byl zase funus v Šlapánicích, byl moc smutný a moc na něm plakali. Já tam byl taky a plakal jsem jako ti ostatní.“

Za této řeči posadil se zlatý ženich na jednu z prázdných židlí a počínal si pak jako doma. Má matka přinesla mu z vedlejší světnice několik vdolků a dala je na stůl, aby si z nich vybral. Vzal si ihned jeden a jedl s chutí.

Já s Pavlem bedlivě a tiše jsme ho pozorovali. Pavel obzvláště na něm mohl očí svých nechat. Inu, vždyť se díval na zlatého ženicha a ten byl dětem velikou vzácností. Ale, ty můj milý Bože, kterak ten zlatý ženich vyhlížel! Vždyť já se dobře pamatuju, že přeď několika lety v lepším oděvu k nám přišel a že jinak sobě vykračoval, ba opravdu tak, jakoby vskutku zlatým ženichem byl, — a teď? — Teď přichází v oděvu horším než žebráckém a v zádech všecek je sehnutý, jakoby už starý dědeček. Já se též dobře pamatuju, že před několika lety měl na sobě kabát zcela slušný a že na jeho límci překrásná pentle a kytice se skvěla, a teď? — Teď má na sobě kalmuk, ze samých nestejné velkých a různě přistřižených fleků našitý, bez pentlí a bez kytice a jenom na prsou, za jedním se zhora na polo utrženým flekem, je zastrčeno několik uschlých karafiátků. Co komického při tom je, — že totiž každý ten flek má jinou a jinou barvu, takže zlatý ženich v tom kalmuku vyhlíží jako strakatý paňáca. — Já se též dobře pamatuju, že on před několika lety měl na nohou boty dosti zdravé podstaty, a teď? — Teď má na jedné noze starý, sešlý škramp a na druhé rozbitou, něčím svázanou bačkoru. — Já se též dobře pamatuju, že před několika lety měl na hlavě klobouk opravdu ženichovský a za ním pentlí a kytic nejpestřejších a nejkrásnějších barev, a teď? — Teď drží v levé ruce nějakou sežmolenou ochlípku, sluncem i deštěm valně sbičovanou a kolem té obtáčí se červená, ošumělá pentle, jejíž konce vzadu přes střechu dolů splývají. Z předu je na ní přišita vigneta, jakou možno spatřiti na štůčkách kanafasu.

A co pak ta jeho hlava!

Od obočí hned šikmo k temeni dost málo vystupující čelo svědčí sice dosud o bývalém zlatém ženichu, je dosud beze vrásků, ba i ta oholená tvář chlubí se dosud zdravou červení, — ale to témě, to témě! — Klouzačku na něm čas vyrejdil a ta žene do kulovata ve značném již rozměru.

Ó ty ubohý zlatý ženichu! To už teď nejseš tím opravdu zlatým a hezoučkým ženichem z dřívějších dob! Scházíš, zlatý hochu, scházíš vůčihledě, a to na těle i na oděvu! Teď by, zlatý kamaráde, už nešla žádná holka s tebou k tanci, teď by ti daly všecky košem, a to kapitálním košem.

Ó ty ubohý zlatý muži!

Zlatý ženich však na to málo dbal, že ho někdo v srdci svém právě lituje a při tom soucitně na něho se dívá. On teď kousal do vdolku povidlami namazaného a syrečkem posypaného a zdál se při tom pravým egoistou býti. Ba ani o tom se nezmínil, kterak mu chutná. Byl teď jako němý.

Ve světnici zavládlo za chvilku ticho. Konečně přeruším ho já.

„Poslouchejte, zlatý ženichu,“ pravím, „není-liž pravda, vy musíte ty naše kraje už dobře znát?“

„A ba že znám, zlatý pane, moc dobře znám! Vždyť už je mi taky zlatě přes padesát a tak do zlaté šedesátky nemám už daleko.“

„A to už jste se za ta leta světem naběhal, viďte?“

„Ba naběhal, — dost naběhal. Znám kolem do kola každou ves a každé město.“

„To si myslím. A viďte, že jste též mnoho zakusil?“

„Ach moc, zlatý pane, — moc, — tuze moc. Já bych mohl o sobě povídat.“

„Tak tedy povídejte!“ — a při tom zatáhl jsem matku za sukni.

Ta ihned porozuměla.

„Ovšem, vypravujte nám o něčem,“ pobízela ho. „Já vám pak něco daruju.“

„A ta zlatá panímaminka,“ smál se zlatý ženich, „ona mi něco podaruje a to bude jistě zlaté. — Ale já už vím, co mi zlatá panímaminka podaruje, ona mi da zlatou pentli a činanou růži za klobouk.“

„Ovšem, že vám dá; vždyť máte tu vaši už starou a nehezkou.“

„Nehezkou? — I ta je ještě dost činaná a zlatá.“ A tu podíval se na svůj klobouk, hladě i rovnaje na něm ošumělou pentli.

„Tak tedy o něčem vypravujte, zlatý ženichu, třeba o sobě,“ pobízel jsem ho.

„A co mám povídat? Já, zlatý pane, nic nevím.“

„To je hezké! Prvé jste řekl, že byste mohl o sobě povídat, neboť prý jste toho zakusil mnoho, a teď najednou nic nevíte. To není pravda, však vy toho víte dost, ale nechcete povídat. — Nu, když nechcete, nedostanete žádnou pentli.“

„Však já dostanu, hehe, zlatá panímaminka mi ji přeci dá,“ a podíval se na mou matku.

„I nedá, proč nic nevypravujete. — Já vám povím, zlatý ženichu, řekněte mi ku př., zda-li jste znal nějakou muzikantskou Lidušku?“

„Hehe, koho že, zlatý pane?“

„Muzikantskou Lidušku zda-li jste znal?“

„Hehe, muzikantskou Lidušku? — Ba že, — zlatou Lidušku! Vy jste ji taky znal? Co pak jste od nás?“

„Ne, neznal jsem ji, ale četl jsem o ní a o vás také.“

„Hehe, o mně že jste četl? O zlatém ženichu? — A to je pravda, o mně moc píšou.“

Tu se zlatý ženich na mne podíval.

„Tak? O vás že moc píšou? A kdo pak?“

„Hehe, to já nevím, ale o mně moc píšou a čtou mi to potom. Napište taky něco o mně, zlatý pane, ju, napište.“

„A co bych měl o vás napsat? Vždyť nic nevím! A povídat mi nic nechcete. Vypravujte mi něco o sobě, a já to pak napíšu.“

„To já neumím, zlatý pane.“

„Nu, dobře, když to neumíte vypravovat, tedy se vás budu na to vyptávat.“

„Hehe, to by dlouho trvalo.“

„Proč pak? Řekněte mi ku př., zdali ta Liduška se měla kdysi vdávat.“

„Hehe, jak pak to víte, že se měla vdávat? — A já už vím, zlatý pán je od nás, není-liž pravda?“

Zlatý ženich opět se na mne podíval.

„Nejsem od vás, ale já to četl o té Lidušce, a proto se vás ptám, zda-li je to pravda,“ odvětil jsem mu.

„Ba že je, zlatý pane, je to pravda. Ona však utekla od oltáře.“

„A je tomu již dávno?“

„Ba že dávno! To mně bylo něco přes dvacet.“

„A žije dosud, ta Liduška?“

„Hehe, jestli že žije? — I nežije, už dávno nežije. My už ji pochovali.“

„Vy že jste ji pochovali? Kde pak?“

V tom vešla do světnice má sestra. Zlatý ženich, jakmile ji zočil, vyskočil se židle a hned nevěděl, nač jsem se ho byl zeptal.

„A — á zlatá slečinka, ta má činané oči! Jak pak, — bude se vdávat? Já jsem zlatým ženichem, vzala si mne.“

A tu začal se zlatý ženich před mou sestrou do předu i do zadu kloniti.

„I jděte,“ smála se sestra, „vy jste dědkem a nikoliv zlatým ženichem.“

„I ne, zlatá slečinko, já jsem zlatým ženichem a činaným doposud. — Ale podarovala mi ňákou pentli na klobouk, he podarovala, zlatá slečinko.“

„Já žádnou nemám.“

„I má, já vím. Podarovala mi ňákou.“

„Nu, tak jdi,“ pravím k sestře. „a přines mu ňákou „zlatou“ pentli.“ Při tom mrknul jsem na ni. Ta uposlechla. Šla opravdu do vedlejší světnice něco vyhledat.

„Vy jste hodný, zlatý pane,“ pravil mi hned na to zlatý ženich. „Já vás mám moc rád.“

„To mne těší,“ pravím mu já.

„Ale, zlatý pane, podarujte mi taky něco.“

„A co pak si přejete ode mne?“

„Podarujte mi ňáký zlatý kabát. Máme už zlaté jaro a já mám jen tenhle“ — a při tom podíval se na rukávy svého paňacovského kalmuku.

Potom si sedl zase na židli a vzal si se stolu ještě jeden vdolek.

„Ale poslouchejte, zlatý ženichu,“ pravím já, „co pak je to, že už teď na sebe tak nedržíte jako dříve? Vždyť vy jste kdysi opravdu si chodil, jako nějaký ženich.“

„Hehe, opravdu jako zlatý ženich, viďte? A — á zlatý pane, to už teď nejde.“

„A proč?“

„Protože teď musím žebrat a tu málo kde co dostanu. Holky mne už taky nic nedají, a matka mi nemůže taky nic dát.“

„Což vaše matka dosud žije?“ ujala se teď slova má matka.

„Ba žije, zlatá panímaminko, a je už moc stará.“

„Kolik pak je jí už let?“ ptala se ho zase má matka.

„Už je jí zlatých devadesát, zlatá panímaminko.“

„I jemine! Tak už tak stará! Podívejme se!“ divila se má matka.

„A ona se teď se mnou vadí, zlatá panímaminko.“

„Proč pak?“

„Hehe, že chodím světem. A já už jinak nemohu, hehe. Jakmile přijde zlaté jaro, tak mi to nedá a já pak musím a musím! Jsem jako ta kolčava, když jí do díry teplé sluníčko zasvítí.“

„Vidíte, zlatý ženichu, když je vaše matka už tak stařičká, tedy byste neměl od ní odcházet.“

„A proč, zlatá panímaminko?“

„Proto že by vám mohla snadno umřít a vy byste jí ani na pohřeb nešel, jelikož byste o tom ani nezvěděl.“

„To je pravda, to by se mohlo stát. Otec můj taky zemřel, když jsem nebyl doma, a já mu pak nebyl opravdu na funuse. A to jsem potom plakal, zlatá panímaminko, když jsem přišel domů.“

„Nu tak vidíte! A vy jste jistě dlouho z domova pryč, viďte?“

„Hehe, už dlouho. O svatém Jozefu jsem odešel.“

„Tedy už přes dva měsíce. Vždyť máme hnedle konec máje.“

V tom vrátila se má sestra z vedlejší světnice, přinášejíc s sebou několik pentlí a pěknou kytici ze starého dámského klobouku. Zlatému ženichu zajiskřilo se v očích, jakmile uzřel v rukou mé sestry milé jemu předměty.

„I ta zlatá slečinka,“ zvolal jásavě, „ta mi podaruje činané pentle, to se budu zas těm holkám líbit, hehe. Nu, tak dala mi je. A vida, hehe, taky zlatou kytičku za klobouk dostanu! I to budu moc činaný, hehe.“

A když mu sestra má vzala z ruky schlípnutý klobouk, když mu s něho tu ošumělou pentli sundala a místo ní jednu z přinešených připnula, když mu konečně po jedné straně klobouku onu kytičku připevnila, — tu vyskočil zlatý ženich opět se židle, vzal sestře mé nově vyparáděný klobouk z ruky, posadil si ho na hlavu, postavil se před zrcadlo na stěně visící a začal se do předu i do zadu dle svého zvyku kloniti, volaje při tom neustále:

„Podívejte se na zlatého ženicha, he, podívejte se, jak mu to sluší!“

Pak začal se nahlas smáti a to jako pravý blázen. My všickni, já, matka, sestra a zvláště můj mladší bratr dívali jsme se na něho, smějíce se mu taky.

Zlatý ženich odvrátil se pak od zrcadla, předstoupil před mou sestru, udělal zase několik poklon do předu i do zadu a pravil pak:

„Zlatá nevěsto! zlatý ženich vám nastotisíckráte děkuje za vaši zlatou pentli a za činanou kytičku. Až bude zde muzika, přijde si pro vás a vezme vás k zlatému tanečku, chichichichi — —“ a tu začal se opět sinati jako dříve, až se za břich popadal a až mu slze z očí vytryskly, tak že jeho jasný zrak při tom jen jiskřil.

V tom zabouchal někdo z nenadání venku na dvířka. Já vyšel ihned do dvora, abych odložil. Když dvířka zevnějším nátlakem povolila, vstoupil do dvora jeden z našich čeledínů, vraceje se, jak pravil, z pole domů pro nějaké náčiní. Hned však za ním belhal se shrbený a vousatý stařeček o holi, patrně nějaký žebrák. Nechal jsem jej mlčky vejíti.

„Dej Pánbůh dobrý odpoledne, mladý pane,“ pozdravil dědeček, belhaje se dále po zápraží, až přišel do síně. Já šel pomalu za ním. Vkročiv do světnice, nechal jsem dvéře pootevřené.

„Pěkně vás taky prosím o malou almužničku,“ započal dědeček v síni svoji prosbu. „Jsem stár a sláb velice. Otče náš, jenž jsi v nebesích — —“ a modlil se pak dosti hlasitě.

Zlatý ženich klonil se dosud ve světnici do předu i do zadu, stoje brzo před zrcadlem a brzo zas před mou sestrou, na níž teď dokonce chtěl i hubičku. Jakmile však uslyšel ze síně hlas toho dědečka, zarazil se, zůstal shrbeně státi, oči maje na dvéře upřeny a byl hned tich jako pěna. Pak ale udělal několik kroků ku dveřím a nahlédl do síně.

„I hle, hle, dej Pánbůh,“ začal volati, smekaje klobouk a kloně se opět do předu a do zadu, „vida. vida, zlatý Kejř, a kde pak vy tady, zlatý dědku?“ a šel k němu a políbil mu ruku.

Dědeček se patrně zarazil, spatřiv před sebou zlatého ženicha. Přestal hned s otčenášem a zůstal za okamžik mlčky státi. Než brzo se vzpamatoval.

„A co pak ty děláš, zlatý ženichu,“ spustil pak poněkud přísným, vyčítavým hlasem, „že ani domů nejdeš? Nebyl jsi už u nás přes dva měsíce.“

„Hehe, zlatý dědku, to víte, co pak teď doma, ve zlatém jarním čase, když se všecko na mne jen směje! To teď nejde, hehe.“

„Tak, tak, to teď nejde, pravíš, a pak všechno že se směje na tebe? — Nu, to nevím, zlatý ženichu, — ale já myslím, že se nesměje všecko na tebe.“

„Proč by ne, zlatý Kejři? Podívejte se, zde mám zlatou nevěstičku a ta se na mne směje a má moc činané oči,“ a tu začal se smáti z plného hrdla.

„Tak, tak, to je hezké! Ty se, zlatý ženichu, o nic nestaráš,“ začal dědeček opět mluviti, ale teď velmi důrazně, ba káravě, „domů nejdeš po celé dva měsíce a tak ani nevíš, že před týdnem jsme pochovali tvoji matku. Vidíš, vidíš, jak tě Pánbůh trestá.“

Do zlatého ženicha jakoby byl hrom udeřil, — tak zůstal při těchto slovích státi, že s sebou ani nehnul. Byl hned jako socha a v obličeji bled jako stěna. Klobouk nově naparáděný pustil leknutím z ruky na dlažbu.

„Koho že jste pochovali, zlatý Kejři?“ vyhrknul strnule ze sebe.

„Před týdnem doma na hřbitově tvoji matku. Ba, už ji více neuvidíš. Vzkázala ti poslední své pozdravení, když umírala.“

Zlatý ženich jakoby dosud nevěřil svému sluchu. Stál pořád jako socha a v obličeji bled jako stěna. Ten tam veselý úsměv z jeho tváře!

To trvalo za hodný okamžik. My všickni němě dívali se na něho.

Náhle se však vzpamatoval, posadil se pak v síni na lavici, přitisknul obě dlaně na svůj obličej, podepřel oba lokte o kolena a dal se do usedavého pláče. Při tom úpěnlivě zahořekoval: „Ach ty má zlatá matičko, ty má zlatá matičko,“ vyrážel ze sebe, „ach, já už tě nikdy doma v chaloupce nespatřím, já už tě doma nikdy neuvidím, — ó já ubohý, ó já nešťastný, ó já velice ubohý! —“ a tak a podobně si naříkal.

V té chvíli bylo bolestno jej poslouchati a na něho se dívati. Nám všem, i tomu dědečkovi podcházely oči. Ve světnici a v síni nastalo hluboké ticho. Žádný netroufal si promluviti. Jen vzlykot zlatého ženicha se ozýval a to tak bolestně, tak srdcelomně, že nám všem až úzko bylo.

Mnohdy se vyskytují v životě lidském okamžiky, kdy srdce třeba nepatrného jen člověka uchvátí veškerý náš cit. Jeť pak takové srdce lidské jako vlnící se a zvučící struna mezi jinými napnutými, ale v stadium nečinnosti se nacházejícími strunami. Taková struna zvučící rozechvěje a rozezvučí veškeré struny poklidné, že pak znějí s prvnější v harmonickém souladu.

A tak bylo i zde! Srdce zlatého ženicha bylo tou zvučící a vlnící se strunou a naše srdce byla těmi strunami poklidnými. Jeho srdce bylo vzrušeno, naše s ním zároveň rozvlněna. Obyčejně se říká, že mají blázni velmi citlivé a vnímavé srdce. A je-li tomu tak, pak byl zlatý ženich opravdovým bláznem. Neb jeho srdce bylo nesmírně citlivé. Však já bych též jistil, že láska k jeho rodné matce byla rovněž veliká. Neb miluje-li který syn z celého srdce matku svou, pak nemohl by už nijak úpěnlivěji a žalostivěji pro ni hořekovati, slyše z nenadání, že zemřela, než jako právě hořekoval pro svoji matku zlatý ženich, když byl totéž uslyšel. Nemohu vám, rozmilí čtenáři, najisto povědíti, jak dlouho zlatý ženich, sedě v síni na lavici, pro svou zemřelou matku si naříkal. Také nevím, jak dlouho mlčky jsme ho pozorovali. To ale jest jisto, že jsme od něho se nehnuli, dokud on sám se nepozvedl.

A když se zlatý ženich z lavice pozvedl, byl jako proměněn. Ta tam byla veselá jeho tvář a červená barva obličeje. Byl stále ještě bled a při tom nesmírně smuten. Pláčem zakalené jeho modré oči dívaly se na nás tak bolestně, že jsme se rovněž slz zdržeti nemohli.

Pane Bože, jaký to náhlý převrat! Před chvílí ještě bylo ve světnici smíchu jako o svatbě a teď? — teď by se nebyl nikdo z nás zasmál, i kdyby nám byli platili. — A přece!

Když se podíval zlatý ženich v síni na dlažbu, spatřil váleti se na ní svůj nově opentlený klobouk s pěknou umělou kyticí. Usmál se němě, zdvihnul ho a posadil si ho zvolna na hlavu. Pak se podíval na mou sestru a pravil vzlykajícím hlasem:

„Ach, zlatá slečinko, už nebudeme míti spolu zlatou svatbu. — Já svůj klobouk s tou její zlatou pentlí a s tou činanou kytičkou podaruju, až přijdu domů, své zlaté matičce. Dám jí ho za všecko na hrob. Přikryju jím její zlatou hlavu, aby na ni nepršelo.“

Tu zlatý ženich znova se usmál, ale tak bolestně, že v tom okamžiku mi ho bylo opravdu líto. Abych mu spůsobil nějakou radost, šel jsem do komory a přinesl mu za chvíli starý kabát.

„Tu máte, ten vám daruju,“ povídám dávaje mu ho.

„I zaplať Pánbůh, zlatý pane,“ děkoval mi zlatý ženich, „vy jste přeci hodný. A to já, až přijdu domů, promluvím se svou zlatou matičkou v hrobě a ona se bude za vás modliti a bude se modliti za vás všecky —“ a tu začal nám všem líbati ruce. Potom vzal toho dědečka — žebráka pod paždí a pravil: „Pojďte zlatý Kejři, pojďte, půjdeme spolu domů na hřbitov, — ukážete mi, kde má zlatá matička hajá. Já ji zašimrám pod nosem a až se vzbudí, poprosím ji, aby mi odpustila, že jsem k ní tak dlouho nepřišel.“

Zlatý ženich táhl pak opravdu toho starého žebráka ze síně na dvůr. Ten s ním šel, aniž by se byl dost málo spěčoval. My mu dali honem almužnu a oni pak šli spolu, vedouce se pod paždí. Já, sestra a bratr dívali jsme se za nimi.

Zlatý ženich stále říkal: „Pojďte, budeme se taky modliti na jejím hrobě a já ji pak odprosím, moc činaně odprosím.“

Když pak vycházeli spolu na náves, obstoupila je řada rozpustilých kluků tam čekajících a ti začali křičeti: „Podívejte se, na zlatého ženicha, — zlatý ženich jde, — a hlehle, má novou pentli a kytici na klobouku. Dejte nám ji, zlatý ženichu! — Dejte nám ji!“

Ale zlatý ženich jim zahrozil holí dědečkovou a povídal rozhorleně:

„I vy kluci nezbední, smrť na vás! Jen počkejte, počkejte, však vy se mi nebudete smát, až vám taky umře vaše matička, však vy potom hned zkrotnete!“

A šel na to s tím druhým žebrákem klidně a mlčky dále, až oba za rohem sousedního stavení zmizeli. — —

To vše stalo se v měsíci máji, právě když venku příroda jarní libě voněla a utěšeně se zelenala.

* * *

Zlatý ženich, tuším, je dosud mi živě. A je-li dosud zdráv a vesel, pak ho jistě uhlídáte, rozmilí čtenáři, toulati se po našich českých krajích od Prahy směrem k severu, jakmile jen příští jaro na dvéře jeho chaloupky zaklepá. Potom zase poputuje dle svého dávného zvyku od vesnice k vesnici, od městečka k městu, a dost možná, že nejdříve se zastaví na domácím hřbitově u hrobu své zlaté matičky, aby ji zašimral pod nosem a až se mu vzbudí, aby ji prosil za odpuštění, že od ní opět odchází.