Zvířátka a petrovští/O věrném koníkovi

Zvířátka a petrovští
Mariana	O věrném koníkovi	U Jedubaby

Údaje o textu
Titulek:	O věrném koníkovi
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 127–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na jedné salaši pásl starý bača s mladým ovčákem ovce. Dole pod sebou viděli drobounké vesnice, tenounké silnice, rybníky jako malá zrcátka a daleko naproti nim stály na modrém nebi černé hory, na nich bílý sníh, modré ledy, světlá oblaka, černá mračna a ze sněhu plynuly silné řeky jako drobounké praménky po šedivém úbočí dolů do černých lesů a do údolí.

Večer sedával bača s ovčákem u ohně, dívali se, jak hory růžovějí v červáncích jako žhavé průhledné sklo, a starý bača vypravoval o těch podivných krajích, kde slunce zapadá za stříbrnými vrchy do růžových zahrad, kde svítí skleněné zámky se zlatými střechami a kde se pasou na perlových lukách stáda bílých a černých koní. Mladému pasákovi se velice zachtělo podívat se do těch čarodějných krajů, odejít ze začazené dřevěné koliby a z chudých domácích pastvisk.

Jednou odešel bača ráno dolů do vesnice. Odpoledne se mračilo na bouřku, ovčák sehnal ovce do košiaru, ale kvečeru, když ovčák seděl u ohně v kolibě, najednou ve dveřích stojí člověk v černém plášti a prosí mléka napít. Dal mu mléka a pobídl ho, aby zůstal na noc, jde zlá bouřka. Ten černý se smál; pravil, to že je dobrá věc, „ale ty bys mohl jet se mnou do stříbrného zámku, mám potřebí kohosi, koně hlídat.“ Ovčák, jak slyšel o stříbrném zámku, hned byl svolný, svěřil ovce psovi Rafajovi a ten černý ho vzal pod plášť. Venku se už blýskalo a hřmělo, ale ovčák nevěděl, co se s ním děje, jen se mu zatočila hlava, když dole cípem pláště zahlédl, jak pod nimi utíkají města a vesničky. Hned potom se octli v hrozných černých skálách a vprostřed těch skal stál stříbrný zámek, celý sinavý. Vešli do toho zámku a tam byly dlouhé konírny z černého stříbra a v těch konírnách stáli vraníci, uvázaní za zlaté ohlávky. Ten černý vedl ovčáka těmi konírnami až daleko kamsi a tam v koutě ležel ubohý bílý koníček, nohy sepjaté řemeny, celý okrvavený. A na hradě tam seděl zlý pták ohniváč, svítil po těch konírnách. U toho koníčka se zastavil a ten černý povídá:

„Tohohle mi budeš denně pískem krmit, ven vyvádět a železným sochorem otloukat. Však on nezajde, ale musí zkrotnout; co jsem ho chytil, nechce poslouchat. Ať si ho hledíš, než se navrátím.“

Potom ten černý odepjal ptáka ohniváče z řetízku, odvázal vraníkům ohlávky a vyjel s nimi ven.

Ovčákovi bylo koníka líto, rozpoutal mu nohy, pohladil ho po horkém krku pod hřívou, povídal:

„Co bych tě bil, chudáčku drahý, však tu dlouho nebudeš.“

„Nebudu, nebudu, hochu milý, jen co mě k modré studánce vyvedeš.“

Ovčák se podivil, ale vyvedl koníka ven, sedl na něho a koník s ním běžel tiše po stráních, přes horské hřbety, plynuli jako drobný obláček, nikdo je ani nezahlédl, až dojeli k růžovým zahradám, k modré studánce. Tam seděla líbezná panna Berona, česala si zlaté vlasy. Jak je uviděla, odběhla, ale koník přiběhl ke studánce, napil se živé vody a najednou byl z něho krásný bílý kůň s růžovou tlamou, se zlatou hřívou. Když se napil, povídá:

„Milý hochu, tys mi pomohl, já tobě také pomohu. Pojď, pojedeme spolu k Bílému králi do služby.“

Ale ovčák prosil, aby se směl podívat na skleněné zámky, růžové zahrady, perlové louky. Koník dovolil. Ovčák chodil zahradami, až došel ke skleněnému zámku. Princezna Berona stála u okna, pěkně ho přivítala, do zámku pozvala.

Tak se spolu domluvili, princezna mu ukazovala všecky ty divy, dala mu jíst a pít, na zlatých mísách jídla nakrájená, v zlatých sklenicích vína postavená. Tak spolu seděli až do večera. Růžové zahrady hořely jako zlaté; stádo bílých koní se přihnalo z perlových luk. Koník na ně zařehtal, vesele si zadupal a pod okny zavolal:

„Pojedeme, už je čas!“

Ovčák by byl rád zůstal ve skleněném zámku, s princeznou Beronou tam být, ale princezna sama pravila, že to není možná věc, že se musí vrátit na zem k lidem. Tak vyšli na práh. Ovčák prosil princeznu Beronu, aby mu dala na památku svůj zlatý hřeben, kterým si vlasy česala u zlaté studánky. Koník nechtěl, ať hřeben nedává, že jim pak bude velká běda, ale princezna vytáhla hřeben, rozpustila zlaté vlasy, až se kolem nich rozsvítilo jako ve dne, dala ovčákovi hřeben na památku, „abys jím koníkovi hřívu česal, na mne přitom pamatoval“.

Ovčák hřeben schoval a jeli potom do tmy dolů, Bílému králi sloužit.

Bílý král byl už velice starý, rád je přijal do služby. Ale ti druzí služebníci ovčákovi koníka záviděli, a když uviděli, že má zlatý hřeben, koníkovi jím hřívu rozčesává, šli to žalovat králi. Král, jak uviděl zlatý hřeben, povídal:

„Toto je hřeben princezny Berony se zlatými vlasy. Jak mi princeznu nedovedeš, oběšen budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že ho k princezně Beroně donese. Tak jeli večer, jen letěli jako bílý obláček až ke skleněným zámkům v růžových zahradách. Tam se zastavili pod oknem a koník zařičel, vesele zadupal. Princezna Berona už spala. Podivila se, cože se její bílí koníci bouří, vyhlédla z okna ven. Jak z okna ven vyhlédla, ovčák ji chytil a už letěli zpátky k tomu Bílému králi, svému pánovi.

Bílý král, když uviděl líbeznou princeznu Beronu, velice byl vesel, hned si ji chtěl vzít za manželku. Ale princezna byla smutná; pravila, že se dříve neprovdá, dokud jí pták ohniváč k svatbě nezazpívá. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl princeznu, a povídal:

„Princezna Berona chce ptáka ohniváče. Jak mi ptáka ohniváče nepřineseš, oběšen budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže, „však mě podruhé ten černý nechytí“, povídal. Tak se sebrali a jeli, jen letěli jako bílý obláček, až k stříbrným zámkům v černých skálách. Tam se zastavili pod oknem a koník povídal:

„Jdi dovnitř, nic se neboj, však černý doma není. Vezmi jednu ohlávku, která tam v konírně visí, udělej kličku a chyť do ní ptáka ohniváče; rukou naň nesahej. Když na něj rukou sáhneš, vykřikne, zavolá vraníky, zle bude s tebou.“

Ovčák šel, chytil ptáka ohniváče do zlaté kličky, vyběhl ven, ale přece se o něho bál, vzal ho do ruky. Pták ohniváč zakřičel a už se za nimi hnalo stádo vraníků, jen tak, že do růžových zahrad doletěli, a ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se vrátíš!“

Tak dojeli potom šťastně k tomu Bílému králi. Měl radost, že má ptáka ohniváče, ale princezna byla smutná; pravila, že se dříve nevdá, dokud ji bělouš s vraníkem k svatbě nepovezou. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl ptáka ohniváče, a povídal:

„Princezna Berona chce koně vraníka. Jak mi vraníka nepřivedeš, oběšen budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže, „jen jestli mě poslouchat budeš, sic budeme oba nešťastni.“

Tak se sebrali a jeli, jen letěli jako bílý obláček, až doletěli na pomezí růžových zahrad a černých hor. Tam koník zařehtal, vesele zadupal a hned přiběhlo stádo bílých koní, radostně se s ním vítali. Koník jim povídal, co mají dělat, že mají chytit vraníka, a všichni byli svolní jít na pomoc. Zaběhli až k pastvinám těch vraníků a koník poradil ovčákovi, aby si vzal zlatou ohlávku, lehl na zem a čekal, až se sem některý vraník ze stáda zatoulá. „Pak mu přehoď ohlávku, ale na něho nesedej, sic budeš nešťastný.“

Ovčák číhal; když vraník přišel, přehodil mu ohlávku a vlekl ho do bílého stáda za sebou. Vraník se vzpínal, stál jako do země vbitý, ovčák zapomněl na radu, usedl mu na hřbet. Jak mu vsedl na hřbet, vraník zařičel, chtěl s ním zpět do černého stáda. Ale koník byl na stráži, přiběhl s bílým stádem, strhli vraníka s sebou a odletěli, jen taktak, že jich černé stádo nedohnalo. Ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se ještě vrátíš.“

Tak dojeli až do růžových zahrad, tam se spolu rozloučili. Ovčák šťastně dovedl vraníka Bílému králi. Bílý král měl radost, že má vraníka, ale princezna Berona byla smutná; pravila, že se dříve nevdá, dokud nebude mít prsten, který kdysi upustila do modré studánky. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přivedl vraníka, a povídal:

„Princezna Berona chce prsten, který upustila do modré studánky. Jak mi ten prsten nepřineseš, oběšen budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, že mu pomůže, „však modrou studánku dobře známe“. Tak se sebrali a jeli jako bílý obláček až k modré studánce v růžových zahradách.

Když tam dojeli, ovčák se svlékl, potopil se do studánky, vynesl prstýnek, ale když vylezl, byl krásný jako princ, měl zlaté vlasy. Oblékl se, vzal prstýnek a vrátil se k Bílému králi.

Princezna Berona byla ráda, že našla svůj prstýnek, ale Bílý král byl smutný, když viděl, jaký je ovčák krásný princ, když se vykoupal v modré studánce. Došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl prstýnek, a pravil:

„Ty ses stal krásným princem v modré studánce, já se chci také krásným princem stát.“ Vyptal se na cestu, vsedl na vraníka a už jeli, jen letěli jako mračno. Ale vraník přeletěl rovnou až ke stříbrnému zámku. Tam stál už ten černý před bránou a povídal:

„Pěkně vítám, tak tys to, co mi koně kradeš, vládu nade mnou si osobuješ? No počkej!“

A od té doby Bílého krále nikdo neviděl. Princezna Berona si vzala krásného ovčáka za muže a jeli spolu do skleněných zámků se zlatými střechami v růžových zahradách. Ale než odjeli, přiběhl koníček k ovčákovi a povídal:

„Milý hochu, tvou službu jsem ti splatil, teď jen ty mi pomoz. Já lidské břímě nosil, už nemohu zpátky ke svým bratřím jít, s nimi pobíhat, veselit se. Už nezbude než mi hlavu stít!“ Ovčák plakal, ale když koník jinak nedal a sám krk nastavil, ovčák ťal a do nebes vylétla bílá holubička.