O starodávném domku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O starodávném domku
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Det gamle Huus
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 212–222.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Dole na konci ulice byl starý, velmi starobylý dům; stál tam již asi tři sta let, což patrno bylo z roku, vyřezaného na pavlači pod tulipány a listím chmelovým; také tam byly napsány písmem starodávným verše biblické čili propovědi, a nad každým oknem byla vymalována tvář s vyplazeným jazykem. Patro hořejší vyčnívalo nad patro dolejší a pod střechou byl plechový žlab s dračí hlavou. Dešťová voda měla vytékati a padati z dračí tlamy, ale tekla z dračího těla, protože žlábek byl celý děravý.

Ostatní domy v ulici byla ouhledná a pěkná stavení s velikými okny a pěknými stěnami; a každý mohl pozorovati, že novější domy nevšímaly sobě domu starodávného, myslíce sobě: „jak dlouho tu ještě státi bude ta stará chatrč k hanbě celé krásné ulice? Má tak ohromný výstupek, že nelze z našich oken viděti, co se na ulici děje! Schody má široké jako v nějakém zámku a vysoké jako na věž. Železné zábradlí vypadá jako dvéře do kostnice a ty veliké mosazné pupence. To je přece pitvornost!“

Naproti starodávnému domku stály v ulici dva nové, pěkné domy, které rovněž jako ostatní smýšlely; ale v jednom z nich byl v okně hošík červených buclatých tváří a jasných očí a tomu se líbil starodávný dům velice, i ve dne — v záři sluneční, i v noci — v světle měsíčném. Kdykoliv na zdi starodávného domku zpozoroval místečko, s něhož vápno opadalo, tvořil sobě v ducha nejpodivnější obrazy o ulici, jak před věky vypadala s vysokými schody, s výstupky a s ostrými štíty, a vídal v duchu vykračovati vojsko s halapartnami a pod střechou vyčnívati žlábky v podobě drakův a ještěrův. Stálo za to, podívati se na tento dům! V domě tom bydlel stařeček, který posud nosil spodky aksamitové, kabát s velikými knoflíky a na hlavě paruku, o níž nikdo nepochyboval, že je skutečná paruka. Denně docházel k němu ráno pacholek, uklidil v domě, obstaral, čehož potřebí bylo, a pak odešel; a stařeček v spodkách aksamitových zůstal doma sám a sám po celý boží den. Někdy přistoupil k oknu, aby se ven podíval, a tu hošík z protějšího domu dával mu pozdravení a stařeček zase hošíkovi, a tak se oba seznámili a spřátelili, ačkoliv spolu nikdy nemluvili, čehož také třeba nebylo.

Hošík slýchával od svých rodičův, že stařečkovi vede se velmi dobře, ale že žije sám a sám jako poustevník.

V neděli na to zaobalil hošík něco do papírku, šel dolů, čekal u vrat, a když šel pacholek kolem k stařečkovi uklízet, pravil k němu: „Buďte tak dobrý a dejte tento papírek ode mne stařečkovi. Je v něm zaobalený voják cínový; mám dva, ať má on jednoho, neboť vím, že je po celý čas doma sám a sám.“

Pacholek, muž již letitý, měl z toho radost, vzal, co mu hošík podal, a přinesl cínového vojáka stařečkovi. Za chvíli přišel do novějšího domu posel, a tázal se, nechtěl-li by hošík stařečka navštíviti? Rodičové k tomu dali svolení a hošík přišel návštěvou k stařečkovi do starodávného domu. Mosazné pupence na zábradlí třpytily se jasněji než kdy jindy, jakoby byly leštěny k vůli návštěvě a trubači vyřezaní na dveřích mezi tulipány zdáli se ze všech svých sil foukati do svých trubek, jak silně měli tváře nadmuty. „Trarara! trarara! hoch je tu!“ takto zavznívalo domem a dvéře se otevřely. Hošík vstoupil do síně, jejíž stěny pokryty byly starodávnými obrazy rytířův v celém brnění a krásných paní v rouše hedbávném. Brnění rytířův řinčelo a hedbávná roucha paní šustila. Schody šly hezky vysoko na horu a pak trochu dolů a vedly na pavlač, již trochu sešlou, děravou a vypuklou; a ze všech štěrbin rostla tráva a vyráželo listí; i pavlač a zeď stářím již se zelenaly. Také tam stály hrnce na květiny, které jak chtěly rostly a na hrncích byly vymalovány divné obličeje a oslí uši. Z jednoho hrnce rostly karafiáty a dlouhou řadou vybíhaly a k jiným se řadily a hovořily mezi sebou pravíce: Vzduch volný mne zulíbal, slunečko mne pocelovalo, a jedna květinka přislíbila mně k neděli svěží květ své lásky!

Hošík šel dále a přišel do komory, jejíž stěny potaženy byly koží, vyžloutlým kvítím pomalovanou, a stěny hlasitě se ozývaly:

Všecka krása, všecka sláva
polní tráva!

Lenošky s vysokými zády, s divnými řezbami a s dvěma ramenama vítaly hošíka: „Posaďte se! Posaďte se! Ha! jak to ve všech kloubech praští! Dostanu suché lámání do zad jako tam ta stará armara!“

A nyní přišel hošík do světnice, kteráž měla u oken výstupek a v níž seděl stařeček.

„Děkuji za cínového vojáka, můj mladý přítelíčku! Děkuji!“ oslovil hošíka stařeček. „Jsem velice potěšen, žes mne navštívil.“

„Prask, prask! Toť je poděkování!“ ozval se veškerý nábytek, a bylo ho tolik, že věc věci překážela a že hošíka sotva viděla.

Na stěně visel obraz mladé paničky, která měla pohled veselý a oblek starodávný, vlasy napudrované a sukni s obroučkou velmi širokou. Nemluvila ani slova a pohlížela na hošíka tak laskavým okem, že se stařečka ihned ptal: „Řekni mi, stařečku, odkuď máš tu paničku?“

„Od vetešníka,“ odpověděl stařeček. „Má takových obrazův veliké množství, ale nikdo si jich nevšímá, nikdo jich nezná; neboť ti, jichž podobu představují, dávno zemřeli. Já však před dávnými lety znal jsem tuto mladou paní; však již je také mrtva, zemřela před padesáti lety.“

Pod obrazem byla v rámci za sklem kytka zvadlého kvítí; to kvítí mělo zajisté také padesát let, a bylo celé seschlé. Kývadlo na velkých hodinách na stěně visících šlo sem tam, a ručička se otáčela a nábytek ve světnici byl ještě starší, ale na to si nikdy nevzpomínal.

„Doma u nás povídají o tobě, že jsi hrozným samotářem,“ pravil hošík.

„Haha!“ řekl na to stařeček, „mívám denně návštěvu od dávných zpomínek s veškerou jejich družinou, a dnes přicházíš i ty ke mně. — Mám se dobře, velmi dobře.“

A po těch slovích vzal ze staré police na knihy kancionál, v němž celé průvody vymalovány byly: nejpodivnější starodávné kočáry, jakých nyní již nevídáme, vojáci podobní křížkovému chlapci v kartách a pořádkové řemeslníkův pod vlajícími prápory; krejčí měli prapor se zlatými nůžkami, jež lvové drželi, ševci korouhev bez boty, ale s orlem dvouhlavým a řezníci prapor s bílým lvem, jenž v červeném poli zlatou širočinu držel. Takových kancionálů již nestává.

Stařeček šel potom do druhé světnice pro jablka zavařená s ořechy. Věru, v tom starodávném domě bylo dobře býti.

„Já zde nevydržím!“ ozval se cínový voják, stojící na škatulce dragantové. „Zde je náramně smutno a jako na poušti! Kdož by tu obstál, je-li zvyklý domácnosti i rodinnému živobytu! Ve dne je člověku dlouhá chvíle a večer není kratochvíle. Zde to není jako u vás doma, kdež otec i matka přívětivé řeči vedou, a ty a ostatní děti rozkošné švandy provádíte. Bože! jakým samotářem je tento stařeček! Myslíš, že ho někde poceluje, že se přívětivým okem naň ohlíží, anebo že sem k němu přichází Mikuláš? Nikdo! Nikdy! Nedostává vázaného, leda až dostane rubáš! Já zde nevydržím!“

„Jen na to tak smutně nepohlížej!“ pravil hošík. „Mně se zdá, že je zde velmi dobře. Staré vzpomínky a celá jejich družina bývá u nás návštěvou.“

„Těch nevídám a neznám,“ řekl na to voják cínový. „Zde já nijak nevydržím!“

„A musíš!“ obořil se naň hošík a tu vrátil se do světnice stařeček přívětivě se usmívaje, a přinesl zavařená jablka s lískovými ořechy a hošík se cínového vojáka již ani nevšiml. Trubačové na dveřích vyřezaní ozvali se znova svým hlaholem: „Trarara, trarara! Hoch je tu!“ Meče a brnění vymalovaných rytířův zařinčely, hedbávná roucha paní šustila a staré lenošky naříkaly, že mají suché lámání v zádech, neboť v starodávném domě býval jeden den jako druhý, hodina nynější byla zrovna taková jako hodina minulá.

„Zde já nevydržím!“ křičel cínový voják; „plakal jsem slzy cínové! Zde je velmi smutno. Pusť mne raději do krvavých bojův, raději přijdu o ruce i nohy, alespoň bude nějaká změna! — Již vím, co znamená návštěva od starých zpomínek a veškeré jich družiny, neboť moje vzpomínky mne navštívily, a věř mi, nebývají potěšitelné, jsou-li dlouho u mne. Ondy chtěl jsem již skočiti se staré škatule dragantové. Díval jsem se na vás oknem a viděl jsem vás tak dobře, jakobych před vámi stál. Bylo v neděli a stáli jste kolem velkého stolu, vykonávajíce ranní modlitbu, jakož denně činíváte. Stáli jste s rukama sepjatýma a otec i matka byli plni pobožnosti. Dvéře se otevřely, a malá dvouletá sestřička, Márinka, která tak ráda tančí, jakmile uslyší hráti anebo zpívati, přišla tam, což se ovšem státi nemělo. Zpívali jste píseň velebnou, a ona dala se hned do tance, ale nešlo jí to dobře; píseň byla vážná; postavila se na jednu nohu a hlavinkou klátila, ale neklátila podle zpěvu. Vy všickni ostatní stáli jste vážně bez úsměchu, ačkoliv vám bylo velmi za těžko, zdržeti se smíchu; ale já smál se v duchu radostí nad malou Márinkou; chuďas padla se stolu a udělala mi bouli, která se mi ještě posud neztratila, posud ji cítím, ale dobře na mne, proč jsem se smál. Celá věc vrtá mi mozkem a to jsou snad ty staré zpomínky s celou jich družinou? Řekni mi, míváte ještě každou neděli modlení, a pověz mi něco o malé Márince! Jak se má můj kamarád, co u tebe zůstal? Ten má štěstí, ale já zde nevydržím — já to vím!“

„Tys darován na věky,“ pravil hošík, „ty zde musíš zůstati. Což pak to nenahlížíš?“

Stařeček přinesl šuplík, v němž mnoho, velmi mnoho věcí bylo: krabičky na balšám a láhvičky s voňavými vodičkami, velké pozlacené krajky a škatule na oplatky. Otevřel i klavír, jenž uvnitř celý polepen byl a zazníval hlasem sípavým, jakmile stařeček naň hráti počal, zpívaje k tomu nějakou píseň hlasem chraptivým.

„Tuto píseň musíš zazpívati,“ pravil k obrazu u vetešníka koupenému, usmál se naň a oči stařečkovy vyjasnily se jako den jarní.

„Já chci na vojnu! na vojnu!“ křičel cínový voják co mohl a vrhl sebou na zem.

A kam se voják poděl? Stařeček i hošík ho hledali, ale byl ten tam. „Však já ho najdu,“ pravil stařeček, ale již ho nikdy nenašel. Podlaha měla díry a štěrbiny a voják cínový dostav se do díry pádem svým, ležel tam jako v otevřeném hrobě.

Den se nachýlil již k večeru a hošík šel domů; týden minul za týdnem. Přišly mrazy a okna zamrzla. Hošík aby se na starodávný dům dívati mohl, musil dechem svým roztáti led na okně. Na starodávném domě byly veškeré nápisy a řezby zaváty sněhem; sníh zavál i práh u dveří, jakoby v domě nikdo nebydlel; a skutečně nebylo tam ani živé duše; neboť stařeček ležel již mrtev v rakvi. Za chvíli přijel vůz před dům, dvéře se otevřely a nosiči vynesli v rakvi mrtvé tělo, položili do vozu a vůz ujížděl na venkov, kdež stařeček pochován býti měl. Za vozem nešel nikdo; ti, co stařečka znali a jeho příbuzní byli dávno před ním zemřeli.

Nedlouho po pohřbu prodával se v starodávném domku nábytek po stařečkovi pozůstalý — a hošík díval se oknem, jak kupci odnášeli dávné rytíře a staré paničky, hrnce květinové s dlouhýma ušima, staré lenošky a police. Podobizna paní u vetešníka koupená dostala se opět vetešníkovi a visela tam v koutě na hřebíku; nikdo jí neznal a nikdo si nevšímal mladé paní s napudrovanou kadeří.

Jakmile nastalo jaro, strhli zedníci starodávný domek, protože prý byl bídná chatrč, za kterouž jej pokládali. Z ulice bylo viděti přímo do světnice malovanou kůží potažené, bylo viděti, jak kusy potrhané kůže dolů visí a jak na pavlači roste tráva kolem trámů napolo spadlých. Naposledy bylo uklizeno a urovnáno i místo, na kterémž starodávný domek stával a sousedé pravili: „Vida, dobře se stalo!“

*

Na pustém místě byl vystaven dům nový s velikými okny a s pěknými bílými stěnami, a před domem tam, kde vlastně starodávný domek stával, byla udělána zahrádka, v níž plané víno rostlo a révím zeď sousední přikrývalo. Před zahrádkou bylo železné mřížení s velikými vraty. Okolojdoucí zastavovali se a skrze mříže do zahrádky se dívali. Vrabci sedali v réví a štěbetali všelicos, vypravujíce si věci podivné, ale o starodávném domku nevěděli nic; neboť bylo tomu již mnoho let a z hošíka stal se zatím statečný jonák, z něhož otec i matka radost mívali. Právě se byl oženil a přistěhoval se svou milou ženuškou do nově vystaveného domu, před jehož dveřmi malá zahrádka byla. Mladý manžel stál vedle své ženušky a díval se, jak polní kvítko zasazuje a něžnými prsty prsť kolem kvítka shrabává. „Ach!“ vykřikla, „co to bylo? Píchla jsem se! V zemi bylo něco špičatého.“

A hádejte, co to bylo? Byl to cínový voják, jenž se stařečkovi ztratil, do štěrku se dostal a mnohá, mnohá leta v zemi ležel.

Mladá panička utřela cínového vojáčka zeleným listem, pak tenounkým šátečkem, z něhož líbá vůně vycházela, a vojáčkovi bylo při tom, jakoby se probuzoval z dlouhé mdloby.

„I ukaž!“ pravil mladý manžel, dal se do smíchu a kroutil hlavou. „Ten to býti nemůže. Než připomíná mi povídku z mého mládí, v níž on i já jsme byli osobami důležitými.“ A potom vypravoval své ženušce povídku o starodávném domku, o stařečkovi a o cínovém vojáku, jejž opuštěnému stařečkovi darem dal, protože ubohý o samotě žil. Vypravoval jí všecko do podrobna a tak důkladně, že se mladé paní oči zalévaly od soustrasti, již měla k starodávnému domku a k opuštěnému stařečkovi.

„Možná, že to je ten cínový voják, o němž vypravuješ,“ pravila. „Já ho schovám, jakož i vše, co povídáš uschovám v paměti své. A ještě tebe žádám, abys mi ukázal hrob, v němž stařeček pochován byl.“

„Rád bych, má milá, vůli tvoji vyplnil, kdybych věděl, kde je pochován,“ pravil k ní mladý manžel. „Ale nikdo to neví; všickni jeho přátelé zemřeli, nikdo neošetřoval hrobu jeho, a já byl tehdáž ještě chlapcem.“

„Jak hrozným samotářem byl!“ řekla nato mladá panička.

„Přehrozným samotářem!“ ozval se cínový voják. „Ale sláva tomu, kdo v zapomenutí neupadl!“

„Sláva!“ zavzněl hlas poblíže nich; než jen cínový voják to zpozoroval. Hlas ten vyšel z kousku kožího povlaku ležícího bez vší ozdoby na mokré zemi. Kůžička vypadala smutně jako černá země na níž ležela, ale nicméně mínění své svobodně a statečně pronesla:

„Všecka krása, všecka sláva
polní tráva!“

Cínový voják nechtěl tomu uvěřiti a neuvěřil.

[[eo:Fabeloj de Andersen/I/Ĉapitro 28 — Malnova domo]